Socha náhle ožila...
Sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře (1873 - 1897)
K blahořečení manželů Martinových 19. října 2008 a svatořečení v říjnu tohoto roku
V životě svaté Terezie z Lisieux, jejíž rodiče byli blahořečeni 19. října 2008 v Lisieux, hraje významnou roli Socha Panny Marie. Před touto Sochou byla světice ve svých 10 letech zázračně uzdravena z těžké nemoci. Tato Socha provázela Terezii po celý její život od raného dětství v rodném domě až k poslednímu vydechnutí v karmelitánském klášteře.
Do domu rodičů Martinových se socha dostala tímto způsobem: 9. listopadu 1850 se Louis Martin, otec Terezie, usadil v Alençonu. Při stěhování mu pomáhala paní Felicitas Baudouin a při té příležitosti mu darovala Sochu Panny Marie. Socha byla vysoká asi 90 cm a až do Velké revoluce byla v pařížském kostele svatého Sulpicia. Tak se Socha s roztaženýma Rukama představující Pannu Marii Prostřednici Milostí dostala do obydlí pana Martina. Ten se pak oženil s Zélií Guérin z Gandelainu. Svatba se konala 13. července 1858 v kostele Panny Marie v Aleçonu. Bůh daroval rodině Martinových devět dětí, čtyři z nich zemřely v dětském věku, mezi nimi i oba chlapci. Terezie se narodila jako poslední dítě 2. ledna 1873 a pokřtěna byla 4. ledna v kostele Panny Marie v Alençonu. Bylo to v sobotu, všední den zasvěcený tradičně Panně Marii. Jako všechny děti milovala Terezie Sochu Panny Marie, která se stala drahocenným rodinným pokladem. Po smrti matky (28. srpna 1877) se rodina Martinových přestěhovala do Lisieux, kde bydlel bratr zemřelé Zélie. Chtěli být v jeho blízkosti. Milovaná Socha šla samozřejmě s nimi… I v Lisieux dostala v novém bytě své čestné místo, pro každého přístupné. Každý rok v květnu byl k její poctě vyzdoben Oltář s mnoha květinami a hořícími svícemi. Malá Terezička radostí tleskala rukama ke Cti Panny Marie nebo poskakovala radostí a stále se na Sochu dívala. Přednášela jí všechny svoje záležitosti. Nyní však se dovídáme, že Socha byla nějakou dobu v pokoji obou starších sester Marie a Pavlíny. Během pěti měsíců nemoci Terezičky stála v jejím pokoji. Tato ojedinělá nemoc, která přepadla desetiletou dívenku, zle ji trápila a přivedla ji dokonce na pokraj smrti, byla podle všeobecného názoru ďábelského původu. Otec Martin poslal nakonec za uzdravení své královničky dar několika zlatých předmětů do pařížské svatyně Panny Marie Vítězné (Notre Dame des Victoires), aby se na místě známém tolika uzdraveními a obráceními sloužila novéna devíti Mší svatých za nemocné dítě. Novéna měla končit 13. května 1883 o slavnosti Seslání Ducha Svatého. Tři Terezčiny sestry Marie, Célina a Leonie byly toho dne u nemocné (Pavlína byla již v klášteře). Nikdo si už s nemocí nevěděl rady. To, co se nyní stalo, dosvědčily všechny tři o mnoho let později v procesu blahořečení Terezie z Lisieux. Zde je svědectví nejstarší z nich (podle řeholního jména Marie od Nejsvětějšího Srdce). Když popsala okolnosti beznadějné situace, pokračuje: „Tu jsme spolu se sestrami poklekly k Nohám Svaté Panny. Opakovala jsem třikrát stejnou modlitbu. Při třetí jsem viděla, jak se Terezie zadívala na Sochu. Její pohled byl zářící jako v extázi. Svěřila se mi, že viděla samotnou Svatou Pannu. Toto vidění trvalo 4–5 minut. Nato všechny známky nemoci zcela zmizely.“ I Terezička si pamatovala podrobnosti svého uzdravení a zaznamenala je ve svém životopise Dějiny duše. Tam čteme: „Milá Matka Boží byla tak Krásná, že jsem nikdy nenašla výraz, abych tu Krásu mohla popsat. Její Tvář zářila nevýslovnou Mírností, Dobrotou a Něžností. Co však mne nejvíce uchvátilo, byl Její Rozkošný Úsměv. Tu zmizely všechny moje bolesti... Nejsvětější Panna přišla ke mně a usmála se na mne. Jak jsem šťastná!