KARMEL - Hora Matky Boží

Sv. Terezie od Ježíše de Los Andes (1900 - 1920)

Nechceš Mě snad hledat a podobat se Mi? Pojď tedy se Mnou a s láskou a s radostí vezmi Kříž! (Ježíš, Deník 15)

Ježíš mi řekl, že chce, abych trpěla s radostí. To se mi zdálo divné, ale stačilo, že mě o to žádá, a já jsem o to hned usilovala. (Deník 15)

S radostí přijímám smrt, kterou mi pošleš, ať už se odehraje v opuštěnosti Kalvárie, nebo v Ráji Nazareta. (Deník 21)

Bože můj, proč jsi mě opustil? Můj Ježíši, možná Tě nejsem hodna. Cítím, že jsem necitlivá, chladná jako mramor, neschopná modlitby i duchovního Přijímání. Můj Ježíši, obětuji Ti to za mé hříchy i za ostatní hříšníky... Sjednocuji se s Tvou Opuštěností na Kalvárii. (Deník 31, 20.8.1917)

V každém okamžiku cítím vyčerpání. Častokrát jsem musela sesbírat všechny své síly, abych se nenechala přemoci zármutkem. Včera jsem si uložila toto předsevzetí z meditace - budu se celý den chovat vesele. A také jsem to udělala. Skoro jsem se nedokázala ovládnout. (Deník 32, 27.8.1917)

Nevím, co se se mnou děje. Mám tak obrovský vnitřní smutek, že se cítím izolována od celého světa. Všechno se mi hnusí a všechno mě unavuje. Ale včera konečně, Bohu díky, jsem mohla meditovat a cítit zbožnost a lásku - to, co mi už určitou dobu Pán nedal ani při Svatém Přijímání. Tyto dva měsíce utrpení se staly dvěma měsíci Nebe... Obětovala jsem vše Ježíši a prosila jsem Ho, aby mi daroval Svůj Kříž (...). Předsevzala jsem si, že navenek budu žít co nejradostněji. (Deník 33, 13.9.1917)

Můj Ježíši, miluji Tě. Jsem celá Tvá. Zcela se odevzdávám Tvé Svaté Vůli. Dej mi Svůj Kříž, ale dej mi také Sílu Ho nést. Není důležité, jestli mi dáš opuštěnost Kalvárie, nebo radost Nazaretu. Záleží mi pouze na tom, abych Tě viděla Spokojeného. Není důležité, jestli nic necítím, jestli jsem otupělá jako kámen, neboť vím, můj Maličký Ježíši, že Ty dobře víš, že Tě miluji. Dej mi Svůj Kříž. Chci pro Tebe trpět, ale nauč mě trpět s láskou, s radostí, s pokorou... Nechci, abych byla šťastná já, ale abys byl Šťastný Ty. (Deník 34, 17.10.1917)

Opuštěnost, vyprahlost, agonie. Už nemohu dál. Velice mě bolí záda a na hrudi. Všechno se zdá tak smutné, protože nikdy nebudu moci být karmelitkou, když mám tak slabé zdraví... Strašlivým způsobem trpím opuštěností. Ježíš mě opustil, poněvadž jsem byla nevěrná. Nenaslouchá mým modlitbám, nedává mi Milost, abych se ovládala, takže propadám zoufalství. Můj Ježíši, smiluj se nade mnou. Ty víš, že Tě miluji... Nic. Ježíš už není v mé duši... Ježíši, smiluj se nad Svou nevěrnou snoubenkou. Ano. Miluji Tě. Neopouštěj mě... Jsem ve stavu, kdy se chovám hrozně, popudlivě, chtěla bych jednat zle, nemám vůbec chuť do modlitby... Ježíš mi dnes řekl, že se mi to stalo proto, že jsem přilnula ke stvořením a chtěla jsem být jimi milována. Pláču, neboť nechápu, co se se mnou děje, a nemám nikoho, kdo by mi poradil, kdo by mi pomohl. (Deník 39, duben 1918)

Nemám chuť ani do modlitby, ani k Přijímání. Je bez pochyb, že touhy po sjednocení s Bohem, jež mám v duši, jsou podvědomé. Neslyším Jeho Hlas. Nic. Temnoty. Nemohu meditovat. Nemohu dělat nic. Náš Pán mě žádá, abych se Mu nabídla jako smírná oběť za Opuštěnost a Nevděčnost, které On zakouší ve Svatostánku. (Deník 46, 14.10.1918)

V tomto roce mě náš Pán chce zkoušet... Měla jsem mnoho pochybností o svém povolání být karmelitkou. Pochybuji také o víře, natolik, že se někdy ptám, jestli Bůh opravdu existuje, neboť cítím, že jsem Jím zcela opuštěná. Dívám se na Ukřižovaného a všechno mi připadá jako přelud. Plakala jsem a prosila jsem o Pomoc Svatou Pannu, ale ani Ta mi nepomohla. Nakonec se náš Pán nade mnou smiloval a dal, abych ve svém nitru znovu uslyšela Jeho Hlas. Všechno utrpení pominulo a zaplavil mě pokoj... Ale mým obvyklým stavem je úděsná vyprahlost. (Dopis č. 29 - zpovědníkovi)

