Životopis (20)
Sv. Terezie od Ježíše de Los Andes (1900 - 1920)
S velkým utrpením v internátu
Ofelie každý den doprovází do "externátu" Juanitu a Rebeku, které tam chodí se svými přítelkyněmi.
Kolej Nejsvětějšího Srdce se nachází poblíž koleje sv. Ignáce. Chlapci si odtud chodí povídat s děvčaty, zejména s Juanitou. Ta tato setkání s radostí vítá, usmívá se a mile odpovídá. Nikdy s nimi ale nekoketuje - stále má na mysli své poslání.
Když se o tom paní Lucie dozví od chůvy, rozhodne se radikálně zasáhnout a přeloží dcery do internátu v ulici Maestranza, který patří ke stejnému institutu. Vše se odehraje ve druhém semestru.
Juanita má patnáct let a je z ní dáma. Chlapce přitahují její jasné světlé oči, vysoká a štíhlá postava (měří přes metr sedmdesát), úsměv, při němž se jí dělají na tvářích dva dolíčky, a mírně vlnité vlasy, které ztmavly a tím ještě víc zdůrazňují její oči.
Matčino rozhodnutí ji velmi trápí. Ztrácí tak svobodu, nemůže každý den chodit do kostela a ke svým chráněncům, ani se co nejčastěji vidět s rodiči a sourozenci. Kdo si bude hrát s Ignaciem? Jak může opustit Lucha, který prochází temným obdobím a tísní ho pochybnosti o Boží Existenci? Kdo bude tajně nosit jídlo Miguelovi, když se vrátí pozdě domů? Kdo uklidní matku?
Ve své šlechetnosti má sklon myslet spíše na druhé než na sebe.
Z koleje mohou odjet jen jednou za měsíc, a to od sobotního poledne až do pondělního rána. Kromě prázdnin mohou odpoledne chodit domů pouze ve výjimečných případech.
Juanita tiše přijímá tuto změnu a svádí sama se sebou vnitřní boj. V noci potají pláče. Proč ji posílají pryč, když je škola prakticky vedle domu? Není internát spíše pro dívky, které mají rodiče daleko od Santiaga? Návštěvy rodičů budou moci přijímat jen dvakrát za týden. Když nebudou mluvit francouzsky, ztratí nárok na odjezd jednou za měsíc. A co spolužačky a kamarádky z externátu?
Sklíčená Juanita se obrací k Ježíši a hledá u Něj Útěchu. Tuto zkoušku jí připravila Boží Vůle, musí ji přijmout a poslechnout i kvůli své budoucnosti: toto odloučení je nezbytné.
"Navzdory svému zármutku mohu jen děkovat našemu Pánu, který mi připravuje cestu, abych se vzdálila od světských věcí, a volá mě, abych Mu šla blíž, abych si zvykla žít bez své rodiny, ještě než vstoupím na Karmel. Myslím, že si nikdy nezvyknu žít daleko od rodiny - od svého otce, maminky, ode všech, které tolik miluji!
Kdyby věděli, jak trpím, měli by se mnou soucit! Možná budu žít celý život, aniž bych se od nich oddělila. Chtěla bych to proto, abych jim mohla oplatit, co všechno pro mě udělali, ale Boží Hlas přikazuje a já musím následovat Ježíše až na kraj světa, pokud to bude chtít. V Něm najdu všechno, pro Něho všechno opustím, pro Něho se skryji za mřížemi Karmelu, pokud to bude Jeho Vůle, a budu žít jenom pro Něho.
On je mi nablízku a často mi říká: ´drahá přítelkyně´. To mi dodává odvahu a stále se snažím, abych byla více hodna titulu, který budu nosit. Ale kde budeme slavit naši Svatbu a kde spolu budeme žít? Řekl mi, že na Karmelu. Vidím, že mé tělo to nezvládne, a všichni z mého okolí mi to opakují: je to velmi přísný Řád, a ty jsi velmi křehká. Ale já jen chci, aby se vyplnila Vůle Boží, On ví nejlépe, co je pro mě vhodné" (D 11).
