Životopis (24)
Sv. Terezie od Ježíše de Los Andes (1900 - 1920)
"Moje Zrcadlo" - Žiji v Něm"
"Mým Zrcadlem by měla být Maria. Od okamžiku, kdy jsem Její dcera, se Jí snažím podobat, a tak se budu podobat i Ježíši.
Musím milovat pouze Ježíše. Moje srdce musí mít Pečeť Boží Lásky. Mé oči se musí soustředit na Ježíše Ukřižovaného. Můj jazyk Mu musí vyjadřovat mou lásku. Moje noha má směřovat ke Kalvárii, a můj krok proto musí být pomalý a soustředěný. Moje ruce mají svírat Kříž a tento Boží Obraz se musí vštípit do mého srdce" (D 15).
Juanita je smutná, protože za ní nemůže přijít na pravidelnou návštěvu maminka, která ze zdravotních důvodů odjela do Viña del Mar k příbuzným.
Píše tedy dopis Panně Marii, aby našla útěchu: "Ty jsi má Matka a Tobě říkám, že mám zármutek. Dříve jsem měla ve své bolesti útěchu, paprsek světla ve svém temném srdci, ale tento paprsek světla mě už nyní neozařuje, ani se na mě neusmívá. Žila jsem z úsměvu své matky, přicházela za mnou dvakrát týdně; teď jsem o to přišla. Zítra bude středa a nikdo mě nezavolá do pokoje pro návštěvy. Přijď Ty, se Svým Synem, a moje štěstí bude úplné. Učiň, abych chápala učivo, abych uspěla při zkouškách. Abych dostala dobré známky, abych mohla vidět Tebe, mého Ježíše a mé rodiče. Matko, moje Matko, vyslyš mě. Tvá dcera" (D 15).
Je to na první pohled bezelstný, prostý dopis. Juanita se neskrývá u své Matky v Nebi, ale představuje se zde taková, jaká opravdu je - obyčejná dvíka, okouzlená Kristem.
Během dlouhé doby odpočinku po obědě se spontánně odebírá do kaple a modlí se. Její soustředěná, tichá a stále se rozvíjející modlitba ji přibližuje k Bohu, pomáhá jí napodobovat Krista a posilovat její ctnosti.
Už odmalička se naučila vnitřní modlitbě, tedy rozjímání. Aniž by si to nyní umiňovala, méně rozjímá a více miluje, s otevřeným srdcem rozmlouvá s Pánem. Její spolužačky ji často pozorují a snad i dotýkají ve chvílích, kdy je celá ponořená v Bohu. Nereaguje na smyslové podněty, vzdaluje se od světa a "prodlévá" se svým "Přítelem".
Doma, zavřená v pokoji, hovoří na kolenou s Pánem. Kdekoli se modlí, zůstává netečná ke všemu, co se děje v okolí, a nehybná, jakoby osvícená. Lucho ji pozoruje usebranou. Juanita svěřuje své přítelkyni Eleně Salas: "Je pro mě těžké zůstat na zemi, myslím, že zemřu velmi mladá." Elena na tuto větu nikdy nezapomene, stejně jako na to, co jí řekla ještě dříve: "Žiji v Něm, protože kamkoli jdu, tam je vždy On."
