KARMEL - Hora Matky Boží

 

Uvědomovala jsem si, že je lépe hovořit s Bohem než o Bohu, protože do duchovních rozhovorů se plete příliš mnoho sebelásky.

Za nejkrásnější jsem pokládala dny, kdy mě můj milovaný tatínek brával s sebou na ryby; tak nesmírně jsem milovala venkov, květiny a ptáky! Někdy jsem také zkoušela lovit na svou malou udici, ale raději jsem sedávala jen tak o samotě v kvetoucí trávě; v těch chvílích jsem se nořila do hlubokých myšlenek, a přestože jsem netušila, co je to rozjímání, má duše se nořila do skutečné modlitby. K mým uším doléhaly vzdálené zvuky. Šumění větru a sotva slyšitelná vojenská kapela, jejíž hudba doléhala až ke mně, plnily mé srdce tesknotou. Země se mi zdála místem vyhnanství a toužila jsem po Nebi.

Bože, vybírám si všechno! Nechci být svatou jen napůl. Nebojím se trpět pro Tebe. Bojím se jen, abych nelpěla na své vůli. Vezmi si ji, protože já si vybírám všechno, co chceš Ty.

Život je veliké tajemství...nic o něm nevíme... A přece Ježíš odhalil před našimi dušemi to, co lidské oko nespatřilo. Ano, naše srdce prožívá to, čemu by nedokázalo porozumět, protože občas se nám nedostává slov k vyjádření toho, co prožíváme ve své duši.

Žít láskou znamená otírat Tvou Trpící Tvář, Ježíši, znamená to vyprošovat odpuštění pro hříšníky, Bože Lásky!

Jediným zločinem, ze kterého Herodes obvinil Ježíše, bylo to, že je blázen... Já si to také myslím. Vždyť to bylo bláznovství, že hledal malá srdce smrtelných lidí, aby si z nich udělal Trůny, On – Král Slávy, trůnící na cherubech.

Připomínka mých pochybení mě pokořuje a vede mě k tomu, abych se nikdy nespoléhala na vlastní síly, vždyť ty samy o sobě jsou slabé, ale ta připomínka ke mně ještě více promlouvá o Boží Lásce a Milosrdenství.

Moje duše dozrávala v tavicím kelímku vnějších i vnitřních zkoušek.

Jak málo stačí, aby člověk ztratil trpělivost!

Teprve v Nebi uvidíme pravdu o všem. Na zemi je to nemožné.

Maria je více Matka než Královna.

Když zůstanu sama, až se to stydím přiznat, modlitba Růžence mě stojí více sil než kající praktiky...cítím, že se Jej modlím tak špatně! Musím se násilím nutit k rozjímání růžencových Tajemství; nedokážu soustředit myšlenky. Po dlouhý čase jsem se rmoutila tím nedostatkem zbožnosti, který mě překvapoval, protože tak nesmírně miluji Svatou Pannu, že bych s lehkostí měla odříkávat modlitby k Její Chvále, které jsou Jí tak milé. Teď už se ale tolik netrápím; jsem přesvědčena, že je-li Královna Nebe mou Matkou, je spokojena i s mou dobrou vůlí.

Ježíš Cestou na Kalvárii třikrát upadl, a ty, ubohé dítě, by ses nechtěla podobat svému Ženichovi, nechtěla bys upadnout třeba stokrát, kdyby to bylo zapotřebí, jen abys Mu podala důkaz své lásky? Vždyť vstaneš silnější než před pádem.

Malí budou souzeni s mimořádnou mírností. A malými můžeme zůstat, i když budeme zastávat ta nejvyšší místa a i když budeme žít velice dlouho. I kdybych umřela až v osmdesáti letech, ať už bych byla v Číně nebo kdekoli na světě, dobře vím, že bych umírala stejně malá, jako jsem dnes.

Byla jsem celá ukrytá pod Závojem Svaté Panny. Tehdy jsem plnila povinnosti v refektáři a vzpomínám si, že jsem tu práci konala tak, jako bych ji nekonala; jednala jsem tak, jako bych měla vypůjčené tělo. Ten stav trval po celý týden. Je to nadpřirozený stav a je nesmírně těžké jej vysvětlit. Jedině Bůh nás může povznést do takového stavu, který někdy úplně postačí k tomu, aby se duše navždycky odpoutala od země.

