KARMEL - Hora Matky Boží

Sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře (1873 - 1897)

12. července 1897 soužena kašlem a blízká smrti, svěřila sestra Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře matce Anežce od Ježíše, své rodné sestře: „Nic mi nezůstalo v rukou. Všechno to, co jsem vydělala, je pro Církev a pro duše. Postačí, když Spasitel vykoná moji vůli v Nebi, protože na zemi jsem nikdy nekonala svou vůli.“ Sestra se jí zeptala: „Budete se na nás dívat z Nebe?“ Terezie odpověděla překvapeně: „Ne, sestoupím.“ Deset let nato ležel již francouzský text Dějiny duše na stole papeže Pia X. Po nějaké době byla publikována také neoficiální italská verze, která skončila v rukou sestry Marie Ravizza, řeholnice, která byla v roce 1905 pověřena vedením ženského kláštera svěřeného sestrám kongregace marcelinek. Byla to ona, která v roce 1908 poprvé mluvila s převorkou Karmelu v Gallipoli o Terezičce z Lisieux, která zemřela před několika lety v pověsti svatosti. Matka Maria Carmela od Ježíšova Srdce měla stejný věk jako Terezie a měla velké problémy, protože její klášter již pociťoval důsledky ekonomické krize, která další rok téměř zničila klášter. Převorka si nechala opatřit Dějiny duše, které na ni velice zapůsobily, a seznámila s nimi své spolusestry. Tři sta lir byla v roce 1910 obrovská suma. Na tuto sumu se vyšplhal dluh kláštera a sestry nebyly schopny ho pokrýt výtěžkem své práce, výšivkami a výrobou hostií pro diecézi. Počátkem roku nabyla matka Maria Carmela jistoty, že Terezie ji neoslyší, a rozhodla se, že vykoná triduum k Nejsvětější Trojici, aby si na přímluvu Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře vyprosila vyřešení problémů s další existencí kláštera. „Důvěra činí zázraky,“ napsala jednou Terezie své sestře Celině a vyzývala ji tak, aby se stále modlila a neustávala. A hle, odpověď na modlitby matky Marie Carmely nedala na sebe dlouho čekat. V noci z 15. na 16. ledna viděla převorka ve snu mladou karmelitku, která se usmívala a vyzvala ji, aby s ní šla do kanceláře, kde byla skříňka s dlužním úpisem. „Poslyš,“ řekla jí, „Pán si slouží Nebešťany jako pozemšťany, zde je pět set lir, jimiž zaplatíš dluh kláštera.“ Převorka protestovala, že dluh činí pouze tři sta, ale Terezie odpověděla: „Chci říci, že zbytek ti zůstane navíc, a protože ho nemůžeš mít ve své cele, pojď se mnou.“ Protože matka Maria Carmela si myslela, že vidí Svatou Pannu, oslovila ji jménem, ale uslyšela odpověď: „Ne, moje dcero, nejsem naše Svatá Matka, jsem služebnice Boží sestra Terezie z Lisieux.“ Tak Terezie anticipovala titul, který se připravoval v procesu blahořečení a který byl zahájen 12. srpna toho roku. Ráno nato byla ve skřínce skutečně nově vytištěná bankovka v hodnotě 500 lir. Matka Maria Carmela ihned napsala do Lisieux dopis, ve kterém popsala zázrak do všech podrobností a který naplnil matku Anežku od Ježíše velkým dojetím, zvláště pro okolnost, které představená z Gallipoli nepřikládala velkou důležitost: ve snu, když Terezie předala peníze, měla se k odchodu; převorka ji zadržela a řekla: „Počkejte, mohla byste zabloudit,“ ale Terezie jí odpověděla: „Ne, ne, moje dcero, má cesta je bezpečná, nezbloudila jsem.