KARMEL - Hora Matky Boží

Začíná založení

Karmelu svatého Josefa v Medině del Campo¹

1. kapitola

O tom,² co vedlo k tomu, že se začalo jednat o tomto založení i o všech ostatních³

1. Pět let od založení kláštera svatého Josefa v Ávile jsem pobývala v něm, a – jak to nyní vnímám – zdá se mi, že to byla nejbezstarostnější léta mého života, jejichž pokoj a klid⁴ nyní má duše zakouší mnohem méně často. V té době vstoupilo⁵ několik zbožných dívek raného věku, které měl do té doby svět – podle toho, co se zdálo – již vyhrazeny pro sebe, vzhledem k projevům jejich oblékání a péči o vzhled. Pán je však velmi náhle vytrhl z oněch marností, přivedl je do Svého domu a obdařil je takovou dokonalostí, že ve mně až vyvolávaly pořádný zmatek,⁶ až jsme naplnily počet třinácti,⁷ což byl počet, který se stanovil, že se nemá překročit.

2. Já jsem se velmi těšila z toho, že jsem mezi tak svatými a čistými dušemi, kde jedinou jejich snahou bylo sloužit našemu Pánu a chválit Jej.⁸ Jeho Majestát nám tam⁹ posílal všechno potřebné, aniž bychom jej o to prosily; a když nám něco chybělo – což bylo hodně zřídka – jejich spokojenost byla tím větší. Chválila jsem našeho Pána, když jsem viděla tak zjevné¹⁰ ctnosti, zvláště bezstarostnost, jakou projevovaly vůči všemu, jen aby Mu víc sloužily.¹¹ Já, která jsem tam byla za starší,¹² si nevzpomínám, že bych tím zaměstnávala svou mysl; pevně jsem věřila, že nemůže dojít k tomu, aby Pán nedbal o ty, kdo nemají jinou starost než Jej uspokojovat. A když jsem někdy přece jen neměla pokrm pro všechny, a řekla jsem, že je jen pro ty, co jej nejvíc potřebují, žádné z nich se nezdálo, že by mezi ně patřila, a tak se čekalo, dokud Bůh neposlal jídlo pro všechny.

3. Co se týče ctnosti poslušnosti (které si velmi cením, i když jsem ji nedokázala mít, dokud mě jí tyto Boží služebnice nenaučily, abych co do ní nebyla neznalá),¹³ kdybych ji opravdu měla, mohla bych snáze vypovědět mnohé o tom, co jsem tam¹⁴ ohledně ní viděla.¹⁵ Jedna událost se mi právě vybavuje, a to, že když jsme jednou byly v refektáři,¹⁶ předložili nám porce okurek; na mne připadla jedna velmi tenká a zevnitř nahnilá. Dělala jsem jakoby nic a zavolala jsem¹⁷ jednu z nejbystřejších a neobdarovanějších sester, které tam byly,¹⁸ abych vyzkoušela její poslušnost, a řekla jsem jí, aby šla onu okurku zasadit do zahrádky,¹⁹ kterou jsme měly. Ona se mě jen zeptala, zda ji má položit svisle nebo podélně. Já jí řekla, že podélně. Ona šla a zasadila ji, aniž by jí přišlo na mysl, že je nemožné, aby neuschnula; jelikož to bylo z poslušnosti, její přirozený rozum byl zaslepen,²⁰ aby uvěřila, že je to velmi vhodné.²¹

4. Stávalo se mi, že jsem jedné a téže mnišce uložila šest nebo sedm navzájem si odporujících úloh,²² a ona je mlčky přijala, neboť se jí zdálo možné je všechny vykonat. Měly jsme studnu, o které prohlásili ti, kdo ji prověřili, že má hodně špatnou vodu a zdálo se nemožné ji čerpat, poněvadž byla velmi hluboko.²³ Když jsem přesto zavolala dělníky, aby se o to pokusili, vysmáli se mi s tím, zda chci zbytečně vyhazovat peníze. Já jsem se zeptala²⁴ sester, co si o tom myslí. Jedna prohlásila: „Ať se o to pokusí; náš Pán nám musí poslat někoho, kdo by nám přivedl vodu a kdo by nám dal najíst, poněvadž to pro Jeho Majestát bude levnější, když nám to v domě; a tak jistě zařídí, aby se to udělalo.“ Když jsem viděla, s jak velkou vírou a rozhodností to říkala, přijala jsem to jako jistou věc a proti vůli toho, kdo rozuměl pramenům – kdo se vyznal ve vodě – jsem to nechala udělat;²⁵ a Pánu se zalíbilo, že jsme z ní získaly zdroj, který byl pro nás dostatečný, a to i k pití, jak jej tam mají dodnes.²⁶

5. Nevyprávím to jako zázrak²⁷ – to bych mohla vyprávět o jiných věcech – leč s ohledem na víru, kterou tyto sestry měly, neboť se to událo, jak jsem uvedla,²⁸ a protože není mým prvotním záměrem chválit mnišky z těchto klášterů, které – z Pánovy Dobroty – dosud všechny fungují takto. A o těchto a mnoha jiných věcech by se dalo psát velmi dopodrobna, a to jistě ne bez užitku, protože leckdy se tím mohou povzbudit ty, které je přicházejí napodobovat.²⁹ Ovšem pokud by se Pánu zalíbilo, aby se o tom vědělo, představení mohou přikázat převorkám, aby to sepsaly.

