Životopis (61)
Sv. Terezie od Ježíše de Los Andes (1900 - 1920)
"Jaký smích!" v Huape de Cunaco
Elisa Valdés Osso pozve Juanitu na svůj statek a nadchne ji výhledem na misie. Juanita ráda přijímá, protože s touto sestřenicí s třetího kolena si výborně rozumí. Stejně jako Juanita má i Elisa povolání na Karmel (uskuteční ho v klášteře Nejsvětější Trojice ve Valparaísu), ale zatím se to neodvažuje sdělit doma.
Aby neobtěžovala maminku a nezpůsobila výdaje, půjčí si Juanita jezdecký oděv od své sestřenice Ines Fernández Vicuño.
Když přijede do Cunaca, je uchvácena průčelím panského domu. I když je méně honosný než dům v Chacabucu, průčelí je stejně jako tam zdobeno čtyřmi palmami.
Znovu působí jako katechetka, učí děti Evangeliu a modlitbám. Seznámí se s otcem Jorgem Fauvetem, redemptoristou, který - jak sám později napíše - "už od prvního okamžiku pochopil, že je to vyvolená duše".
"Misie měly skvělý výsledek. Nikdy jsem neviděla tak dojemnou podívanou - jednoho večera se konala slavnost smíření. Hlasitě a s křikem se prosilo za odpuštění. Zpočátku muži neprosili, takže otec se obrátil k dětem a ty začaly prosit o odpuštění za ně, pak se přidaly ženy a nakonec všichni plakali a dvě ženy omdlely," píše Juanita Rebece.
"Více než třináct set lidí přijalo Svaté Přijímání, sedmdesát první Svaté Přijímání, konaly se křty, biřmování a uzavírala se manželství. Byla to opravdu velmi plodná misie. Díky Bohu, který dokáže pohnout srdcem člověka!
Neumíte si představit, jak jsme obě byly v úzkých, když jsme musely skrývat své povolání. Když Marie Larraín začala mluvit o karmelitkách, smíchy jsme nemohly a žertovaly jsme, abychom se mohly dál smát. Abychom měly na paměti, že chceme všechno dělat z lásky k Bohu, zpívaly jsme celý den písničku ´Z lásky pějí ptáci´. Přidávali se k nám i ostatní, tvořili jsme sbor a my dvě jsme se při tom pořádně nasmály.
Dříve jsem si kladla otázku, jak mohou řeholnice tak milovat našeho Pána a být tak šťastné, když nedostávají žádné vnější znamení lásky. Teď už je mi to naprosto jasné a chci, aby to pochopila Rebeka, která mi stále říká totéž, přestože jí tisíckrát opakuji, že Bůh prokazuje Svou Lásku více než lidé... Cítíme Ho stále v srdci, takže nedochází k rozdělení, ale ke splynutí našich malých duší s Nekonečným Bohem" (dopis převorce z Los Andes).
"Každý večer oslavujeme měsíc Panny Marie: Eli odříkává modlitbu, já se modlím Růženec a hraji na harmonium. Představ si, že když jsme včera zpívaly Ave Maria, Erminia nás rozesmála a namísto zpěvu jsme se začaly smát a nemohly jsme pokračovat" (dopis matce).
"Ujišťuji tě, že to tu prožívám příjemně, a kdybych tady mohla mít všechny své drahé, zůstala bych celý měsíc. Hodně sportuji - s Erminií chodíme pěšky na dlouhé procházky. Občas se vrátíme zablácené až po kotníky, protože chodíme všude možně a bez omezení.
Nedávno jsem si pěkně vyjela na koni. Jezdily jsme cvalem od dvou hodin do půl páté, a protože pršelo, vyjely jsme s velkými plášti, ve kterých jsme vypadaly komicky - to bylo smíchu!
Po cestě na louce jsem najednou uslyšela nějaký zvuk v trávě - podívám se a vidím, že jsem zašlápla hada, který tam byl s mláďaty. Podobný křik, jaký ze mě tenkrát vyšel, ze sebe asi ještě žádný smrtelník nevypravil: zoufale a s křikem jsem utekla...
Proslavila jsem se svou chutí smát se... Pořád se něčemu smějeme. U stolu sedíme vzadu s Pepem, občas se nemůžeme najíst, protože se smějeme a vtipkujeme. Nejhorší je, že otec, který se po obědě modlil, nemohl v polovině modlitby pokračovat, protože se nakazil smíchem. Erminia mě ráno vždycky přijde vzbudit a hází mi do postele všechno, co najde - deky, židle vodu; já jí to přes den odplatím a v noci ji nenechám spát" (dopis Rebece).
