Sv. Terezie od Ježíše - Kniha o zakládání (17)
17. kapitola
Která pojednává o založení klášterů v Pastraně, jak konventu bratří, tak i mnišek. Došlo k tomu v témže roku, tj. 1570, chci říci 1569.1
1. Nuže, první dva týdny po založení domu v Toledu,2 do vigilie Seslání Ducha Svatého,3 bylo třeba uzpůsobit kostelík a zasadit mříže a postarat se o další věci (a bylo toho třeba udělat hodně, protože, jak jsem řekla, zůstaly jsme v tomto domě takřka rok, a já byla v oněch dnech unavená ze zařizování s dělníky), a onoho rána se vše dokončilo. Když jsme se posadily v refektáři k jídlu, přišla na mne4 tak velká útěcha – jelikož jsem viděla, že už není třeba nic dalšího dělat a že během oněch Letnic se budu moci těšit trochu s naším Pánem5 – že jsem skoro ani nemohla jíst, jak se má duše cítila být obšťastněna.
2. Nejspíš jsem si tuto útěchu ale nezasloužila, poněvadž mi v tom rozpoložení přišli říct, že sem dorazil jeden služebný kněžny z Eboli, manželky Ruye Gómeze de Silva.6 Já tam šla,7 a šlo o to, že pro mě poslala, poněvadž už to bylo hodně dlouho,8 co jsme spolu vyjednávaly založení jednoho kláštera v Pastraně. Já se však nedomnívala, že by to mělo být tak brzy. Mne to zarmoutilo, poněvadž sotva založený klášter a to s takovým odporem9 bylo velmi nebezpečné hned opustit; a tak jsem se hned rozhodla, že nepojedu, a řekla jsem mu to. On mě ujistil, že to nelze připustit, protože kněžna tam již je10 a neodcestovala tam kvůli ničemu jinému, takže nejet tam by znamenalo ji potupit.11 Přesto mi ani nepřišlo na mysl, abych jela, a tak jsem mu řekla, aby se šel najíst a že já mezitím napíšu kněžně a on pak může odcestovat. Byl to velmi poctivý člověk, a i když jej to trápilo,12 jelikož jsem mu vyložila důvody, které mám,13 přistoupil na to.
3. Mnišky, které měly přebývat v tomto klášteře, sotva přišly. Neviděla jsem tedy žádnou možnost, jak bych je mohla tak záhy opustit. Odebrala jsem se před Nejsvětější Svátost, abych si u Pána vyprosila dar napsat kněžně takovým způsobem, abych se nerozhněvala, jinak by to bylo totiž velmi zlé kvůli tomu, že v té době začínali bratři,14 a také kvůli všemu ostatnímu bylo dobré mít na své straně Ruye Gómeze, který měl takový vliv u krále a u všech ostatních; i když ohledně toho si nejsem jistá, zda se mi to v tu chvíli vybavovalo, vím však jistě, že jsem ji nechtěla rozmrzet. Ačkoli jsem na to nahlížela takto, ze strany našeho Pána mi bylo řečeno, abych neváhala jet, že jde o víc než jen o ono založení, a abych s sebou vzala řeholi a stanovy.
4. Já, jakmile jsem uslyšela toto, i když jsem stále ještě viděla závažné důvody15 proč nejet, neodvážila jsem se, leč udělat to, co jsem dělávala v podobných případech,16 a to zařídit se podle rady zpovědníka. A tak jsem pro něj17 poslala, aniž bych mu vyjevila, co jsem vyrozuměla při modlitbě – neboť takto jsem vždy spokojenější18 – ale prosila jsem Pána, aby mu dal světlo ve shodě s tím, co se může přirozeně poznat, a Jeho Majestát, když chce, aby se nějaká věc uskutečnila, mu to vloží do srdce. To se mi přihodilo mnohokrát. A tak tomu bylo i tehdy, neboť když vše uvážil, zdálo se mu, že mám jet, a na základě toho jsem se k tomu odhodlala.
