KARMEL - Hora Matky Boží

Krátký život Terezie je příběh lásky a štěstí. Terezie se nechala pobláznit Tím, který do ní vložil neuhasitelnou žízeň. Kromě deníku a dopisů nám nezanechala žádné spisy ani pojednání, ale její život je odpovědí, kde hledat naplnění touhy po nekonečném štěstí. 

Juanita 
Juana Enriqueta Josefina de los Sagrados Corazones Fernández Solar, tak zní dívčí jméno Terezie od Ježíše de Los Andes, se narodila v Santiagu de Chile 13. července 1900. Je čtvrtá ze sedmi dětí Dona Miguela a Dony Lucie. Říkají jí Juanita, tzn. Janička. Dětství prožívá mezi jiným na statku svého dědečka Eulogia. Ten byl lékařem chilské aristokracie a svými schopnosti mnoho dosáhl. Juanita se u něho cítí velmi dobře, je tu jako doma. Doma měli malou kapli, kde se večer shromažďovala celá rodina i služebnictvo k modlitbě Růžence. Juanita velice miluje své rodiče: "Nevěděla jsem, jak mám poděkovat Bohu za otce, kterého mi dal. (...) Jak často děkuji Bohu, že mi dal matku, která dbá jen na Boží Plány." Cítí zvláštní pouto zvláště ke svému o dva roky mladšímu bratru Aloisovi - "Je opravdu málo sourozenců, kteří jsou tak spjati, jako my dva." Alois přemluví svou malou sestru, aby se s ním modlila Růženec, a skutečně to dělají každý den. Juanita je velmi čilé dítě, které chce vědět všechno o Boží Lásce. Stále prosí o vysvětlení Eucharistie, Růžence, Panny Marie a Ukřižovaného Ježíše… Ale nejvíce zajímá Juanitu Nebe; je to pro ni Nevyčerpatelné Tajemství: Ježíš a Panna Maria jsou tam, i babička a všichni dobří lidé… Současně se u Juanity projevují i jiné rysy její osobnosti. Malá Janička je netrpělivá, někdy arogantní a nechce poslouchat. Je velice citlivá a hned pláče pro nic za nic. Velice touží po lásce a znovu a znovu se vyptává, jak mohou být řeholníci šťastni, když neudržují žádné vnější vztahy. Zdá se jí nemožné být zanícen pro Boha, kterého nemůžeme vidět ani se Ho dotknout. 

Maria mě vzala za ruku 
Ve věku sedmi let vyrostlo v Juanitě něco nového: velká úcta k Panně Marii. "Vyprávěla jsem Jí o všem, co jsem prožila, a Ona se mnou mluvila. Cítila jsem Její Hlas v sobě velice jasně a určitě. Těšila mě a všechno mi řekla, co musím dělat, abych se líbila našemu Pánu. Myslela jsem, že je to zcela normální, a s nikým jsem nemluvila o tom, co mi Panna Maria řekla. Od té doby mě Panna Maria a náš Pán vedli za ruku." Dne 11. září 1909 jde Juanita k prvnímu Svatému Přijímání: "Byl to pro mě den bez mráčků… Byl to pro mě rok největších radostí. Poprvé jsem slyšela Jeho Hlas. Náš Pán se mnou mluvil po Svatém Přijímání… Myslela jsem, že je to tak u všech, kdo přistupují ke Svatému Přijímání." Ve věku devíti let, když si uvědomovala obtížnost svého charakteru, rozhodla se, že se nebude poddávat svým špatným sklonům, aby se nestala malou příšerou. Juanita spolupracuje s Boží Milostí. Vynakládá mnoho úsilí a krok za krokem se stává vlídnou a láskyplnou dívkou. 

