KARMEL - Hora Matky Boží

10. kapitola

Ve které se pojednává o založení domu ve Valladolidu. Ten se nazývá Klášter Početí Naší Paní Karmelské.

1. Ještě než se založil tento klášter svatého Josefa v Malagónu, čtyři nebo pět měsíců předtím, když se mnou rozmlouval jeden význačný mladý rytíř,¹ řekl mi, že kdybych chtěla založit klášter ve Valladolidu, že by mi daroval jeden dům, který má, s velmi dobrou a velkou zahradou, jež zahrnovala rovněž velkou vinici, a to s velkou chutí, a hned mi chtěl tuto nemovitost předat; měl značnou cenu. Já ji přijala, ačkoli jsem nebyla příliš rozhodnutá tam zakládat, protože místo bylo vzdáleno takřka čtvrt míle od města; zdálo se mi však, že bychom se tam² následně mohli přesunout, když už bychom tam převzali vlastnictví; a jelikož on nám to daroval tak rád, nechtěla jsem nepřijmout jeho dobré dílo ani překážet jeho zbožnosti.³

2. Dva měsíce nato, možná o trochu více nebo méně, jej zachvátil tak náhlý neduh, že jej připravil o řeč a tak se nemohl ani dobře vyzpovídat, ačkoli vykazoval mnohé známky toho, že prosí Pána o odpuštění. Zemřel velmi zakrátko, hodně daleko od místa, kde jsem přebývala já.⁴ Pán mi řekl, že jeho Spása byla sice ve značném nebezpečí,⁵ ale že On mu projevil Milosrdenství pro onu službu, kterou prokázal Jeho Matce oním domem, jenž daroval, aby se v něm zřídil klášter Jejího Řádu, ale že nevyjde z očistce až do první Mše, která tam bude slavena, že až pak z něj vyjde. Já měla natolik před očima⁶ ta velká utrpení oné duše, že i když jsem toužila zakládat v Toledu, protentokrát jsem to nechala být a pospíšila jsem si, abych založila, jak jen to půjde dům ve Valladolidu.

3. To se však nemohlo uskutečnit tak brzy, jak jsem toužila, poněvadž jsem byla donucena zdržet se u svatého Josefa v Ávile – který jsem měla na starosti⁷ – nemálo dnů a poté ještě u svatého Josefa v Medině del Campo, neboť jsem cestovala tamtudy, kde mi jednoho dne při modlitbě Pán řekl, abych si pospíšila, že ona duše velmi trpí; takže, ač jsem neměla velké možnosti,⁸ pustila jsem se do toho a do Valladolidu jsem dorazila na den svatého Vavřince.⁹ A jakmile jsem uviděla dům, zmocnila se mě velká sklíčenost, protože jsem hned pochopila, že je velkým bláznovstvím zanechat tam sestry aniž by to velmi stálo;¹⁰ a třebaže zahrada skýtala velké osvěžení, neboť byla rozkošná, přesto byla nezdravá, neboť se nacházela u řeky.

4. Navzdory únavě jsem se musela vydat na Mši do jednoho kláštera našeho Řádu, o kterém jsem věděla, že se nachází u brány tohoto města,¹¹ a bylo to tak daleko, že se mé trápení zdvojnásobilo. Přesto jsem to neřekla svým společnicím,¹² abych je nezbavila odvahy. Třebaže zesláblá, měla jsem nějakou tu víru,¹³ že to Pán – který mě o tom v minulosti ujistil – dá do pořádku. Nechala jsem velmi skrytě přijít dělníky, aby začali stavět zdi kvůli tomu, co se týkalo usebrání,¹⁴ a vše, co bylo zapotřebí. Byl s námi klerik, o kterém jsem se už zmínila,¹⁵ který se jmenuje Julián z Ávily, a jeden ze dvou bratří, o nichž jsem se zmínila, který se chtěl stát bosým¹⁶ a který se informoval o našem způsobu chování v těchto domech.¹⁷ Julián z Ávily se pokoušel získat povolení ordináře, který nám již předtím, než jsem přišla, dával nemalou naději. Nemohlo se však nakonec získat tak brzy, neboť dříve než bylo možné získat povolení, musela proběhnout neděle; dali nám je však alespoň k tomu, aby se sloužila Mše na místě určeném pro kostel, a tak nám Ji odsloužili.¹⁸

