Životopis (6)
Sv. Terezie od Ježíše de Los Andes (1900 - 1920)
"Proč pořád prosí o prominutí?"
Don Miguel čelí neustálým ekonomickým potížím a kvůli špatným obchodům ztratí část dědictví po otci.
Paní Lucie omezí útraty, ale vzhledem k velikosti jejich bohatství to navenek vůbec není patrné. Personál se zúží na osm služebných, kuchaře a podkoního.
Než teta Juana opustila majetek v Chacabucu, darovala neteři Sošku Panny Marie Lurdské - pod podmínkou, že bude brát své léky. "Dala mi tuto Madonu, aby mě utěšila a naslouchala mi" (D 5), poznamenala si Juanita. Maria začíná být jejím Vzorem: právě Ježíšova Matka ji vede za ruku na dlouhé cestě Kalvárie.
Oddanost k Marii a láska k Ježíši přivedou Juanitu k pochopení Kříže. Lucho ji naučí modlit se Růženec: "Svatý Růženec", jak ho Juanita bude vždycky nazývat. Slibuje, že se ho bude modlit každý den, a tento závazek se pro ni stává nutkavou povinností - je to dárek Panně Marii, zmírnění Ježíšova Utrpení, důkaz lásky. Pro Juanitu bude velkou pomocí v jejím krátkém životě.
Juanita se s velkým úsilím připravuje na svátost smíření a otec Artemio Colom, jezuita a matčin duchovní vůdce, se o ni stará a pomáhá jí očistit její duši.
Během měsíce Nejsvětějšího Srdce (červen 1909) se Juanita rozhodne zcela "změnit život". Ježíšovo Srdce, Symbol Nekonečné Lásky k lidstvu, přemůže její nevděk a hříchy a začíná ji naplňovat Milostí.
Do svého deníčku si poznamenává pozitivní a negativní události dne. Snaží se zvítězit sama nad sebou. Občas sice chybuje, ale stále častěji vítězí. Jejím ideálem je překonat samu sebe pro lásku k Ježíši, nikoli proto, aby uspokojila své příbuzné, kteří s ní nejsou spokojeni. A není pro ni důležité, že ostatní ignorují tato její vnitřní vítězství - dělá to pro Ježíše.
Jak skončí políček, který chce vrátit Rebece, jež ji vší silou nespravedlivě uhodila? Juanita by měla naprosté právo se bránit. Z její tváře zrudlé hněvem vyzařuje bojovnost jako dříve. Ale zatímco všichni očekávali odvetu, její rysy se zmírnily a políček se proměnil v polibek na sestřinu tvář. Sestra, která hádku začala, reaguje: "Jdi pryč, to je Jidášův polibek!" Juanita beze slova odchází. Ještě se hněvá, ale zvítězila, dokonce i sama nad sebou. Znovu se usmívá. Tak to bude už vždycky: ovládnout se, bojovat, zvítězit, obětovat se, mlčet. Pro Ježíše se rozhodla zvítězit nad svou povahou, marnivostí, pýchou a leností.
"Proč pořád prosí o prominutí?" ptají se její sourozenci. Nikdo neví o jejím slibu Pánu, že nepůjde spát, dokud nepožádá o prominutí toho, koho urazila. Nikdo neví, že slíbila nedívat se do zrcadla, aby potlačila svou marnivost, ani že slíbila zvítězit nad svou leností a vstávat dřív, než ji přijdou vzbudit. Jenom její matka tuší změnu a vzdáleně dceru chápe.
Juanita pokračuje ve vytyčené cestě a skromně přiznává, že udělala zatím jen drobné krůčky. Ví, že bude muset ještě mnohokrát zatnout pěsti, aby nevrátila rány, utéci pryč, aby neodpověděla, když si ji sourozenci nebo bratranci a sestřenice dobírají. Později se naučí mlčet i bez útěku, ale v této fázi používá kvůli dodržení svého rozhodnutí tuto taktiku.
