KARMEL - Hora Matky Boží

Sestra Františka-Terezie /Leonie Martin/ (1863 - 1941)

Malá Terezička od Dítěte Ježíše je všeobecně známá. Její rodná sestra Leonie kráčela v jejích stopách na cestě dětství a tím svobody, lásky a důvěry.

Narodila se 3. června 1863 jako třetí dítě Louisovi a Zélii Martinovým v Alenconu v severní Francii. Po narození těžce onemocněla a potácela se mezi životem a smrtí. Otec Louis vykonal v této nouzi pěší pouť do jedné mariánské svatyně. Jedna její teta, která je sestrou v klášteře Navštívení Panny Marie, modlí se za Leonii k právě blahořečené sestře Markétě Marii Alacoque novénu, po které se Leonie, stará nyní šestnáct měsíců, úplně uzdravila. Po celý život se pak ve svých potřebách utíkala k této světici.

Obtížné dětství

Jak víme z vlastního životopisu Terezičky, byla Leonie v rodině vždy odstrkovaná. Za svého života nenašla ani Terezka přístup ke své starší sestře. Leonie také jako jediná z pěti sester nevstoupila na Karmel v Lisieux, nýbrž šla jinou cestou. Z dopisů paní Martin vysvítá, že i jí Leonie zůstávala často nepochopitelná a cizí. Roku 1868, když bylo Leonii pět let, zemřela její starší sestra Helena. Byl to velký šok pro rodiče a především pro Leonii, která tuto událost nedokázala přijmout. Ona, už tak „jiná než jiné“, uzavřela se zcela do sebe. Vyvíjí se stále více jako „rodinný problém“, je nevraživá, náladová a má obtížný, labilní charakter. Také její intelekt se vyvíjí pomalu, a tak není divu, že jí škola dělá velké potíže. Přivádí k bezradnosti i učitele, kteří ji dostanou na starost. Několikrát je ze školy vyloučena. Rodiče jsou bezradní, ale nevzdávají se. Paní Martin napsala své sestře: Byla v 16 měsících uzdravena z nemoci, na kterou mohla tehdy zemřít. Proč by ji Bůh zachraňoval od smrti, kdyby na ni nepohleděl Zrakem Svého Milosrdenství? Leonie sama napsala později o svém dětství: Moje dětství a první roky mládí uplynuly v utrpení a bolestných zkouškách.

Pokusy a nezdary

Ve 14 letech vyjádřila poprvé Leonie přání stát se řeholní sestrou. V dopise své starší tetě v klášteře vyslovuje prosbu: Milá teto, až budete v Nebi, proste Milého Boha, aby mi dal Milost obrácení. A také aby mi pomohl stát se pravou řeholnicí. Prosím Vás, nezapomeňte na tento úkol, protože jsem si jistá, že Milý Bůh Vás vyslyší. Jedna z jejích sester se pak zeptala, co to znamená pravá řeholní sestra. Na to Leonie odpověděla: To znamená být docela dobrou klášterní sestrou a nakonec se stát svatou. Leonie zná své meze, ví o svém nestálém a obtížném charakteru. Ale přes stále nové začátky se jí nedaří vypořádat se sama se sebou. Krouží kolem sebe a je vnitřně rozervaná, protože neví, co má dělat. V roce 1877 umírá její matka. Před smrtí píše Zélie v jednom dopise: Co se týče Leonie, Milý Bůh ji může změnit a já jsem přesvědčena, že to udělá. V říjnu 1886 vstupuje Leonie ve věku 19 let ke klariskám v Alenconu. Již po dvou měsících se vrací domů. Její křehké zdraví nevydrží přísnou řeholi svaté Kláry. Asi po roce startuje nový pokus u sester Navštívení v Caen. Terezie píše v jednom dopise příbuzné Marii: Jsem šťastná, že Leonie konečně našla místo. Zde najde vše, co jí ve světě schází Ale tak daleko to ještě není. Po šesti měsících klášterního života se Leonie opět vrací do Lisieux. Rodina a v neposlední řadě ona sama je z toho velice znepokojena. Leonie stráví mnoho času v Lisieux tím, že navštěvuje nemocné a pečuje o umírající. Mezitím vstupují její sestry jedna po druhé na Karmel v Lisieux. Leonie se o to pokouší podruhé v klášteře Navštívení. Mezitím zemře její otec, proto odchází k tetě a strýci. Prožívá depresivní fáze a její zdraví je stále méně stabilní.