6. Nuže, když jsem, takto ubohá,³⁰ přebývala mezi těmito andělskými dušemi (neboť se mi nezdály být ničím jiným, nakolik mi neskrývaly žádnou chybu, a to i kdyby se jednalo o vnitřní, a Milosti a velké touhy a odpoutanost, které jim dával Pán, byly velikánské; jejich útěchou byla samota; a tak mi potvrzovaly, že se nikdy nemohou dost nasytit přebýváním o samotě, a proto považovaly za muka, když je lidé přicházeli navštívit, a to i když šlo o blízké příbuzné;³¹ ta, která měla více prostoru³² k tomu, aby přebývala v poustevně, se považovala za šťastnější), a uvažovala jsem o velké hodnotě těchto duší a o odvaze, kterou jim uděloval Bůh k tomu, aby pro Něj byly ochotny trpět a sloužit Mu, jistě ne odvahu odpovídající ženám,³³ často se mi zdálo, že ta Bohatství do nich musí Pán vkládat za nějakým velkým účelem.³⁴ Ne snad, že by mi přišlo na mysl to, co se pak stalo (vždyť tehdy se to zdálo být nemožné, jelikož scházel jakýkoli základ pro to, abych si něco takového mohla představit), jednoduše, jak čas plynul, mé touhy, aby to celé nějak přispělo k dobru nějaké té duše, velmi vzrostly, a často mi připadalo, že jsem jako někdo, kdo má velký, pečlivě střežený poklad a touží, aby se z něj těšili všichni, a přitom mu svazují ruce, takže z něj nemůže rozdávat; tak se mi zdálo, že byla spoutána má duše, protože Milosti, které v oněch letech Pán udílel, byly velmi veliké a zdálo se mi, že s tím vším špatně zacházím.³⁵ Sloužila jsem Pánu svými ubohými modlitbami; u sester jsem se vždy snažila, aby dělaly totéž, a aby si zamilovaly dobro duší a růst Církve;³⁶ a aby ti, kdo se s nimi stýkají, tím byli vždy povznášeni,³⁷ a tím jsem sytila mé velké touhy.

7. Po čtyřech letech – zdá se mi, že to bylo trochu víc – se přihodilo, že mě přišel navštívit jeden františkánský bratr, který se jmenuje fra Alonso Maldonado, velký Boží služebník a se stejnými touhami po dobru duší jako já, a on to mohl uvádět ve skutek, což jsem mu hodně záviděla. Krátce předtím se vrátil z Indie.³⁸ Začal mi vypravovat o mnoha miliónech duší, které tam spěly k záhubě pro nedostatek náboženského vzdělání,³⁹ a pronesl k nám o tom kázání a řeč, aby nás povzbudil k pokání, a odcestoval. Mně bylo tak líto záhuby tolika duší, že jsem nevěděla, co se sebou. Utekla jsem se do jedné poustevny a prolévala tam mnoho slz;⁴⁰ volala jsem k našemu Pánu a prosila Ho, aby mi dal nějaký prostředek, jako kdybych já něco zmohla, abych získala nějakou duši k Jeho službě, jelikož se jich tolika zmocňoval Démon, a aby něco svedla má modlitba, když už jsem se nehodila k něčemu navíc. Zmocňovala se mě velká závist vůči těm, kdo se v tom pro lásku k našemu Pánu mohli angažovat, a to i kdyby kvůli tomu museli snést tisícerou smrt; a tak se mi stává často, když v životech svatých čteme, jak obraceli duše, že to ve mně probouzí víc zbožnosti a více něhy a více závisti než co vytrpěli mučedníci (poněvadž takový sklon mi v tom udělil náš Pán), jelikož se mi zdá, že je cennější jedna duše, kterou Mu získáme svým přičiněním a modlitbou na základě Jeho Milosrdenství, než všechny služby, jež Mu jsme s to prokázat.

8. Nuže, když jsem v sobě měla tuto tak velkou bolest, jedné noci, když jsem se modlila, se mi Pán zpřítomnil způsobem, jak to mívá ve zvyku, projevil mi mnoho Lásky, a jako kdyby mě chtěl utěšit, mi řekl: „Počkej trochu, dcero, a uvidíš velké věci.“ Tato slova zůstala tak vryta do mého srdce, že jsem se jich nemohla zbavit; a třebaže jsem nebyla s to uhodnout – byť jsem o tom přemýšlela sebevíc – co by to mohlo znamenat, ani jsem neviděla možnost, jak si něco takového představit, byla jsem tím velmi utěšena a byla si velmi jista tím,⁴¹ že jsou tato slova pravdivá; ovšem jakým způsobem, to jsem si nikdy nebyla s to představit. Tak uplynul, jak se mi zdá, další půlrok, a pak se stalo to, co nyní vypovím.