Vím, můj Bože, že ponižuješ pyšné, ale duši, která se pokořuje dáváš slavnou věčnost; proto chci stát na posledním místě a sdílet Tvé Ponížení, abych s Tebou měla podíl v Nebeském Království.

Každé ráno činím předsevzetí cvičit se v pokoře, abych večer zjistila, že se z pýchy dopouštím ještě až příliš mnoha chyb; při tom pohledu mě přepadá pokušení ztrácet odvahu, ale vím, že to znechucení je také jen pýchou. Proto chci, můj Bože, celou svou naději vkládat jen v Tebe.

Čistá srdce bývají často korunována trním. Často jsou pohroužena do temnot, a tehdy se lidé domnívají, že ztratila svou bělost; myslí si, že ty trny dokázaly poškodit jejich květy. Ježíš obzvlášť miluje lilie mezi trním a rád přebývá mezi nimi.

Když nic necítím, když se nedokážu modlit a když nedokážu uplatňovat ctnosti, právě tehdy nadchází vhodný okamžik ke hledání drobných příležitostí, těch malých „nic“, která působí Ježíši větší Radost než Vláda nad světem nebo dokonce než velkodušně snášené mučednictví: například úsměv, laskavé slovo řečené ve chvíli, kdy má člověk chuť neříkat nic nebo dát najevo svou unuděnost.

Můj Milovaný poučuje mou duši; hovoří k ní v mlčení a uprostřed temnoty.

Podívejte se na duby v lese tísněné ze všech stran, světlo na ně dopadá pouze shora, a proto je jejich kmen zbaven mnoha nepěkných větví, které by pohlcovaly živiny potřebné k růstu. Dub vidí pouze nebe, proto se celou svou silou obrací na tuto stranu, takže zanedlouho dosahuje značné výšky.

Ježíš nesestupuje denně z Nebe proto, aby byl zavřen ve Svatostánku, nýbrž aby nalezl jiné Nebe, které je Mu stokrát vzácnější: Nebe naší duše. 

Dívejme se na život ve správném světle. Je to okamžik mezi dvěma věčnostmi.

Kdyby nám svatí mohli vyprávět, jak smýšlejí o tom, co o nich bylo napsáno, velice by nás to překvapilo. Bezpochyby by nám často vyznali, že se nepoznávají v portrétech svých duší, které jsme jim vymalovali.

Miluješ svatého Augustina a svatou Maří Magdalénu, tedy duše, kterým byly odpuštěny mnohé hříchy, protože mnoho milovaly. Také já je miluji; miluji jejich kajícnost, a především jejich odvahu diktovanou láskou.

Nejednou jsem se musela zachránit myšlenkou, že při Posledním Soudu všechno vyjde najevo.

Měsíc před vstupem na Karmel se zapsal do mé paměti jako sladký. Zpočátku jsem si říkala přesně totéž, co ty nyní: „Budu svatá, až vstoupím na Karmel, ale dokud na to ještě čekám, nebudu se zatím tolik snažit.“ Ale Bůh mi ukázal, jak nesmírnou hodnotu má tento čas, a proto jsem jednala zcela opačně, než jak jsem si myslela. Chtěla jsem se na vstup připravit tím, že jsem byla velice věrná, a ten měsíc byl jedním z nejkrásnějších v mém životě. Věř mi, nikdy nečekej do zítřka, máš-li být svatá.

S jakou vroucností jsem se modlila k Panně Marii, aby nade mnou vždycky bděla, aby mi brzy splnila mé přání a skryla mě pod Svým Panenským Pláštěm! Kdysi to bylo mé první přání. Jak jsem dospívala, začala jsem chápat, že právě na Karmelu se budu moci skutečně skrýt pod Pláštěm Nejsvětější Panny a že právě k Její Hoře se upínaly mé touhy. 

Kdyby se mě tak učenci, kteří tráví život získáváním nových poznatků, přišli zeptat, zjevně by byli překvapeni, kdyby uviděli, že čtrnáctileté dítě rozumí tajemství dokonalosti, tajemství, které není s to objevit veškerá jejich věda, protože na to, aby se jej člověk mohl zmocnit, musí být chudý v duchu.