Vliv Terezičky

Leonii nepřivedla tato série neúspěchů k zoufalství, ale k pokoře. V této době se s ní více sblíží Terezka, která se stala mezitím karmelitkou. Leonie pozná převahu své mladší sestry a takřka se odevzdává jejímu vedení: V hovorně Karmelu mě Terezie povzbuzovala k vytrvalosti a obracela můj pohled od věcí tohoto světa k Bohu. Řekla, že když jsem – i když jen přechodně – nosila hábit, musím se prostě chovat podle tohoto šatu. Ostatně chovala naději, že jednou složím řeholní sliby v řádu Navštívení. Terezie tedy viděla za její neúspěchy. S její pomocí mohla Leonie své marné pokusy, které byly pro ni velice pokořující, přijímat jako kříž, který ji přivádí blíže k Pánu. V těchto letech, kdy žila ve světě, kráčela již Leonie ve škole Terezičky a učila se odevzdanosti a důvěře i přes svou úzkost, slabosti a křehkost. V jednom dopise napsala Terezii: Buď si jista, že Ti projevuji svůj obdiv, jak jen můžu... Potkám Boha s prázdnýma rukama, ale nebojím se. Důvěřuji Mu. 5 týdnů před svou smrtí jí Terezička napsala: Milá Leonie, mám radost, že si s Tebou můžu ještě trochu popovídat, nemyslela jsem, že to ještě bude možné, ale Bůh moje vyhnanství trochu prodloužil... Chceš, abych v Nebi za Tebe prosila Ježíšovo Srdce. Buď si jista, že nezapomenu vyřídit Tvá přání a že Ti vyprosím všechno, co potřebuješ, aby ses stala svatou. Rok po Terezčině smrti 1897 se objevil její vlastní životopis Dějiny duše. Stal se oblíbenou knihou pro Leonii, která se dala zcela proniknout duchem dětství. Konečně 28. ledna 1899 vstupuje Leonie potřetí do kláštera sester Navštívení v Caen: Byla jsem trochu nervózní, ale plná víry... Pak jsem předstoupila před Nejsvětější Svátost a cítila jsem, že mi Ježíš rozumí a obdaroval mě hlubokým pokojem. Zatím se cítím tak malá a slabá. Chtěla bych se stát velkou a současně zůstat malou. Že nyní mohla zůstat a jít za svou touhou, připisuje přímluvě Terezičky. Od své obláčky nosí jméno Františka Terezie. Klášterní život se všemi požadavky je pro Leonii nadále obtížný. Mezi jiným je její pomalost při práci často důvodem výtek. Přijímá je se stále větší pokorou. Ví, že je slabá a křehká, a chtěla by žít v odevzdanosti k Bohu taková, jaká je. Často se modlí k Terezičce a prosí ji o pomoc. Myslím ustavičně na Terezku: Volám ji, prosím ji, aby přišla ke mně. Nechtěla bych být bez ní ani minutu. Její novicmistryně vidí, že zůstává pevná ve svém povolání a že krok za krokem uvolňuje pouta, která ji drží v zajetí sebezalíbení a sebelásky. Několik dnů před složením věčných slibů, roku 1900, píše Leonie svému strýci: Ano, jsem a budu malá. Velice malá sestra Navštívení... Tolik sebezapření, které zná jen Ježíš. Kolik duší mohu zachránit svými sebezápory, tak malá, jak jsem. Své sestře na Karmelu píše: Jak krásný den byl den mých slibů! Nikdy jsem nebyla tak šťastná!... Čas mě o moji radost nemůže oloupit, protože jsem nevěsta Ježíšova na všechny věky. Leonie přijímá svou malost, nezapomíná ani na své bolestné dětství. Pokládá se za kus dřeva a prosí Ježíše, aby rozdělal oheň a udržoval plamen lásky. V klášteře zůstane vždy pomocnicí jiných sester v rozličných službách: Stala jsem se pomocnicí pro domovnici, to je správná služba pro mne. Dávám do pořádku věci tu a tam v celém domě. Pokládám se za klášterního osla a vidím své poslání jako záviděníhodné. Tak mnoho příležitostí k obětem, které zná jen Ježíš... Poslední dny jsem byla ošetřovatelkou. Usmáli byste se, kdybyste mě viděli při tom zaměstnání, někdy nepoznávám sama sebe – ale to je moje tajemství. Prosím Terezii, aby byla ošetřovatelkou a já jsem její malá pomocnice. My obě spolu děláme dobrou práci, ale sláva patří jen jí... Chci být jen malá, docela malá. Tak je Ježíš nucen držet mě ve Své Náruči. To je celá moje důvěra, že mě nenechá padnout.

