KARMEL - Hora Matky Boží

25. kapitola

Pokračuje se v popisu založení kláštera slavného svatého Josefa v Seville, a co se vytrpělo, aby se získal vlastní dům.¹

1. Nikoho by nenapadlo se domnívat, že v tak bohatém městě, jako je Sevilla, kde je tolik zámožných lidí,² by se mi mohlo stát, že najdu méně konkrétních možností k založení kláštera, než všude jinde, kde jsem byla. A bylo jich opravdu o tolik méně, že jsem občas přemýšlela o tom, že není dobré mít klášter v takovém místě. Nevím, zda to nebylo už samotným podnebím kraje, o kterém jsem vždy slýchala říkat, že tam i Démoni mají více moci,³ aby pokoušeli ke hříchu – nejspíš jim ji musí dávat Bůh Sám⁴ – a tímto pokušením utiskovali mne, neboť nikdy ve svém životě jsem se nevnímala tak malodušná a zbabělá, jak jsem se shledávala tam, takže jsem se doopravdy vůbec nepoznávala. I když mě neopouštěla ona důvěra, kterou obvykle mívám v našeho Pána, moje přirozenost se natolik lišila od té, na kterou jsem u sebe v těchto záležitostech zvyklá, že jsem chápala, že ode mě musel nejspíš Sám Pán částečně odtáhnout Svou Ruku, aby zůstala osamocena,⁵ a já tak pochopila, že pokud mám někdy odvahu, není má.⁶

2. Nuže, pobývala jsem tam od chvíle, kterou jsem uvedla, až skoro do doby postní, a nebylo ani řeči o nějaké koupi domu ani kdo by jej zaplatil, ani kdo by se za nás zaručil, jak tomu bývalo jinde (poněvadž těm mnoha kandidátkám, které ujišťovaly otce apoštolského vizitátora,⁷ že určitě vstoupí, a prosily jej, aby tam přivedl mnišky, se pak přísnost našeho života zdála natolik přílišná, že ji prý nejsou s to snášet, a tak jen jedna, jak uvedu dále,⁸ nakonec opravdu vstoupila), a už nadešel čas, během něhož mi bylo nařízeno, abych se z Andalusie vrátila, neboť se vyskytla celá řada záležitostí tady.⁹ Mně působilo obrovské trápení pomyšlení, že bych měla mnišky zanechat bez domu,¹⁰ i když jsem jasně viděla, že tam stejně nejsem k ničemu; poněvadž Milost, kterou mi Bůh udílí zde,¹¹ totiž, že vždy mám někoho, kdo mi v těchto dílech pomůže, jsem tam prostě neměla.

3. Bohu se však zalíbilo, že se tehdy vrátil z Indie¹² můj bratr, který tam byl více než čtyřiatřicet let, a který se jmenuje Lorenzo de Cepeda,¹³ který nesl ještě hůře než já, aby tamní mnišky zůstaly bez vlastního domu. On nám velmi pomohl, zvláště zařídil, aby se nakonec pořídil dům, ve kterém jsou nyní. Já už v té době na našeho Pána velmi naléhala a prosila Jej, aby mě nenechal odcestovat bez toho, že bych jim pořídila dům, a pobízela jsem i sestry, aby prosily o totéž, a také slavného svatého Josefa, a konaly jsme mnoho procesí a modliteb rovněž k naší Paní.¹⁴ A na základě toho,¹⁵ jakož i na základě toho, že jsem viděla u svého bratra, že je rozhodnutý nám pomoci, jsem začala vyjednávat o koupi hned několika domů. Ovšem pokaždé, kdy už se zdálo, že se věc dohodne, ze všeho sešlo.

4. Když jsem jednoho dne prosila Boha v modlitbě, že vzhledem k tomu, že se jedná o Jeho snoubenky, které mají takovou touhu Mu působit uspokojení, aby jim dal dům, mi odpověděl: „Už jsem vás vyslyšel; nech to na Mně.“ Já tím byla velmi uspokojena, poněvadž se mi hned zdálo, jako bych jej už měla; a tak se také stalo, a navíc nás Jeho Majestát uchránil před koupí jiného domu, který se všem líbil kvůli svému dobrému umístění, a přitom byl starý a v tak špatném stavu, že by se v podstatě koupil jen pozemek za něco méně, než zač se pořídil celý dům, který mají mnišky nyní. A ona koupě už byla dohodnuta – takže nezbývalo, než podepsat smlouvu – a já vůbec nebyla spokojena. Zdálo se mi, že to neodpovídá onomu poslednímu slovu, které jsem zaslechla při modlitbě; poněvadž oním slovem byl – alespoň tak se mi zdálo – náznak, že půjde o dobrý dům. A tak se Bohu zlíbilo, že onen člověk sám, co jej prodával – a byl by na tom velmi získal – vznesl proti té smlouvě nějaké námitky, když už byla vyhotovena. A tak jsme mohly, aniž bychom tím o cokoli přišly, od smlouvy ustoupit; což byla od našeho Pána značná Milost, poněvadž ani za celý život oněch mnišek by se neskončilo s opravováním toho domu, a tak by měl spoustu práce a málo prostředků.¹⁶

