KARMEL - Hora Matky Boží

[28. kapitola]¹

Založení ve Villanueva de la Jara

1. Když bylo dokončeno založení v Seville, se zakládáními se přestalo na víc než čtyři roky. Příčinou bylo, že se velmi náhle rozpoutala velká pronásledování bosých karmelitánů a bosých karmelitek,² takže i když i předtím tu již byla značná, nebyla nikdy tak krajní, že by hrozil zánik všeho. Vyšlo zřetelně najevo, jak Démonu vadil tento svatý začátek Reformy, který náš Pán započal, a také, že šlo o Jeho Dílo, jelikož navzdory tomu pokračovalo dál. Vytrpěli si velice bosí bratři – zejména jejich hlavy – a to kvůli závažným obviněním a odporu ze strany takřka všech obutých otců.³

2. Tito totiž informovali našeho nejdůstojnějšího otce generála takovým způsobem, že i když on sám je velmi svatý a byl to on, kdo dal povolení k tomu, aby se založily všechny kláštery (kromě svatého Josefa v Ávile, který byl první, neboť ten se založil s povolením papeže), podnítili jej natolik, že se vynasnažil, aby bosí nepřežili; naproti tomu ke klášterům mnišek si vždy zachoval dobrý vztah. A poněvadž já mu v tom nikterak nenapomáhala,⁴ postarali se o to, aby se na mě rozhněval, což bylo to největší trápení, jakým jsem si během těchto zakládání prošla, i když jsem přestála i hodně jiných; neboť přestat napomáhat tomu, aby pokračovalo Dílo, na kterém jsem tak zřetelně viděla, že sloužilo našemu Pánu a růstu našeho Řádu, to mi nedovolovali velmi velcí vzdělanci,⁵ u kterých jsem se zpovídala a s kterými jsem se radila; a zase jít proti tomu, co jsem viděla, že chce můj představený, pro mne bylo jako smrt. Neboť – i kdybych ponechala stranou povinnost, kterou jsem vůči němu měla – měla jsem jej ráda velmi něžně,⁶ a on si opravdu zasloužil. Je pravda, že i kdybych mu chtěla dopřát ono uspokojení, nemohla jsem, jelikož jsem měla apoštolské vizitátory, které jsem byla nucena poslouchat.

3. Zemřel jeden svatý nuncius,⁷ který velmi upřednostňoval ctnost, a tak si také vážil bosých. Přišel jiný, kterého, jak se zdálo, poslal Bůh, abychom se cvičili v utrpení. Byl tak trochu příbuzným papeže a jistě je to velký Boží služebník,⁸ ovšem vzal si velmi k srdci to, že bude upřednostňovat obuté, a ve shodě s informací, které se mu dostalo o nás, nebývale se ujistil v tom, že je dobře, aby tyto počátky Reformy nepřežily, a tak to začal s velikánskou přísností naplňovat, a odsuzoval ty, u kterých se mu zdálo, že by mohli klást odpor, k uvěznění nebo do vyhnanství.

4. Ti, kdo si vytrpěli nejvíc, byli otec fra Antonín od Ježíše – který započal první klášter bosých – a otec fra Jeroným Gracián, kterého jmenoval předchozí nuncius apoštolským vizitátorem „soukenných“ – vůči němu byl nový nuncius velmi rozezlen – a také vůči otci Marianovi od svatého Benedikta. O těchto otcích už jsem uvedla v předchozích zakládáních, kým jsou. I jiným nejvýznamnějším⁹ uložil pokání, i když ne takové. Těmto třem zakázal mnoha cenzurami, aby se čímkoli zabývali.¹⁰