Poslední roky

Když byla v roce 1925 Terezie prohlášena blahoslavenou, bylo Leonii 62 let. V kapli kláštera Navštívení se tato událost velice oslavuje. Leonie je ten den svým způsobem středem celého domu. S velkou prostotou přijímá blahopřání svých spolusester u příležitosti blahořečení své rodné sestry. Několik měsíců později se opět ocitne ve světle klášterních ramp: Kardinál z Říma přišel posvětit sochu Terezičky v klášterní zahradě. Pak udělí Leonii papežské požehnání u příležitosti 25. výročí jejích řeholních slibů. Vším tím jsem byla velice obdarována. Cítila jsem Terezii velice blízko u sebe. Přála jsem si, abych se také stala svatou jako ona. Ach, někdy jsem zdrcena z toho, jak je to těžké žít tuto malost. Po všech těchto slavnostnostech se opět vrací na své skryté místo. 12. června 1941 utrpí mozkovou příhodu, po které nemůže mluvit. Z její tváře září v posledních dnech veliká odevzdanost, ano, veselost. 17. června 1941 umírá Leonie pokorně a pokojně. Je jí 78 let. Leoniin hrob se nachází v kryptě kláštera v Caen. Mnoho lidí přichází modlit se k jejímu hrobu, prosit ji o přímluvu. Dějí se zde vyslyšení i fyzická uzdravení.

SVĚDECTVÍ V říjnu 1985 se na mém koleně objevil zhoubný nádor o velikosti vejce. Navštívila jsem chirurga a ten mi radil, abych neprodleně podstoupila operaci. Já i moje sestra jsme byly velice znepokojeny Navštívila jsem klášter sester Navštívení v Caen a ukázala jsem sestrám své koleno. Poprosila jsem je o relikvii sestry Leonie. Sestry se za mne naléhavě modlily. Přikládala jsem relikvii, bylo to několik bílých vlasů, na nádor po dobu několika dnů a pokorně jsem prosila Leonii o přímluvu. Ve středu 16. října jsem náhle s velkým úžasem zjistila, že nádor se zcela ztratil a koleno bylo úplně hladké. Ihned jsem volala sestrám v klášteře Navštívení. Nebe se svými svatými mi bylo blíže než moji sousedé zde na zemi. Chtěla bych všechny seznámit s Leonií, která umí nás ubohé vyslyšet. Ona je nazývaná „ubohá Leonie“. Marie Baudoin-Croix – autorka životopisu Leonie Martin

Jak víme z vlastního životopisu Terezičky, byla Leonie v rodině vždy odstrkovaná. Za svého života nenašla ani Terezka přístup ke své starší sestře. Leonie také jako jediná z pěti sester nevstoupila na Karmel v Lisieux, nýbrž šla jinou cestou. Z dopisů paní Martin vysvítá, že i jí Leonie zůstávala často nepochopitelná a cizí. Roku 1868, když bylo Leonii pět let, zemřela její starší sestra Helena. Byl to velký šok pro rodiče a především pro Leonii, která tuto událost nedokázala přijmout. Ona, už tak „jiná než jiné“, uzavřela se zcela do sebe. Vyvíjí se stále více jako „rodinný problém“, je nevraživá, náladová a má obtížný, labilní charakter. Také její intelekt se vyvíjí pomalu, a tak není divu, že jí škola dělá velké potíže. Přivádí k bezradnosti i učitele, kteří ji dostanou na starost. Několikrát je ze školy vyloučena. Rodiče jsou bezradní, ale nevzdávají se. Paní Martin napsala své sestře: Byla v 16 měsících uzdravena z nemoci, na kterou mohla tehdy zemřít. Proč by ji Bůh zachraňoval od smrti, kdyby na ni nepohleděl Zrakem Svého Milosrdenství? Leonie sama napsala později o svém dětství: Moje dětství a první roky mládí uplynuly v utrpení a bolestných zkouškách.

