Biografie (3)
Sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře (1873 - 1897)
Zélie Guérin
Marie Azélie Guérin, narozená 23. prosince 1831 v Gandelain (Orne), překročila šestadvacátý rok svého věku. Dcera bývalého bojovníka od Wagramu, který poté, co prošel Portugalsko a Španělsko s Massénou a Soultem, skončil jako četník v Saint-Denis-sur-Sarthon, neměla šťastné dětství. Její otec Isidor si v roce 1820 vzal za ženu Luisu-Jeanne Macé, dosti drsnou venkovanku. Zélie jednoho dne napíše svému mladšímu bratrovi: "Moje dětství a mládí bylo ponuré jako pohřební rubáš, neboť jestliže tebe matka rozmazlovala, ke mně, jak víš, byla velmi přísná; třebaže byla tak dobrá, nevěděla, jak se mnou jednat, a já jsem tím v hloubi srdce velmi trpěla."
Inteligentní, lehkým perem píšící Zélie usilovně pracuje; z této strohé výchovy si uchovala jistou úzkostlivost, tendenci ke skrupulím, kterou ještě umocňovala spiritualita té doby. Sestra řeholnice jí často bude vyčítat, že je "vynalézavá v sebemučení". Ale její mocný zdravý rozum brzy nabývá vrchu. "Chci se stát svatou, nebude to snadné, je toho hodně k otesávání a dřevo je tvrdé jako kámen."
Také ona pomýšlela na to, že se stane řeholnicí. Ale představená v nemocnici v Alençonu postulantku velmi jasně od tohoto úmyslu odradila. Zklamaná dívka se vrhá na výrobu alençonské krajky. V této velmi jemné práci vyniká tak rychle, že v roce 1853 (je jí dvaadvacet let) se zařizuje pro sebe v ulici Saint-Blaise č. 36. Nejdříve pracuje se svou starší sestrou Marií-Luisou. Ale ta ji velmi brzy opouští, aby vstoupila do kláštera Navštívení (Visitation) v Le Mans. Jejich korespondence ustává až se smrtí sestry řeholnice, která jí byla vždy věrnou rádkyní.
Od prvního setkání s Ludvíkem Martinem do uzavření manželství uběhly sotva tři měsíce. 13. července 1858 o půlnoci, jak bylo v té době zvykem, si krajkářka a hodinář dali navzájem manželský slib v kostele Panny Marie. Jejich manželský život začíná velmi překvapivě: Ludvík navrhuje své ženě, aby žili jako bratr a sestra. Poslušná a nevědomá se tomu podrobila. Po deseti měsících tohoto mnišského života je zpovědník přiměl, aby změnili názor. Radikálně... Měli devět dětí: sedm děvčat a dva chlapce.
Od roku 1859 do roku 1870 se v rychlém rytmu střídaly porody a období smutku. Dětská úmrtnost zůstává i v druhé polovině 19. století velikou metlou. Za tři a půl roku ztratili Martinovi tři děti v raném věku a rozkošnou malou Helenku, které bylo pět a půl roku.
V letech 1859 - 1868 se ke všem těmto smutkům přidává ještě smrt rodičů a tchána paní Martin. Je tedy pochopitelné, že po narození své poslední dcerky mohla napsat: "V životě jsem toho už hodně vytrpěla."
Přála si tedy mít jinou "malou Terezku", aby jí nahradila tu, která zemřela v říjnu roku 1870, a byla si dobře vědoma, že přivede na svět své poslední dítě. Už asi sedm let ji sužovala nemoc, která pomalu postupovala: nádor na prsu. Nijak to nezpomalilo její intenzivní činnost, je ale zneklidněna: "Když Pán Bůh dá, abych mohla toto dítě kojit, bude pro mě potěšením je vychovávat. Já mám děti ráda k zbláznění. Narodila jsem se proto, abych je měla, ale to už také brzy skončí. Tento měsíc, třiadvacátého, mi bude jednačtyřicet let, a to je věk, kdy žena může být babičkou!"
