KARMEL - Hora Matky Boží

20. kapitola

Ve které se pojednává o založení Kláštera Naší Paní od Zvěstování, který je v Albě de Tormes. Stalo se tak roku 1571.¹

1. Neuplynuly ještě ani dva měsíce, co se převzalo vlastnictví v den Všech svatých v domě v Salamance, a už se na mne naléhalo ze strany správce vévody z Alby a jeho ženy,² abych i v onom městečku založila klášter.³ Já k tomu neměla příliš velkou chuť, a to z důvodu, že jelikož šlo o malé město,⁴ bylo zapotřebí, aby měl klášter rentu, a já se klonila spíše k tomu, aby naše kláštery neměly žádnou. Otec mistr fra Domingo Báñez – který byl mým zpovědníkem, o kterém jsem se zmínila na počátku této knihy o zakládáních⁵ – který zrovna pobýval v Salamance, mi ale vyhuboval a řekl, že když Koncil dovoluje mít rentu,⁶ nebylo by dobré jen kvůli tomu⁷ padnout založení dalšího kláštera, a že já nechápu, že se tím nijak nebrání mniškám, aby byly chudé a velmi dokonalé.

2. Dříve, než řeknu víc,⁸ povím, kým byla zakladatelka⁹ a jak ji Pán přivedl k tomu, aby jej¹⁰ založila. Teresa de Layz – zakladatelka Kláštera Zvěstování Naší Paní v Albě de Tormes – byla dcerou vznešených rodičů,¹¹ potomků významných osob a čisté krve.¹² Své sídlo měli – jelikož nebyli tak bohatí, jak by to sám o sobě vyžadoval vznešený původ jejich předků – na jednom místě zvaném Tordillos, které se nachází dvě míle od zmíněného městečka Alby. Je značně politováníhodné, že jen kvůli tomu, že se světské hodnoty připisují takovým marnostem, dávají¹³ přednost žít v takové izolaci,¹⁴ jež je vlastní těmto malým osadám,¹⁵ co do vzdělání i mnoha jiných záležitostí, které jsou prostředky k tomu, aby duším poskytly světlo, než přijít o jediný bod v celkovém hodnocení¹⁶ toho, co se nazývá ctí a co ta s sebou nese.

3. Nuže, vzhledem k tomu, že již měli čtyři dcery, když se narodila Teresa de Layz, její rodiče velmi sklíčilo, když viděli, že je to opět dcera. Věc, hodná jistě mnohého oplakání,¹⁷ neboť aniž by smrtelníci věděli, co je pro ně lepší, jako ti, kdo zcela nechápou Záměry Boží, *Iz 55,8n.; Řím 11,33nn.* a tak nevědí ani, jak velká dobra jim mohou vzejít z dcer, ani jak velké špatnosti jim mohou vzejít ze synů, takže se zdá, že to nechtějí ponechat na Tom, který to ví a podle toho je také tvoří, nýbrž umírají¹⁸ kvůli tomu, z čeho by se měli radovat. Jako lidé, kteří uspali svou víru,¹⁹ nejdou ve své úvaze dále ani se nerozpomínají, že je to Bůh, kdo to takto uspořádává, aby to prostě nechali v Jeho Rukou.²⁰ Ale i bez ohledu na to, že jsou tak slepí, takže to nedělají,²¹ je známkou velké neznalosti, když nechápou, jak málo jim prospívají tato trápení.²² Ó, chraň mě Bůh, jak odlišně²³ budeme chápat tyto neznalosti v Den, kdy se pochopí pravda všech věcí, a kolik otců zjistí, že jdou do pekla proto, že měli syny – a také, kolik matek – a rovněž kolik z nich se ocitne v Nebi díky svým dcerám!²⁴