5. Vyrazila jsem z Toleda druhý den Letnic.19 Jelikož bylo třeba jet přes Madrid, vydaly jsme se tam, mé společnice20 a já, do jednoho kláštera františkánek, kde pobývala i jedna paní, která jej založila.21 Jmenuje se doňa Leonor Mascareñas, což je bývalá chůva krále,22 velká služebnice našeho Pána, kde jsem již pobývala víckrát při různých příležitostech, kdy se mi naskytlo cestovat tamtudy, a vždy mi tato paní prokázala velkou milost.23
6. Tato paní mi tedy řekla, jak ji těší, že přicházím v právě v tuto dobu, protože tam přebývá jeden poustevník, který mě velmi touží poznat, a že se jí zdá, že život, který vedou on a jeho společník, se velmi shoduje s naší řeholí. Mne, poněvadž jsem dosud měla pouze dva bratry, hned napadla myšlenka, že kdyby tomu tak skutečně bylo, šlo by o velkou věc; a tak jsem ji poprosila, aby zařídila – může-li – abychom si promluvili. On24 prodléval v jednom příbytku, který mu tato paní darovala,25 s jiným mladičkým bratrem, fra Janem od Bídy,26 velkým Božím služebníkem a velmi prostým27 ve světských záležitostech. Nuže, jelikož jsem rozmlouvala s oběma, řekl mi,28 že chtěl jít do Říma.29
7. Než budu pokračovat v líčení, chci říci, co vím o tomto otci, který se jmenuje Marian od svatého Benedikta.30 Byl italské národnosti, doktor a muž o velkých schopnostech a vynalézavosti. Býval u boloňské královny,31 neboť měl na starost chod celého jejího domu (a přitom se nikdy neklonil k tomu, že by se oženil), leč měl jednu komendu svatého Jana, ale náš Pán si jej povolal, aby všechno opustil a lépe se tak postaral o svou Spásu. Poté, co si vytrpěl jistá strádání, poněvadž jej obvinili, že měl podíl na smrti jednoho člověka a tak jej dva roky drželi ve vězení, kde nechtěl žádného vzdělance,32 ani aby se za něj někdo přimluvil,33 leč jen Bůh a Jeho Spravedlnost, jelikož se našli falešní svědkové, kteří tvrdili, že je vybízel, aby onoho člověka zabili, jenže – skoro jako tomu bylo u starců a Zuzany *Dn 13* – stalo se, že když se každého z nich zeptali, kde se přitom nacházel, jeden řekl, že seděl na lůžku; a druhý, že byl u okna. Nakonec se přiznali, že jej křivě obvinili, a on mi dosvědčil, že ho stálo hodně peněz, aby je uchránil před potrestáním, ba že dokonce ten, který proti němu vedl boj, se pak octl v jeho rukou, jelikož se dostal k jisté informaci proti němu, a že on – z téhož důvodu34 – udělal vše, co mohl, aby mu neuškodil.
8. Tyto a další ctnosti (neboť to byl mimo jiné neposkvrněný a čistý muž, odpůrce příliš důvěrného stýkání se se ženami) mu jistě musely zasloužit, aby mu náš Pán udělil poznání35 o tom, čím je svět, a on se vynasnažil od něj oddělit. A tak začal přemýšlet o tom, který řád by si zvolil. Zkoušel to tu i tam, a všude nacházel pro svůj stav nějakou překážku, podle toho, co mi řekl. Dozvěděl se, že poblíž Sevilly36 společně pobývají nějací poustevníci na pustém místě,37 který se nazývá Tardón, a mají jednoho velmi svatého muže za představeného,38 kterému říkali otec Matouš.39 Když měl svou oddělenou celu, aniž by se společně modlili Božské Oficium,40 leč měli jen oratoř, kde se scházívali ke Mši; ani neměli rentu ani nechtěli přijímat almužnu, ba nepřijímali ji, leč živili se prací svých rukou a každý z nich jedl hodně střídmě.41 Připadalo mi to, když jsem to poslouchala, jako portrét našich svatých otců.42 Tímto způsobem života strávil osm let. Jelikož ovšem přišel Tridentský koncil, a přikázalo se, aby poustevnické řády byly zredukovány,43 chtěl jít do Říma vyžádat si dovolení, aby jej nechali žít takto, a tento úmysl měl i ve chvíli, kdy jsem s ním mluvila.
