Životopis (63)
Sv. Terezie od Ježíše de Los Andes (1900 - 1920)
"Život karmelitky..."
Po návratu do Santiaga se Juanita odebere k matce vikářce ze své koleje, Matildě Bouscayrol. Předloží jí své pochybnosti, které se na konci roku 1918 zintenzivnily: má se stát karmelitkou, anebo řeholnicí v koleji Nejsvětějšího Srdce? Matka vikářka jí vypráví o životě kongregace. Protože si uvědomuje neobyčejné kvality této dívky, jemně a nezaujatě jí říká: "Moje malá, vy nejste pro naši kongregaci, vy jste se narodila, abyste se stala karmelitkou."
Nejistota však přetrvává; volání na Karmel slyšela už od čtrnácti let a teď, v osmnácti, v sobě cítí toto váhání. Jak si je vysvětlit? Jsou to pokušení, nebo je to další zkouška, kterou na ni Pán sesílá?
Juanita přemýšlí, radí se s otcem Blanchem a s maminkou, ale čeká na poslední Slovo od Ježíše.
"Chci vědět, důstojný otče: kde myslíte, že se dříve stanu svatou? Jak už jsem se několikrát vyjádřila, náš Pán mi dal na srozuměnou, že budu žít velmi krátce. Myslím, že to hlavní bude sjednocení s Bohem. Kde si myslíte, že se dříve sjednotím s Bohem? Hodně se modlím, aby mi dal Pán poznat Svou Božskou Vůli, protože to je jediné, co hledám" (Dp 45).
"Mám mnoho pochybností ohledně svého povolání. Váhám, zda se mám stát sestrou Nejsvětějšího Srdce, nebo karmelitkou. Mluvila jsem s matkou vikářkou a ta mě podrobně seznámila s životem v koleji Nejsvětějšího Srdce. Lze to shrnout následovně: život modlitby a činnosti. Jejich hlavním cílem je uctívat Nejsvětější Srdce a zachránit hodně duší. Zachraňují je s neustálým sebezapřením, obětují se pro ně od rána do večera, věnují se výchově bohatých i chudých dívek...
Jejich vlastí je celý svět, mohou být poslány do jiných zemí, kde neznají jazyk a nikoho... Velmi mě přitahuje tento život založený na obětování, ale Karmel má pro mě spoustu jiných přitažlivých prvků, které by mohly naplnit mou duši.
Život karmelitky spočívá ve třech bodech: milovat, kontemplovat a trpět. Žije sama se svým Bohem. Mezi ní a Jím nejsou žádné další bytosti, není tam svět, není tam nic, protože její duše dosahuje plné lásky a splyne s Bohem...
Izolace ode všeho pozemského a chudoba, kterou žije, jsou důležitými prvky, které podporují kontemplaci Boha - Lásky. A konečně: skrze utrpení se očišťuje, v mlčení trpí úzkostmi ducha, jež jsou horší než utrpení těla. Ježíš Kristus si ve Svém Utrpení ani jednou nestěžoval, ale když Jeho Duše zakoušela Tíhu Utrpení, nemohl dělat nic jiného než říct: ´Má Duše je Smutná až k Smrti. Otče Můj, je-li to možné, odejmi ode Mě tento Kalich, ale ať se stane Tvá Vůle.´ Jaká je asi bolest, zakoušená v utrpení ducha, řekl-li Muž Bolesti, že toto stačí, aby zemřel?" (D 47).
