KARMEL - Hora Matky Boží

Sv. Terezie od Ježíše (1515 - 1582)

Drazí bratři a sestry! V souboru katechezí, které jsem chtěl věnovat církevním Otcům a velkým postavám teologů a žen středověku, jsem měl možnost zastavit se také u některých světců a světic, kteří byli pro svou vynikající nauku prohlášeni za učitele Církve. Dnes bych chtěl zahájit krátkou sérii setkání k doplnění a představení učitelů Církve. Začnu světicí, která představuje jeden z vrcholů křesťanské spirituality své doby: svatou Terezií z Avily (od Ježíše). Narodila se v Avile roku 1515 a jmenovala se Terezie z Ahumady. Ve své autobiografii se sama zmiňuje o některých zvláštnostech svého dětství: o zrození „z rodičů ctnostných a bohabojných“, v početné rodině s devíti bratry a třemi sestrami. Již jako dítě, ani ne devítiletá, měla možnost číst životopisy některých mučedníků, které v ní vyvolaly touhu po mučednictví do té míry, že si vymyslela krátký útěk z domova, aby umřela jako mučednice a vstoupila do Nebe (srov. Život 1,4). „Chci vidět Boha,“ říká maličká rodičům. Za několik let bude promlouvat o své četbě z dětství a prohlásí, že objevila pravdu, která obsahuje dva základní principy: na jedné straně „skutečnost, že všechno, co patří ke zdejšímu světu, pomine“, a na druhé straně „jen Bůh je navždy, navždy, navždy“, téma, které se vrací v proslulé básni: „Nic se neznepokojuj, o nic se nestrachuj; všechno pomine. Bůh se nemění; trpělivost všechno získá; kdo má v srdci Boha, tomu nic neschází. Stačí jen Bůh!“ Když jí jako dvanáctileté zemřela matka, prosí Nejsvětější Pannu, aby se stala její Matkou. (srov. Život 1,7) 

Reformátorka Karmelu 
Zatímco četba profánních knih ji zavedla do rozptýlení světského života, zkušenosti, které získala jako chovanka augustiniánských mnišek u Santa Maria delle Grazie v Avile, a četba duchovních knih, zvláště klasiků francouzské spirituality, ji naučila usebranosti a modlitbě. Ve dvaceti letech vstoupila do karmelitánského kláštera Vtělení, to vše v Avile; jako řeholnice přijala jméno Terezie od Ježíše. Po třech letech těžce onemocněla, takže čtyři dny ležela v kómatu jako zdánlivě mrtvá. (srov. Život 5,9) Také v boji s vlastními chorobami vidí světice boj se slabostmi a vzdorováním k Božímu volání. Píše: „Toužila jsem, abych dobře pochopila, že jsem nebyla jako živá, ale bojovala jsem se stínem smrti a nebylo nikoho, kdo by mi dal život, ani kdo by mi ho mohl vzít, a Ten, kdo mi ho mohl dát, měl důvod, aby mi ho nedal, když jsem se tolikrát postavila proti Němu a opustila jsem Ho, ačkoliv mě tolikrát volal.“ (Život 8,2) V roce 1543 ztrácí své blízké: otec umírá a bratři emigrují jeden po druhém do Ameriky. V postu 1554 ve věku 39 let dospívá Terezie k vrcholu boje proti svým slabostem. Šťastné setkání s obrazem „Krista pokrytého Ranami“ silně poznamenalo její život. (srov. Život 9) Světice, která v té době nachází hluboký souzvuk se svatým Augustinem v jeho Vyznáních, popisuje den svého rozhodujícího mystického zážitku takto: „Stalo se, že jsem náhle obdržela pocit Boží Přítomnosti, takže jsem v žádném případě nemohla pochybovat, že byl ve mně a já jsem byla celá pohlcena v Něm.“ (Život 10,1) Souběžně se zráním vlastního nitra začíná světice konkrétně rozvíjet ideál Reformy karmelitánského Řádu: r. 1562 zakládá v Avile s podporou místního biskupa dona Alvara de Mendoza první reformovaný Karmel a krok za krokem získává také schválení hlavního představeného řádu, Jana Křtitele Rossiho. V dalších letech následuje zakládání nových Karmelů, celkem sedmnácti. Důležité je setkání se svatým Janem od Kříže, s nímž v roce 1568 založí v Duruelu v sousedství Avily první klášter bosých karmelitánů. Roku 1580 obdrží z Říma schválení samostatné provincie pro své reformované karmelitány, což je výchozí bod vzniku Řádu bosých karmelitánů. Terezie končí svůj pozemský život právě plně zaměstnaná aktivitou zakládání. V roce 1582, když založila Karmel v Burgosu a nastoupila cestu zpět do Avily, umírá v noci 15. října v Alba de Tormes a pokorně opakuje dvě věty: „Konečně, umírám jako dcera Církve,“ a: „To je hodina, kdy se uvidíme, můj Ženichu.“ Je to život strávený celý ve Španělsku a prožitý pro celou Církev. Blahoslavenou ji prohlásil papež Pavel V. r. 1614, kanonizoval ji Řehoř XV. r. 1622 a učitelkou Církve ji jmenoval služebník Boží Pavel VI. r. 1970. 