V tom období jsem si oblíbila ty nejošklivější a nejnepohodlnější věci, a hle – s radostí jsem si všimla, že z naší cely odnesli malý krásný džbánek a vyměnili jej za těžkou otlučenou konev.

Nikdy bychom neměli v ničem hledat sebe samé, protože tam, kde člověk hledá sebe samého, přestává milovat

Člověk by si mohl myslet, že mám proto tak velikou důvěru v Boha, že jsem nezhřešila. Ale i kdybych se dopustila všech zločinů, pořád bych měla tutéž důvěru; cítím, že celé to množství hříchů by bylo jako kapka vody vržená do planoucí výhně. 

Svatost je zapotřebí dobývat ostřím meče; je zapotřebí trpět, je zapotřebí umírat.

Působíš na mě dojmem malé venkovanky, za kterou přichází mocný král, aby ji požádal o ruku, a ona nemá odvahu přijmout jeho nabídku, protože není dost bohatá a nezná dvorskou etiketu, a vůbec si neuvědomuje, že její královský ženich zná její ubohost a slabost mnohem lépe než ona sama.

Všechny mé naděje budou naplněny. Pán pro nás vykoná zázraky, které nekonečně převýší naše tužby.

Jak velice bych si přála být vystavena pokořování a špatnému zacházení, jen abych se přesvědčila, jsem-li skutečně pokorná srdcem.

Neboj se pozemských bouří. Tvůj anděl strážce tě chrání svými křídly a v tvém srdci spočívá Ježíš.

Když nás někdy bližní pomlouvají, měli bychom být šťastní, protože kdyby nikdo neporovozoval toto „řemeslo“, jací bychom asi byli?

Den mé smrti pro mě bude tím největším svátkem.

Pojednou se mi Svatá Panna ukázala Krásná, tak Krásná, že jsem nikdy neviděla nic krásnějšího: z Její Tváře vyzařovala Dobrota a Nevýslovná Srdečnost. Ale to, co mnou proniklo až do hloubi duše, byl Její Úsměv. V mžiku zmizely všechny útrapy, v očích se mi objevily dvě velké slzy a tiše stékaly po tváři, slzy nezkalené radosti.

Mně svatí dodávají odvahy v mém vězení. Říkají mi: Dokud jsi v řetězech, nemůžeš plnit své poslání, ale později, po smrti, nastane čas pro tvou práci a úsilí.

Jenom Bůh proniká hlubinu srdcí.

Je pravda, že člověk může hluboko upadat a dopouštět se nevěrností, avšak láska, která dokáže obrátit všecko ve svůj prospěch, spálí velice rychle všechno, co by se Ježíši nelíbilo, a zanechá v srdci jen pokorný a hluboký pokoj.

Je velice snadné psát krásné věci o utrpení, ale psát o tom neznamená nic, vůbec nic! Abychom utrpení poznali, je nutné je prožít.

Věřím, že blahoslavení mají velký soucit s naší bídou, připomínají si, že byli křehcí a zranitelní stejně jako my, že se dopouštěli stejných vin, že sváděli stejné boje, a proto je jejich bratrský soucit ještě větší než na zemi. Proto o nás nepřestávají pečovat a modlit se za nás.

Jak mnoho nás stojí žít, zůstávat na této zemi plné hořkosti a nepokoje! Ale zítra..., za hodinu už budeme stát v bráně. Jaké to bude štěstí! Jak budeme po celou věčnost blaženě kontemplovat Ježíše tváří v Tvář! 

Od prvních chvil mého života jsi mne, Milovaná Matko, vzala do Náruče a staráš se o mne. 

V poslední den užasneš, až uvidíš své sestry zbavené všech nedokonalostí, které se ukážou jako veliké světice.

Jak miluji Nejsvětější Pannu! Kdybych byla knězem, jak krásně bych o ní mluvila!

Je zapotřebí rozsévat kolem sebe dobro a nestarat se o to, co z něj vzejde. Nepřála jsem si, aby moje snažení přinášelo plody. Pro mne práce – pro Ježíše úspěch.