5. Bylo velmi zřetelně poznat, že to všechno pochází od Boha a že to dopouštěl Jeho Majestát pro větší dobro a aby se lépe poznala ctnost těchto otců, jak se také stalo. Ustanovil¹¹ představeného soukenných, aby vizitoval naše kláštery mnišek a bratří, a kdyby se to mělo dít tak, jak si představoval, bylo by z toho velké strádání.¹² I tak se vytrpělo velikánské, jak to jistě popíše ten, kdo to bude umět vyjádřit lépe, neboť já nedělám nic jiného, než jen, že se toho okrajově dotýkám, aby mnišky, které přijdou po nás, pochopily, jak jsou povinny nést dál¹³ dokonalost, vždyť nacházejí snadno to, co tolik stálo ty současné; neboť i některé z nich si v těchto časech velmi vytrpěly,¹⁴ kvůli závažným obviněním, čehož mi bylo líto mnohem víc než toho, čím jsem si procházela sama, jelikož v tom jsem nacházela spíše velké zalíbení. Zdálo se mi, že to já jsem příčinou celého toho neštěstí, a kdyby mě vyhodili do moře jako Jonáše, hned by se bouře utišila. *Jon 1,12* Pochválen buď ovšem Bůh, který prokazuje Svou Přízeň pravdě.

6. A tak se stalo i v tomto případě, neboť když se náš katolický král, don Filip, dozvěděl, co se děje, a nechal se informovat o životě a zbožnosti bosých karmelitánů, pozvedl ruku, aby nám prokázal svou přízeň a nenechal jen na nunciovi, aby soudil náš případ, nýbrž ustanovil čtyři asistenty, osoby velmi vážené – a z toho tři řeholníky¹⁵ – aby se dobře dohlédlo i na naši spravedlnost.¹⁶ Jedním z nich byl otec mistr fra Pedro Fernández, osoba velmi svatého života a velmi vzdělaný a moudrý. Byl předtím apoštolským komisařem a vizitátorem „soukenných“ v kastilské provincii, kterému jsme i my bosí byli podřízeni, a ten dobře věděl, jaká je pravda, jak žijí jedni a druzí; a my jsme netoužili po ničem jiném, leč aby vyšlo najevo toto. A tak když jsem viděla, že král jmenoval i jej, považovala jsem záležitost za již šťastně dokončenou, jak tomu nyní z Božího Milosrdenství opravdu je.

7. Kéž se Jeho Majestátu zalíbí, aby to bylo k Jeho Cti a Slávě. I když se v království našlo mnoho pánů a biskupů, kteří si pospíšili informovat nuncia pravdivě, všechno to by prospělo jen pramálo, kdyby si Bůh neposloužil králem jako zprostředkovatelem. Sestry, všechny jsme velmi zavázány, abychom jej ve svých modlitbách stále odporoučeli našemu Pánu, jakož i ty, kdo přispěli v jeho věci, a rovněž ve věci Panny, naší Paní, a tak vám to velmi kladu na srdce. Z toho již vidíte, sestry, že byl opravdu důvod k zakládání. Všechny jsme se nasazovaly v ustavičných modlitbách a kajícnostech, aby to, co bylo již založeno, Bůh zachoval i nadále, pokud Mu to mělo posloužit.

8. Na začátku těchto velkých strádání – která se vám pro tak krátký popis budou zdát malá, a přitom byla opravdu velmi značná s ohledem na to, že trvala tak dlouho – jsem byla v Toledu, kam jsem přišla ze založení v Seville roku 1576, a sem mi doručil dopisy jeden klerik z Villanuevy de la Jara, z radnice onoho místa, který se mnou přišel rovnou vyjednat, abych přijala pro klášter devět žen, které se před několika lety uchýlily do jedné poustevny slavné svaté Anny, jež se v tom městečku nacházela, s jedním malým domkem v sousedství, a žily v takovém usebrání a v takové svatosti, že to povzbuzovalo všechny místní obyvatele, aby se vynasnažili uskutečnit jejich touhy, totiž, aby se mohly stát mniškami. Napsal mi také jeden doktor teologie, místní farář, který se jmenuje Agustín de Ervias, člověk vzdělaný a mnohé ctnosti.¹⁷ A byla to ona,¹⁸ která působila, že všemožně napomáhal tomuto svatému dílu.