“ Zdá se, že Matka Boží udělila tehdy Svému miláčkovi ještě další Milosti anebo jí svěřila zvláštní Tajemství, které Terezii od té chvíle tížilo. Nikdo neví, o co se vlastně jednalo. V její autobiografii čteme: „Vzpomínka na tuto Nevýslovnou Milost byla pro mne po čtyři roky zvláštním duševním trápením. Teprve u Nohou Panny Marie Vítězné v Paříži jsem opět nalezla své štěstí. Bylo mi tam navráceno v plné míře.“ Tato pouť do Paříže (a pak do Říma) se uskutečnila v prvním týdnu listopadu 1887. V Dějinách duše o tom čteme: „Když jsme přijeli do Paříže, ukázal mi tatínek všechny pamětihodnosti města. Pro mne to však byla jen jedna: svatyně Panny Marie Vítězné. Co jsem tam přijala, nedá se slovy vyjádřit... Zde mi řekla moje Matka, Nejsvětější Panna Maria, že to byla skutečně Ona, kdo se na mě přišel usmát a uzdravit mě. Jak vroucně jsem Ji prosila, aby mě chránila, přivedla můj sen ke skutečnosti a ukryla mě pod Svůj Plášť. Pak jsem Ji vroucně prosila, aby ode mne vzdálila všechny příležitosti k hříchu.“ Po smrti otce Louise Martina přišla Socha do Karmelu v Lisieux, do kláštera Terezie a jejích sester. Sestra Terezie od svatého Augustina si na to mohla později přesně vzpomenout, když napsala: „Terezie něžně milovala Svatou Pannu. Když byla Socha, která se na ni v dětské nemoci usmála, přinesena do kláštera, nemohla ji žádná sestra unést, byla pro ně příliš těžká. – Pro mne není těžká, – řekla služebnice Boží a s rozmachem, ze kterého bylo možno vyčíst rozpoložení jejího srdce, chytila Sochu a odnesla ji až do oratoře, kde měla vyhlédnuté místo“ (Protokoly svatořečení s. 371).
Své konečné umístění našla Socha v malířském ateliéru, kam měla Terezie vždy přístup a kde často pracovala. Když dostala Terezie příkaz od převorky, aby napsala Dějiny duše, šla se nejdříve k této Soše pomodlit. Zcela na počátku své autobiografie o tom píše: „Než jsem se chopila pera, poklekla jsem u Nohou Sochy Panny Marie, před Sochou, skrze kterou nám Nebeská Královna projevila tolik Mateřské Péče. Prosila jsem Milou Matku Boží, aby vedla moji ruku, abych nenapsala ani stránku, která by se Jí nelíbila.“ Zvláštní Milosti na tomto místě vyprosila také pro druhé... To dosvědčuje její spolusestra Marie od Trojice a Svaté Tváře (byla na Karmelu v Lisieux jako postulantka od 16. června 1894): „Když jsem za ní přišla k duchovnímu vedení a měla jsem problémy, o kterých promluvit mě stálo velké přemáhání, zavedla mě k zázračné Soše, která se na ni v dětství usmála, a řekla: – To, co vás tíží, nebudete říkat mně, ale Svaté Panně. Tak začněte!“ Až do poledního okamžiku jejího života měla být Socha Panny Marie pro Terezii věrnou průvodkyní. Musela v posledních dnech opustit svou celu a nastoupit do stanice pro nemocné. Klášterní kronika o tom zaznamenala: Při vstupu do nemocničního pokoje obrátila Terezie svůj pohled nejdříve k zázračné Soše, kterou jsme tam umístily. Je prostě nemožné vyjádřit výraz jejího pohledu. „Co vidíte?“ zeptala se jí sestra Marie, právě ta, která byla v dětství svědkem její extáze při uzdravení a která pro ni zastávala roli matky. „Nikdy mi nepřipadala tak Krásná...“ řekla Terezie. „Ale dnes je to Socha, a jak víte, tehdy to nebyla Socha...