V radostných dnech velikonoční doby mi Ježíš dovolil prožít, že skutečně existují duše, které nemají víru, které kvůli zneužívání Milosti přišly o tento Drahocenný Poklad a o jediný zdroj skutečné radosti. Pán dopustil, že mou duši zahrnula velice hustá temnota, takže se mi sladká myšlenka na Nebe stala zdrojem zápasu a utrpení. Ta zkouška neměla trvat jen několik dní či týdnů, ale měla se táhnout až do hodiny stanovené Pánem.

Ježíš se stává Chudým, abychom Mu mohli prokazovat milosrdenství; jako Žebrák k nám vztahuje Ruce, aby nám ve Skvoucí Den Soudu, až se ukáže ve Slávě, mohl dát zaslechnout Svá Sladká Slova: „Pojďte, požehnaní Mého Otce...“

Satan krouží okolo mě. Nevidím ho, ale cítím. Trápí mě, svírá mě jakoby železnou rukou a snaží se mi zabránit v přijetí té nejnepatrnější úlevy. Zvětšuje mé utrpení, abych propadla zoufalství. Vždyť už se nemohu ani modlit! Mohu pouze hledět na Nejsvětější Pannu a opakovat: Ježíši!

Pán Bůh mi dal pochopit, že pravdivá je jen ta Sláva, která bude trvat navěky, a že k jejímu dosažení není nutně zapotřebí konat nápadné skutky, nýbrž že postačí ukrýt se a žít ctnostmi tak, aby „levice nevěděla, co činí pravice“.

Co se týká Nejsvětější Panny, často se přistihuji, jak Jí říkám: Ale, má Nejsvětější Panno, vidím, že jsem šťastnější než Ty, protože mám Tebe za Matku, a Ty nemáš Nejsvětější Pannu, abys Ji mohla milovat. My jsme bohatší, protože máme Ježíše, a také Ty nám patříš.

Otec Pichon mi řekl: Před Tváří Pána Boha, Nejsvětější Panny a všech svatých dosvědčuji, že jsi nikdy nespáchala žádný smrtelný hřích.

Na této zemi, kde se všechno mění, zůstává beze změny jenom jediné: Jednání Nebeského Krále s Jeho přáteli.

Proto tě Ježíš nestvořil Nebeským andělem, abys mohla být andělem pozemským.

Čím více je utrpení vnitřní a méně viditelné očím ostatním stvoření, tím větší Ti působí Radost, můj Bože.

Ježíši, pohleď, jak se bude stravovat můj život... Mám jen jediný způsob, jak Ti dokázat svou lásku: budu sypat květy, to znamená, že nevynechám žádnou příležitost k oběti, žádný pohled, žádné slovo; využiji i ty nejnepatrnější věci a budu je konat s láskou.

Lilie jsou symbolem čistoty. Velice bych si přála, aby byla moje duše celá očištěná pro setkání s Ježíšem. Nepostačí mít lilie ve vlasech, protože Ježíšův Pohled se vždycky obrací do duše.

Náš Milovaný byl Šílený, že přišel na zemi, aby hledal hříšníky, aby je učinil Svými přáteli a důvěrníky a aby je Sobě připodobnil, když byl přece dokonale Šťastný s dvěma Velebeníhodnými Osobami Nejsvětější Trojice.

Život je krátký a věčnost nekonečná. Ať je náš život neustálou obětí, mučednictím lásky Ježíši pro Potěšení. On očekává jen jediný pohled, jen jediný povzdech, ale pohled a povzdech, kteý by byl určen výlučně Jemu.

Všechno pomíjí... Smrt také pomine, a tehdy se budeme radovat ze života trvajícího nikoli pár století; miliony let minou jako jeden den a po nich přijdou miliony dalších naplněných pokojem a útěchou.

Ježíš prožívá Nesmírnou Radost při Pohledu na ty, kteří Ho milují a kteří po každém pochybení přicházejí k Němu, prosí za Odpuštění a vrhají se Mu do Náruče.

Nemohu si dovolit oslavovat, nemohu si odpočinout, dokud tu budou duše, na jejichž Spáse je třeba pracovat. Ale až anděl řekne: „Čas už nebude“, pak si odpočinu a budu se moci radovat z toho, že počet vyvolených bude naplněn a že všichni vejdou do radosti a pokoje.

To, čeho se nepodařilo dosáhnout Archimédovi, protože se jeho žádost neobracela na Boha a protože brala v úvahu pouze hmotné hledisko, toho v plnosti dosáhli svatí. Všemohoucí jim dal jako pevný Bod Sebe Samého, a jedině Sebe, a jako páku modlitbu, která zapaluje Ohněm Lásky, a tak pozvedli svět.