“ Žádný zázrak mě tak nedojal, jako tento poslední. Sestra Terezie tak potvrdila svou „malou cestu“, kterou nyní bylo možno následovat bez nejistoty. A tak matka Anežka odpověděla představené v Gallipoli 4. března 1910: „Moje ctihodná a dobrá matko, představte si, s jakou radostí jsme přijaly vaši tak zajímavou zprávu. Terezie nám řekla, když byla ještě dole: »Jestliže moje cesta důvěry a lásky je chybná, slibuji vám, že vás nenechám v omylu. Vrátím se, abych vás upozornila, a jestliže ta cesta je správná, i vy se to dovíte.« A hle, právě vám, drahá matko od Ježíše, přišel tento anděl říct, jak se věci mají: »Moje cesta je bezpečná, nezbloudila jsem.« Možná, že jste této větě nedávala tento literární smysl, ale zde se věci rozcházejí. To, co obdivuji dále, je, že nám to Terezie přišla říct právě v době, kdy se projednává její kauza a kdy studujeme její »cestu«. Drahá matko, od své smrti vykonala Terezie mnoho zázraků, ale žádný na mne tak nezapůsobil jako právě tento.“ Také tomuto zázraku z Gallipoli bylo věnováno jedno zasedání procesu blahořečení. Světice v posledních letech života především v tzv. „rukopisu B“ zkoncentrovala svou „malou cestu“, která jí pro svou zářivou prostotu vysloužila o sto let později titul „učitelky Církve“. O tomto tématu hovořila často s mladou novickou, která jí byla obzvláště drahá, sestrou Marií od Trojice, která svědčila v jejím procesu. I ona obdržela slib, že bude upozorněna z Nebe na dobrodiní, která přinese přijetí její nauky. „Jednou se mě sestra Terezie ptala, zda po její smrti zanechám její malé cesty důvěry a lásky. »Jistě ne,« odpověděla jsem, »jsem si jí tak jista, že i kdyby mi papež řekl, že jste mě oklamala, nemohla bych mu to uvěřit.« »Ó,« odpověděla živě, »papeži by bylo třeba věřit především, ale nebojte se, že by přišel a řekl vám, abyste změnila cestu; nedám mu čas, protože kdybych přišla do Nebe a dověděla bych se, že jsem vás uvedla do omylu, Bůh by mi dovolil, abych ihned přišla a upozornila vás.«“ Na žádost, aby vysvětlila obsah této nauky, sestra Maria od Trojice vyložila: „To, co sestra Terezie nazývala svou »malou cestou duchovního dětství«, byl trvalý námět našich rozhovorů. »Privilegia Ježíšova jsou určena těm nejmenším,« opakovala mi. Měla nevyčerpatelnou důvěru, odevzdanost, prostotu, správnost, pokoru malého dítěte a dávala mi je stále za vzor. Jednoho dne, když jsem jí představila svou touhu mít více síly k praktikování ctností, odpověděla: »A co když vás Dobrý Bůh chce mít slabou a neschopnou jako dítě? Myslíte, že budeš mít méně zásluh? Přijměte to, že budete vrávorat na každém kroku, že budete dokonce padat, že ponesete svůj kříž mdle, milujte svou nemohoucnost; vaše duše tím získá více užitku, než kdybyste podporována Milostí vynikala hrdinskými ctnostmi, které by naplňovaly vaši duši osobním uspokojením a pýchou.« Jindy, když jsem byla smutná pro své poklesky, mi řekla: »Hle, opět sešla z malé cesty! Smutek, který tíží a zbavuje odvahy, pochází ze sebelásky; smutek nadpřirozený dodává odvahy, dává nový impuls k dobru; činí nás šťastnými, když cítíme, že jsme slabí a ubozí, protože to navíc snášíme pokorně a všechno očekáváme bez zásluh zdarma od Dobrého Boha, protože náš Bůh se k nám více sklání, aby nás naplnil Dary Své Velkodušnosti.«“ 

Zázrak dlouhý celý rok 
