KARMEL - Hora Matky Boží

13. kapitola

Ve které se pojednává o tom, jak začal existovat první dům prvotní Řehole bosých karmelitánů¹a kým byl roku 1568 založen.²

1. Ještě předtím, než jsem se vydala na toto založení ve Valladolidu, jelikož jsem se již dohodla s otcem fra Antonínem od Ježíše – který byl tehdy převorem v Medině u svaté Anny, což je konvent karmelitánského Řádu – a s fra Janem od Kříže – jak už jsem uvedla³ – že budou prvními, kdo vstoupí, pokud by se založil klášter prvotní Řehole bosých karmelitánů, a jelikož jsem neměla žádný prostředek, jak bych pro ně získala dům, nedělala jsem nic jiného, než že jsem to odporoučela našemu Pánu; protože, jak jsem řekla, již jsem byla spokojena s těmito otci.⁴ Protože otce fra Antonína od Ježíše Pán velmi procvičil utrpeními během onoho roku poté, co jsem s ním tu věc probrala, a přivedl ho ke značné dokonalosti. U otce fra Jana od Kříže nebylo zapotřebí žádné zkoušky; protože i v době, kdy pobýval mezi soukennými, tj. obutými,⁵ stále vedl život značné dokonalosti a zbožnosti. A našemu Pánu se zlíbilo, že když už mi dal to hlavní, což byli bratři, kteří by začali, zařídil i to ostatní.

2. Jeden ávilský rytíř, jménem don Rafael,⁶ se kterým jsem osobně nikdy nejednala, se nevím jak – neboť si to nepamatuji – dozvěděl, že se chce založit klášter bosých karmelitánů, a tak mi nabídl, že by mi věnoval dům, který měl na jednom místečku se značně málo sousedy⁷ – kterých nebylo, jak se mi zdá, ani dvacet, ale na to už si teď dobře nevzpomínám – že ji tam měl jako sýpku na své obilí, jež dostával z pronajatých polností.⁸ Já, ačkoli jsem hned pochopila, jak asi musel dům vypadat, jsem velmi chválila našeho Pána a velmi mu za to děkovala. Řekl mi,⁹ že se nachází na cestě do Mediny del Campo, a já tamtudy zrovna měla cestovat na založení ve Valladolidu, poněvadž je to nejpřímější cesta, a tak abych si prý dům prohlédla. Já odpověděla, že to udělám, a také jsem to tak udělala, jelikož jsem vyrazila z Ávily v červnu s jednou průvodkyní¹⁰ a s otcem Juliánem z Ávily, což byl onen kněz, o kterém jsem už řekla,¹¹ že mi na těchto cestách pomáhal; byl to kaplan u svatého Josefa v Ávile.

3. I když jsme vyrazili časně zrána, jelikož jsme neznali cestu, zabloudili jsme. A jelikož je to místo málo zmiňované,¹² nebylo snadné se o něm něco kloudného dozvědět. Tak jsme si onoho dne hodně vystáli, poněvadž slunce hrozně pálilo. Když už jsme si mysleli, že jsme blízko, bylo třeba cestovat ještě jednou tolik. Stále se mi připomínají ta únava a závratě,¹³ které nás cestou provázely. Dorazili jsme tak nakonec až pozdě večer.¹⁴ Když jsme vstoupili do domu, byl v takovém stavu, že jsme se tam oné noci neodvážili zůstat z důvodu příliš malé čistoty, která tam byla, a mnoha srpnových lidí.¹⁵ Měl ovšem solidní portál¹⁶ a dvoupokoj¹⁷ s vlastním podkrovím a kuchyňkou. A tato budova byl tedy celý náš klášter! Uvažovala jsem o tom, že z portálu by se mohl udělat kostel,¹⁸ a z podkroví chór – neboť k tomu se dobře hodil – a spát že by se dalo v pokoji. Má společnice, i když byla značně lepší než já a velmi nakloněná¹⁹ kajícnosti, však nemohla snést ani pomyšlení, že tam opravdu zamýšlím zřídit klášter, a tak mi řekla: „Je jisté, matko, že se nenajde duch, byť by byl sebelepší, které by to snesl; vůbec to nezkoušejte vyjednat.“ Otec, který cestoval s námi,²⁰ i když i jemu se zdálo totéž, co mé společnici, když jsem mu vyjevila své úmysly, mi raději neodporoval. Odebrali jsme se strávit noc v kostele, poněvadž kvůli velké únavě, kterou jsme si nesli, jsme ji nechtěli probdít.

