Životopis (56)
Sv. Terezie od Ježíše de Los Andes (1900 - 1920)
Definitivní návrat domů
Juanita se chystá opustit kolej. Otec Blanch není přítomen, a tak se zpovídá otci Lópezovi, který jí nařizuje spát alespoň sedm hodin a schvaluje jí, aby třikrát týdně na hodinu používala žíněné roucho, dovolí jí obnovit slib panenství a modlit se tři čtvrtě hodiny ráno a čtvrt hodiny večer.
Nevyhledává umrtvování kvůli potěšení z utrpení, ale horoucně touží napodobovat Ježíšovo Utrpení a odčinit své hříchy i hříchy druhých a "doplnit, co ještě chybí Utrpení Kristovu" (srov. Kol 1,24)
Žíněné roucho jejímu tělu neškodí, ale působí jí bolest. Juanita je používá jako prostředek k očištšění své duše a spojuje je s odříkáním a vnitřními oběťmi. Chápe, že čím víc se tělu povoluje, tím více potřeb si vytváří.
V koleji plní své povinnosti až do konce; snaží se o dobré výsledky a nakonec opravdu dosáhne na vyznamenání. Poté odjíždí, plna utrpení, jakoby nečekaně.
"Odcházím z koleje. Nejsem s to popsat, jak trpím. Sbohem, matky, které jste mě učily cestě ctnosti... Sbohem, dome Ježíšova Srdce, kde jsem tři roky v tobě žila... Sbohem, milé spolužačky... Sbohem, všechno, odcházím s Ním, šťastná Ho následuji, nebudu plakat, chci šlechetně nabídnout oběť. Vše pro tebe, Ježíši, až do smrti" (D 43).
"Kolik různých pocitů jsem zakusila! Hlavně smutek, protože opouštím svou drahou kolej, své matky a spolužačky... Na druhé straně mě také přitahoval domov a rodinný život, který jsem opustila jako děvčátko, a pociťovala jsem radost z toho, že se vrátím ke své rodině a budu činit dobro a obětovat se za každého v každém okamžiku. Ale opustila jsem i Rebeku - to bylo poprvé, kdy jsme se rozdělily, a byla to předzvěst našeho rozdělení tady na zemi - a vidím v tom Láskyplnou Ruku Ježíše, který připravuje naše srdce k oběti.
Mé srdce bylo také zachváceno obavami, protože se přede mnou otevírala neznámá cesta... Kromě toho se matky domnívaly, že odcházím z vlastní vůle..., ale byla to naopak Vůle Boží, která mě pobízela...
Dnes jsem už ve světě a vidím, jaký je můj život, zjišťuji, že mohu pokračovat ve svém spojení s Bohem ještě více než v koleji - kolik je možností skrytých obětí! Často mohu být sama s Bohem ve svém pokoji a myslet na Něho; předtím se mé myšlenky zabývaly hlavně studiem..." (D 44).
Juanita se znovu vrátila ke své rodině 11. srpna 1918. Poté, co absolvovala i poslední duchovní rekolekci, uvědomila si, že Pán ji chrání před zlem víc, než si myslela a než se obávala.
25. srpna: "Odešla jsem z koleje před čtrnácti dny a život, který mi tam připadal jako tajemství, díky Bohu plyne klidně. Každý den přijímám Svátost Oltářní a tři čtvrtě hodiny se modlím. Snažím se žít stále v Boží Přítomnosti" (D 45).
Pasquale Baburizza, nový majitel Chacabuca, se dozvěděl, že jedna z dcer pana Miguela hrála během pobytu na venkově na harmonium ke Chvále Boží. Ve své šlechetnosti jí ho posílá jako dar. Juanita tak může dál oslavovat Boha skrze svůj drahý nástroj. Ten, kdo z toho radost nemá, je Lucho, který obývá vedlejší pokoj a hra ho budí v šest hodin ráno. Postupem času si na tento zvuk zvykne, a když jeho sestra odejde do kláštera, je mu smutno, protože tyto tóny už neslýchá. "Ráda Ho zdravím zpěvem," vysvětlila mu.