9. Mně to ovšem přišlo jako věc, kterou není v žádném případě vhodné připustit, a to z těchto důvodů: za prvé, poněvadž jich bylo tolik, a tak se mi zdálo velmi nesnadné, jelikož byly navyklé na svůj vlastní způsob života, aby se přizpůsobily našemu. Za druhé, poněvadž ono společenství nemělo takřka nic, z čeho by se mohla udržovat, a dané místo nemá víc než něco přes tisíc obyvatel, což je pro život z almužny velmi chabá pomoc; a i když se radnice nabídla, že je bude vydržovat, ta záležitost¹⁹ se mi nezdála jako příliš trvalá. Za třetí, že tam nebyl vlastní dům. Za čtvrté: daleko od ostatních klášterů; za páté, přestože mi říkali, že jsou ony poustevnice dobré, jelikož jsem je dosud neviděla, nemohla jsem zjistit, zda mají potřebná nadání, která vyžadujeme v těchto klášterech; a tak jsem se rozhodla to zcela zavrhnout.

10. Kvůli tomu jsem ovšem chtěla nejprve promluvit se svým zpovědníkem, kterým byl doktor Velázquez, kanovník a profesor v Toledu, muž velmi vzdělaný a ctnostný, který je nyní biskupem v Osmě;²⁰ neboť mám vždy ve zvyku neudělat nic jen na základě svého mínění, nýbrž dle názoru osob tohoto druhu. Když si pročetl dopisy a seznámil se s celou záležitostí, řekl mi, abych to nezavrhla, nýbrž abych odpověděla příznivě;²¹ neboť když už Bůh spojil tolik srdcí pro jedinou věc, je z toho zřejmé, že si tím chtěl posloužit.²² Já to tedy tak udělala, neboť jsem to ani zcela nepřijala ani to úplně nevyloučila. Naléháním v této záležitosti a získáváním osob, kvůli nimž²³ bych to udělala, se strávila celá ta doba až do roku 1580,²⁴ a pořád se mi zdálo bláznovstvím něco takového přijmout. Avšak pokaždé, když jsem odpovídala, nikdy jsem nemohla odpovědět zcela negativně.²⁵

11. Stalo se ovšem, že si otec fra Antonín od Ježíše v té době šel odpykat své vyhnanství do kláštera²⁶ Dobré Pomoci,²⁷ který se nachází tři míle od tohoto městečka Villanueva, a poněvadž tam chodíval kázat, a převor tohoto kláštera, v současné době otec Gabriel od Nanebevzetí,²⁸ osoba velmi rozvážná a Boží služebník, přicházel na toto místo také velmi často – neboť oba byli přáteli doktora Erviase – a tak začali rozmlouvat s těmito svatými sestrami. A jejich²⁹ ctnost si je naklonila a obyvatelstvo a doktor je přesvědčili, aby tu záležitost přijali za svou, a tak oni začali velmi naléhavě přesvědčovat mne svými dopisy. A když jsem byla u svatého Josefa v Malagónu, což je šestadvacet mil, ba i víc, od Villanuevy, přišel onen otec převor, aby o tom se mnou promluvil a zpravil mě o tom, co by se v dané věci dalo dělat, a jak by potom³⁰ doktor Ervias poskytl tři sta dukátů renty z obročí, jež má k dispozici; že by se zajistilo příslušné povolení z Říma.

12. Toto mi ovšem přišlo velmi nejisté, neboť se mi zdálo, že se pak ve skutečnosti projeví jeho liknavost, k čemuž by zajisté přispělo už jen to, jak málo toho měly ony samy. A tak jsem otci převorovi uvedla mnoho důvodů, aby pochopil, že opravdu není vhodné, aby se klášter zřídil – a dle mého názoru dostatečných – a řekla jsem mu, aby to s otcem fra Antonínem ještě důkladně zvážili, že já to nechávám na jejich svědomí, a zdálo se mi, že na základě toho, co jsem jim k tomu řekla já, to postačí, aby se klášter nezakládal.

