KARMEL - Hora Matky Boží

16. kapitola

V níž se pojednává o některých věcech, které se udály v tomto Konventu svatého Josefa v Toledu, ke Cti a Slávě Boží.

1. Zazdálo se mi vhodné promluvit zde o některých věcech z toho, v čem se ve službě našemu Pánu některé ze zdejších mnišek cvičily, aby se ty, které přijdou později, vždy snažily napodobovat tyto dobré počátky. Ještě dříve než se koupil dům, vstoupila sem jedna mniška, která se jmenuje Anna od Matky Boží,¹ ve věku čtyřiceti let, a celý její život byl vynaložen na službu Jeho Majestátu. I když jí v jejím způsobu života a v jejím domě nechybělo žádné pohodlí – protože byla sama a vlastnila značný majetek – přesto si chtěla vyvolit chudobu a podřízenost Řádu, a tak se mnou o tom přišla promluvit. Měla hodně chabé zdraví; když jsem však viděla duši tak dobrou a rozhodnutou, zdál se mi to dobrý začátek pro založení, a tak jsem ji přijala. Bohu se zlíbilo, že jí udělil mnohem víc zdraví v přísnosti² a podřízení, než kolik jej měla ve svobodě a pohodlí.

2. Co mě velmi povzbudilo ke zbožnosti – a proto to sem vkládám – je to, že ještě předtím, než složila sliby, darovala vše, co měla – neboť byla velmi bohatá – a to jako almužnu pro tento dům. Mě to velmi tížilo, a nechtěla jsem s tím souhlasit, a tak jsem jí říkala, že toho pak bude třeba litovat nebo ji my nebudeme chtít připustit ke slibům, a že udělat něco takového je velmi drsná věc.³ I když, pokud by se tak stalo,⁴ nemohly bychom ji nechat odejít bez toho, co nám darovala, chtěla jsem jí to ovšem vyložit jako mnohem závažnější: jednak proto, aby se to nestalo příležitostí k nějakému pokušení;⁵ jednak abych lépe prozkoušela jejího ducha. Ona mi odpověděla, že kdyby to nastalo,⁶ že půjde o žebrotě pro Lásku Boží, a nijak jsem ji nemohla přimět k něčemu jinému.⁷ Žila velmi spokojeně a byla mnohem zdravější.

3. V tomto klášteře se sestry mnoha způsoby cvičily v umrtvování a poslušnosti; takže když jsem v něm nějakou dobu bydlela, viděla jsem, že mnohdy si představená⁸ musela pozorně hledět toho, co říká, poněvadž i tehdy, když mluvila poněkud nedbale,⁹ ony to hned uskutečňovaly. Jednou se dívaly na vodní nádrž, kterou měly v zelinářské zahradě, a matka řekla: „Co by se stalo, kdybych vám řekla – jedné mnišce, která byla vedle ní – aby se sem vrhla?“ Ještě to ani nedořekla a ona mniška již byla uvnitř, takže bylo zapotřebí, aby se celá převlékla, když pak vylezla ven. Jindy, když jsem i já byla opět přítomná, a sestry se právě zpovídaly, ta, která čekala jako další po té, jež byla uvnitř,¹⁰ přišla za představenou, aby s ní o něčem promluvila. Ta jí řekla, jak může udělat něco takového, zda má být tohle dobrý způsob, jak se usebrat,¹¹ a ať raději strčí hlavu do studně, která tam byla, a myslí na své hříchy. Ona sestra to pochopila tak, že se má vrhnout do studny a natolik si pospíšila to udělat, že kdyby nedorazily brzy ostatní, vrhla by se tam v domnění, že tím Bohu prokazuje tu nejlepší službu. Dělaly i jiné podobné věci a oddávaly se velkým umrtvováním (a to natolik, že bylo zapotřebí, aby jim některé vzdělané osoby objasnily, v jakých věcech musejí být poslušné, a držely je na uzdě, neboť konaly některé hodně drsné věci, takže kdyby je nezachraňoval jejich dobrý úmysl, spíše by přicházely o Milosti, než si je získávaly). A tak tomu není pouze v tomto klášteře (to se mi jen naskytla příležitost to zde uvést), nýbrž ve všech je tolik věcí, kterých bych nejraději nebyla účastna,¹² jen abych některé z nich mohla vylíčit, aby byl chválen náš Pán ve Svých služebnicích.

