Biografie (7)
Sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře (1873 - 1897)
"Moje šťastná povaha"
Monotónní běh dní tohoto dětského života prosvětlují některé velké radosti. Například návrat k rodinnému krbu dvou nejstarších v době školních prázdnin. Výkřiky radosti, polibky a smích neberou v okamžiku shledání konce.
Terezie dává zcela jasně přednost Pavlíně, svému ideálu. Když se nudí, myslí právě na tuto sestru.
Také svátky se vydělují z asketického venkovského života (pouze některé pokoje se vytápějí; ke snídani bývá polévka). Ale ty výkřiky radosti, když o Vánocích a na Nový rok je krb vyzdoben dárky od rodičů a Guérinových. A jaké krásné vzpomínky zůstávají na večery strávené v rodinném kruhu. A nesmíme zapomenout na první cestu po železnici z Alençonu do Le Mans na návštěvu za tetou řeholnicí.
Vnímavost dítěte zůstane hluboce poznamenána krásou přírody: sbírání jahod u Pavilónu, společné vyjížďky bárkou a lov ryb, procházky přes rozkvetlá pole; návštěvy v Semallé, kde je jednou překvapuje strašná bouřka: domů se vracejí zmoklí, vyhladovělí a šťastní.
Terezie Martin nebyla ušetřena drobných trampot, jež patří k tomuto věku. Ve dvou letech si "rozrazila čelo až na kost" o nohu stolu. Střídají se bolesti zubů, osypky, rýmy. Ty zvlášť silně znepokojují její maminku: "Co je na světě, nevychází z rýmy, aby hned nechytla další, říkala mi to i kojná, ale nejhorší je, že ji to velmi vysiluje."
Ve stejném věku se pokouší utéci z domova a snaží se dojít do kostela Panny Marie. Chůva Luisa ji v dešti dohání. Ještě o hodinu později nad tím Terezie pláče.
Její první fotografie, kterou nechávají udělat, když je jí tři a půl roku, se moc nevydařila. Obvykle usměvavá Terezie se tváří zasmušile, protože ji vylekal pan fotograf, když se schoval pod velké černé plátno.
Malá kučeravá blondýnka s modrýma očima projevuje předčasnou inteligenci. "Je na svůj věk velmi vyspělá," poznamenává její matka. Marie to rozvíjí: "Chápe opravdu neuvěřitelně snadno, (...) věřím, že za půl roku bude umět plynule číst." Abecedu znala, když jí ještě nebyly ani tři roky, a udělala velkou scénu, aby se také mohla zúčastňovat hodin, které Pavlína dává Celině, jež byla o tři a půl roku starší.
"Na svůj věk dokáže neobvykle trefně odpovídat." Tak jako v každé jiné rodině, sbírali tyto dětské výroky. "Snad si nemyslíte, že vás tatínek bude brát každý den do Pavilónu", říká sestrám s neodolatelným výrazem ve tváři.
Má velmi bystrý pozorovací smysl a všechno zaznamenává, aniž by to na ní bylo vidět. "Její představivost neustále pracuje." Hodně uvažuje. Myslí. Ve čtyřech letech vysvětluje Celině, proč je Bůh Všemohoucí, a objasňuje jí také význam jména té ubohé slečny Patira, která je tak nešťastná (le patira, francouzsky hromosvod, obětní beránek - člověk).
Protože má dobrou paměť, velmi brzy může vyprávět krátké bajky. Snadno napodobuje lidi, s kterými se setkala. Musí ji umlčet, když imituje zahradníka, jak líčil, že za ním v noci přišla jeho nebožka a on je z toho celý "zkormoucený".
Její radost ze života je pro rodinu potěšením. "Směje se a baví od rána do večera," zpívá z celého srdce. Je to "šibalka", která ráda provádí nezbednosti svým sestrám. "Bylo mě všude plno," řekne Terezie později.
