Životopis (46)
Sv. Terezie od Ježíše de Los Andes (1900 - 1920)
Plány paní Lucie
Přestože Juanitě chybí jen rok, aby dokončila studia, paní Lucie si nepřeje, aby se vrátila do koleje. Chce ji především připravit na to, aby v roli paní domu nahradila Lucitu, která se bude v červnu vdávat. Nejstarší dcera zastávala tuto úlohu tři roky a paní Lucii to vyhovovalo - zvykla si, že má čas na své sociální aktivity, duchovní rekolekce a četbu náboženských textů. Velmi ráda také navštěvovala přítelkyně...
I když ví o povolání své dcery, chce ji zároveň uvést do společnosti, aby poznala i jiné prostředí. Chce ji mít nějakou dobu u sebe, protože pak od ní odejde navždy. Kromě toho ji převorka kláštera Viña del Mar upozornila, že by měla strávit pár let mimo kolej, než ji budou moci přijmout na Karmel. Váhá, zda ji má nechat navštěvovat kolej ještě jeden semestr, a tak Juanita žije v nejistotě.
Otec nemá v úmyslu strávit s nimi Vánoce. Stále pracuje na statku San Pablo v San Javier de Loncomilla, což je zhruba 280 km od Santiaga. Je to velká vzdálenost, daleko větší je ale vzdálenost vnitřní. Miguel zjevně trpí pocity viny, jež paní Lucie umocňuje a zhoršuje svým mlčením. Otec s nimi nestráví ani léto v domě v Algarrobo, vypůjčeném od přítelkyně Terezie, paní Subercaseaux.
Paní Lucie s dětmi v doprovodu Chira, Lucitina snoubence, a Rozy, Ofelie, cruz a Sáry Guerra jedou vlakem do stanice sv. Antonína, kde je očekávají čtyři vozy, které poslala paní Terezie Subercaseuax a které je mají dovézt až do Algarroba. Dům na pláži, několik metrů od moře, je široký a prostorný, s nádherným výhledem.
Juanita a další kamarádky chodí každý den na procházku, jezdí na koni, plavou nebo hrají tenis. Juanita je z tenisu, který se právě začíná učit, nadšená. Francisco Lyon vzpomíná na Juanitu a říká: "Byla duší těchto výletů po plážích a horách. Zdatná jezdkyně a výborná plavkyně."
Ke starým i novým kamarádkám se připojují i chlapci a všichni společně obdivují západ slunce, podnikají jízdy na koni a procházky. "Jeden bratranec toužil po důvěrnějším přátelství s Juanitou, ale ona mu dala na srozuměnou, že si nepřeje přátelství s žádným chlapcem a že má jiný ideál," dosvědčuje Francisco Lyon Subercaseaux.
"Podnikly jsme výlet na koni s Terezií Lyon. Neumíš si představit, jakou krásnou krajinu jsme viděly: hluboká úžlabí mezi dvěma horami porostlými stromy a na jejich konci průhled, kudy bylo vidět moře, v němž se odrážely pestrobarevné mraky... Neumíš si představit nic krásnějšího: člověk musí myslet na Boha, který stvořil tak krásnou zem... A jaké je asi Nebe - často si kladu tuto otázku - jaké Krásy budou tam?" píše Juanita své přítelkyni Carmen.