4. Nuže, abych se vrátila k tomu, o čem jsem mluvila, věc došla až tak daleko,²⁵ že poněvadž jim²⁶ pramálo záleželo na životě dcery, třetího dne po narození ji ponechali samotnou a aniž by si na ni kdokoli vzpomněl od rána až do pozdního večera. Jednu věc ovšem udělali dobře, totiž, že ji nechali pokřtít jedním klerikem hned po narození. Když se večer vrátila žena, která se o ni měla starat, a zjistila, co se děje,²⁷ hned běžela zjistit, zda už nezemřela, a spolu s ní několik dalších osob, které přišly navštívit matku, takže se staly svědky toho, co nyní řeknu. Žena ji plačky vzala do náruče a řekla jí: „Jakže, má dcero, to nejste ani křesťanka?“, na způsob, aby vyjádřila, jaká krutost ji postihla. Dítko však zvedlo hlavu a řeklo: „Ano, jsem“; a pak již nepromluvila až do věku, kdy už obvykle mluví všichni.²⁸ Ti, co to slyšeli, zůstali celí užaslí, a její matka ji začala mít ráda a od té doby hýčkat, a to až tak, že často říkala, že by se ráda dožila toho, aby viděla, co Bůh z této dívenky učiní. Vychovávala ji velmi počestně a vyučovala ji všem záležitostem ctnosti.²⁹

5. Když nadešla doby, kdy ji chtěli provdat, ona to nechtěla ani po tom netoužila. Když se však dozvěděla, že ji žádá o ruku Francisco Velázquez (který je rovněž zakladatelem tohoto domu a jejím manželem), jen co se před ní vyslovilo jeho jméno, rozhodla se vdát, pokud by měla být provdána za něj, a to navzdory skutečnosti, že ho za svého života dosud nikdy neviděla; Pán ovšem viděl, že je to vhodné k tomu, aby se uskutečnilo dobré dílo, které oba vykonali ke službě Jeho Majestátu; neboť kromě toho, že je to ctnostný a bohatý muž, má svou ženu tak rád, že pro ni ve všem dělá, co se jí zlíbí, a to naprosto právem, protože všechno, co se může u vdané ženy vyžadovat, jí Pán velmi vrchovatě nadělil. Kromě toho, že má velkou starostlivost o dům,³⁰ je totiž její dobrota³¹ tak velká, že když ji její manžel přivedl do Alby, odkud sám pocházel, a v jejich domě se rozhodli nájemci velkovévody ubytovat jednoho šlechtického mladíka, ona to tak nelibě nesla, že začala to místo nesnášet; byla totiž tak mladá a velmi pohledná, že kdyby nebyla tak dobrá³² – poněvadž jemu³³ už Démon začal vnukat špatné myšlenky – mohlo dojít k nějakému neštěstí.

6. Ona když to zjistila, aniž by cokoli řekla svému manželu,³⁴ požádala ho jen, aby ji odtamtud odvedl; a on to udělal a vzal ji do Salamanky, kde žili³⁵ velmi spokojeně a uprostřed mnoha světských dober,³⁶ jelikož on zastával významný úřad,³⁷ takže je všichni toužili velmi uspokojovat a obdarovávali je. Měli jen jedno trápení, totiž, že jim náš Pán nedaroval děti, a tak, aby jim je udělil, ona konala mnohé pobožnosti a modlitby, ale nikdy neprosila Pána o nic jiného, než aby jim dal potomky,³⁸ aby až zemře ona, chválili oni Jeho Majestát, neboť jí připadalo drsné, aby až ona zemře, tu nebyl nikdo, kdo by po skončení jejích dnů chválil Jeho Majestát.³⁹ A ona sama mi říká, že jí nikdy ani nenapadlo, aby v té věci toužila po něčem jiném, a je to žena velmi pravdomluvná a natolik křesťanská a ctnostná,⁴⁰ jak jsem řekla, že mě často vede k tomu, abych chválila našeho Pána, když vidím její díla, a je to duše, která jej velmi a vytrvale touží uspokojovat a nikdy nepřestávat dobře využívat času.