9. Nuže, když mi povyprávěl o způsobu jejich života, já mu ukázala prvotní řeholi a řekla jsem mu, že bez tolikeré námahy může toto všechno dále zachovávat, neboť se jedná o totéž,44 zvláště co se týče živení se prací vlastních rukou, což bylo to, k čemu se velmi klonil,45 protože mi řekl, že svět směřuje k záhubě kvůli chamtivosti a že právě to způsobuje, proč nejsou řeholníci vůbec ve vážnosti.46 Jelikož jsem zastávala totéž, hned jsme se v tom shodli, ba dokonce i ve všem ostatním; takže, když jsem mu předložila argumenty o tom, jak mnoho by mohl Bohu posloužit v tomto hábitu, řekl mi, že to oné noci promyslí. Já ho však už viděla takřka rozhodnutého a pochopila jsem, že to, co jsem předtím vyrozuměla v modlitbě, totiž že půjde o víc než jen o klášter mnišek, bylo ono.47 Zmocnilo se mě velikánské uspokojení, neboť to vypadalo, že pokud by vstoupil do Řádu, opravdu by se tím hodně posloužilo Pánu. Jeho Majestát, který to chtěl, jej oné noci pohnul takovým způsobem, že mě následujícího dne zavolal již velmi rozhodnutý, ba přímo udivený48 tím, že vidí, jak brzy je tak proměněný, zvláště pak pod vlivem ženy49 – vždyť ještě nyní mi to občas říká – jako kdybych toho byla příčinou, a ne Pán, který může proměnit srdce.50
10. Velké jsou jeho úradky, vždyť onen muž tak dlouho hledal, aniž by věděl, pro jaký stav se má rozhodnout (neboť ten, ve kterém tehdy žil, nebyl skutečným stavem, neboť tito poustevníci neskládali sliby ani nic, co by je nějak zavazovalo, leč měli jen to předsevzetí, že budou žít v ústraní), a Bůh jej tak najednou pohnul a dal mu na srozuměnou, jak mnoho Mu může posloužit v tomto stavu, a že jej má Jeho Majestát zapotřebí k tomu, aby mohlo pokračovat to, co bylo započato, neboť tomu pak opravdu velmi napomohl, a až dosud ho stojí hodně strádání a jistě ho ještě bude stát víc, než se usadí51 – jak lze vyrozumět z protivenství, na která naráží tato prvotní řehole – protože díky svým schopnostem a vynalézavosti a dobrému životu se těší přízni mnoha osob, které nám projevují svou náklonnost a chrání nás.
11. Nuže, on mi řekl, že Ruy Gómez mu v Pastraně – tedy na stejném místě, kam jsem se ubírala – daroval jednu dobrou poustevnu a pozemek, aby tam vytvořil sídlo poustevníků,52 a že on je chce nyní založit v rámci tohoto Řádu a sám přijmout jeho hábit. Já mu za to poděkovala a velmi jsem chválila našeho Pána, neboť ze dvou povolení, které mi poslal náš nejdůstojnější otec generál na dva kláštery,53 nebyl dosud realizován, leč jen jeden.54 A tak jsem odtamtud vypravila posla ke dvěma již zmíněným otcům, jednomu, který byl v té době provinciálem, a k druhému, který jím byl předtím,55 a velmi jsem je prosila, aby mi dali svolení – neboť se to nemohlo udělat bez jejich souhlasu – a napsala jsem ávilskému biskupovi – jímž byl don Alvaro de Mendoza, který nám vždy velmi prokazoval svou přízeň – aby to s nimi zařídil.56
12. Bohu se zalíbilo, aby to považovali za správné, neboť se jim zdálo, že tak odloučené místo jim může způsobit jen pramalou škodu.57 Otec Mariano mi dal slovo, že se tam58 vydá, jakmile jen přijde povolení. Tak jsem odcestovala nesmírně59 spokojená. Zastihla jsem tam60 kněžnu i knížete Ruye Gómeze, kteří mě velmi dobře přijali. Dali nám odloučené místo k přebývání, kde jsme zůstaly déle, než jsem si původně myslela; protože dům61 byl malý, takže kněžna jej přikázala z velké části strhnout a znovu postavit, i když ne zdi, ovšem hodně dalších věcí.