Ježíš tě miluje tak Nesmírnou Láskou, že kdybys to viděla, upadla bys do extáze, která by ti způsobila smrt, ale ty to nevidíš, a proto trpíš.

Kdybych s Tebou, Ježíši, byla více sjednocena, kdybych se vyznačovala větší láskou ke svým sestrám, kdybych byla pokornější a umrtvenější, s menším úsilím bych přebývala s Tebou v modlitbě.

Dokonalost spočívá v tom, abychom plnili Boží Vůli a abychom byli tím, čím nás Bůh chce mít.

Čím více se kdo přibližuje k Bohu, tím prostším se stává. Ten, jehož Království není z tohoto světa, mi ukázal, že skutečná moudrost spočívá v tom, že si člověk přje „být neznámý a považovaný za nic“ a že „hledá radost v pohrdání sebou“.

Není zapotřebí bát se boje, jde-li o dobro bližního; je zapotřebí pouštět se do něj stále znovu, a to i za cenu narušení osobního pokoje.

Mne očišťuje pouze jedna věc: Oheň Boží Lásky.

Hleděla jsem na krásu země, ale moje duše toužila po Nebi. 

Jobova slova: „I kdyby mě zabil, nepřestanu v Něho doufat.“ mě uchvacovala od dětství. Ale potřebovala jsem mnoho času, než jsem se ocitla na tomto stupni odevzdanosti Bohu.

Pánu Bohu se líbí v mé duši to, že vidí, jak miluji svou malost a ubohost, a také slepou naději, kterou vkládám v Jeho Milosrdenství. To je můj jediný poklad.

Dokonalá láska spočívá v tom, že snášíme nedostatky druhých, že se přestáváme pozastavovat nad jejich slabostmi, a že se necháváme povzbuzovat i těmi nejmenšími projevy ctností, kterých si u nich všímáme.

Mé srdce je naplněno pokojem, je jako klidné jezero nebo slunečná obloha; není mi líto života tohoto světa, mé srdce prožívá touhu po vodách věčného života.

Život míjí tak rychle, že je opravdu lepší trochu toho vytrpět a získat si skvostnou korunu, nežli bez utrpení dosáhnout jen obyčejné.

Ježíši se zalíbilo, abych své povolání vykoupila za cenu velikých zkoušek.

Všechny veliké pravdy týkající se náboženství, tajemství týkající se věčnosti, nořily mou duši do nadpozemského štěstí. Už jsem do jisté míry vnímala to, co Bůh připravil těm, kteří Ho milují, a když jsem viděla, že věčná Odměna není úměrná nevelkým životním obětem, chtěla jsem milovat, vášnivě milovat Ježíše a poskytovat Mu tisíce důkazů této lásky, dokud budu moci.

Obětuj Bohu, že nikdy nebudeš sklízet ovoce, to znamená, že budeš po celý pozemský život pociťovat odpor k utrpení a pokoření, že budeš vidět všechny plody svých dobrých tužeb a své dobré vůle bez užitku padat na zem. Pán ti dá, že v okamžiku smrti v jediné chvíli na stromě tvé duše dozrají krásné plody. 

Což takoví světci, jako byl svatý Pavel, Augustin, Jan od Kříže, Tomáš Akvinský, František, Dominik a mnozí další vynikající Boží přátelé, nečerpali to nejhlubší poznání, které uvádí v úžas největší génie, právě v modlitbě?

Jak nesmírným tajemstvím je naše velikost v Ježíši!

Modlitba a oběť představují veškerou mou sílu; to ony představují nepřemožitelnou zbraň, kterou mi dal Ježíš, a mohou se dotýkat duše více než slova.

Jsem malá duše, která může obětovat Bohu pouze malé věci, a ještě se mi často stává, že se mi vymykají ty maličké oběti, které přinášejí duši tolik pokoje.

Jen vzácně se najdou duše, které nepoměřují Boží Všemohoucnost svými omezenými myšlenkami.

Pán Ježíš umřel na Kříži v Potupě, a přesto to byla Nejkrásnější Smrt z Lásky. Umírat z Lásky ale vůbec neznamená umírat s nadšením.