Pokusy a nezdary

Ve 14 letech vyjádřila poprvé Leonie přání stát se řeholní sestrou. V dopise své starší tetě v klášteře vyslovuje prosbu: Milá teto, až budete v Nebi, proste Milého Boha, aby mi dal Milost obrácení. A také aby mi pomohl stát se pravou řeholnicí. Prosím Vás, nezapomeňte na tento úkol, protože jsem si jistá, že Milý Bůh Vás vyslyší. Jedna z jejích sester se pak zeptala, co to znamená pravá řeholní sestra. Na to Leonie odpověděla: To znamená být docela dobrou klášterní sestrou a nakonec se stát svatou. Leonie zná své meze, ví o svém nestálém a obtížném charakteru. Ale přes stále nové začátky se jí nedaří vypořádat se sama se sebou. Krouží kolem sebe a je vnitřně rozervaná, protože neví, co má dělat. V roce 1877 umírá její matka. Před smrtí píše Zélie v jednom dopise: Co se týče Leonie, Milý Bůh ji může změnit a já jsem přesvědčena, že to udělá. V říjnu 1886 vstupuje Leonie ve věku 19 let ke klariskám v Alenconu. Již po dvou měsících se vrací domů. Její křehké zdraví nevydrží přísnou řeholi svaté Kláry. Asi po roce startuje nový pokus u sester Navštívení v Caen. Terezie píše v jednom dopise příbuzné Marii: Jsem šťastná, že Leonie konečně našla místo. Zde najde vše, co jí ve světě schází Ale tak daleko to ještě není. Po šesti měsících klášterního života se Leonie opět vrací do Lisieux. Rodina a v neposlední řadě ona sama je z toho velice znepokojena. Leonie stráví mnoho času v Lisieux tím, že navštěvuje nemocné a pečuje o umírající. Mezitím vstupují její sestry jedna po druhé na Karmel v Lisieux. Leonie se o to pokouší podruhé v klášteře Navštívení. Mezitím zemře její otec, proto odchází k tetě a strýci. Prožívá depresivní fáze a její zdraví je stále méně stabilní.

Vliv Terezičky

Leonii nepřivedla tato série neúspěchů k zoufalství, ale k pokoře. V této době se s ní více sblíží Terezka, která se stala mezitím karmelitkou. Leonie pozná převahu své mladší sestry a takřka se odevzdává jejímu vedení: V hovorně Karmelu mě Terezie povzbuzovala k vytrvalosti a obracela můj pohled od věcí tohoto světa k Bohu. Řekla, že když jsem – i když jen přechodně – nosila hábit, musím se prostě chovat podle tohoto šatu. Ostatně chovala naději, že jednou složím řeholní sliby v řádu Navštívení. Terezie tedy viděla za její neúspěchy. S její pomocí mohla Leonie své marné pokusy, které byly pro ni velice pokořující, přijímat jako kříž, který ji přivádí blíže k Pánu. V těchto letech, kdy žila ve světě, kráčela již Leonie ve škole Terezičky a učila se odevzdanosti a důvěře i přes svou úzkost, slabosti a křehkost. V jednom dopise napsala Terezii: Buď si jista, že Ti projevuji svůj obdiv, jak jen můžu... Potkám Boha s prázdnýma rukama, ale nebojím se. Důvěřuji Mu. 5 týdnů před svou smrtí jí Terezička napsala: Milá Leonie, mám radost, že si s Tebou můžu ještě trochu popovídat, nemyslela jsem, že to ještě bude možné, ale Bůh moje vyhnanství trochu prodloužil... Chceš, abych v Nebi za Tebe prosila Ježíšovo Srdce. Buď si jista, že nezapomenu vyřídit Tvá přání a že Ti vyprosím všechno, co potřebuješ, aby ses stala svatou. Rok po Terezčině smrti 1897 se objevil její vlastní životopis Dějiny duše. Stal se oblíbenou knihou pro Leonii, která se dala zcela proniknout duchem dětství. Konečně 28. ledna 1899 vstupuje Leonie potřetí do kláštera sester Navštívení v Caen: Byla jsem trochu nervózní, ale plná víry... Pak jsem předstoupila před Nejsvětější Svátost a cítila jsem, že mi Ježíš rozumí a obdaroval mě hlubokým pokojem. Zatím se cítím tak malá a slabá. Chtěla bych se stát velkou a současně zůstat malou. Že nyní mohla zůstat a jít za svou touhou, připisuje přímluvě Terezičky. Od své obláčky nosí jméno Františka Terezie. Klášterní život se všemi požadavky je pro Leonii nadále obtížný. Mezi jiným je její pomalost při práci často důvodem výtek. Přijímá je se stále větší pokorou. Ví, že je slabá a křehká, a chtěla by žít v odevzdanosti k Bohu taková, jaká je. Často se modlí k Terezičce a prosí ji o pomoc. Myslím ustavičně na Terezku: Volám ji, prosím ji, aby přišla ke mně. Nechtěla bych být bez ní ani minutu. Její novicmistryně vidí, že zůstává pevná ve svém povolání a že krok za krokem uvolňuje pouta, která ji drží v zajetí sebezalíbení a sebelásky. Několik dnů před složením věčných slibů, roku 1900, píše Leonie svému strýci: Ano, jsem a budu malá. Velice malá sestra Navštívení... Tolik sebezapření, které zná jen Ježíš. Kolik duší mohu zachránit svými sebezápory, tak malá, jak jsem. Své sestře na Karmelu píše: Jak krásný den byl den mých slibů! Nikdy jsem nebyla tak šťastná!... Čas mě o moji radost nemůže oloupit, protože jsem nevěsta Ježíšova na všechny věky. Leonie přijímá svou malost, nezapomíná ani na své bolestné dětství. Pokládá se za kus dřeva a prosí Ježíše, aby rozdělal oheň a udržoval plamen lásky. V klášteře zůstane vždy pomocnicí jiných sester v rozličných službách: Stala jsem se pomocnicí pro domovnici, to je správná služba pro mne. Dávám do pořádku věci tu a tam v celém domě. Pokládám se za klášterního osla a vidím své poslání jako záviděníhodné. Tak mnoho příležitostí k obětem, které zná jen Ježíš... Poslední dny jsem byla ošetřovatelkou. Usmáli byste se, kdybyste mě viděli při tom zaměstnání, někdy nepoznávám sama sebe – ale to je moje tajemství. Prosím Terezii, aby byla ošetřovatelkou a já jsem její malá pomocnice. My obě spolu děláme dobrou práci, ale sláva patří jen jí... Chci být jen malá, docela malá. Tak je Ježíš nucen držet mě ve Své Náruči. To je celá moje důvěra, že mě nenechá padnout.