13. Setrvala jsem tam tři měsíce,62 kdy se protrpěla značná strádání, poněvadž na mně kněžna požadovala některé věci, které se k našemu Řádu63 nehodily, a tak jsem se rozhodla, že se spíše vrátím, aniž bych klášter založila, než abych na to přistoupila.64 Kníže Ruy Gómez svou rozvahou – které měl mnoho – jelikož se o tom dozvěděl, přiměl svou ženu k tomu, aby se s tím srovnala, a já jsem také snesla některé věci,65 poněvadž jsem více toužila po tom, aby se zde založil klášter bratří, než klášter mnišek, jelikož jsem si byla vědoma, jak velmi to bylo důležité, jak se později také ukázalo.
14. V té době dorazil otec Mariano a jeho společník – poustevníci, o kterých jsem se zmínila – a když došlo povolení, ono panstvo souhlasilo s tím, aby se poustevna, která byla určena pro poustevníky, zřídila pro bosé bratry, a já poslala pro otce fra Antonína od Ježíše, který byl prvním66 a přebýval v Manceře, aby začal zakládat tento klášter. Já sama jsem jim připravila hábity a pláště a dělala jsem všechno, co jsem mohla, pro to, aby přijali hábit67 co nejdříve.
15. V té době jsem poslala pro více mnišek do kláštera v Medině del Campo – poněvadž jsem s sebou nepřivedla víc, než jen dvě – a tam již delší dobu přebýval jeden otec – který, ač nebyl příliš starý, nebyl už mladík – velmi zdatný kazatel, který se jmenuje Baltasar od Ježíše.68 Jelikož se dozvěděl, že se zakládá onen klášter, přicestoval s mniškami69 s úmyslem stát se bosým, a tak to také udělal, když dorazil, neboť když mi to řekl, chválila jsem za to Boha.70 On udělil hábit otci Marianovi a jeho společníkovi, ovšem oběma ještě jako laikům,71 neboť ani otec Mariano se nechtěl stát knězem,72 nýbrž vstoupit výhradně s úmyslem být ze všech nejmenším, a ani já jsem s ním v té věci nedokázala pohnout. Později, z nařízení našeho nejdůstojnějšího otce generála, se nechal vysvětit.73 Nuže, když byly oba kláštery založeny a dorazil také otec fra Antonín od Ježíše, začali vstupovat další novicové, z nichž o některých bude zmínka dále, a tak opravdově sloužit našemu Pánu, že – pokud se to Jemu zlíbí – napíše o tom někdo, kdo to bude umět lépe vyjádřit než já, neboť v tomto případě jsem na to jistě stále krátká.74
16. V tom, co se týká mnišek, jejich klášter se tam těšil mnohé přízni onoho panstva a velké starostlivosti kněžny, která je obdarovávala a dobře s nimi zacházela; a to až do smrti knížete Ruye Gómeze, neboť způsobil Démon či snad proto, že to Pán dopustil – jen Jeho Majestát ví, proč75 – že tam z neočekávané strasti76 nad jeho smrtí vstoupila jako mniška.77 Pro bolest, kterou měla, se jí nemohly příliš zamlouvat věci, na které nebyla navyklá ohledně uzavřenosti,78 a s ohledem na posvátný koncil79 jí převorka80 nemohla dopřát tu volnost,81 jakou by chtěla ona.