Opouští rodinu 
Juanita je plná života, provozuje sport a miluje přírodu. Její dědeček jí umožnil jízdu na koni a ona se stává odvážnou jezdkyní. Nadšeně hraje tenis. Především ráda plave. Má velkou vytrvalost, plave dlouho a rychle. Krása stvoření, zvláště moře živí její touhu po nekonečnosti a po věčnosti. Roku 1915 se rodiče rozhodnou, že dají Juanitu do internátu sester Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. To pro ni znamená bolestné rozloučení s teplým rodinným prostředím: "Myslela jsem, že si na to nikdy nezvyknu – žít daleko od rodiny, od svého otce a své matky, které tak velice miluji." Ve sklíčenosti hledá Pomoc u Boha. Ten jí řekne, že je to Jeho Vůle, kterou má přijmout: "Boží Hlas žádal ode mne více a já mám jít za Ježíšem až na konec světa, když chce." A Juanita porozumí, že tato změna ji má připravit – "...abych si zvykla žít odloučená od rodiny dříve, než vstoupím na Karmel." Čas strávený v internátě je rozhodující pro její lidský a duchovní růst. Vedena jednou sestrou začne psát svůj deník, který obsahuje období od r. 1915 do r. 1919. Roste v sebepoznání především pozorováním Života Ježíšova a učí se více a více se otevírat Bohu. "Pochopila jsem, že moje pýcha mě odděluje od Boha. To, o co jde, je láska k Ježíši. Horoucí touha poznat Ho, naučit se, jak se Mu připodobnit. Nejlepší cesta k tomu je rozjímavá modlitba. Ode dneška si umiňuji, že budu pokorná. Bez pokory jsou všechny ostatní ctnosti jen přelud." Juanita chce být věrná Boží Milosti, a tak začíná svůj program: pobožnost ve vnitřní samotě, aby byla zcela blízko Ježíši, a každodenní Mše Svatá. V sebepřemáhání a oběti se pokouší překonat sama sebe a odstranit všechno, co jí brání vést křesťanský život. Snaží se plnit své úlohy a v klidu přijímat zkoušky, které jí život přináší. 

„Ježíš bude můj Ženich“ 
Juanita se cítí stále více a více přitahována Boží Láskou a roste v ní touha tuto Lásku opětovat: "Dnes, 8. prosince 1915, ve věku 15 let, slibuji, že nechci znát jiného Ženicha než Pána Ježíše Krista, kterého miluji z celého srdce a kterému chci sloužit až do posledního okamžiku svého života." Juanita nepodceňuje manželství, ví o velké plodnosti manželského života a také o obětech, které vyžaduje. Ale manželství není její povolání: "Říkám ti", píše jedné přítelkyni, "jen On mě rozněcuje, protože dodnes žádný z mladých mužů, které jsem poznala, se mi nezamlouval; je ve mně něco, co mi brání naplnit mé touhy." Volí si Toho, který ji pobláznil, aniž by přitom odrazovala ty přítelkyně, které se chtějí vdát. Spíše je pobízí, aby se vydaly na lov za snoubencem. 

„Budu karmelitkou“ 
Juanita čte Dějiny duše Terezie z Lisieux, spisy Alžběty od Nejsvětější Trojice a díla Terezie z Avily. Zvláště spisy Alžběty z Dijonu nacházejí u ní velký ohlas: "Mnoho z toho, co píše, mě utvrzuje." Cítí se povolána na Karmel a své tajemství svěřuje sestře Rebece 15. dubna 1916: "Budu karmelitkou." 12. srpna 1918 opouští Juanita internát. Až do vstupu na Karmel pracuje doma. Domácí práce je pro ni cennou zkušeností, skrze kterou pochopí, že je možno všude žít podle Vůle Boží a že každá životní forma a každý stav vyžaduje četné oběti: "Nikdy jsem nevěřila, že rodinný život vyžaduje tolik obětí. Tato zkušenost mi pomáhá připravit se na zasvěcený život." Juanitin bratr, ke kterému měla tak důvěrný vztah, se s rozhodnutím sestry těžko smiřuje. Napsala mu: "V duši je neuhasitelná žízeň po štěstí. Nevím proč, ale ve mně je desetinásobná. Toužím po tom – milovat, ale něco nekonečného a já doufám, že toto Bytí, které miluji, se nemění, protože bych nechtěla být míčem vášní nebo okolností života a času. Milovat, ano, ale Neměnitelnou Bytost, Boha, který mě od věčnosti nekonečně miluje."

Zkouška jejího povolání 
Koncem roku 1917 konstatuje Juanita, že se cítí zcela chladná, bez citu, přepadená velkým vnitřním smutkem, opuštěná od Boha a obklopená hustou temnotou: "Zdá se mi, jako by mě Pán chtěl celý tento rok zkoušet, protože jsem mnoho trpěla a neměla jsem člověka, ke kterému bych mohla jít. Prosila jsem Pannu Marii, ale nenašla jsem žádnou Pomoc." Proti vší naději a ve stavu velké nejistoty odebere se 11. ledna 1919 na Karmel v Los Andes. "Můj klášter vyvolává velice chudobný dojem. Nemá ani formu kláštera, protože je to starý ošklivý dům. Tato chudoba mě však hluboce zasáhla a dojala." Tato návštěva jí dává jasnou jistotu o povolání. Poznává, že tak jí Bůh dá opět nalézt pokoj pro svou duši, a Juanita je naplněna velkou radostí. 