Život je plný obětí, to je pravda, avšak jaké je to štěstí!

Vždycky jsem milovala to, co bylo velké a krásné.

Máme jen krátký okamžik života, abychom jej mohli odevzdat Pánu Bohu.

Spolu s tím, jak jsem si nastřádávala nějaký ten duchovní poklad, jsem si zároveň uvědomovala i to, že existují duše v nebezpečí zatracení a pekla, a těm odevzdávám všechno, co mám. Ještě jsem nenarazila na okamžik, kdy bych mohla prohlásit: Teď budu pracovat pro sebe.

Kdyby oheň a železo vládly rozumem a kdyby to druhé řeklo prvnímu: Přitáhni mne, což by tím nevyjadřovalo, že si přeje sjednotit se s ohněm tak, aby je pronikl a nasytil svou planoucí podstatou, až by se zdálo, že s ním vytváří jednotu? Cítím, že čím více Oheň Lásky rozžhne moje srdce, tím více budu říkat: Přitáhni mne...

Mám vstoupit do Příbytku vyvolených a spatřit Krásu, jakou lidské oko nikdy nevidělo, slyšet symfonii, kterou ucho neslyšelo. Prožívat radosti, které srdce nikdy neokusilo.

Ježíš nepotřebuje knihy ani učitele, chce-li poučovat duše; je to Učitel nad učitele a vyučuje bez halasných slov. 

Copak se najde umělec, který by nerad přijímal chválu na své dílo? Ježíš, Umělec duší, je Šťastný, když se nezdržujeme u vnější stránky, ale když pronikáme do nejhlubšího nitra Svatostánku, který si zvolil za Svůj Příbytek, a když obdivujeme Jeho Krásu.

Ježíš je Ukrytý Poklad, Drahocenné Dobro, které dokáže nalézt jen velice málo duší, protože je Skryté, a svět miluje to, co se navenek třpytí. K nalezení skryté věci je ale zapotřebí také se skrýt; náš život musí být tajemstvím. Měli bychom se připodobnit Ježíši, jehož Tvář byla Skrytá.

Trpím, ale naděje na Nebeskou Vlast mi dodává odvahy; zanedlouho budeme v Nebi. Tam už nebude den ani noc, ale díky Ježíšově Tváři tam bude vládnout Nevýslovné Světlo.

Jak bych byla šťatná, kdybych v okamžiku své smrti mohla obětovat Ježíši byť jen jedinou duši. Byla by to duše vyrvaná z pekelného ohně a po celé věky by chválila Boha.

Ježíši, dej, abych nikdy nebyla pro společenství zátěží. 

To, co Ježíše uráží a co zraňuje Jeho Srdce, je nedostatek důvěry.

Už si nepřeji ani utrpení, ani smrt, jakkoli miluji jedno i druhé – přitahuje mě pouze láska.

Nedomnívej se, že mi pokora brání poznávat Boží Dary; vím, že mi Bůh učinil Veliké Věci, a proto Je každodenně opěvuji s pocitem štěstí.

Neboj se, že miluješ Svatou Pannu přespříliš, nikdy Ji nebudeš milovat dost. Ježíš bude velice spokojen, vždyť Svatá Panna je Jeho Matka.

Prosím Boha, aby mi všechny modlitby za mě nepřinášely úlevu v utrpení, ale aby pomohly spasit hříšníky.

Můj Bože, prosím, splať dluh, jaký mám vůči duším v očistci, ale učiň to Svým Božským Způsobem a nekonečně lépe, než kdybych se za zemřelé modlila já. 

Nemyslela jsem si, že než člověk dospěje ke svatosti, musí toho tolik vytrpět. Pán Bůh mi to neváhal ukázat, když na mě sesílal zkoušky.

Pán Bůh, který zná Odměny, jež připravuje pro Své přátele, je často vede k tomu, aby své poklady získávali za cenu obětí.

Nezabývala jsem se tím, co si o mně říkali nebo mysleli druzí, snažila jsem se pouze líbit se Pánu.

Když jsem přijímala Ducha Svatého, necítila jsem silný vichr, ale spíše lehký vánek, jehož šumění slyšel prorok Eliáš na hoře Chorebu.