4. Když jsme dorazili²¹ do Mediny, hned jsem promluvila s otcem fra Antonínem a řekla jsem mu, co se děje, a že pokud by měl odvahu pobýt tam nějakou dobu, může si být jistý, že to Bůh brzy uvede do pořádku, že hlavní je začít (zdá se mi, že jsem už měla před očima to, co Pán pak opravdu udělal, a byla jsem si tím jistá tak – že to tak řeknu – jako když to teď vidím již uskutečněné, ba dokonce mnohem víc, než jsem dosud viděla, a to v době, kdy toto píšu, je již, z Boží Dobroty, deset klášterů bosých karmelitánů),²² a aby si byl jist, že bývalý ani současný provinciál by nám nedal povolení (a zakládat se muselo s jejich souhlasem, jak jsem řekla na začátku),²³ pokud by viděli, že jsme ve velmi vyhovujícím domě, nehledě už na to, že na takový nemáme prostředky, zatímco²⁴ na onom místečku a v onom domě, že si toho ani pořádně nevšimnou.²⁵ Bůh mu udělil více odvahy než mně, a tak řekl, že by byl ochoten bydlet i v prasečím chlívku. Fra Jan od Kříže zastával totéž.

5. Nyní nám tedy zbývalo získat souhlas obou otců, o kterých jsem se zmínila, protože s touto podmínkou dal své svolení náš otec generál.²⁶ Já důvěřovala našemu Pánu, že je přece jen získám, a tak jsem už předem dovolila otci fra Antonínovi, aby vynaložil veškeré úsilí a obstaral něco pro dům.²⁷ Já jsem odcestovala s fra Janem od Kříže na založení do Valladolidu, které už bylo popsáno.²⁸ A jelikož jsme po několik dní měli v domě dělníky, aby se upravil dům,²⁹ bez klauzury, měla jsem možnost informovat otce fra Jana od Kříže o veškerém našem způsobu jednání, aby správně pochopil všechny věci, jak ohledně umrtvování, tak i stylu sesterství³⁰ a rekreací, které máme společně; že se vše děje s takovou umírněností, aby to tam³¹ sloužilo jenom k pochopení, čeho se sestrám nedostává,³² a aby si dopřály trochu úlevy k dalšímu snášení přísnosti řehole.³³ On byl tak dobrý, že přinejmenším já se mohla mnohem víc naučit od něj než on ode mne; ovšem to já nedělala, leč mně šlo jen o styl jednání sester.³⁴

6. Bohu se zlíbilo, že tam zrovna pobýval i provinciál našeho Řádu, od něhož jsem si měla vyžádat schválení; jmenuje se fra Alonso González. Byl už starý a hodně dobrácký a bez jakékoli špatnosti. Tolik jsem mu toho pověděla a řekla mu, jaký počet by musel vydat Bohu, kdyby bránil tak dobrému dílu, když jsem jej o to požádala – a Jeho Majestát jej k tomu uzpůsobil, jelikož chtěl, aby se to uskutečnilo – že velmi zjihnul. Když pak dorazila doňa María de Mendoza a ávilský biskup, její bratr,³⁵ který nám vždy projevoval přízeň a chránil nás, dotáhli to s ním do konce a rovněž s otcem fra Angelem de Salazar, který byl předchozím provinciálem, a od něhož jsem se obávala všemožných nesnází. Ovšem právě tehdy se vyskytla jistá záležitost, v níž potřeboval přízeň paní doni Maríe de Mendoza, a právě toto, jak věřím, hodně napomohlo; nehledě ovšem na to, že i kdyby nenastala taková situace, i tak by mu to náš Pán vložil do srdce, podobně jako otci generálovi, když byl zprvu rozhodně proti tomu.³⁶

7. Ó, chraň mě Bůh, jaké věci jsem to viděla v těchto vyjednáváních, které se zdály nemožné a jak snadno je dokázal Jeho Majestát urovnat, a v jakém zmatku se to nacházím, když vidím, čeho jsem byla svědkem,³⁷ a přesto nejsem lepší, než co jsem! Neboť nyní, když o tom popisuji, jsem z toho v údivu a toužím, aby náš Pán dal všem na srozuměnou, že v těchto založeních není skoro nic, co bychom udělali my, tvorové. Všechno zařídil Pán prostřednictvím tak nízkých počátků, že opravdu jen Jeho Majestát to mohl povznést k úrovni, na které se to nachází. Kéž je navždy požehnán, amen.