7. Jelikož tedy v sobě po mnoho let živila tuto touhu a odporoučela ji svatému Ondřeji, o kterém jí řekli, že je v tomto přímluvcem⁴¹ – kromě mnoha jiných úkonů zbožnosti, které vykonala – jednoho večera, když už ležela, jí bylo řečeno: „Nechtěj mít děti, jinak budeš zavržena“. Ona tím byla velmi vyděšena a polekala se, nezbavilo jí to však oné touhy, jelikož jí připadalo, že když je její cíl⁴² tak dobrý, proč by měla být kvůli tomu zavržena. A tak o to dále prosila našeho Pána. Zvláště konala soukromé modlitby⁴³ ke svatému Ondřeji. Jednou, když měla opět tutéž touhu, ani neví, zda byla vzhůru nebo spala (ať už to bylo jakkoli, je zřejmé, že šlo o dobré vidění,⁴⁴ vzhledem k tomu, co se pak přihodilo), zdálo se jí, že se nachází v nějakém domě, kde byla ve vnitřním nádvoří, pod pavlačí, studna; a viděla na tom místě louku a zeleň s bílými květinami na ní rozesetými, takové krásy, že ona sama nedokáže dost dobře vyjádřit, co vlastně viděla. U studny se jí zjevil svatý Ondřej v podobě velmi úctyhodné a krásné osoby, na kterou již jen samotný pohled působil dojmem velkého povzbuzení,⁴⁵ a ten jí řekl: „Toto jsou tvé děti, jiné, než jaké chceš ty.“ Ona nechtěla, aby ta velká útěcha, kterou měla na onom místě, skončila; ovšem netrvalo to déle. A ona zřetelně pochopila, že šlo o svatého Ondřeje, aniž by jí to kdokoli řekl; a také to, že je Vůlí našeho Pána, aby založila klášter. Z toho lze vyrozumět, že to bylo zároveň intelektuální i obrazivé vidění⁴⁶ a že se tedy nemohlo jednat ani o přelud ani o klam démona.

8. Předně, nešlo o přelud, a to kvůli velkému účinku, které ono vidění zanechalo, neboť od tohoto okamžiku už nikdy nezatoužila po dětech, nýbrž se jí v srdci natolik usadilo vědomí, že Vůle Boží je taková,⁴⁷ že o to už nikdy neprosila ani po tom netoužila. A tak začala přemýšlet o tom, co by měla udělat, aby vykonala, co po ní Pán chtěl. Že nešlo o Démona, se rovněž rozumí z účinku, který vidění zanechalo – neboť nemůže být jeho záležitostí chtít něco dobrého – a poněvadž už je zřízen klášter, kde se velmi slouží našemu Pánu, a také proto, že se to přihodilo o šest let dříve, než se klášter založil, a on⁴⁸ nemůže znát budoucnost.

9. Jak byla tímto viděním vyděšena, řekla svému manželu, že když jí Bůh neráčil dát děti, že by mohli založit klášter mnišek. On, poněvadž je tak dobrý a měl ji tolik rád, se z toho zaradoval, a začali probírat, kde by jej zřídili. Ona chtěla spíše na místě, kde se sama narodila; on ji však uvedl správné námitky, aby pochopila, že tam by to nebylo dobré.⁴⁹

