Životopis (37)
Sv. Terezie od Ježíše de Los Andes (1900 - 1920)
Svědectví o Juanitě
Existuje řada svědectví o jejím postoji ke ztrátě rodového dědictví.
"Juanita se prostým způsobem podrobovala Boží Vůli, přestože cítila bolest z utrpení rodiny. Ráda a s důvěrou v Něho se podřídila. Díky své lásce k chudobě a strohosti života přijala zprávu o ztrátě bohaté usedlosti v Chacabucu téměř s uspokojením. Spatřovala v tom Ruku Boží - tato ztráta je měla naučit odvrátit se od materiálních statků a pohodlí života, který nabízí bohatství" (její přítelkyně Elena Salas González).
"Byla služebnicí všech, spokojila se s posledním místem. Měla velmi jemné vystupování a své názory projevovala se zdrženlivostí. Nikoho nenapadala ani se nikomu nevysmívala. S radostí se zabývala domácími pracemi a realizovala tak v praxi svou lásku k chudobě" (Francisco Lyon Subercaseaux, přítel rodiny Fernándezovy, který se stal později jezuitou(.
"Poté, co se zhoršila ekonomická situace rodiny, jedna z jejích sester byla velmi smutná, ale Juanita si nikdy nestěžovala. Viděla jsem ji, jak uklízí svůj pokoj a ostatní místnosti domu s radostí a důvěrou a povzbuzuje morálku svých sourozenců tvrzením, že to dopustil Pán" (Sára Guerra Farías).
"Spokojila se s velmi malým přídělem peněz, který jí dávala její matka na drobné výdaje, a viděla jsem, že často všechno rozdala chudým. Nekomentovala nijak oblečení, které jí matka dala ušít a které v dobách hospodářského úpadku rodiny nebylo ani příliš elegantní, ani drahé" (přítelkyně de Castro Ortúzar).
"Byla lhostejná ke stvořeným dobrům - ke kráse, bohatství, slávě a úspěchu ve společnosti. Projevilo se to u ní tehdy, když kvůli neúspěšným obchodům jejího otce ztratili majetek. Jako první to přijala s klidem a důvěrou v Boží Plány a všichni jsme viděli její odevzdanost do Boží Vůle. Plně důvěřovala Bohu, protože v Něho pevně věřila a opravdu Ho milovala" (bratranec Ignacio Domínguez Solar).
"Všichni jsme byli sklíčeni ztrátou velkého bohatství rodiny Solarovy, ale Juanita byla vždycky klidná a všechny nás utěšovala, především mého otce. Oblékala se prostě, nikdy jsem ji neviděl nosit šperky nebo prsteny. Měla ráda prosté věci, její pokoj byl také prostý. Lepší věci přenechala nám a pro sebe si nechala ty nejskromnější" (Juanitin bratr Lucho).
Všechna tato svědectví potvrzují "obvyklá" gesta vůči lidem "zvenku", jako byl Juanito. Při svém svátku dostala od matky, tet i strýců menší sumu - 30 pesos - a koupila za ně ještě jeden pár bot pro Juanita. I chlapcova maminka od ní dostala pár jejích bot. Chování této ženy se ostatně velmi zlepšilo díky dobrým radám její šlechetné a věrné dobrodinkyně, stejně jako chování jejího manžela, který začal více pracovat a méně pít. Chlapec stále chodí na oběd do nového bydliště rodiny Fernández Solarovy, a přestože Juanitu vidí málo, cítí se u nich jako doma, protože s ním každý jedná velmi vlídně.