17. Zprotivila si ji82 tedy i všechny ostatní natolik, že i poté, co se zřekla hábitu83 a bydlela už opět ve svém domě, byly jí na obtíž, a ubohé mnišky to prožívaly s takovým neklidem, že jsem se vynasnažila všemi možnými cestami, a prosila jsem o to i představené, aby klášter odtamtud přestěhovali,84 když se jeden další založil v Segovii, jak bude ještě dál řečeno,85 kam se přestěhovaly, a zanechaly na místě vše, co jim kněžna dala, a odvedly si s sebou i některé mnišky, které jim přikázala přijmout jen tak, bez čehokoli.86 Jen lůžka a nějaké drobné věci,87 které si přinesly samotné mnišky, vzaly s sebou, ovšem místní obyvatele zanechaly ve velké lítosti. Já byla naplněna tím největším uspokojením na světě, když jsem je konečně viděla v klidu, protože jsem byla velmi dobře informována o tom, že ony nenesly na znechucení kněžny žádnou vinu, naopak, po dobu, co nosila hábit, jí sloužily stejně tak jako předtím, než jej oblékla.88 Na tom, co jsem vylíčila, měla veškerou vinu jen ona okolnost89 a vlastní bolest této paní, kterou si nesla, ale i jedna služebná, kterou si s sebou přivedla,90 nakolik je tomu možné porozumět. Ostatně, Pán to prostě dopustil; nejspíš viděl, že není vhodné, aby tam onen klášter byl, vždyť Jeho Úsudky jsou velké a proti všemu našemu chápání. *Žl 92,6; Iz 55,9* Já bych se toho91 sama od sebe neodvážila, leč přikročila jsem k tomu na základě úsudku vzdělaných a svatých osob.92
1 K historickému pozadí obsahu kapitoly viz TyV II,229–247 a 258–273.
2 = dne 14. května 1569.
3 O = Pascua del Espíritu Santo; = dne 28. května 1569.
4 V překladu upravujeme původní a medio (které nedává smysl, leč jen v případě, že světice zamýšlela napsat a medio día – „v poledne“) na me dio („zmocnila se mě, přišla na mne“).
5 = mít více klidu na modlitbu.
6 = doňa Ana de Mendoza y de la Cerda, sestřenice doni Luisy de la Cerda, provdaná ve dvanácti letech za mnohem staršího Ruye Goméze de Silva, velmi oblíbeného Portugalce ve službách krále Filipa II. Ten mu roku 1559 udělil titul knížete z Eboli a pána z Pastrany.
7 = na fortnu, kde na ni zmíněný služebný čekal.
8 = nejspíše od dubna 1568, kdy byl založen klášter v Malagónu. Příčinou spěchu kněžny z Eboli bylo její soupeření se sestřenicí, doňou Luisou de la Cerda, která se o jeho založení zasadila. Doňa Ana de Mendoza si usmyslela, že když už založí „svůj“ klášter bosých karmelitek později než její příbuzná, zasadí se o to, že bude přísnější.
9 = navzdory tolika překážkám.
10 = na svém panství v Pastraně.
11 Důvodem její netrpělivosti byl nejspíše fakt, že světice právě založila klášter v Toledu – sice bez většího přispění doni Luisy, ovšem v místě, kde doňa Luisa pravidelně pobývala.
12 = vidina, že se bude muset vrátit s prázdnou a rozhněvá tím svou rozmarnou paní.
13 = k tomu, abych s ním hned neodjela.
14 = začínala Reforma bratří.
15 O = grandes razones.
16 O = cosas („věcech“).
17 = otec Vicente Barrón OP.
18 = jsem vždy klidnější, když zpovědník není ovlivněn tím, co se mi zdá, že mi bylo od Boha vnuknuto. Je zřejmé, jak světice upřednostňovala vnější náhled, který vnímala jako objektivnější než svou vnitřní zkušenost, a to i tehdy, když neměla důvod o její autentičnosti pochybovat.
19 O = segundo día de Pascua de Espíritu Santo; = dne 30. května 1569, tedy dva dny po příjezdu služebného kněžny z Eboli.