Dílo učitelky Církve 
Terezie od Ježíše neměla akademické vzdělání, ale vždy si vážila nauky teologů, spisovatelů a duchovních učitelů. Jako spisovatelka se vždy držela toho, co sama prožila a co viděla jako zkušenost u druhých (srov. Úvod k Cestě dokonalosti), vycházela tedy ze zkušenosti. Terezie měla velmi zajímavé vztahy duchovního přátelství s mnoha světci, zvláště se svatým Janem od Kříže. Současně se sytila četbou církevních Otců, sv. Jeronýma, sv. Řehoře Velikého, sv. Augustina. Z jejích největších děl je třeba připomenout především její autobiografii nazvanou Život, kterou ona nazývá Knihou Pánových Milosrdenství. Byla napsána na Karmelu v Avile 1565 a popisuje život a duchovní rozvoj, napsaný, jak říká sama Terezie, aby byla podrobena její duše posouzení „učitele duchovních věcí“, sv. Jana z Avily. Cílem je doložit Přítomnost a Působení Milosrdného Boha v jejím životě: z toho důvodu dílo často uvádí rozhovor v modlitbě s Pánem. Je to úchvatná četba, protože světice nejen vypráví, ale ukazuje, jak opětovně zakouší zkušenost hlubokého prožitku svého vztahu k Bohu. V roce 1566 píše Terezie Cestu k dokonalosti, kterou nazvala Napomenutí a rady, které dává Terezie od Ježíše svým řeholním spolusestrám. Adresátkami je dvanáct novicek Karmelu svatého Josefa v Avile. Terezie jim předkládá intenzivní program kontemplativního života ve službě Církvi, jeho základem jsou evangelijní ctnosti a modlitba. K nejcennějším pasážím patří komentář k Otče náš, vzoru modlitby. Nejslavnější mystické dílo svaté Terezie je Hrad v nitru, napsaný r. 1577, v době plné zralosti. Jedná se o nový pohled na cestu vlastního duchovního života a současně je to kodifikace možného rozvoje křesťanského života k jeho plnosti, ke svatosti pod Působením Ducha Svatého. Terezie využívá budovu hradu se sedmi komnatami jako obraz nitra člověka a současně používá symbol bource morušového, který se přetvoří v motýla, aby tak vyjádřila přechod od přirozeného k nadpřirozenému. Světice se inspiruje Písmem Svatým, zvláště Písní písní pro závěrečný symbol „dvou snoubenců“, který jí umožňuje popsat v poslední sedmé komnatě vrchol křesťanského života v jeho čtyřech aspektech: trinitárním, christologickém, antropologickém a církevním. Své aktivitě jako zakladatelky reformovaných Karmelů věnuje Terezie Knihu o zakládání, napsanou 1573 až 1582, ve které hovoří o životě rodící se řeholní družiny. Tak jako v autobiografii je vyprávění zaměřeno především na postižení Božího Působení v díle zakládání nových klášterů. 

