Životopis (5)
Sv. Terezie od Ježíše de Los Andes (1900 - 1920)
Nevinný žert a první zkoušky
Dům na ulici Las Rosas má vždy otevřené dveře pro hosty. Odpoledního svátostného požehnání a modlitby Růžence se účastní rodinní příslušníci a přátelé.
Pan Miguel měl dvanáct sourozenců (sourozenců Fernández Jaraquemada bylo patnáct, dva z nich však už zemřeli). Velmi blízko bydlí Enrique, starší bratr, který studoval v Londýně. Jeho dcery Inés a Adéla Fernández Vicuñovy si často chodí hrát s Juanitou a Rebekou. Hrají si "na Mši" - Juanita dělá kněze a podává Přijímání: nutí ostatní zavřít oči a otevřít ústa a pokleknout, podává jim plátky tence nakrájeného chleba podobné hostii. Potom je přiměje modlit se, aby už nenastalo další zemětřesení - nemohou zapomenout na nedávnou tragickou noc.
Dívky ji ve všem poslouchají. ve své roli je velmi vážná a jim se zdá, že obřad je stejný jako ten, který se slaví v kapli.
Jednoho dne během siesty Juanita děvčatům oznámí, že uvidí věc, kterou ještě nikdo neviděl - "Nanebevzetí Panny Marie"! Dívky se posadí před stůl, kde je umístěna porcelánová Soška Madony s kovovou Korunou. Juanita se schová za paraván poblíž stolu a Soška se začíná za velkého údivu přihlížejících magicky zvedat. Jak se mohla Panna Maria zvedat? Juana připevnila za Korunu tenkou nit a za paravánem za ni jemně tahá. Hle - "Nanebevzetí"!
Juana si hraje, ale čeká ji zkouška. Pán jí dává na srozuměnou, že její život bude podobný Jeho: "milovat a trpět" (D 1). Brzy se od Něj naučí v tichosti trpět a otevřít Mu své srdce.
Pan Eulogio není příliš nakloněn tomu, aby Juanita vstoupila do koleje, ale paní Lucii se ho podaří přesvědčit. Chodí tedy k tereziánkám v ulici sv. Dominika, je tam však zapsaná jenom měsíc a kvůli urputnému kašli dorazí jen párkrát. Nakonec musí kolej opustit: vypráví matce o přítomnosti jedné žačky se špatným chováním a o nedostatečném dozoru během přestávek a matka představená ji za to nespravedlivě potrestá.
Juanitu to zarmoutí a nikdy nedokáže pochopit důvod potrestání: vždyť ji vždycky učili rodičům říkat všechno.
Maminka Lucie ji však z koleje okamžitě odhlásí.
Další rok vstupuje jako externí žačka do koleje Nejsvětějšího Srdce (Collegio del Sagrado Corazón della Alameda), o několik týdnů později však maminka pošle tři nejmladší děti do Chacabuca, aby nebyly svědky umírání dědečka Eulogia. Děti včetně Juanity se tam tedy odeberou pod dozorem Ofelie.
Na venkově spí s Rebekou v pokoji vedle Lucha. Když dorazí zpráva, že dědeček (el Tata) zemřel, oplakávají ho s hlubokou bolestí.
Eulogio Solar byl příkladný muž vznešeného ducha, dobrý a prostý, ochotně konající dobrodiní.
Vesničané jsou zarmoucení, protože jejich zaměstnavatel dobře chápal jejich problémy: v Chacabucu chodí muži v černém a ženy oblékají smuteční šátky.
Dědečkův prázdný pokoj je pro Juanitu po návratu do Santiaga bolestným zážitkem. Nemůže zadržet slzy a do deníku si zapisuje, že "všechno skončilo" (D 4). Přesto však má dostatek síly utěšovat Lucha, dědečkova oblíbeného vnuka.
Dědečkova "hacienda" je rozdělena a část přiřknutou paní Lucii (s termálními lázněmi) spravuje její manžel Miguel.
Rodina Fernández Solarova se přestěhuje do nádherného domu v ulici sv. Dominika, Juanita a Rebeka se vracejí do "Nejsvětějšího Srdce", Lucho do koleje sv. Ignáce. Navzdory bolesti pokračují ve studiu a hrách během přestávek.
Paní Lucie často přichází do Nejsvětějšího Srdce vyprávět matce Ríos, duchovní vůdkyni žaček, o nekonečných hádkách mezi oběma sestrami. Řeholnice si je vždy zavolá k sobě, ony slíbí, že se budou chovat lépe, ale maminka bude muset přijít ještě několikrát.
