Životopis (65)
Sv. Terezie od Ježíše de Los Andes (1900 - 1920)
Cesta do Los Andes: "Jaké štěstí!"
Juanita si dlouho přála jet do Los Andes, než jí okolnosti cestu konečně umožnily.
11. ledna 1919: "Jakmile všechny děti odjely na venkov s otcem, všechno se zorganizovalo tak, aby mě tam maminka mohla zavézt. Odjely jsme ranním expresem, ale kvůli zpoždění jsme ztratily hodinu, a tak jsme se musely vrátit až nočním vlakem. Pán to dopustil, abych mohla zůstat delší dobu v mém klášteře.
Když jsme tam přijely, našla jsem prostý a starý dům - to byl můj klášter. Jeho chudoba se dotkla mého srdce a cítila jsem, že mě přitahuje. Přišla otevřít dívka, která nám řekla, že matka Angelika nás očekává po obědě. Vrátily jsme se o půl dvanácté. Vstoupila jsem do hovorny a hovořila jsem skrze točnu (1) s Teresitou Monteso (Marie Terezie od svatého Jana od Kříže, podpřevorka). Zavolala matku Angeliku; když jsem poprvé uslyšela její hlas, byla jsem šťastná. Když jsem s ní zůstala sama, mluvily jsme o karmelitánském životě - vysvětlila mi všechno, říkala mi o modlitbě breviáře... Když zvonili na nešpory, řekla mi, že můžeme jít do temného kostela, na jehož konci byla mříž a zpoza mříží zaznívala modlitba breviáře s takovou vroucností, že se mi zdálo, že jsem v Nebi. Já jsem se nemodlila: cítila jsem se pokořena před svým Bohem! Má duše plakala vděkem; cítila jsem se šťastná a spokojená. Viděla jsem našeho Pána s Usměvavou Tváří a zdálo se mi, že říkal, že je tu Šťastný, když poslouchá Chvály od Svých nevěst... Potom se modlily litanie a já jsem měla to štěstí, že jsem se k nim mohla připojit. Moje první společná modlitba s nimi byla k mé Nejsvětější Matce.
Vrátila jsem se do hovorny. Cítila jsem pokoj a takové štěstí, že to nemohu ani vyjádřit; jasně jsem viděla, že Bůh mě chce mít tady, a cítila jsem, že dokážu překonat všechny přkeážky. Hovořily jsme o Boží Lásce... a potom o pokoře... Matka Angelika mi vyprávěla o sestrách. Pak přišla sestra a zeptala se matky, zdali mě chce představit komunitě. Matka Angelika svolala všechny sestry...
Odhrnula z mříží závěs a všechny začaly vstupovat a přicházely k mříži. Já jsem klečela, považovala jsem se za nehodnou stát před tolika světicemi. Všechny mě přišly pozdravit se zvednutým závojem a s láskou, která ve mně vyvolala zmatek. ZPočátku jsem byla tak dojatá, že jsem sotva promluvila, ale poté jsme se bavily velmi důvěrně. Sestry projevovaly radost a zároveň vzájemnou důvěrnost, která mě okouzlila. Ptaly se mě, kdy vstoupím do kláštera, a já jsem řekla, že v květnu.
Po nějaké době se všechny rozloučily a já jsem zůstala s matkou Angelikou, která mě pozvala na svačinu. Poslechla jsem, byť jsem neměla chuť a cítila jsem se sytá.
Vrátila jsem se po půl hodině. Mluvila jsem se svou matkou a začala jsem se modlit... S lítostí jsem se rozloučila, ale zároveň jsem měla duši naplněnou štěstím. Jak Bůh proměnil bouři v bezvětří a neklid ve svatý pokoj!
Vrátily jsme se a prosily jsme Boha, abychom nepotkaly nikoho známého, a tak se i stalo... Dorazily jsme o půl dvanácté, čekala na nás jenom Rebeka. Nikdo nepojal žádné podezření. Bůh mi ve Své Dobrotě všechno připravuje, aniž pro to něco dělám!" (D 48).
Poznámky:
(1) Otočný buben, který se v klášterech používá ke komunikaci s návštěvami.