Poslední roky

Když byla v roce 1925 Terezie prohlášena blahoslavenou, bylo Leonii 62 let. V kapli kláštera Navštívení se tato událost velice oslavuje. Leonie je ten den svým způsobem středem celého domu. S velkou prostotou přijímá blahopřání svých spolusester u příležitosti blahořečení své rodné sestry. Několik měsíců později se opět ocitne ve světle klášterních ramp: Kardinál z Říma přišel posvětit sochu Terezičky v klášterní zahradě. Pak udělí Leonii papežské požehnání u příležitosti 25. výročí jejích řeholních slibů. Vším tím jsem byla velice obdarována. Cítila jsem Terezii velice blízko u sebe. Přála jsem si, abych se také stala svatou jako ona. Ach, někdy jsem zdrcena z toho, jak je to těžké žít tuto malost. Po všech těchto slavnostnostech se opět vrací na své skryté místo. 12. června 1941 utrpí mozkovou příhodu, po které nemůže mluvit. Z její tváře září v posledních dnech veliká odevzdanost, ano, veselost. 17. června 1941 umírá Leonie pokorně a pokojně. Je jí 78 let. Leoniin hrob se nachází v kryptě kláštera v Caen. Mnoho lidí přichází modlit se k jejímu hrobu, prosit ji o přímluvu. Dějí se zde vyslyšení i fyzická uzdravení.

SVĚDECTVÍ V říjnu 1985 se na mém koleně objevil zhoubný nádor o velikosti vejce. Navštívila jsem chirurga a ten mi radil, abych neprodleně podstoupila operaci. Já i moje sestra jsme byly velice znepokojeny Navštívila jsem klášter sester Navštívení v Caen a ukázala jsem sestrám své koleno. Poprosila jsem je o relikvii sestry Leonie. Sestry se za mne naléhavě modlily. Přikládala jsem relikvii, bylo to několik bílých vlasů, na nádor po dobu několika dnů a pokorně jsem prosila Leonii o přímluvu. Ve středu 16. října jsem náhle s velkým úžasem zjistila, že nádor se zcela ztratil a koleno bylo úplně hladké. Ihned jsem volala sestrám v klášteře Navštívení. Nebe se svými svatými mi bylo blíže než moji sousedé zde na zemi. Chtěla bych všechny seznámit s Leonií, která umí nás ubohé vyslyšet. Ona je nazývaná „ubohá Leonie“. Marie Baudoin-Croix – autorka životopisu Leonie Martin