Životopis (45)
Sv. Terezie od Ježíše de Los Andes (1900 - 1920)
Pohled na Los Andes a na kolej
Juanita se rozhodla napsat převorce do Los Andes - a to jí velmi pomohlo. Hodně ji trápí, že za rok bude muset opustit svou kolej. Proto píše převorce karmelitánského kláštera:
"Často si čtu váš dopis, ctihodná matko. Velice mi pomáhá a mohu z něho ještě jednou zhodnotit život karmelitky. Věřte, že ve všech svých činech mám na zřeteli cíl karmelitky - hříšníky a kněze. Cítím nostalgii po Karmelu a hořím touhou uzavřít se pro Ježíše v tomto ´holubníčku Panny Marie´ (1), abych s Ním byla úplně...
K tomu, abychom Mu mohli patřit, je nutné, aby Mu patřily i naše myšlenky a naše skutky - máme-li čistý úmysl, je reálné toho dosáhnout. Zdá se mi však, že ve světě, v kterém žijeme, je obtížné odloučit se od lidí a od pohodlí. Dělám, co mohu, abych se od toho všeho odloučila, a zdá se mi, že nemám nějakou neuspořádanou lásku k lidem, ale chci, abych se jevila v dobrém světle, abych byla milována - a to se Ježíši nelíbí, protože On naopak vyhledával Chudobu a pouze Lásku Otce... Pomozte mi, ctihodná matko, svými modlitbami..." (Dp 16).
Do svého důvěrného deníku si pak Juanita poznamenává pocity, jež se u ní objevují v souvislosti s blížícím se opuštěním koleje, kterou občas trochu kritizuje.
14. prosince: "Vycházím z koleje. Velmi se trápím a téměř ani nemohu plakat. Jen Ježíš ví, že tak trpím - navždy opustit toto místo, kde jsem strávila šťastné dny, kde se žije v Nazaretě, žije se s Ním, bez nebezpečí pro naši nevinnost, kde se učíme ctnostem!
Opustím všechno a vstoupím do světa plného nástrah Mám strach, že budu spoutána marností. Pane, prosím Tě, abys mi seslal utrpení, to mě přivede k Tobě.
Matko moje, buď mou Matkou. Vzpomeň si, že jsem se dala Tobě. Zachovej mě v čistotě a panenství ve Svém Neposkvrněném Srdci. Nechť je mi Útočištěm, mou Útěchou, mou Nadějí, mou Samotou. Utíkám se do Tvé Mateřské Náruče, protože Ty mě zavedeš do Ježíšovy Náruče. Odevzdávám se Jemu, nechť se děje Jeho Vůle" (D 38).
Od té doby, co je v koleji v ulice Maestranza, neustále získávala "modrou šerpu", semestrální ocenění udělované zvlášť pečlivým a příkladným žákyním. Na konci roku získala totéž ocenění v dějepise, literatuře, filozofii, náboženství a chemii.
Carmen de Castro, její důvěrná přítelkyně, tomu nemůže uvěřit: "Jak je možné, že jsi získala ocenění, přestože chemii nenávidíš?"
Juanita odpoví: "Nesnáším studium chemie, ale naučila jsem se látku z lásky k Bohu a z povinnosti. Slíbila jsem Pánu, že získám první cenu."
"Splnit povinnost" - to je její zásada. Celý její život je ve znamení povinnosti vůči rodině, potřebným a nadřízeným, aby potěšila Ježíše.
