Životopis (54)
Sv. Terezie od Ježíše de Los Andes (1900 - 1920)
Svědectví spolužaček
"V koleji jsem viděla, že Juanita je dokonalá. Vyznačovala se pečlivostí v plnění studijních povinností, dobře se chovala a byla výborná spolužačka. Během chvil odpočinku byla veselá a milá, při hodinách ticha nepromluvila ani slova, v kapli vypadala jako anděl, ztracená v Bohu, stále na kolenou. Měla dobré srdce, nedovolila, aby se o někom špatně mluvilo. Vyučovala chudé děti v koleji katechismu; já jsem byla spolu s ní také katechetkou a připravovala jsem děti k prvnímu Svatému Přijímání. Mluvila o Bohu velmi vroucně a měla zvláštní Dar učit pravdy víry. (...) Výborně plnila své povinnosti, nejen v koleji, kde šla příkladem, ale i doma, kde ji rodiče a sourozenci milovali pro její obětavost" (svědectví Anny Rucker Solar).
"Byla velmi vyrovnaná, klidná a rozvážná. Než odpověděla na otázku, chvíli se zamyslela a uvažovala, co má říct. Všichni ji považovali za vážnou, spořádanou dívku jemných mravů, a to jak ve studiu, které pro ni bylo trochu namáhavé, tak i v obvyklém chování ve třídě a ve chvílích odpočinku. Mluvila o Bohu s velkým nadšením a zápalem, chtěla, abych se i já zamilovala do Boha jako ona. K řeholnicím, které ji vzdělávaly, byla vždy uctivá a podřízená, a proto ji požádaly, aby se stala sestrou v koleji Nejsvětějšího Srdce. Nikdy jsem u ní neviděla oddanost ke světským věcem. Nikdy nikým neopovrhovala, její dobrota vůči chudým byla úžasná" (svědectví Carmen de Castro Ortúzar).
"Od malička se umrtvovala. Jednoho dne jsem ji překvapila s žíněným rouchem. Dotýkala se ho rukou a mačkala je, až ji to bolelo. Řekla mi: ´Je třeba činit pokání za hříšníky.´ Nikdy jsem ji neslyšela mluvit špatně o bližních - na jejich obranu říkávala: ´O bližních se nemluví špatně.´ Nazývali ji ´svatý jazyk´. Nikdy jsem ji neviděla zamračenou nebo znechucenou.
Usilovala o svatost, protože říkala: ´Pán mě jasně volá.´ Snažila se zaměřovat na Boha všechny své činnosti. Říkávala: ´Každé píchnutí jehlou je akt lásky k Pánu.´
Nemám pochyb o tom, že se vnitřně stýkala s Bohem, protože ohledně určitých duchovních záležitostí říkala: ´Pán mi to řekl v modlitbě.´ V průběhu let její povolání zrálo, zdokonalovala se a ovládala své nedostatky. Hodně četla Evangelium, a to ji vedlo k dalšímu studiu a rozjímání. Dějiny Spásy znala nazpaměť. Když měla potíže, říkávala: ´To jsou věci, které pomíjejí, důležitý je jiný život.´ Nezabývala se tělesnou krásou.
Byla velmi uznalá... a měla velmi jemné chování. Šla svou poslušností příkladem. Nikdy ji nikdo nepřistihl při lži. Její klidné chování vyplývalo ze snahy ovládnout své nedostatky. Byla velmi veselá a srdečná" (svědectví Marie J. Salas Pereiro).
"V prvních letech, když jsem ji poznala, se vždy projevovala jako živá, veselá a láskyplná, posléze byla ještě klidnější a usebranější, jako by prožívala něco v sobě, aniž ztrácela svou veselost... Přezdívkám učitelek se smála jen tehdy, když nikoho neurážely. I když na nás Juanita měla velký vliv, byla pokorná, snažila se skrývat své zásluhy a svůj ctnostný život a zůstávala v pozadí. Když ji pověřili dozorem nad malými žákyněmi, kárala je pevně a zároveň mírně. Měla schopnosti a Dar vést druhé.
Byla velmi hezká, měla pěkné modré oči, pěkně tvarovaný nos, bílou pleť, kaštanové vlasy a dost vysokou postavu.
Snažila se napodobovat Pannu Marii a vést podobně skrytý život modlitby. Měla apoštolského ducha a chtěla zvěstovat víru a lásku k Bohu. Byla nejlepší učitelkou nedělního katechismu; snažila se být na posledním místě a dávala přednost jiným spolužačkám.
Jednou byla nespravedlivě obviněna za nepořádek v potřebách na šití, který způsobila jiná žákyně, a nezaslouženou výtku přijala bez protestů a v tichosti. Všechny jsme obdivovaly její šlechetnost a hlubokou pokoru" (svědectví Mercedes Mena Mena).