Trvale platný odkaz 
Není snadné shrnout do několika slov hlubokou a členitou Tereziinu spiritualitu. Chtěl bych se zmínit o několika základních bodech. Na prvním místě předkládá Terezie evangelijní ctnosti jako základ celého křesťanského a lidského života: zvláště odloučenost od majetku neboli evangelijní chudobu, a to se týká nás všech; lásku jedněch k druhým jako základní prvek pospolitého a sociálního života; pokoru jako lásku k pravdě; rozhodnost jako plod křesťanské odvahy; křesťanskou naději, kterou popisuje jako žízeň po živé vodě. Přitom ovšem neopomíjela lidské ctnosti: vlídnost, pravdivost, mírnost, zdvořilost, veselost, kultivovanost. Na druhém místě předkládá svatá Terezie shodu s velkými biblickými osobnostmi a živé naslouchání Božímu Slovu. Cítí se být v souzvuku především s nevěstou v Písni písní a s apoštolem Pavlem a samozřejmě s Kristem Trpícím a Ježíšem Eucharistickým. Světice pak zdůrazňuje, jak podstatná je modlitba; modlitba, říká, „je návštěva přátelství, protože se stýkáme tváří v Tvář s Tím, o němž víme, že nás miluje“ (Život 8,5). Idea svaté Terezie splývá s definicí svatého Tomáše Akvinského o Božské ctnosti lásky jako o „amicitia quaedam hominis ad Deum“, druhu přátelství mezi člověkem a Bohem, který nabídl Své Přátelství člověku jako první; iniciativa vychází od Boha (srov. Summa Theologiae II–II, 23,1). Modlitba je život a rozvíjí se stupňovitě ruku v ruce s růstem křesťanského života: začíná modlitbou ústní, přechází zvnitřněním skrze meditaci a usebranost až k dosažení jednoty lásky s Kristem a Nejsvětější Trojicí. Samozřejmě se nejedná o vývoj, ve kterém by výstup na vyšší stupeň znamenal opuštění předchozího typu modlitby, nýbrž spíše se jedná o postupné prohlubování vztahu k Bohu, který zachvátí celý život. Tato Tereziina nauka spíše než pedagogikou modlitby je pravou mystagogií. Čtenář jejích děl se učí modlit tak, že se modlí s ní samou. Ona totiž často přerušuje vyprávění nebo výklad, aby předložila modlitbu. Jiné téma drahé této světici je ústřední význam Kristova Lidství. Pro Terezii je totiž křesťanský život osobním vztahem k Ježíši, který vrcholí sjednocením s Ním skrze Milost, lásku a následování. Odtud plyne důležitost, jakou přikládá rozjímání o Umučení a Eucharistii jakožto Přítomnosti Krista v Církvi, důležité pro každého věřícího a tvořící srdce Liturgie. Svatá Terezie žije v bezpodmínečné lásce k Církvi: ukazuje živý „sensus Ecclesiae“ uprostřed událostí rozštěpení a konfliktů v Církvi a reforem karmelitánského Řádu se záměrem sloužit a lépe hájit „svatou katolickou římskou Církev“, za kterou je ochotná položit svůj život (srov. Život 33,5). Posledním podstatným aspektem nauky svaté Terezie, kterou bych chtěl zdůraznit, je dokonalost jako aspirace celého křesťanského života a jeho samotný cíl. Světice má velmi jasnou ideu o „plnosti“ Krista, kterou křesťan prožívá. Na konci návštěvy Hradu v nitru v poslední komnatě popisuje Terezie takovou plnost uskutečněnou přebýváním v Trojici v jednotě s Kristem skrze Tajemství Jeho Lidství. Drazí bratři a sestry, svatá Terezie od Ježíše je opravdovou učitelkou křesťanského života pro věřící všech dob. V naší společnosti, které tak často scházejí duchovní hodnoty, učí nás Terezie, abychom byli neúnavnými svědky Boha, Jeho Přítomnosti a působení, učí nás reálně cítit tuto žízeň po Bohu, která existuje v hloubi našeho srdce jako touha vidět Boha, hledat Boha, být s Ním v rozhovoru a být Jeho přáteli. Toto přátelství je nezbytné pro nás všechny a musíme je hledat den za dnem stále znovu. Příklad této hluboce kontemplativní a efektivně činné světice nechť je také pro nás pobídkou, abychom věnovali každý den náležitý čas modlitbě, tomuto otevření se Bohu, této cestě hledání Boha, abychom Jej spatřili, nacházeli Jeho Přátelství, a tak pravý život; protože skutečně mnozí z nás by si měli vskutku říct: „Nežiji doopravdy, protože nežiji podstatu svého života.“ Pro tuto záležitost není čas věnovaný modlitbě časem ztraceným, je to čas, ve kterém se otevírá cesta života, otevírá se cesta, jak se naučit od Boha horoucí lásce k Němu, k Jeho Církvi, konkrétní lásce k našim bratřím. Děkuji.