20 = Alžběta od sv. Pavla a doňa Antonia del Aguila, karmelitka z kláštera Vtělení v Ávile.
21 Jedná se o klášter královských bosých františkánek v Madridu.
22 = šlechtična portugalského původu, s níž se světice seznámila při příležitosti jiného založení kláštera reformovaných františkánek, totiž v Ávile roku 1564.
23 = prokazovala náklonnost, přízeň.
24 = zmíněný poustevník.
25 = na osamělém místě, zvaném Tardón (srov. dále č. 8).
26 = Jan od Bídy (Narducci), pocházející z vesničky u italského Abruzza; mimo jiné, velmi nadaný malíř (žák španělského mistra Sáncheze Coeloa), který je autorem známého portrétu světice, vyhotoveného na příkaz otce Graciána v Seville, s ještě proslulejším kritickým zhodnocením ze strany samotné Terezie.
27 = neznalým, snad i trochu naivním.
28 = Marian od sv. Benedikta, o kterém bude mluvit vzápětí a o němž začala jako o prvním, než do vyprávění vložila kratičkou vsuvku o Janovi od Bídy.
29 = aby si vyžádal dovolení žít jako poustevník, srov. č. 8 (+ pozn. 42).
30 = Mariano Ambrosio, původem z italského Bitonta (u Bari), který býval (jak světice vzápětí upřesní) majordomem Kateřiny Rakouské, manželky Zikmunda II., polského krále.
31 O = con la reina de Bolonia; světice se, pochopitelně, plete, správně by mělo být con la reina de Polonia („u polské královny“). Je otázkou, zda se Terezie jen spletla při psaní, nebo vycházela ze skutečnosti, že byl Mariano Ambrosio italského původu, a tak zaměnila „Polsko“ s „Bologní“.
32 = obhájce.
33 Měl jako bývalý majordomus polské královny vlivné styky!
34 = aby to nevypadalo, že se mstí za předchozí křivé obvinění.
35 Slovo je vydedukováno z kontextu, v rukopisu chybí, jelikož světice právě otáčela list a na nové stránce zapomněla tento nebo podobný termín uvést.
36 Správněji by měla světice uvést spíše poblíž Córdoby, neboť jakkoli se Tardón nachází mezi Sevillou a Córdobou, k druhému městu má blíže.
37 O = en un desierto („na poušti“); = odlehlé, neobydlené místo.
38 O = por mayor („za staršího“); = toho, kdo jejich život usměrňuje.
39 = ctihodný Matouš de la Fuente, který se později, v souladu s dekrety Tridentského koncilu (srov. dále pozn. 43) připojil k Řádu baziliánů a stal se jeho horlivým reformátorem.
40 = liturgii hodin.
41 O = harto pobremente („hodně chudě“).
42 = prvních latinských poustevníků na hoře Karmel na přelomu 12. a 13. století. Terezie se při svém reformním úsilí neustále navracela k těmto počátkům, byť je – pro nedostatek přesnějších informací (tehdy ještě méně k dispozici než dnes) – nemohla znát příliš dobře.
43 Ve skutečnosti šlo o nařízení těm skupinám poustevníků (které v dané době prožívaly svou renesanci), které neměly pevnější formu života, aby se přimkly k existujícím a uspořádaným řeholním institutům.
44 = praxe tardónských poustevníků se velmi podobala prvotnímu ideálu Karmelu, k němuž se Terezie chtěla svou Reformou navracet.
45 = co velmi zdůrazňoval, co pro něj bylo podstatné.
46 O = no tener en nada a los religiosos.
47 Srov. výše, závěr č. 3.
48 O = espantado (tedy i „polekaný“).
49 Již výše světice naznačila, že otec Mariano měl poněkud misogynské sklony (srov. začátek č. 8), kvůli nimž jen nesnadno přijímal, že by nějaký řád mohl být reformován ženou. Později, bohužel, došlo mezi nimi mnohokrát k názorovým střetům a otec Mariano nikdy tak úplně nepřijal reformátorskou roli Terezie. Nepřímo o tom svědčí i její dopisy tomuto řeholníkovi, které se nám dochovaly, které však zároveň svědčí o trvající úctě světice vůči němu navzdory všem názorovým rozdílům.