10. Když to probírali, nechala si jej⁵⁰ povolat vévodkyně z Alby; a když dorazil na místo, přikázala mu,⁵¹ aby se vrátil do Alby zastávat jistou hodnost nebo úřad, který mu svěřila ve svém domě.⁵² On, když se dozvěděl, co se mu přikazuje, to přijal, i když šlo o mnohem méně výhodnou⁵³ hodnost, než jakou zastával v Salamance. Když se o tom dozvěděla jeho manželka, velmi ji to sklíčilo, protože – jak už jsem řekla⁵⁴ – zošklivila si to místo. On ji však ujistil, že jim tentokrát nevnutí hosta,⁵⁵ se trochu uklidnila, i když i tak tím byla velmi zmožena, poněvadž jí bylo víc po chuti bydlet v Salamance. On koupil jeden dobrý⁵⁶ dům a poslal pro ni. Přicestovala velmi ztrápená, a to se ještě zhoršilo, když viděla dům; neboť i když byl na velmi dobrém místě, a prostranném, neměl však dostatek vnitřního vybavení,⁵⁷ a tak tím byla oné noci velmi ztrápená. Avšak druhého dne ráno, jakmile vstoupila do vnitřního nádvoří, spatřila tutéž stranu se studnou, u které měla vidění svatého Ondřeje, a naskytl se jí přesně tentýž obraz jako při vidění; myslím tím ono místo, ne světec sám ani louka a květiny, i když i ty měla a má dosud vryté ve své obrazivosti.

11. Ona, jakmile to spatřila, z toho byla celá zmatená a hned se rozhodla zřídit klášter tam, a tak již byla ve velké útěše a ve velkém klidu a nechtěla jít jinam; a začali skupovat přilehlé domy, dokud tak nezískali víc než dostatečnou⁵⁸ parcelu. Ona měla velkou starost o to, pro který řád by měl být onen klášter zřízen, protože chtěla, aby mnišek bylo málo a byly velmi uzavřené,⁵⁹ a když tu věc probrala se dvěma řeholníky z různých řádů, velmi dobrými a vzdělanými, oba jí poradili, že by bylo lépe zřídit něco jiného; neboť mnišky jsou prý většinou nespokojené,⁶⁰ a uvedli jí ještě hodně jiných podobných důvodů, jelikož Démona to tížilo,⁶¹ a to tomu chtěl zabránit, takže se i jí nakonec zdálo, že jsou velmi rozumné⁶² důvody, které jí uváděli. A jelikož tolik zdůraznili, že by to nebylo dobré – a jistě to byl Démon sám, který to chtěl překazit – ona se toho začala obávat a klonit se spíše k tomu klášter nezřídit. A tak to také řekla svému manželu, a oběma se jim zdálo, že když jim to říkají takové osobnosti, že to opravdu není dobré; a poněvadž jejich úmyslem bylo sloužit našemu Pánu, rozhodli se od toho upustit. A tak se dohodli, že nechají sezdat jednoho jejího synovce,⁶³ syna jedné z jejích sester, kterého měla velmi ráda, s neteří jejího manžela, a darovat jim většinu svého majetku, a zbytek vynaložit pro dobro jejich duší;⁶⁴ protože synovec byl velmi ctnostný, ale dosud velmi mladičký. Tohoto názoru se oba velmi přidrželi a v něm utvrdili.

12. Jelikož ale náš Pán rozhodl něco jiného, tato dohoda byla pramálo prospěšná, neboť do dvou týdnů⁶⁵ chlapec tak drsně onemocněl, že si jej po několika málo dnech vzal náš Pán k Sobě.⁶⁶ Jí⁶⁷ se tak krajně vnucovalo přesvědčení, že příčinou jeho smrti bylo rozhodnutí, které učinili, totiž zříci se toho, co chtěl Bůh, aby se udělalo, a dát majetek na to určený jemu,⁶⁸ že se jí zmocnila velká bázeň.⁶⁹ Připomínal se jí prorok Jonáš, *Jon 1–2* totiž, co se přihodilo jemu, když nechtěl poslechnout Boha, a dokonce se jí zdálo, že Bůh tím potrestal především ji, když jí vzal onoho synovce, kterého měla tolik ráda. Od tohoto dne se rozhodla za žádnou cenu již neopustit záměr zřídit klášter, a její manžel taktéž, i když dosud nevěděli, jak to uskutečnit; protože jí, jak se zdálo, Bůh vkládal do srdce to, co je nyní uskutečněno, zatímco ti, kterým říkala a představovala, jaký klášter by chtěla, se tomu jen smáli, poněvadž se jim zdálo, že nenajde to, co hledá,⁷⁰ zvláště pak jeden zpovědník, kterého měla, bratr svatého Františka,⁷¹ člověk nemalého vzdělání a mnohých kvalit. Ji to uvádělo do velké neútěchy.

