O (vnitřní) modlitbě s Terezií z Avily (18)
Sv. Terezie od Ježíše (1515 - 1582)
Bolest nad hříchy vzrůstá úměrně s projevy Přízně
Možná vás, sestry, napadne, že duše, jimž se Bůh tak důvěrně sděluje, jsou si už jisté, že se jím budou stále těšit, a že nemají už důvod, proč se obávat, ani proč oplakávat své hříchy. To je však velký omyl.
To si snad mohou myslit ti, kdo nedostali takové milosti; jestliže Je však zakusili a jestliže to byly pravé Milosti od Boha, pochopí, o čem budu nyní hovořit. Bolest nad hříchy vzrůstá úměrně s projevy Přízně, které Bůh uděluje; a domnívám se, že nepřestane, leč na tom místě, kde nás nemůže trápit žádná věc.
Pravda, bolest je někdy palčivější, jindy méně, a člověk ji necítí stále stejným způsobem. Duše ani tak nemyslí na Trest, který zasloužila za své hříchy, jako spíše na nevděčnost, jíž se provinila vůči Tomu, jemuž tolik dluží, a který zasluhuje, aby Mu bezvýhradně sloužila. V Projevech Přízně, jimiž ji zahrnuje, objevuje hlavně Velikost Boha, padá na ni strach, když nahlíží, jak byla nerozvážná, oplakává nedostatek úcty, ve své smělosti rozpoznává nepochopitelné šílenství a při myšlence, že opustila tak Nezměrnou Velebnost pro tak ubohé věci, její nářek nemá konce. Častěji vzpomíná na tohle, než na obdržené Milosti, ačkoliv jsou tak Veliké, jak jsem říkala a jak ještě vyložím. Zdá se, že jsou to pomíjivé věci, které tu a tam přináší prudká řeka; avšak vzpomínka na její hříchy je stále před jejíma očima jako hnojiště; a to je pro ni velkým křížem...
Z pekla (tyto duše) nemají vůbec žádný strach. Řídkým zjevem, i když trýznivým, je obava, že ztratí Boha. Jejich jedinou starostí je, že Bůh odtáhne Svou Ruku a připustí, aby Ho urážely a upadly tím do nešťastného stavu, v němž se nacházely předtím. Nezáleží jim ani na trápení, ani na budoucí Slávě; a touží-li po tom, aby nebyly dlouho v očistci, pak spíše kvůli tomu, aby nebyly vzdálené Bohu, než kvůli mukám, jež tam trpí.
(Hrad v nitru, 6. příbytky)