5. Já vůbec nevěnovala pozornost tomu, že se přitom mělo splnit, co mi předtím bylo řečeno ohledně oné duše;¹⁹ i když se mi totiž řeklo, že to bude při první Mši, myslela jsem, že půjde o tu, při níž bude uložena Nejsvětější Svátost. Když kněz přišel tam, kde jsme měly přijmout, s Nejsvětější Svátostí v rukou, a já přistoupila, abych Ji přijala, po boku kněze se mi zpřítomnil ten rytíř, o kterém jsem mluvila, s rozzářenou a radostnou tváří; se sepjatýma rukama mi poděkoval za to, co jsem pro něj udělala, aby se ona duše dostala z očistce a odebrala se do Nebe. A já, samozřejmě, v první chvíli, kdy jsem pochopila, že je na cestě ke Spáse, já s tím vůbec nepočítala a spíše jsem byla plna trápení, protože se mi zdálo, že by vzhledem k jeho způsobu života bylo zapotřebí jinačí smrti;²⁰ neboť i když měl také dobré vlastnosti,²¹ byl příliš ponořen do světských záležitostí. Je ovšem pravdou, že mým společnicím řekl, že má stále před očima svou smrt.²² Je to velká věc, jak se odvděčuje náš Pán za jakoukoli službu, která se prokáže Jeho Matce, a rovněž Jeho Milosrdenství je Velké. Kéž je za všechno chválen a požehnán, neboť takto odplácí věčným životem a slávou za nízkost našich skutků²³ a činí je velkými navzdory jejich malé hodnotě.

6. Nuže, když nastal den Naší Paní Nanebevzaté,²⁴ což je patnáctého srpna, roku 1568, převzalo se vlastnictví tohoto kláštera. Pobývaly jsme tam krátce, neboť jsme takřka všechny velmi onemocněly. Když to viděla paní onoho místa – která se jmenuje doňa María de Mendoza, žena komtura Cobose²⁵ a matka markýze z Camarasy, horlivá křesťanka a žena velikánské blíženské lásky²⁶ (její almužny, které velmi hojně rozdávala, to dávaly dobře na srozuměnou), a i mně prokázala mnoho lásky ještě dřív, než se se mnou setkala, protože byla sestrou ávilského biskupa,²⁷ který nás velmi podpořil při založení prvního kláštera i ve všem ostatním, co se týká našeho Řádu – jelikož má tolik lásky a viděla, že se tam nemůže přebývat bez velkých strádání, jak kvůli tomu, že je to daleko od města s ohledem na almužny, tak proto, že jde o nezdravé místo, řekla nám, abychom onen dům opustily a že nám koupí jiný. A tak to také udělala, přičemž dům, který nám darovala, měl mnohem větší hodnotu,²⁸ a až dosud nás vždy obdarovávala vším, čeho bylo zapotřebí, a jistě to bude dělat, dokud bude žít.

7. V den svatého Blažeje jsme se do něj přestěhovaly provázeny velkým procesím a zbožností místního lidu;²⁹ a ten si ji i nadále udržuje,³⁰ neboť Pán projevuje onomu domu mnohá Milosrdenství a přivedl do něj duše, jejichž svatost vyjde ve svém čase najevo, aby byl chválen Pán, který ráčí takovými prostředky vyvyšovat Svá Díla a prokazovat Milost Svým tvorům. Neboť tam vstoupila jedna, která³¹ dala najevo, čím je svět, když jím pohrdla, a to ve velmi mladém věku, a mně přišlo vhodné zde o tom povyprávět, aby byli zahanbeni ti, kdo jej příliš milují, a nalezly v ní příklad dívky, kterým Pán vnukne dobré touhy a rovněž vnuknutí, aby je následně i uskutečnily.³²

8. Na onom místě³³ bydlí jedna paní, která se jmenuje doňa María de Acuña, sestra hraběte³⁴ de Buendía. Byla provdána za kastilského místodržitele.³⁵ Když ten zemřel, zůstala s jedním synem a dvěma dcerami, a to hodně mladá. Začala vést takový život svatosti a vychovávat své děti v takové ctnosti, že si zasloužila, aby si je Pán vybral pro Sebe. Neuvedla jsem to správně, neboť jí ve skutečnosti zůstaly tři dcery;³⁶ jedna se pak stala mniškou; a další se nechtěla provdat, nýbrž vedla se svou matkou život velkého povzbuzení.³⁷ Syn³⁸ začal již v útlém věku chápat, čím je svět, a Bůh si jej volal, aby vstoupil do řádu, a to do té míry, že se mu v tom nikomu nepodařilo zabránit; i když jeho matka se z toho velmi těšila, takže mu jistě u našeho Pána musela mnoho vypomoci,³⁹ třebaže to nedávala najevo kvůli příbuzným. Ostatně, když chce Pán nějakou duši pro Sebe, tvorové mají pramalou moc na to, aby mu v tom zabránili. Tak se stalo i zde,⁴⁰ neboť navzdory třem rokům nemalých přesvědčování vstoupil do Společnosti Ježíšovy.⁴¹ Jeden zpovědník této paní⁴² mi prozradil, že mu ona řekla, že nikdy ve svém životě nedospěla k takové radosti ve svém srdci jako v den, kdy její syn složil řeholní sliby.