„Našla jsem Nebe na zemi“ 
17. května 1919 vstupuje Juanita na Karmel. Od té doby se jmenuje sestra Terezie od Ježíše. V této nové skutečnosti se cítí sestra Terezie konečně zcela v Bohu, ve svém pramenu štěstí a pokoje: "Konečně jsem našla Nebe na zemi… Rozjímám o Nejsvětější Trojici ve své duši jako o Nesmírné Záplavě Světla a Ohně... Zde vidím Svatou Pannu, anděly a svaté. Vidím také sebe samu, ubohé stvoření, před Božským Majestátem, a spojuji se ve Chvále se všemi, kteří Ho chválí v Nebi… Našla jsem střed, místo pokoje." 

Dát život 
Touha po mučednictví je v Terezii velice silná. Ale rychle objevuje, že vlastní mučednictví je tam, kde žijeme. Je třeba bojovat proti „starému člověku“, ustavičně přemáhat egoismus, přijímat vnitřní a vnější utrpení a naplňovat cíl karmelitky: Modlit se, ve skrytu se obětovat za hříšníky, kněze a Církev. Roku 1920 během postní doby oznámí sestra Terezie zpovědníkovi, že do měsíce zemře, a prosí, aby směla rozmnožit skutky pokání za hříchy lidstva. Zpovědník ji vyzve, aby se odevzdala zcela do Rukou Božích. I když je na smrt nemocná, necítí sestra Terezie potřebu oznámit, že má horečku a že je velmi unavená. Nikdo nezpozoruje, že je nemocná; usmívá se, je laskavá a zachovává přísný postní řád jako všechny ostatní sestry. 

V Náruči Boží 
Bez jakéhokoliv ulehčení prožívá Terezie Svatý týden v klášteře, zcela vyčerpaná modlitbou a adorací. Na Velký pátek však zpozoruje novicmistrová její planoucí tvář a prosí ji, aby šla na celu. Vysoká horečka s ní lomcuje, lékaři jsou bezmocní. Matka by chtěla svou dceru vzít domů a pečovat o ni. Terezie odmítá a píše matce: "Milá matko! I když nemám to potěšení, abych přišla do hovorny, nemusím Vám vysvětlovat, jak by mě to potěšilo, kdybych Vás mohla spatřit. Naše matka a sestry mě nadměrně zahrnují všemi pozornostmi." V noci 5. dubna se dostaví těžká krize a může in articulo mortis složit řeholní sliby, i když dosud nedokončila noviciát. Je velice šťastná. V pondělí 5. dubna prosí o poslední pomazání. Ve středu přistoupí naposled ke Svatému Přijímání. Příští den upadne do deliria. Lékaři potvrzují diagnózu: tyfus. Terezie prožívá v posledních fázích svého života velkou temnotu, pochybnosti a úzkosti. Pomalu se jí opět vrací do duše pokoj a z její tváře září jas, Terezie se usmívá. Upírá svůj pohled na Kříž a volá: "Můj Ženich!" Pak opakuje: "Můj Ježíši, Milosrdenství. Srdce Panny Marie, buď Spásou mé duše!" Terezie upadne do kómatu, ze kterého se už neprobere. Umírá 12. dubna v 19 hodin 35 minut velmi pokojně. Je jí 19 let a 9 měsíců. 11 měsíců byla karmelitkou. 3. dubna 1987 Jan Pavel II. při své návštěvě Chile prohlásil Terezii od Ježíše de Los Andes blahoslavenou a 21. března 1993 svatou. 

Sekularizované společnosti, která se k Bohu otáčí zády, představuji s živou radostí tuto mladou Chilanku, která je modelem pro věčné mládí Evangelia. Nese jasné známky své existence a říká lidem dneška, že v lásce, v adoraci a službě Bohu je růst, radost a plné uskutečnění člověka. Život svaté Terezie nás zve k něžnému umění: Bůh Sám stačí… K mládeži, která je zaplavena poselstvími a dráždivými podněty erotizované kultury, pro společnost, která dar pravé lásky zaměnila za hédonistické zneužívání toho druhého, která slouží jen vlastnímu uspokojení, promlouvá tato mladá sestra z And o kráse a štěstí, jaké vyzařuje z čistého srdce. Sv. Jan Pavel II. při svatořečení Terezie od Ježíše de Los Andes 

To, o co jde, je láska k Ježíši. Horoucí touha poznat Ho, naučit se, jak se Mu připodobnit. Nejlepší cesta k tomu je rozjímavá modlitba. Z dopisu přítelkyni