Má radost
Sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře (1873 - 1897)
MÁ RADOST
(21. ledna 1897)
Vyprošeno k svátku Matky Anežky od Ježíše
"Je v ní celé mé srdce," říká sv. Terezie zcela prostě Matce Anežce, když jí tuto báseň odevzdává. Je to skutečně jedna z jejích nejpozoruhodnějších a nejbohatších básní, jež napsala v okamžicích, kdy nastoupila cestu zkoušky: na této strmé pouti byla zkoušena její víra a na konci čekal smrtelný boj, agonie a vstup do věčnosti.
Co duší zde na Boží zemi
za štěstím běhá sem a tam!
To štvaní proti mysli je mi,
já radost ve svém srdci mám!
Ta radost není pomíjivá,
patří mi navždy, beze změn,
přívětivě se pousmívá
jak jarní růže den co den.
Jsem šťastna nad očekávání.
Smím podle vlastní vůle žít.
Jak nepodlehnout rozjásání
a jak svou radost nesdělit?
Mám radost z lásky k utrpení,
přes proudy slz se usmívám,
vděčně přijímám všechno trní,
co přimíseno v květech mám.
Když modré nebe zamračí se
a zdá se, že jdu sama tmou,
mám radost, že smím v temnu tiše
ukrýt svou bytost nicotnou.
Má radost - to je Vůle Páně,
Ježíšova Vůle a Moc,
a proto žiji odhodlaně,
miluji stejně den i noc.
Má radost je zůstávat malá,
a upadnu-li tu a tam,
snažím se, abych rychle vstala,
a Ježíš dá mi Ruku Sám.
Pak něžnostmi Ho zahrnuji,
šeptám Mu vroucí slova svá
a něhu ještě znásobuji,
když víře mé se ukrývá.
Když občas pláč mi smáčí řasy,
nechci, aby to viděl svět.
Bolest mé půvaby a krásy,
když zahalím ji v milý květ.
Chci mlčky trpět v každém čase,
když Ježíše tím těšit smím.
Mám radost, když On usmívá se,
ač sama trpím vyhnanstvím.
Má radost je smět vybojovat
život Tvým duším, Ježíši.
Mé srdce chce Ti opakovat
s láskou vroucí a nejtišší:
Pro Tebe, Božský Bratře, je mi
sladko i v utrpení žít
a radost má na této zemi
je Srdce Tvoje potěšit.
Ráda zde dlouho živa budu,
jestliže si to přeješ Sám,
a v Nebi po Tvých Stopách půjdu,
jen když Ti Radost udělám!
Láska, Oheň, jímž Vlast má žije,
mě nepřestává stravovat.
Čím je mi smrt? Čím život mi je?
Má radost je Tě milovat!