50 O (plurál) = corazones.
51 = tereziánská Reforma, zejména mužské větve řádu. Dnes víme, že tato Tereziina slova se potvrdila jako prorocká: světice je píše v roce 1574, přičemž teprve následujícího roku se na generální kapitule karmelitánů v Piacenze rozhodne o tvrdém postupu vůči „bosým“, který vyvrcholí represemi v letech 1577–1578.
52 O = asiento de ermitaños; = blíže nespecifikovaná podoba, mohlo jít stejně tak o klasickou klášterní budovu, jako o kolonii samostatných pousteven.
53 = k založení dvou mužských klášterů reformovaných karmelitánů, srov. Z 2,5 (+ pozn. 34).
54 = klášter v Duruelu, přestěhovaný následně do Mancery, srov. Z 13n.
55 = Alonso González a Ángel de Salazar, ve shodě s podmínkou generálova povolení, srov. Z 2,5, (+ pozn. 36).
56 = aby využil svého vlivu a přesvědčil je, aby Terezii dali své svolení.
57 Zdá se, že kromě důvodu místa, který světice uvádí, zavážila i skutečnost, že k založení druhého kláštera bosých karmelitánů nebude zapotřebí najít vhodné kandidáty mezi nereformovanými bratry, vzhledem k tomu, že Terezie měla k dispozici oba zmíněné poustevníky.
58 = do Pastrany.
59 O = en extremo („krajně“).
60 = v Pastraně.
61 = určený pro budoucí klášter, nikoli dočasné ubytování, které světice právě zmínila.
62 = ve skutečnosti pouze dva; z Toleda totiž vyrazila 30. května (srov. č. 5 a pozn. 19) a vrátila se do něj 22. července. Je zajímavé, že pokaždé, když se Terezie někde necítila dobře, doba se jí zdála delší!
63 O = a nuestra religión (tedy i k „naší zbožnosti“).
64 O = antes que hacerlo („než abych to udělala“). Jedna z věcí, kterou na světici kněžna požadovala, bylo přijetí jedné augustiniánské mnišky. Terezie se tomu (podpořena otcem Domingem Báñezem OP) rozhodně postavila.
65 = v něčem jsem ustoupila.
66 Světice zde vychází vstříc nároku otce Antonína, který si velmi zakládal na tom, že je prvním bosým karmelitánem. Život v Duruelu ovšem ve skutečnosti jako první začal Jan od Kříže, případně je možné uznat, že oficiálně začali společně dne 28. listopadu 1568. Jelikož si však Jan na podobných poctách nezakládal, Terezie bez větších obtíží prezentuje stav, jak jej nahlížel otec Antonín.
67 = aby měli obláčku.
68 V té době dosud Baltasar Nieto. O tom, jak neklidný to byl duch, svědčí skutečnost, že byl nejdříve diecézním knězem, pak františkánem a následně andaluským karmelitánem. Se svými rodnými bratry Gasparem a Melchorem se vzbouřili proti generálu Rossimu. Baltasar se uchýlil do Kastilie a roku 1569 přestoupil k bosým karmelitánům, ačkoli teprve dne 21. dubna 1575 se oficiálně zřekl nereformovaného života. Jeho přijetí mělo pro tereziánskou reformu, bohužel, dosti neblahé následky, jednak pro skutečnost samu (šlo o jednoho ze vzbouřenců proti generálnímu představenému!), jednak pro jeho nemoudré počínání a rady, zvláště otci Marianovi.
69 = Alžběta od sv. Jeronýma a Anna od Ježíše z kláštera v Medině, a Jeronýma od sv. Augustina z Kláštera Vtělení v Ávile.