5. Velký podíl měl na tom rovněž jeden Boží služebník, který takřka od začátku, co jsme tam přišly, jelikož se dozvěděl, že nemáme Mši,¹⁷ nám Ji denně chodil sloužit, ačkoli to měl velmi daleko od svého domu a musel snášet velký sluneční žár.¹⁸ Jmenuje se Garciálvarez¹⁹ a je to velmi dobrá osoba, ctěná ve městě pro své dobré skutky – poněvadž se nikdy nezabývá ničím jiným – a kdyby mnoho vlastnil,²⁰ jistě by nám nic nechybělo. On, poněvadž dobře znal onen dům,²¹ přišlo mu jako velká hloupost dát za něj tolik, a tak nám to denně opakoval a dělal vše proto, aby se o něm už dál nemluvilo,²² a byli to on a můj bratr, kteří si pak byli prohlédnout dům, ve kterém jsou mnišky teď.²³ Vrátili se tak nadšení, a právem, a i našemu Pánu se tak zlíbilo, že během dvou nebo tří dnů se podepsala smlouva.²⁴

6. Nevytrpělo se ovšem málo při stěhování do něj, poněvadž ten, kdo jej měl,²⁵ jej nechtěl opustit, a bratři františkáni, kteří bydleli v sousedství, po nás hned začali požadovat, abychom se tam v žádném případě nenastěhovaly; takže kdyby se nebyla smlouva podepsala tak důkladně,²⁶ byla bych v tu chvíli nejspíš chválila Boha, že je možné od ní ustoupit; hrozilo nám totiž nebezpečí, že zaplatíme šest tisíc dukátů, neboť tolik stál dům, aniž bychom do něj vůbec mohly vstoupit. To ovšem nechtěla převorka,²⁷ takže ta naopak chválila Boha, že smlouvu nelze zrušit, neboť Bůh jí dával více víry a odvahy než mně, co se onoho domu týkalo, a vůbec ve všem jí má určitě víc než já, protože je o hodně lepší než já.

7. Strávily jsme tím trápením víc než měsíc. Nakonec se Bohu zlíbilo, že jsme tam převorka, já a další dvě mnišky strávily noc – tak aby se o tom nedozvěděli oni bratři, dokud nepřevezmeme vlastnictví – a to se značným strachem. Ti, co nás²⁸ doprovázeli, říkali, že všechny stíny, které cestou viděli, jim připadaly jako bratři františkáni. Za úsvitu v něm dobrý Garciálvarez, který tam šel s námi, odsloužil první Mši, a tak už jsme byly bez obav.

8. Ó, Ježíši, kolik takových strachů jsem si vystála při přejímání vlastnictví! Často přitom přemýšlím o tom, že i když se nejedná o konání zla, nýbrž o službu Bohu, a člověk přesto pociťuje tolik strachu, jak tomu asi musí být u osob, které se chystají k tomu, co je proti Bohu a proti bližnímu? Nevím, jaký zisk z toho tyto osoby mohou mít ani jaké potěšení to mohou vyhledávat, když je spojeno s takovou protiváhou.

9. Můj bratr tam dokonce v té době nebyl, poněvadž se uchýlil do útočiště²⁹ kvůli jistému pochybení, k němuž došlo při sepisování smlouvy – jak se s tím spěchalo – a to velmi ke škodě klášteru,³⁰ a jelikož on byl ručitelem, chtěli se jej zmocnit;³¹ a rovněž to, že byl cizincem,³² by nám způsobilo mnoho strádání, ba toho se nám i tak dostalo, neboť dokud nesložil kauci, která je ujistila, s tím byla jen trápení. Následně se vše dobře dojednalo, jakkoli ještě po jistou dobu trvala soudní pře, aby nám snad nechybělo nějaké to trápení navíc. Byly jsme uzavřeny pouze do přízemních místností, zatímco on byl celý den s dělníky a dával nám najíst,³³ ba to již dlouho předtím; a to i proto, že ne všichni věděli, že jde o klášter, jelikož jsme byly v obyčejném domě, a tak nebyla skoro žádná almužna, ne-li ta, která pocházela od svatého starce, převora z Las Cuevas, tedy převora kartuziánů, velikánského Božího služebníka.³⁴ Pocházel z Ávily, z rodu Pantojů. Bůh mu dal tak velkou lásku k nám, že od chvíle, co jsme přišly, a věřím, že až do chvíle, kdy se dovrší jeho život, nám prokazoval a bude prokazovat dobro všemožným způsobem. Neboť právě z tohoto důvodu, sestry, totiž abyste odporoučely Bohu toho, který nám tak dobře pomáhal – budete-li toto číst – ať už budou živí nebo mrtví,³⁵ to zde uvádím; tomuto světci pak zvlášť vděčíme za mnoho.