Je pro nás dobré a dokonce nutné, abychom občas viděli, že jsme upadli, abychom zjistili, jak jsme nedokonalí: přinese nám to větší užitek než radost z pokroku.

Aniž si to uvědomujeme, často vděčíme za Milosti a Osvícení nějaké skryté duši, protože Pán Bůh chce, aby si svatí navzájem předávali Milost prostřednictvím modlitby, aby se tak v Nebi mohli milovat velikou láskou – mnohem větší, než je láska v té nejideálnější rodině. Kolikrát jen jsem myslela na to, že možná vděčím za všechny přijaté Milosti modlitbám nějaké duše, která mi Je vyprosila u Pána Boha a kterou poznám teprve v Nebi.

Jak bych byla šťastná, kdybych byla velice věrná, ale žel bývám večer často smutná, protože cítím, že bych bývala mohla odpovědět na Tvé Milosti mnohem lépe.

Ve správnou chvíli objevuji ta světla, která právě potřebuji, a která jsem nikdy předtím neviděla. Nejčastěji to nebývá v době modlitby, ale spíše při každodenních pracích.

Vždycky chci smýšlet laskavě, protože Ježíš řekl: „Nesuďte, a nebudete souzeni.“

Nejsem orel, mám jen oči a srdce orla, protože navzdory své nepatrnosti mám odvahu zahledět se do Božího Srdce, do Slunce Lásky, a moje srdce v sobě pociťuje všechny tužby orla.

Vím, že k tomu, aby člověk mohl stanout před Bohem veškeré Svatosti, je zapotřebí být velice čistý, ale vím i to, že Pán je nekonečně Spravedlivý, a právě tato Spravedlnost, která děsí tolik duší, je pro mne zdrojem radosti a důvěry. Být spravedlivý totiž neznamená pouze být přísný při trestání viníků, ale znamená to i poznat skutečné pohnutky a odměňovat ctnost. Od Boží Spravedlnosti očekávám totéž co od Božího Milosrdenství.

 
Zásluha nespočívá v tom, že hodně konáme a dáváme, ale spíše v tom, že přijímáme a mnoho milujeme.

Už dávno nepatřím sobě, protože jsem se zcela odevzdala Ježíši. Proto On má úplnou Svobodu dělat si se mnou, co se Mu zlíbí.

Toužím pracovat ke slávě Svaté Církve, ke Spáse duší, které ještě přebývají na zemi, a k záchraně těch, které trpí v očistci.

Pokud Pán Bůh splní mé touhy, budu prožívat své Nebe až do konce světa na zemi. Chci trávit své Nebe na zemi tím, že budu konat dobro. Není to nemožné, vždyť nad námi bdí andělé pohroužení do oblažujícího nazírání.

Nejednou, když je má mysl ponořena do tak velké vyprahlosti, že je pro mě nemožné vydolovat z ní byť i jedinou myšlenku, která by mě sjednocovala s Bohem, modlím se velice zvolna Otče náš a potom Andělské pozdravení; pak mě tyto modlitby pozvedají a dokážou nakrmit mou duši mnohem lépe, než kdybych je odříkala stokrát, ale chvatně.

Nederu se na první místo, ale zůstávám na posledním; místo abych se tlačila s farizejem kupředu, raději s důvěrou opakuji modlitbu celníkovu.

Můj Ježíši, jsem krajně slabá a naprosto se necítím jako anděl z Nebe! Ale přestože každou chvíli padám, s Tvou Pomocí vstávám...a žiji z lásky.

Je nemožné, že by Ježíš oklamal dítě, kterým jsi.

Pane, chci tě poprosit o to, abychom se všichni jednou dostali do Tvého Krásného Nebe.

Právo něco vlastnit budeme mít teprve v Nebi.

Ježíš ze mě udělal rybáře lidí; pocítila jsem velikou touhu pracovat na obrácení hříšníků, touhu tak živou jako doposud nikdy.

Pochopila jsem, že existuje mnoho stupňů dokonalosti a že každá duše má svobodu, zda odpoví na Ježíšovo Pozvání. Může pro Něho vykonat málo či více, zkrátka může si volit mezi oběťmi, o které ji Pán prosí.

Od chvíle, kdy jsem okusila lásku, je tato láska tak mocná ve svém působení, že dokáže vyzískat užitek ze všeho, z dobra i ze zla, které je ve mně.