9. Ó, Pane, jak Velkou Milost udílíte těm, kterým darujete takové rodiče, aby tak opravdově milovali své děti, že chtějí, aby své postavení a prvorozenecké právo i bohatství vlastnili s oním Blahoslavenstvím, které nemá mít konce!⁴³ *Mt 5,3; Lk 6,20* A naopak vzbuzuje velkou lítost, že svět žije v takovém neštěstí a v takové slepotě, že se rodičům zdá, jako by jejich čest spočívala v tom, že nezanikne vzpomínka na tyto výkaly světských hodnot⁴⁴ a to navíc s přesvědčením, jako by dříve nebo později neměly pominout. A přitom všechno, co má svůj konec, i kdyby to nějakou dobu trvalo, nakonec stejně pomine, a tak je třeba tomu pramálo věnovat pozornost, a uvážit, že to na účet ubohých dětí chtějí živit své marnosti a odpírat Bohu s velkou opovážlivostí duše, které chce On pro Sebe, a jim samotným velké dobro, které, i kdyby snad nemělo trvat navždy – vždyť je k němu zve Bůh Sám – bylo by již velikánskou věcí moci se vidět osvobozenými od únavných pravidel světa,⁴⁵ a to tím větších, čím více kdo vlastní.⁴⁶ Otevřete jim, můj Bože, oči; dejte jim pochopit, čím je skutečná láska, kterou jsou povinni dát svým dětem, aby jim nezpůsobovali tolik zla a neslyšeli pak, jak si ony⁴⁷ na ně před Bohem stěžují při onom Posledním Soudu, kde – i kdyby nechtěli – už pochopí skutečnou hodnotu každé věci.

10. Nuže tedy, když z Božího Milosrdenství tento rytíř, syn oné paní doni Maríe de Acuña (on sám se jmenuje don Antonio de Padilla), opustil svět ve věku kolem sedmnácti let, veškerá postavení⁴⁸ připadla nejstarší⁴⁹ dceři, která se jmenuje doňa Luisa de Padilla, protože hrabě Buendía neměl další syny a don Antonio měl zdědit toto hrabství a úřad kastilského místodržitele. Poněvadž to neodpovídá mému záměru,⁵⁰ nebudu vyprávět, jak mnoho si vytrpěl se svými příbuznými, než se mu jeho úmysl zdařil. To správně vytuší ten, kdo ví, jak si světští lidé cení toho, aby měli ve svých rodech⁵¹ následníky.

11. Ó, Synu Věčného Otce, Ježíši Kriste, náš Pane, pravý Králi veškerenstva! Co jste zanechal ve světě Vy, abychom to mohli jako Vaši potomci zdědit? Co jiného jste vlastnil, můj Pane, než Strádání a Bolesti a Zneuctění, a dokonce jste neměl, leč kus Dřeva, na kterém jste vypil Útrpný Kalich Smrti? A tak pro nás, kteří chceme být Vašimi opravdovými dětmi a nezříci se dědictví, nakonec není vhodné, můj Bože, abychom utíkali před utrpením. Vašimi zbraněmi je Pět Ran. Nuže, do toho, mé dcery! Toto má být náš znak,⁵² máme-li zdědit Jeho Království; a toho, co On vykoupil tolikerou Krví, se nenabude odpočinkem, obdarováními, poctami nebo bohatstvími. Ó, urození lidé, otevřete, pro Lásku Boží, oči! Hleďte, že opravdoví rytíři Ježíše Krista, a knížata Jeho Církve, takový svatý Petr a svatý Pavel, se neubírali cestou, kterou se ubíráte vy! Myslíte si snad, že pro vás má existovat nějaká nová cesta? Nevěřte tomu. Hleďte, že vám to Pán začíná ukazovat na tak mladých osobách, jako jsou ty, o kterých nyní mluvíme.

12. Občas jsem tohoto dona Antonia viděla a rozmlouvala s ním; rád by vlastnil ještě víc, aby se toho všeho mohl vzdát. Blažený mladík a blažená dívka, kteří si u Boha tolik zasloužili, že ve věku, kdy svět obvykle vládne těm, kdo v něm přebývají, jím oni pohrdli. Požehnán buď Ten, který jim prokázal tolikeré Dobro!