13. V té době se stalo, že onen bratr cestoval na jisté místo, kde se dozvěděl o těchto klášterech naší Paní Karmelské, které se nyní zakládají.⁷² On, když se o to velmi dobře poinformoval a vrátil se, řekl jí, že už našel způsob, jak může založit klášter, jaký chtěla. Vyprávěl jí, co se děje,⁷³ a že se má vynasnažit to probrat se mnou. A tak se také stalo. Stálo nás však hodně námahy,⁷⁴ než jsme se dohodly. Já totiž vždycky vyžadovala, aby kláštery, které se zakládaly s rentou, ji měly natolik dostatečnou, aby už mnišky neměly zapotřebí pomoci ani svých příbuzných ani nikoho jiného, leč aby se jim, co se jídla a oděvu týče, mohlo dávat všechno nezbytné v domě,⁷⁵ a o nemocné aby bylo dobře postaráno; neboť z toho, když jim chybí to, co je nezbytné, vzchází mnoho nepatřičností.⁷⁶ A i když se zakládá mnoho klášterů chudoby bez renty, v jejich případě mi nikdy nechybí odvaha⁷⁷ a důvěra, poněvadž mám jistotu, že se Bůh postará, aby jim nic nechybělo; zatímco⁷⁸ když mám založit nějaký s rentou, a to malou, mi chybí vše;⁷⁹ proto také považuji za lepší je nezakládat.

14. Nakonec se nechali přivést k rozumu a dali rentu, dostatečnou na počet mnišek, a – čeho jsem si u nich cenila nejvíce – že⁸⁰ opustili vlastní dům a dali jej nám a sami se přestěhovali do jiného v mnohem horším stavu. Byla tedy uložena Nejsvětější Svátost a k založení došlo na den Obrácení svatého Pavla roku 1571, ke Slávě a Cti Boží, přičemž se zde – dle mého názoru – Jeho Majestátu velmi dobře slouží. Kéž se Mu zalíbí, aby to takto stále udržoval i do budoucna.

15. Začala jsem pojednávat o některých jednotlivostech některých sester z těchto klášterů, poněvadž se mi zdálo, že až se toto bude číst, nebudou již žít ty, které dosud žijí, a že to poslouží k tomu, aby se ostatní povzbudily k dalšímu pokračování v tom, co má tak dobré počátky. Pak se mi ovšem zdálo, že se jistě najde někdo, kdo bude schopen to udělat lépe a podrobněji, a nebude přitom muset mít obavy, které jsem měla já, poněvadž se mi zdálo, že jim⁸¹ bude připadat, že nejsem nestranná; a tak jsem vynechala hodně věcí, které ti, kdo je viděli a dozvěděli se o nich, je nutně považují za zázračné, protože jsou opravdu nadpřirozené;⁸² z těch jsem nechtěla mluvit o žádné, stejně tak jako o těch, u nichž bylo zřetelně vidět, že je způsobil náš Pán na základě jejich modliteb. Co do počítání let, kdy byly jednotlivé kláštery založeny, mám jisté podezření, že se v některém mýlím, i když vynakládám veškerou snahu, jíž jsem schopna, aby si vzpomněla. Jelikož to však není až tak důležité, poněvadž se to může opravit později, vyprávím je ve shodě s tím, čeho jsem s to se dopátrat svou pamětí; ale i pokud přece jen došlo k nějaké chybě, rozdíl bude malý.