“ V posledních týdnech a dnech se nemocná modlila krátkou střelnou modlitbu: „Ty, která ses na mě přišla v úsvitu mého života usmát, přijď a usměj se znovu! Matko, vidíš, nadešel večer“ (Proces blahořečení s. 9). Ještě několik dalších slov světice v posledních dnech: „Ó, jak miluji Pannu Marii! Kdybych se stala knězem, jak krásně bych o Ní mluvila! Mluví se o Ní jako o Nedosažitelné, ale mělo by se ukazovat, jak Ji můžeme následovat. Ona je více Matkou než Královnou. Slyšela jsem, že prý odsouvá Slávu všech svatých do stínu, jako když vycházející slunce potlačuje hvězdy. Můj Bože, jak divně to zní. Matka, která potlačuje Slávu svých dětí! Myslím, že je to právě naopak. Věřím, že Ona o mnoho zvýší lesk všech vyvolených... Zdá se mi, že Život Nejsvětější Panny byl přece tak Prostý!“ Ještě 30. září 1897, v den její smrti, přitahovala Socha na sebe Terezčinu pozornost: „Ó, s jakou vroucností Ji vzývala...“ Odpoledne kolem půl páté shromáždilo se v pokoji kolem umírající celé klášterní společenství. Když klášterní zvon v danou dobu zval k modlitbě Angelus, utkvěla Terezie na Soše Neposkvrněné Matky Boží nevýslovně vroucím pohledem. Smrtelný zápas se protáhl ještě několik hodin. „Ó... miluji Ho, svého Boha! Miluji... Tebe!“ To byla Terezčina poslední slova na této zemi. Poté se zhroutila. „Zcela náhle se však opět napřímila,“ dosvědčují všechny přítomné. „Jako by ji volal Tajemný Hlas, otevřela oči a s oduševnělým pohledem plným Nebeského míru a nevýslovného štěstí se podívala na místo nad Sochou Matky Boží. Tento pohled trval několik okamžiků, jako modlitba Věřím. Její duše se stala kořistí Božského Orla a vznesla se k Nebi.“ Zde jsou výpovědi její vlastní sestry Marie o posledních okamžicích světice: „Upadla do Nebeského vytržení, a to mi připomnělo ono, jehož jsem byla svědkem v mládí, když byla v deseti letech uzdravena při Zjevení Svaté Panny... Tato extáze trvala několik minut, pak její oči poklesly a vydechla naposled.“ Nebe, jak Terezie slíbila, chtěla trávit tak, že bude „činit dobro na zemi“. Chtěla vylévat na Církev déšť růží. Nespočet lidí se mohlo přesvědčit o pravdě tohoto prorockého slibu. Jednou z nich je zmíněná karmelitka Marie od Trojice a Svaté Tváře (Marie Caste), která oznámila vyslyšení den po Terezčině úmrtí. Několik let později 18. února 1909 obdržela další velkou Milost, byla vyléčena ze žaludeční choroby, proti které žádné prostředky nepomáhaly: „Ve své velké nouzi jsem své břicho pomazala olejem, který hořel u Sochy Panny Marie, která se v dětství usmála na služebnici Boží, a snažně jsem prosila Terezičku... Neduh okamžitě zmizel...“ Dnes je tato socha vystavena s relikviemi svaté Terezie, aby se usmívala na všechny, kteří ji s důvěrou vzývají. Když byl Benedikt XVI. na pastorační cestě ve Francii (12.–15. září 2008), zmínil se při Mši Svaté pro nemocné a postižené v Lurdech 15. září (svátek Sedmibolestné Panny Marie) několikrát výslovně o „Úsměvu Panny Marie“. Bernadetta z Lurd i Terezie z Lisieux to obě zažily. Všichni nemocní, ztrápení a obtížení jsou pozváni, aby pozvedli své ruce k Marii a prosili o Její Dobrotivý „Úsměv“. Každý papež se může odvolávat na slib svaté Terezičky a důvěřovat v její přímluvu. Ona přece říká ve své autobiografii jako „dobrá dcera Církve“, že bude prosit Ježíše Krista ve všech záležitostech jeho zástupce na zemi. „To je velký smysl mého života.“ Pozoruhodné je, že v den úmrtí svaté Terezičky 30. září 1897 obdrželo křest dítě, které se mělo stát papežem a přijmout jméno Pavel VI. Jako „květ květů“ (flos florum) je uváděn v Malachiášově proroctví. Podle vůle svaté Terezie mají všichni papežové obdržet velkou část slíbeného „deště růží“. Ten začal 30. září a dosud neustal. Blahořečení manželů Martinových, rodičů svaté Terezičky, 19. října 2008, nám připomíná, že stejně jako v životě jednotlivců i v životě rodin sehrává Matka Boží rozhodující roli. Církev vždy potřebovala svaté rodiny, a nyní je potřebuje více než kdykoliv jindy.