70 Zdálo by se tedy, že byla světice z jeho přestupu nadšena. Skutečnost však byla jiná: Baltasar se Terezii nikterak nezamlouval, takže si přinejmenším vymohla, že klášter bude založen až po příchodu otce Antonína (13. července 1569). I její korespondence svědčí o tom, že byla z přestupu kontroverzního řeholníka velmi rozpačitá.
71 = jako laickým bratřím, konvršům, tj. řeholníkům, kteří ani do budoucna neměli v úmyslu stát se kněžími.
72 O = (no) quiso ser de misa („nechtěl být řeholníkem mše“).
73 O = se ordenó de misa; = v postní době roku 1574.
74 Světice chce zřejmě jedinou formulací vyjádřit dvě skutečnosti: 1. že o podrobnostech jejich života je málo informována a nemůže se k tomu tedy dost vhodně vyjádřit; 2. obecně je přesvědčena, že není dobrou vypravěčkou toho, co Bůh jejím prostřednictvím nebo v životech jiných osob koná.
75 = proč se tak stalo.
76 O = con acelerada pasión (tedy i „v unáhlené vášni“).
77 Kníže zemřel dne 29. července 1573 v Madridu. Ještě téhož dne se kněžna nechala otcem Baltasarem od Ježíše obléci do hábitu bosých karmelitek (bylo jí v té době třiatřicet let) a následujícího dne odcestovala do Pastrany, kde vstoupila do „svého“ kláštera. Pro svůj panovačný a nestálý charakter a navyklé šlechtické zvyky se ovšem nedokázala přizpůsobit klášternímu životu a tak jej po šesti měsících, během nichž si komunita od ní nemálo vytrpěla, rozladěna opustila v lednu 1574.
78 = kláštera, zachovávání jeho klauzury. Kněžna si totiž, mimo jiné, nechala dál posluhovat svým služebnictvem, které volně vstupovalo do kláštera.
79 = rozhodnutí Tridentského koncilu ohledně zachovávání mnišské klauzury.
80 = Alžběta od sv. Dominika.
81 O (plurál) = libertades.
82 = pastranskou převorku, Alžbětu od sv. Dominika.
83 O = dejó el hábito; = opustila klášter.
84 O = quitasen.
85 Srov. Z 21; bosé karmelitky z Pastrany v podstatě utekly v noci ze 6. na 7. dubna 1574 v doprovodu Antonia Gaitána, otce Juliána z Avily a fra Gabriela od Nanebevzetí. Kněžna, pochopitelně, nenechala záležitost bez odezvy. Jelikož se nemohla nikterak pomstít přímo komunitě, udala u inkvizice Tereziinu Knihu života, která ji zabavila roku 1575 a zadržovala až do roku 1586. Tuto skutečnost světice při psaní této kapitoly, pochopitelně, ještě nemůže tušit, zato nám může být opravdu působivým dokladem její zdrženlivosti a diskrétnosti, že se nikterak nezmiňuje o jiném incidentu s touto Tereziinou knihou, k němuž došlo už během pastranského zakládání. Jelikož se princezna z Eboli dozvěděla, že má světice knihu u sebe, tak dlouho na ni naléhala, až jí ji Terezie zapůjčila pod podmínkou, že ji nedá nikomu číst ani nebude s nikým o přečteném mluvit. Princezna z Eboli si z daného příslibu příliš těžkou hlavu nedělala a vzápětí „bavila“ své přítelkyně četbou některých pasáží, jimž se veřejně vysmívala. Terezie byla nakonec nucena si důrazně své dílo vyžádat zpět. Skutečnost, že o tom světice při svém líčení založení mlčí, svědčí mimo jiné o tom, že – na rozdíl od utrpení sester – o svém vlastním utrpení pojednávat nechce!
86 = bez věna. Světice má potřebu zdůraznit, že se její mnišky z daného založení nikterak neobohatily, spíše naopak.
87 O (zdrobnělina) = cosillas.
88 = respektovaly i v klášteře její postavení kněžny.
89 = smrt knížete Goméze.
90 = do kláštera.
91 = přestěhovat komunitu do Segovie.
92 O = personas de letras y santitad.