13. Když ale odcestoval, zvážila jsem, jak tomu musel být nakloněn a že se jistě pokusí přesvědčit představeného, kterého nyní máme, jímž je mistr fra Angel de Salazar,³¹ aby to přece jen dovolil; a tak jsem si pospíšila mu napsat a prosila jsem ho, aby k tomu nedal svolení a vyložila jsem mu své důvody; a podle toho, co mi pak napsal, je skutečně nechtěl dát, pokud by se to mně samotné nezdálo dobré.

14. Uběhl tak měsíc a půl, nevím, možná trochu víc, když už jsem si myslela, že jsem se toho definitivně zbavila, a tu ke mně vypraví posla s dopisy z radnice, kde se radní zavazují, že sestrám nebude chybět nic, čeho je zapotřebí,³² a doktor Ervias k tomu, co již bylo řečeno, a ještě dopisy od těchto dvou ctihodných otců s velkým naléháním. Já se ale tak obávala přijmout tolik sester najednou, poněvadž se mi zdálo, že se by se tím nutně vytvořila skupina proti těm, které by přišly³³ – jak se to běžně stává – a také toho, že jsem pořád ještě neviděla nic jistého pro jejich živobytí – jelikož to, co nabízeli, příliš nepřesvědčovalo – že jsem z toho byla značně zmatená.³⁴ Když jsem ale pochopila, že šlo o Démona, poněvadž právě proto, že Pán mi dodal odvahu,³⁵ on mě tehdy udržoval v takové ustrašenosti, že to vypadalo, jako bych Bohu vůbec nedůvěřovala. Ovšem modlitby oněch blažených duší nakonec zmohly víc.

15. Když jsem byla jednoho dne po Přijímání a odporoučela jsem to Bohu, jak jsem to udělala již tolikrát (neboť to, co mě přimělo až dosud jim odpovídat spíše příznivě, byla obava, abych snad nebránila nějakému prospěchu některých duší, vždyť mou touhou bylo vždy naopak být určitým zprostředkováním toho, aby byl chválen náš Pán a bylo více těch, kdo Mu slouží), Jeho Majestát mě přísně napomenul.³⁶ Zeptal se mě totiž, díky jakýmže to pokladům se udělalo všechno to, co vzniklo až dosud;³⁷ a abych neváhala přijmout tento dům, že bude k Jeho velké službě a k prospěchu duší.

16. Jelikož tato Boží Slova jsou vždy tak mocná,³⁸ že rozum nejen chápe, nýbrž je natolik osvícen, aby porozuměl celé pravdě a vůle byla disponována k tomu, aby to chtěla vykonat, tak se stalo mně i tentokrát, že jsem najednou měla nejen chuť to založení přijmout, nýbrž se mi zdálo, že jsem se provinila, když jsem až dosud tolik váhala a lpěla na ryze lidských argumentech, vždyť jsem už tolikrát viděla, že Jeho Majestát pro tento svatý Řád vykonal věci naprosto převyšující rozumové chápání.³⁹

17. Rozhodnuta přijmout toto založení, zdálo se mi přesto nezbytné, abych se tam odebrala s mniškami, které tam měly zůstat, a to z mnoha důvodů, které se mi vybavovaly, i když přirozenost tím velmi trpěla, poněvadž jsem do Malagónu přicestovala hodně špatná⁴⁰ a stále jsem na tom byla takto.⁴¹ Poněvadž mi však připadalo, že by to posloužilo našemu Pánu, napsala jsem o tom představenému,⁴² aby mi přikázal on, co uváží jako lepší. Ten mi poslal dovolení k založení a zároveň příkaz, abych se tam vydala osobně a vzala s sebou mnišky podle vlastního uvážení, což mě naplnilo značnou starostí, poněvadž bych musela přebývat s těmi, které tam už byly. Odporoučela jsem to tedy velmi našemu Pánu a z kláštera svatého Josefa v Toledu,⁴³ jsem vzala dvě mnišky, z nichž jednu za převorku, a z Malagónu rovněž dvě, z toho jednu za podpřevorku,⁴⁴ a poněvadž jsem o to tolik prosila Jeho Majestát, tato volba byla velmi dobrá, čehož jsem si nemálo cenila, protože u zakládání, která začínáme pouze my,⁴⁵ se všechny přizpůsobují snadno.⁴⁶

