Životopis (16)
Sv. Terezie od Ježíše de Los Andes (1900 - 1920)
Velký hněv - krok zpátky?
Toho roku se vracejí do Chacabuca na prázdniny. Juanita je smutná, neboť zeslábla, a proto jí nechtějí dovolit jezdit na koni. S velkým nadšením se zato účastní příprav na misie. Stará se o skupinu devíti dětí, které ji upřednostňují před jinými "profesory". Mluví jasně a přesně, je optimistická a povzbuzuje. Pokud někdo zaostává, nevyčítá mu to. Ještě ale nedokáže úplně zvítězit nad svou povahou: navzdory veškeré své snaze dělat vše pro lásku Ježíši. Po operaci je nedůtklivá a nervózní. Nemůže se proběhnout a odreagovat jako ostatní, ani rychle vstát. To všechno přijímá, ale jednou nad sebou ztratí kontrolu.
Chystala se spolu s dalšími do lázní, jejichž vlahá voda se doporučuje na revmatické bolesti a na slabost. "Pro větší pokoru vylíčím svůj vztek, který byl tak velký, že to vypadalo, jako bych přišla o rozum. Příčinou bylo, že moje sestra Lucita a moje sestřenice se se mnou a Rebekou enchtěly koupat, protože jsme malé. To, že mě označily za malou, mě natolik rozhořčilo, že jsem se nechtěla jít koupat. Přinutili nás. Když už jsme se oblékaly, přišly holčičky, abychom si pospíšily. Já jsem odpověděla, že se neoblékneme, dokud neodejdou, ale ony nechtěly odejít. Maminka se do toho vložila, ale neúspěšně. Plakala jsem a ze vzteku jsem chtěla znovu skočit do vody. Maminka mě začala oblékat, ale já jsem se stále vztekala.
Když jsem byla oblečená, litovala jsem toho, co jsem uděala a chtěla jsem poprosit maminku za odpuštění. Byla velice smutná, když mě viděla, a říkala, že se chce vrátit do Santiaga, aby nemusela být s dcerou, která se tak vzteká. Nechtěla mi odpustit a já jsem zoufale plakala. Poslala mě pryč ze svého pokoje a já jsem se ukryla, abych mohla svobodně plakat. Přišel čas odpolední svačiny, ale já jsem tam nechtěla jít, dokud mě nepřinutili. Velice jsem se styděla a nechtěla jsem nikoho vidět, protože jsem byla špatným příkladem. Nevím, kolikrát jsem prosila o odpuštění, až nakonec večer mi maminka odpustila a řekla mi, že bude sledovat, jak se budu v budoucnu chovat. Věřím, že jsem za tento hřích projevila dostatek kajícnosti, protože ani nevím, kolikrát jsem plakala, a pokaždé, když si na to vzpomenu, mě zarmoutí, že jsem byla tak nevděčná našemu Pánu, který mě předtím vrátil do života" (D 9).
Ten večer se svěřuje Rebece se svým zármutkem nad tím, co se stalo. Sestra ji utěšuje a říká jí, že ona je mnohem horší. Ale Juanita se nedá uklidnit: "Ty ztrácíš trpělivost každý den, ale tyto tvé hříchy jsou malé a trvají jen chvíli. Moje jsou méně časté, ale větší a trvají déle. Od nynějška chci nad sebou vítězit, abych už neztratila trpělivost ani jednou."
Po této scéně se znovu stává zralou a vyrovnanou holčičkou jako obvykle. Maminka jí odpustí, což je zčásti dáno zdravotními důvody - Vánoce strávila na lůžku, na Nový rok byla daleko ode všech a teď v Chacabucu jsou její aktivity omezené. Navzdory těmto polehčujícím okolnostem Juanita velice trpí - učinila krok zpátky!
