KARMEL - Hora Matky Boží

21. kapitola

Ve které se pojednává o založení slavného svatého Josefa, Karmelu v Segovii.¹ Byl založen přímo v den svatého Josefa, roku 1574.²

1. Už jsem zmínila, že poté, co jsem založila klášter v Salamance a v Albě, a dříve než ten v Salamance získal konečně vlastní dům, poslal mě otec mistr fra Pedro Fernández – který byl v té době apoštolským komisařem³ – abych se na tři roky odebrala do kláštera Vtělení v Ávile, ale poněvadž rovněž viděl potřebu domu⁴ v Salamance, poslal mě tam, aby sestry přešly do vlastního domu.⁵ Když jsem tam jednoho dne byla na modlitbě, bylo mi řečeno⁶ naším Pánem, abych odešla založit klášter do Segovie. Mně se to zdálo nemožné, protože jsem nikam nemohla odejít bez toho, že by se mi to přikázalo, a ze strany otce apoštolského komisaře, mistra fra Pedra Fernándeze, jsem vyrozuměla, že neměl chuť na to, abych dál zakládala;⁷ a také jsem viděla, že dosud neskončily tři roky, po které jsem měla přebývat ve Vtělení, takže měl oprávněný důvod,⁸ aby to nechtěl. Zatímco jsem takto uvažovala, Pán mi řekl, abych mu to jen řekla, že On Sám už to zařídí.

2. On právě tehdy také prodléval v Salamance, a tak jsem mu napsala, že již sám dobře ví, že mám příkaz našeho nejdůstojnějšího generála, abych pokaždé, když uvidím možnost někde založit klášter, abych to udělala;⁹ a že v Segovii připustili záměr založit klášter jak ti z města,¹⁰ tak i biskup,¹¹ takže, pokud by mi to jeho důstojnost přikázala, založila bych jej tam; a že mu to dávám na vědomí, abych jednala podle svého svědomí, a zároveň že budu jistá nebo spokojená s tím, co mi přikáže.¹² Myslím, že formulace slov byla víceméně takováto, a ještě, že se mi zdá, že by to bylo ke službě Boží. Je zjevné, že to chtěl Jeho Majestát, protože mi hned odpověděl, že jej mám založit, a dal mi k tomu svolení – takže jsem se tomu hodně podivila,¹³ vzhledem k tomu, co jsem věděla o tom, jak se k této věci staví¹⁴ – a ze Salamanky jsem se postarala, aby mi tam byl pronajat dům, protože po založení v Toledu a ve Valladolidu jsem pochopila, že je lépe, když si ten vlastní¹⁵ vyhledám sama až poté, co se převezme vlastnictví,¹⁶ a to z mnoha příčin; tou hlavní však bylo, že jsem neměla ani vindru, abych jej rovnou koupila, a když už je jednou klášter zřízen, Pán se pak postará; a také se tímto způsobem snáze vybírá vhodnější místo.

3. Bydlela tam¹⁷ jedna paní, žena, která předtím bývala manželkou jednoho majorátního pána,¹⁸ která se jmenovala doňa Ana de Jimena. Ta mě jednou byla navštívit v Ávile a byla to velká služebnice Boží, a jejím povoláním bylo odjakživa spíše stát se mniškou.¹⁹ A tak, když se tam zřídil klášter, vstoupila do něj ona sama i jedna její dcera hodně vzácného života,²⁰ a nespokojenost, kterou předtím měla²¹ jako vdaná a jako vdova, jí pak Pán proměnil v dvojnásobnou spokojenost, když mohla vstoupit do Řádu. Matka i dcera žily pak pořád velmi usebraně a jako opravdové Boží služebnice.

4. Tato požehnaná paní pronajala dům, a o všechno, čeho bylo zapotřebí – jak pro kostel, tak i pro nás – se postarala, takže ohledně tohoto jsem měla pramálo strádání. Ovšem, aby ani toto založení nebylo od nějakého²² oproštěno, musela jsem se tam vydat se značnou horečkou a nechutenstvím a dokonce i vnitřním strádáním velikánské vyprahlosti a temnoty v duši, a rovněž s dalšími nejrůznějšími tělesnými neduhy, přičemž to nejdrsnější²³ mi přetrvávalo po tři měsíce, a dalšího půl roku jsem tam byla pořád nemocná.

5. Na den svatého Josefa, kdy jsme uložili Nejsvětější Svátosti, i když nám biskup dal svolení, ba i město, nechtěl, leč abychom do kláštera vstoupily až v předvečer, a to tajně v noci.²⁴ Bylo to již dlouho, co mi bylo uděleno ono dovolení, a poněvadž jsem pobývala ve Vtělení a měla jiného představeného,²⁵ než našeho otce generála,²⁶ dlouho jsem jej nemohla založit, a přitom jsem měla povolení biskupa – který tam tehdy byl, když o to ono místo požádalo²⁷ – ovšem jen ústní, které dal jednomu šlechtici, jenž to pro nás vyřizoval – jmenuje se Andrés de Jimena – a tomu nepřišlo potřebné nechat si je vystavit písemně, ba ani mně se to nezdálo být důležité; a v tom jsem se zmýlila, neboť když se generální vikář dozvěděl, že byl zřízen klášter, hned tam dorazil velmi rozhněvaný a nedovolil už tam dál sloužit Mši Svatou a chtěl s sebou odvést toho, který Ji odsloužil – což byl jeden bosý bratr,²⁸ který přišel s otcem Juliánem z Ávily – a jiného služebníka Božího, který se mnou obvykle cestoval a který se jmenuje Antonio Gaitán.