K pokroku na „malé cestě“ je zapotřebí pokory, chudoby ducha a prostoty.

Když hledíme na smrt spravedlivého člověka, není snadné nezávidět mu jeho úděl. Pro něho už neexistuje čas vyhnanství, ale jenom Bůh, nic než Bůh.

Milovat znamená odevzdat všechno a nadto sebe samého.

Ježíši se zalíbilo ukázat mi jedinou cestu, která vede do Boží Výhně; tou cestou je odevzdanost malého dítěte, které beze strachu usíná v náručí svého otce.

Pocítila jsem, jak se v mém srdci rodí nesmírná touha trpět a zároveň vnitřní jistota, že mi Ježíš připravil mnoho křížů.

Může být nějaká větší radost nežli ta, která plyne z utrpení, z lásky k Tobě, Pane? 

Nemohu příliš přemítat o štěstí, jaké mě čeká v Nebi. Jen jedno očekávání zvyšuje tep mého srdce, a tím je Láska, kterou budu dostávat, abych Ji mohla rozdávat.

Ježíš okouzloval slabé duše Svými Božskými Slovy, a tak se je snažil posílit pro den zkoušky.

Aby napomenutí bylo plodné, musí nás něco stát a v srdci nesmí být ani stín emocí.

Bože můj, děkuji Ti za všechny Milosti, které jsi mi dal, a zvláště za to, žes mě provedl zkouškou utrpení.

Tak jako slunce osvěcuje zároveň vysoké cedry i každý drobný kvítek, jako by byl na zemi jediný, stejně i Pán Bůh se stará o každou duši zvlášť, jako by jí nebylo na zemi podobné.

Už jsem se zmínila, čím jsem si byla od dětství jista: že jednou opustím tuto smutnou a temnou zemi. Tak jako Kryštofu Kolumbovi umožnil jeho génius vytušit existenci Nového světa, přestože se o tom do té doby nikomu ani nesnilo, stejně i já jsem tušila, že se jednou natrvalo usídlím v jiné zemi.

Jednoho dne jsem se pozastavovala nad tím, že Pán Bůh neuděluje v Nebi všem vyvoleným stejnou Slávu, a bála jsem se proto, že tam všichni nebudou šťastni. Tehdy mi Pavlína poradila, abych přinesla tatínkovu velkou sklenici a postavila ji vedle svého maličkého kalíšku, pak abych obojí naplnila vodou. Nakonec se mě zeptala, která z obou nádob je plnější. Odpověděla jsem, že obě jsou tak plné, že se do nich nevejde už ani kapička vody. Tehdy jsem pochopila, že Pán Bůh dává v Nebi Svým vyvoleným tolik Slávy, kolik dokážou unést, a proto poslední nebude mít důvod závidět prvnímu.

Je-li nám zatěžko už to, abychom dávali každému, kdo nás prosí, pak je ještě těžší dovolit, aby nám brali to, co nám patří, a nepožadovat to nazpátek.

Proč miluji Tě, Maria? Protože jsem Tvým dítětem.

Cítím, že i kdybych měla na svědomí všechny hříchy, kterých se jen člověk může dopustit, šla bych a se srdcem rozervaným lítostí bych se vrhla do Ježíšovy Náruče, protože vím, jak nesmírně miluje marnotratného syna, který se k Němu navrací.

Škoda námahy na něco, co se dělá jen polovičatě. 

Daleka naříkání raduji se z toho, že mi Pán Bůh dovoluje trpět pro Jeho Lásku.

Ježíši, jsem příliš malá, než abych konala veliké věci. Mým bláznovstvím je doufat, že mě Tvá Láska přijme jako oběť.

Všechno je tak veliké! Když člověk z lásky zvedne špendlík, může spasit duši. Jenom Ježíš může udělit našim činům takovou hodnotu.

Dokud v tobě zůstane byť jen jiskřička emocí, bude lepší mlčet a čekat, až se tvá duše úplně uklidní, protože v opačném případě se všechno jen rozdmýchá.

Utrpení po mně vztahovalo paže, a já jsem se mu s láskou vrhla do náruče. Vždyť proto jsem přišla na Karmel: přišla jsem zachraňovat duše, a především modlit se za kněze.