Ježíš mě žádá, abych byla svatá. Abych vykonávala své povinnosti s dokonalostí. Povinnost - takhle mi to řekl - je křížem. A na Kříži je Ježíš. Chci být ukřižovaná. Řekl mi, abych pro Něj zachraňovala duše. Slíbila jsem Mu to. Také mi řekl, abych Ho utěšovala, protože se cítí opuštěn. Přitiskl mě ke Svému Srdci... Zdá se mi, že ovládl celou mou bytost. Miluji Ho. (Deník 34)

Ježíš mi otevřel Své Srdce a ukázal mi, že pro mé modlitby má v Něm nesmazatelně zapsáno jméno mého otce. (Deník 37)

Ježíš a Maria, má Matka, mě milují a ochraňují mě jako malé děvčátko hýčkané po celý život. (Dopis č. 30)

Věř mi. Říkám ti se vší upřímností, že dřív jsem si myslela, že není možné se zamilovat do Boha, kterého nevidím a kterého nemohu pohladit nebo obejmout. Ale dnes mohu potvrdit, že Bůh tuto oběť zcela vynahradí. Někdy cítím Lásku a Polibky našeho Pána tak zřetelně, jako by stál vedle mě. Vnímám, že je se mnou sjednocen tak důvěrně, že nemohu toužit po ničem jiném než po blaženém Setkání v Nebi. Cítím se Jím zcela naplněná. Právě v této chvíli Ho tisknu k srdci a žádám Ho, aby dal i tobě zakusit všechnu Sladkost Své Lásky. Mezi mnou a Jím není žádné rozdělení. Kamkoli jdu, On zůstává se mnou, uvnitř mého srdce. To je Jeho Příbytek, kam jsem Ho pozvala. To je mé Nebe na zemi. A i když jdu na procházku, povídáme si spolu, a nikdo nás nemůže překvapit nebo vyrušit. (Dopis č. 40 - přítelkyni)

Dřív jsem se ptala sama sebe, jak mohou řeholnice milovat našeho Pána a být tak šťastné, když zvnějšku nedostávají sebemenší náznak citu. Avšak dnes už to zcela chápu... Bůh projevuje Svou Lásku mnohem lépe, než to dokážou stvoření, a každým okamžikem nám podává Důkazy o Své Nekonečné Lásce. Je pravda, že to nechápeme svými smysly, ale dotýkáme se Ho každou chvíli v Jeho Dílech. Cítíme Ho každým okamžikem ve svém srdci. (Dopis č. 44 - Matce Angelice Terezii od Nejsvětější Svátosti, převorce Karmelu v Los Andes)

Mnozí považují karmelský život za neužitečný, ale karmelitka se podobá Beránkovi Božímu, který snímá hříchy světa. (Dopis č. 58)

Kontempluji Trojici uvnitř své duše jako Nesmírný Oceán Ohně a Světla, do něhož nemohu pro Jeho přílišnou Záři ani proniknout, ani pohledět. Vidím tam Nejsvětější Pannu, anděly a svaté. A vidím i sebe samu - ubohé, zmatené a nicotné stvoření - před Božským Majestátem a přidávám se ke Chvále, kterou Mu všichni v Nebi vzdávají. (Dopis č. 66)

Jsem šťastná, či přesněji řečeno - jsem nejšťastnější stvoření na celém světě. Začala jsem žít životem Nebe, adorace, Chval a neustálé lásky. (Dopis č. 101 - matce Lucii Solar)

Jak se cítím šťastná s tím, jenž stále žije! Maminečko moje, chtěla bych, abys mohla číst v mé duši, abys viděla to všechno, co do ní Pán v těchto dnech napsal! Viděla bys mou duši osvícenou... On mi dal pochopit a vidět nepoznané, nikdy nevídané veliké věci. Nemůžeš si ani představit proměnu, kterou ve mně dokonal. Zdá se mi, že se Bůh stává každým dnem Krásnější, každým dnem Něžnější a že každým dnem mne miluje čím dál šíleněji! (Dopis č. 106 - matce Lucii Solar)

Jak bych ti chtěla ukázat překrásný nekonečný obzor, který kontempluji! Miluji Boha tisíckrát více než předtím, neboť předtím jsem Ho neznala. Kdybys tak mohl na okamžik nahlédnout do mé duše! Uviděl bys mne spoutanou Jeho Krásou, Jeho Dobrotou. V mé duši je Nebe, protože je v ní Bůh, a Bůh, to je přece Nebe! (Dopis bratru Luchovi)

To nesmíš! Nikdy nic nesmíš dělat kvůli ubohému stvoření. Miluj, abys mohl navěky vlastnit Neměnné Dobro, Dobro Nekonečné, Jediné, které může naplnit a uspokojit tvou vůli! Co bych já mohla dělat? Nic! Absolutně nic. Pokud to neděláš pro Boha, budeme rozděleni, Lucho! Mezi díly konanými pro stvoření a těmi konanými pro Boha je nepřekonatelná propast. Následuj mě, Lucho, a pracuj pro Boha! (Dopis č. 108 - bratru Luchovi)

Naše povolání má za cíl lásku, tu největší lásku, jakou vlastní lidské srdce. (Dopis č. 130)

Vydávám se na cestu,
abych zemřela na kříži...
Co na tom záleží tomu, kdo miluje,
že nese těžký kříž,
pokud hoří svatým plamenem?
Co si srdce ještě může přát, 
když okusilo Sladkosti Tvé Lásky?