13. Neboť, když připadla postavení⁵³ nejstarší dceři, i ona jim věnovala stejnou pozornost jako její bratr; protože se od dětství natolik oddala modlitbě – a v ní⁵⁴ Bůh udílí světlo k pochopení těchto pravd – cenila si toho právě tak málo jako její bratr. Ó, chraň mě Bůh, do jakých utrpení a muk a soudních sporů, ba dokonce riskování životů a cti by se uvrhli mnozí jiní, aby zdědili toto dědictví! A oni jich⁵⁵ přitom snesli nemálo, aby se jim naopak dovolilo je⁵⁶ opustit. Takový je tento svět, že nám on sám dává na srozuměnou svá třeštění, jen kdybychom nebyli tak slepí. Velmi ráda – aby byla osvobozena od tohoto dědictví – se jej zřekla ve prospěch své sestry, neboť již neměla další, a té bylo tak deset, jedenáct let.⁵⁷ Hned, aby se neztratila zlořečená památka,⁵⁸ rozhodli příbuzní provdat tuto dívenku za jednoho jejího strýce, bratra jejího otce,⁵⁹ a získali od Nejvyššího Velekněze⁶⁰ dispens⁶¹ a zasnoubili je.

14. Pán ovšem nechtěl, aby dcera takové matky a sestra takových sourozenců byla oklamána více než oni, a tak se stalo to, co nyní povyprávím. Když se dívenka začala radovat ze světských oděvů a ozdob – které by v ní, přiměřeně osobě, měly vzbudit náklonnost v již tak útlém věku, v němž se nacházela – neuběhly ani dva měsíce, co byla zasnoubena, kdy jí Pán začal udělovat světlo, ačkoli si to ona sama tehdy ještě neuvědomovala. Když měla za sebou velmi spokojený den se svým snoubencem, který ji měl natolik rád, že to přesahovalo požadavky jeho věku, zmocňoval se jí velmi hluboký smutek, neboť viděla, jak záhy skončil onen den a že takto budou jednou muset skončit všechny. Ó, Boží Velikosti, která působíš, že jí ze samotného zalíbení, které ji působila potěšení z pomíjivých věcí, vzešlo to, aby si je zošklivila! Začal se jí zmocňovat tak hluboký smutek, že jej nedokázala skrýt před svým snoubencem, nevěděla však ani, z čeho pochází a co mu má vlastně říci, i když se jí na to vyptával.

15. V té době měl podniknout cestu, které se nemohl zříci, a to daleko od onoho místa.⁶² Ona to těžce nesla, jelikož jej měla tolik ráda. Avšak vzápětí jí Pán odhalil příčinu jejího trápení – že se její duše klonila k tomu, co nemá nikdy skončit – a tak začala uvažovat nad tím, že si její sourozenci zvolili to, co je jistější, a ji zanechali uprostřed světských nebezpečí. Z jedné strany toto, z druhé pak to, že se jí zdálo, že na to nemá lék – jelikož se nedozvěděla, že i jako zasnoubená se ještě může stát mniškou, dokud se na to nezeptala – ji vyčerpávalo; především však láska, kterou chovala vůči svému snoubenci, jí nedovolovala, aby se rozhodla, a tak se tím hodně trápila.

16. Jelikož ji ale Pán chtěl pro Sebe, postupně jí tuto lásku odnímal a nechal v ní růst touhu všechno opustit. V té době ji už poháněla jen touha být spasena⁶³ a vyhledávat k tomu ty nejlepší prostředky; neboť se jí zdálo, že bude-li víc ponořena do světských záležitostí, bude opomíjet úsilí o to, co je věčné. Neboť tuto moudrost jí vlil Bůh v tak útlém věku, aby hledala způsob, jak získat to, co nekončí. Šťastná duše, která se tak záhy zbavila⁶⁴ slepoty, v níž setrvává mnoho starých! Jakmile vůle zjistila, že je svobodná, rozhodla se zcela ji oddat Bohu⁶⁵ – neboť až do té chvíle o tom mlčela – a začala to probírat se svou sestrou. Jelikož té to připadalo jako dětinství, odrazovala ji od toho a říkala jí k tomu něco v tom smyslu, že může být spasena i jako vdaná. Ona jí na to ovšem opáčila, proč se tedy této možnosti vzdala ona sama. A mezitím uběhlo několik dní. Její touha stále rostla, i když své matce se neodvažovala říci nic, a přitom to byla možná právě ona, kdo v ní vyvolával tento zápas⁶⁶ svými svatými modlitbami.