6. Ten byl rytířem z Alby a náš Pán si jej povolal – když byl ještě velmi pohroužený v záležitostech světa – před několika lety. Natolik si jej od té doby podrobil,²⁹ že se jím zabýval jen do té míry, nakolik jím mohl sloužit Pánu. Protože v následujících založeních jej častěji bude třeba zmínit, protože mi při nich hodně pomáhal a hodně se natrápil, uvedla jsem jen, o koho se jedná, a kdybych pak měla vylíčit jeho ctnosti, hned tak brzy bych neskončila. Nejvíc jsme mohli ocenit tu, že byl tak umrtvený, že mezi těmi, kteří nás kdy doprovázeli, nebylo služebného, který by dělal věci právě tak, jak bylo zapotřebí, jako on. Pěstuje hlubokou modlitbu³⁰ a Bůh mu udělil tolik Milostí, že všechno to, co druzí vnímali jako protivenství, jej naplňovalo uspokojením a připadalo mu snadné; a tak je tomu u všeho, s čím se namáhá při těchto založeních; takže se zdá, že on a otec Julián z Ávily Pán povolal právě k tomu, i když u otce Juliána tomu tak bylo od prvního kláštera.³¹ S pomocí takové společnosti náš Pán nejspíš ráčil zařídit, aby všechno nakonec dobře dopadlo. Tématem jejich rozmluv během cestování bylo povídání o Bohu a vzdělávání těch, kdo putovali s námi a koho jsme potkávali, a tak všemi možnými způsoby sloužili Jeho Majestátu.

7. Je dobré, mé dcery, které budete tato zakládání číst, abyste věděly, zač se jim dluží, abyste je – vzhledem k tomu, že se tolik namáhali bez jakékoli zištnosti ve prospěch tohoto dobra, z něhož se těšíte, totiž, že přebýváte v těchto klášterech – odporoučely našemu Pánu a aby tak oni měli nějaký prospěch z vašich modliteb; neboť kdybyste mohly nahlédnout, jakými hrozivými nocemi a dny si za tu dobu prošli, a kolik strádání na cestách, dělaly byste to s velkou chutí.

8. Generální vikář nechtěl odejít, aniž by v našem kostele zanechal hlídače u dveří, nevím proč. Posloužil jen k tomu, aby trochu vyděsil ty, kdo tam byli; já si nikdy nic moc nedělala z toho, co se dělo po převzetí vlastnictví; to spíše předtím jsem bývala plná strachů. Nechala jsem si zavolat několik osob, příbuzných jedné společnice, kterou jsem přivedla mezi svými sestrami,³² kteří patřili k předním osobnostem onoho místa, aby promluvili s generálním vikářem a vysvětlili mu, že mám biskupovo povolení. On to ovšem velmi dobře věděl, jak později sám přiznal, nýbrž prý jen chtěl, abychom jej předem uvědomili, ale já osobně se domnívám, že by to bylo mnohem horší.³³ Nakonec s ním dohodli, že nám nechal klášter, ale vzal nám Nejsvětější Svátost. Z toho jsme si nic nedělaly. Zůstaly jsme tak po několik měsíců,³⁴ dokud se nekoupil dům a s ním závažné soudní spory. Přitom jsme jich měly hodně už s bratry františkány kvůli jinému domu, který jsme chtěly koupit poblíž;³⁵ u tohoto se vedl s mercedáři a s kapitulou, která z něj měla dávky jako ze svého.³⁶

9. Ó, Ježíši, jaké to strádání, když člověk musí vést spory s tolika odlišnými náhledy! Když už se zdálo, že je to u konce, začínalo se znovu; neboť nestačilo dát jim, co požadovali, jelikož se hned našla další překážka. Když se to jen takto řekne, zdá se, že o nic nejde, ale projít si tím znamená hodně.

10. Jeden biskupův synovec dělal pro všechno, co mohl, neboť byl převorem a kanovníkem onoho kostela,³⁷ a dokonce i licenciát Herrera, velmi velký Boží služebník. Nakonec, když se na to vynaložila spousta peněz, se tento spor ukončil. Zůstal nám však proces s mercedáři, takže abychom se přestěhovali do nového domu, bylo zapotřebí značné utajení. Ti, když viděli, že jsme se tam přestěhovaly den nebo dva před svatým Michalem,³⁸ uznali za správné dohodnout se s námi na peněžitém odškodnění. Největší trápení, které mi tyto těžkosti způsobovaly, byla skutečnost, že nechybělo, leč sedm či osm dnů do ukončení mého tříletí ve Vtělení, a já tam nutně musela zůstat, dokud neskončily.³⁹

11. Našemu Pánu se ovšem zalíbilo, že všechno nakonec dopadlo tak dobře, že nám pak už nezůstala žádná pře, a po dvou nebo třech dnech jsem dorazila do Vtělení. Kéž je navždy požehnáno Jeho Jméno, neboť mi stále udílí tolik Milostí, a kéž Jej chválí všichni Jeho tvorové, amen.