Duchovní relace 1,1
Sv. Terezie od Ježíše (1515 - 1582)
Z kláštera Vtělení v Avile (1560)
V modlitbě si počínám takto.
Jen zřídka mohu v modlitbě přemítat rozumem, neboť duše se začne hned nořit do usebranosti a vstupovat do klidu nebo do vytržení, takže už nemohu používat své mohutnosti a smysly, kromě sluchu, i když ani ten mi nepomáhá pochopit, co se mi říká.
Naopak mnohdy se můj duch nejen nesoustředí na Boha, nýbrž se zabývá všelijakými věcmi, takže se mi zdá, že se nedokážu modlit, ani když se o to snažím. Příčinou bývá nějaká velká vyprahlost, kterou mé tělesné bolesti ještě zhorší. Ale pak se mě náhle zmocní usebranost a můj duch se povznese, takže jsem v okamžiku zaplavena všemi dobry a účinky, jež jsou pak vidět. A to aniž bych měla vidění nebo něco pochopila: naopak, v té chvíli ani nevím, kde jsem. Zdá se, že se má duše ztratila, ale když se pak vzpamatuji tak obohacená, uvědomuji si, že bych něčeho podobného nedosáhla ani celoročním vytrvalým úsilím.