4. Stalo se, když jsem já zde ještě byla, že se jedna sestra roznemohla na smrt.¹³ Poté, co přijala svátosti¹⁴ a co jí byla uděleno poslední pomazání,¹⁵ byla její radost a spokojenost taková, že ji bylo možné požádat, aby nás v Nebi odporoučela Bohu a světcům, ke kterým máme zvláštní úctu, jako by již byla na jiném světě.¹⁶ Krátce předtím, co naposled vydechla, jsem tam vstoupila (neboť jsem předtím odešla před Nejsvětější Svátost¹⁷ prosit Pána, aby jí udělil šťastnou smrt), a když jsem takto vešla dovnitř, spatřila jsem Jeho Majestát uprostřed čela jejího lůžka.¹⁸ Měl poněkud rozpřažené Paže, jako by ji podepíral, a řekl mi, abych považovala za jisté, že všechny mnišky, které zemřou v těchto klášterech, bude On takto podepírat, a aby proto neměly strach z pokušení v hodině smrti. Já tím byla nesmírně utěšena a usebrána. Krátce nato jsem se k ní přiblížila, abych k ní promluvila, a ona mi řekla: „Ó, matko, jak velké věci je mi dáno vidět!“ Tak zemřela jako nějaký anděl.¹⁹

5. A u některých dalších sester, které zde zemřely později, jsem si skutečně všimla, že se tak stalo s velkým klidem a pokojem, jako kdyby na ně přišlo uchvácení nebo klid modlitby,²⁰ aniž by se objevil jakýkoli vnější projev nějakého pokušení. A tak důvěřuji v Boží Dobrotu, že nám v tom opravdu udělí Milost a to pro Zásluhy Svého Syna a Jeho Slavné Matky, jejíž hábit nosíme. Proto se, mé dcery, vynasnažme být opravdovými karmelitkami, neboť brzy skončí den našeho života.²¹ A kdyby nám byla dána poznat veškerá sklíčenost, kterou mnozí v oné době²² procházejí a jemné úskoky,²³ kterými je pokouší Démon, velice bychom si považovaly této Milosti.

6. Vybavuje se mi nyní jedna věc, kterou vám chci říct, protože jsem znala jednu osobu, ba šlo takřka o příbuzného mých příbuzných.²⁴ Byl to velký hráč a nabyl i nějaké to vzdělání, a právě jeho prostřednictvím si začal posluhovat Démon k tomu, aby jej oklamal, neboť jej vedl k přesvědčení, že náprava²⁵ v hodině smrti nemá žádnou cenu. Byl o tom tak přesvědčen, že jej nebylo možné nijak přimět k tomu, aby se vyzpovídal, ani tu nebylo nic jiného,²⁶ a přitom už byl opravdu krajně sklíčený a zkroušený pro svůj špatný život; přesto opakoval, že proč by se měl zpovídat, když stejně vidí, že je zavržen. Jeden bratr dominikán, který byl jeho zpovědníkem, a vzdělaným člověkem, nedělal přitom nic jiného, než že na něj stále naléhal; ovšem Démon mu vnukal tolik obratných pokušení,²⁷ že to nestačilo. Strávil takto nějaký čas,²⁸ takže zpovědník už nevěděl, co si počít, a musel ho zajisté, on i jiní, hodně odporoučet Pánu, poněvadž nakonec mu projevil Své Milosrdenství.

7. Když na něj jeho neduh už velmi doléhal, šlo o bolest v boku, zpovědník se tam k němu vrací, a musel mu nejspíš předložit další promyšlené argumenty, kterými by jej přesvědčil; ale to by bylo pramálo k užitku, kdyby se nad ním Pán nesmiloval a neobměkčil Sám jeho srdce. A tak, když s ním začal mluvit a podávat důvody,²⁹ nemocný se posadil na lůžku, jako kdyby neměl žádný neduh, a řekl mu: „Takže říkáte, že mi zpověď může prospět? Nuže, dobrá, chci ji vykonat.“ A nechal i povolat písaře nebo notáře – to si přesně nevzpomínám – a složil velmi slavnostní přísahu, že už nebude hrát a že napraví svůj život, a aby mu v tom přítomní byli svědky, a velmi dobře se vyzpovídal a přijal svátosti s takovou zbožností, že – nakolik nám to dává poznat naše víra – byl spasen. Kéž se zalíbí našemu Pánu, sestry, abychom žily svůj život jako opravdové dcery Panny Marie a zachovávaly své sliby, aby nám Pán skutečně udělil Milost, kterou nám přislíbil, amen.³⁰