Biografie (5)
Sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře (1873 - 1897)
U kojné v Semallé (březen 1873 - 2. duben 1874)
Radost z narození ("všichni mi říkají, že bude krásná, už se usmívá") je vystřídána prudkým znepokojením. Problémy s krmením, střevní potíže, neklidné noci... Cožpak toto krásné dítě také zemře na zánět tenkého střeva jako ti ostatní? "Často myslím na matky, kterým je dopřána radost, že mohou své děti samy kojit; a já je musím všechny vidět umírat jednoho po druhém!"
Poplach v lednu, pak opět v březnu. Jedné noci maličká už zaťukala na brány smrti. Doktor Belloc jasně konstatuje: Toto dítě musí být kojeno, jinak nemá žádnou naději. Hned na druhý den ráno odchází rozrušená matka pěšky směrem do Semallé (8 km), aby vyhledala kojnou, sedmatřicetiletou Rosu Taillé, která už kojila dvě Martinovy děti, jež později zemřely. Vracejí se společně, opět pěšky. Když bylo dítě nakojeno, usíná a probouzí se s úsměvem. Je zachráněno! Rodiče se ale musí smířit s tím, že ji svěří do rodiny Rosy a Mojžíše (čtyři děti, z nichž nejmladší Eugène má třináct měsíců). Manžel trochu bručí, ale jeho žena má dobré srdce. A v tomto malém cihlovém domečku, stojícím o samotě uprostřed normandské přírody, bude Terezka žít více než rok.
Zdravý venkovský život jí dokonale svědčí. Vždycky bude mít ráda přírodu, vodu, květiny, stromy, zvířata. V červenci je z ní "baculaté dítě opálené od sluníčka". Návštěvy mezi samotou de Carrouge a ulicí Saint Blaise jsou časté. "Malá Rosa" chodí každý čtvrtek do Alençonu na trh prodávat máslo, vajíčka, zeleninu a mléko od Roussetty, své jediné krávy. Celá rodina Martinova chodí navštěvovat benjamínka: Marie, Pavlína, Leonie a Celina mají radost z častých výletů na venkov. Pochutnávají si na černém chlebu Tailléových a děti kojné jedí bílý městský chléb.
Z maličké se stala opravdová venkovanka, "vozili ji na pole na trakaři posazenou na hromadě trávy", a proto se velmi těžko znovu přizpůsobuje životu ve městě. Když ji při častých návštěvách v rodném domě berou krásné matčiny zákaznice do náruče, ječí vyděšená jejich toaletami a zvláště jejich klobouky. Nechce se už pustit Rosy. Aby se předešlo křiku a dupání, musí jí dovolit, aby se posadila ve stánku na trhu ve společnosti své kojné.
