Životopis (31)
Sv. Terezie od Ježíše de Los Andes (1900 - 1920)
Naposledy v Chacabucu
Návštěva v Lurdech oživila naději, obě se vrátily spokojené a domnívaly se, že chlapcův stav se bude postupně zlepšovat.
V Chacabucu je všechno při starém, otec stále něco skrývá. Juanitě se zdá ještě zamlklejší, nechce ji ani doprovodit do kaple.
Lucie a Miguel se ho znovu ptají, on je ujišťuje, že to nic není, a připisuje své starosti stále se měnícím cenám na zemědělském trhu. Pravda je tíživá a on nemá odvahu sdělit ji svým blízkým: Chacabuco musí jít do dražby, protože dluhy se nahromadily a věřitelé na něho naléhají.
Všechno je špatně: mizerná sklizeň, málo dešťů, vysoké úroky, špatné investice... Přeje si, aby alespoň jeho rodina strávila pěkné léto. Chce si vypít tento hořký kalich sám.
Během siesty shromáždí Juanita děti na zkoušky zpěvu. Účastní se jich občas i Rebeka a nakonec zorganizují nadšené hry.
Večer po Růženci přichází i Lucho a všichni tři jdou na procházku. Cestou spolu hovoří, smějí se, diskutují. Tvoří nerozlučnou trojici. Lucho se svěřuje se svými úvahami, Juanita mu oponuje - nemůže pochopit nauku bez Boha. Její teologické znalosti prezentované zdánlivě jednoduchým jazykem, bratra udivují. Rebeka ji ve všem podporuje, obdivuje ji.
Vsedě na trávě pozorují západ slunce a hovoří o budoucnosti. Lucho bude advokátem a koupí ostatní části statku, aby mohl získat zpátky dědictví po dědečkovi. Rebeka se vdá jako ostatní dívky a bude mít mnoho dětí. Juanita se usmívá.
"A co ty, ty nemáš žádné plány? Nezamiluješ se do nikoho?"
"Už jsem se zamilovala."
Lucho vyrozumí, že se zamilovala do Pacha Rivala nebo do Juana Montese, kteří o ni neustále stojí. Juanita neodpovídá a pořád se usmívá. Rebeka zná její tajemství, ale nezabývá se tím, protože se jí to všechno zdá ještě hodně vzdálené.
Nevědí, že už se do té milované končiny nevrátí. Už nebudou obdivovat západ slunce v Chacabucu!
Myslí si, že se sem vrátí v září, ale svůj kraj, kraj vlasteneckých činů, dějiště bojiště za nezávislost, kraj, kde prožili nejkrásnější chvíle svého života, už neuvidí. Nevědí, že je to naposled, kdy vidí tyto drsné lidi, kteří po pět generací vyrůstali společně s panstvem, v práci i v boji, ale v každé potíži s jejich podporou.
Odjíždějí 12. února 1917, bez rozloučení. Pole, termální lázně, rozlehlé jízdárny, park s cedry, jedle, eukalypty, panský dům, kaple... komu to všechno zítra připadne?
Juanita odchází z kaple se slibem Ježíši, že za rok se vrátí s méně nedostatky. Objímá svého otce, něžně ho políbí na tvář a vystupuje na vůz. Pohledem se zastavuje na nádherných palmách - nebude jako ony, skloní se před kýmkoli.