10. Takto uběhl víc než měsíc, jak se domnívám (neboť co se týče dní, mám špatnou paměť, a tak se mohu mýlit; vždy to chápejte jen přibližně, vždyť na tom nesejde); během tohoto měsíce se můj bratr hodně natrápil se zřízením kostela³⁶ z několika místností a s přizpůsobením všeho ostatního, takže my samy jsme se tím nemusely zabývat.

11. Když bylo vše dokončeno, já nechtěla dělat příliš povyk kolem uložení Nejsvětější Svátosti – neboť jen nerada působím příkoří³⁷ tam, kde je možné se tomu vyhnout³⁸ – a takto jsem to také řekla otci Garciálvarezovi, a on to projednal s otcem převorem z las Cuevas – ale jim se zdálo, že s ohledem na to, aby klášter vešel v Seville ve známost, to bylo možné připustit,³⁹ nýbrž naopak, že se tak má stát se vší slavnostností, a vydali se s tím k arcibiskupovi. Společně se dohodli na tom, že se Nejsvětější Svátost přenese z jedné farnosti, a to s velkou slavnostností, ba arcibiskup nařídil, aby se přidali i klerikové a některá bratrstva a aby se vyzdobily ulice.⁴⁰

12. Dobrý Garciálvarez sám vyzdobil naši klauzuru – neboť, jak už jsem řekla,⁴¹ v té době ještě sloužila jako průchozí⁴² – a rovněž kostel, a to mimořádně⁴³ a s velmi bohatými Oltáři a velmi vynalézavě – byla mezi nimi i fontána s vodou z pomerančových květů – aniž bychom se o to staraly my, ba ani jsme nejprve nechtěly, i když potom nás to povzbuzovalo k velké zbožnosti. A bylo nám po tom všem útěchou, že se náš svátek uspořádal s takovou slavnostností a ulice byly tak vyzdobené a s doprovodem dechové hudby,⁴⁴ až mi i svatý převor z las Cuevas říkal, že nikdy v Seville nezažil nic podobného, a že je z toho zřejmě vidět, že se jedná o Boží Dílo. I on sám se účastnil procesí, což nebylo jeho zvykem.⁴⁵ Nejsvětější Svátost uložil arcibiskup.⁴⁶ Z toho vidíte, dcery, jak byly chudé⁴⁷ bosé karmelitky všemi poctěny, i když se nedlouho předtím zdálo, že zde pro ně není ani trocha vody, jakkoli je jí v místní řece víc než hojně. Přišlo nepředstavitelně mnoho lidí.

13. Přihodila se přitom jedna věc, hodná toho, aby byla zaznamenána, k údivu všech, kdo ji viděli. Jelikož se po skončení procesí hojně střílelo z děl a konal ohňostroj – a to takřka do noci – některým lidem se zachtělo ještě střílet, a nevím, jak k tomu došlo, ale trocha střelného prachu se vznítila natolik, že je až velký div, že to nezabilo toho, který jej měl v rukou. Až k horní části klauzury,⁴⁸ jehož loubí bylo ozdobeno tafetány,⁴⁹ vyšlehl velký plamen, takže se všichni domnívali, že shořely na popel, a ono jim to ve skutečnosti nezpůsobilo žádnou škodu, ačkoli byly žluté a karmínové barvy.⁵⁰ A na tom, co říkám, udivuje nejvíc, že kámen, který stal v onom loubí pod těmi tafetány, úplně zčernal od kouře, zatímco tafetán nad ním zůstal nedotčen, jako by tam oheň vůbec nedošlehl.

14. Všichni, kdo to viděli, se ulekli. Mnišky chválily Boha, že nemusejí platit další tafetány.⁵¹ Zřejmě musel být Démon tak rozhněván onou slavností, která se uspořádala, a tím, že vidí další dům Boží,⁵² že se chtěl alespoň něčím pomstít, a Jeho Majestát mu to nedovolil. Ten ať je požehnán navždy a navěky, amen.