Ale zázrak v Gallipoli se neomezil na leden 1910. Po tomto „prvním Daru Nebes“ následovaly další vždy se stejným cílem, aby klášter neutonul v dluzích. Na příjmech na konci měsíce se objevil nevysvětlitelný přebytek dvacet pět lir, který se opakoval až do dubna. V květnu viděla matka převorka opět ve snu Terezii, která ji ujistila, že zázrak se bude opakovat, a slíbila jí, že v pokladně najde další bankovku v hodnotě padesát lir. Našla tam dokonce tři. Nakonec v srpnu se zde objevilo dalších sto lir. V tomto měsíci byl v Lisieux zahájen proces blahořečení. K vysvětlení těchto tajemných případů přijel do Gallipoli Mons. Teil, vicepostulátor procesu. Vyprávění matky Carmely bylo shodné se zprávou, kterou dříve zaslala do Lisieux. Nicméně přijel ještě biskup z Nardó Nicola Giannattasio, aby si ověřil zázračnou sumu, kterou představená přijala. Věděl také, že karmelitky, které toužily zkrášlit chudý klášterní kostel, začaly znovu vzývat Terezičku, aby získaly potřebnou sumu asi tři sta lir. Tak na dosvědčení své úcty k Terezičce a na oslavu prvního výročí zázraku počátkem nového roku se rozhodl, že věnuje klášteru shodnou částku jako ta, která se zde našla loni v lednu. Bankovku pět set lir vložil do obálky. Přidal také svou vizitku a na obálku napsal: In memoriam. Orate pro me cotidie, ut Deus misereatur mei. Na tuto otevřenou obálku připsal In memoriam. Obálku vložili do jiné větší, kterou zalepili a opatřili pečetí s biskupskými insigniemi. Místo adresy napsal biskup: „K uložení do běžné schránky. Otevřít má právo matka převorka Maria Carmela od Srdce Ježíšova 16. ledna 1911.“ U příležitosti výročí přijel biskup do kláštera kázat duchovní cvičení. Ihned po příjezdu si ověřil, že obálka je nedotčena a uložena ve schránce, jak si přál. Vyzval matku převorku, aby obálku vyňala, rozlomila její pečeť a otevřela. Mons. Giannattasio zůstal překvapen, když našel v obálce čtyři nové bankovky: dvakrát po sto lirách a dvakrát po padesáti lirách, celkem tři sta lir. Biskup se domníval, že jeho bankovka byla zaměněna za čtyři menší, ale našel svých pět set na místě v menší obálce. Nemohl to pochopit. Převorka řekla: „Tyto peníze jsou vaše, vezměte si je. Je-li zde o tři sta lir více, není to obnos, o který sestry v důvěře prosily sestru Terezii?“ Není divu, že Terezičku pohnula k pomoci modlitba vykonaná s tak „velkou důvěrou“, jaká je vlastní dítěti a která představuje samo srdce její „malé cesty“. A pak, i Terezie věděla, jak tíživá je situace, když není možno zaplatit vlastní dluhy. V posledním období své nemoci se dověděla ke své nelibosti, že byla zproštěna povinnosti recitovat hodinky za zemřelé za všechny zesnulé sestry na celém světě. Matce Anežce řekla: „Nemám se o co opřít, o žádný svůj skutek, abych měla důvěru. Tak bych byla ráda, kdybych si mohla říct: Jsem vyrovnaná se všemi hodinkami za zemřelé. Ale tato moje chudoba se pro mne stala pravým Světlem a pravou Milostí. Myslela jsem na to, že jsem za celý život nemohla splatit Pánu jediný dluh, ale právě to je pro mne pravým Bohatstvím a Silou, kterou jsem přijala. Pomodlila jsem se tedy: »Můj Bože, splať dluh, který mám vůči duším v očistci, ale učiň tak Božským Způsobem, nekonečně lépe, než bych to učinila já svými hodinkami za zemřelé.« Vzpomněla jsem si s velkou sladkostí na slova Písně svatého Jana od Kříže: »A zaplať každý dluh.« Vždy jsem uplatňovala tuto lásku. Cítím, že takovou Milost není možno splatit! Je v tom tak nesmírný pokoj, když jsme naprosto chudí a můžeme spoléhat jen na Milosrdného Boha.«“ K této lásce, k této chudobě a k tomuto pokoji připojila Terezie v Nebi hojnou a konkrétní dobročinnost.