18. Přijeli pro nás otec fra Antonín od Ježíše a otec převor.⁴⁷ Vzhledem k tomu, že obyvatelé městečka zařídili vše potřebné,⁴⁸ vyrazili jsme z Malagónu v sobotu před postní dobou, třináctého dne měsíce února, roku 1579. Bohu se zalíbilo, že bylo tak dobré počasí a já měla tolik zdraví, že se zdálo, jako bych nikdy nebyla nemocná; což mě až lekalo a já velmi uvažovala o tom, jak je důležité nehledět příliš na naši slabou dispozici, když poznáváme, že se tím⁴⁹ slouží Pánu, byť by se nám stavělo do cesty jakékoli protivenství, neboť je dost Mocný na to, aby ze slabých činil silné a z nemocných zdravé. A i kdyby to zrovna neudělal, je pro naši duši lépe trpět a mít na zřeteli⁵⁰ Jeho Čest a Slávu a na sebe zapomenout. K čemu je život a zdraví, než k tomu, abychom o ně přišli⁵¹ pro tak Velkého Krále a Pána? Věřte mi, sestry, že nikdy nezbloudíte,⁵² půjdete-li tudy.⁵³

19. Za sebe vyznávám, že má ubohost a slabost mě mnohdy svedla k tomu, abych se bála a pochybovala; nepamatuji se však ani na jedinou situaci – přinejmenším od doby, co mi dal hábit bosé, ba ani po několik let předtím – kdy by mi neudělil Milost, jen ze Svého Milosrdenství, abych přemohla tato pokušení a abych se vrhla do toho, o čem jsem poznávala, že je to k Jeho větší službě, byť by to bylo sebetěžší. Zcela jasně poznávám, že jsem ze své strany dělala opravdu málo, Bůh však nechce víc, než jen toto rozhodnutí, aby pak On udělal všechno ze své. Kéž je vždy požehnán a pochválen, amen.

20. Měli jsme se odebrat do Kláštera naší Paní Pomoci – o kterém již bylo řečeno, že se nachází tři míle od Villanuevy – a zůstat tam, aby se mezitím upozornilo ve městě, že přijíždíme, neboť tak si to dohodli, a bylo správné, abych byla těmto otcům, kteří cestovali s námi, poslušná ve všem. Tento dům⁵⁴ se nachází na velmi líbezné samotě; a když jsme se k němu přiblížili, bratři vyšli naproti, aby přijali svého převora⁵⁵ s velkou uspořádaností. Jelikož kráčeli bosí a se svými plášti z hrubé vlny, povzbudili nás tím všechny ke zbožnosti, a mne osobně to velmi dojalo, neboť mi připadalo, že se nacházím v oné kvetoucí době našich svatých otců.⁵⁶ Na oné louce vypadali jako bílé voňavé květy, a takoví, jak osobně věřím, skutečně jsou před Bohem, protože – dle mého názoru – slouží se Mu tam velmi opravdově. Vstoupili do kostela za zpěvu Te Deum, s velmi umrtvenými hlasy.⁵⁷ Vstupuje se do něj pod zemí⁵⁸ – jakoby jeskyní – která mi připomínala našeho otce Eliáše. Já putovala s takovou vnitřní radostí, že bych zcela jistě považovala za dobře vynaloženou i mnohem delší cestu; i když mi bylo hodně líto, že mezitím již zemřela ta světice,⁵⁹ jejímž prostřednictvím náš Pán založil tento dům, a já si nezasloužila ji spatřit, i když jsem po tom velmi toužila.

21. Zdá se mi, že nebude zbytečné pojednat zde trochu o jejím životě a jakými cestami tam náš Pán ráčil založit tento klášter, který přinesl tolik prospěchu mnoha duším z okolních míst, podle toho, jak jsem informována; a abyste při pohledu na kajícnost této světice poznaly, mé sestry, jak pozadu zůstáváme my, a abyste obnovily své úsilí ve službě našemu Pánu; vždyť není důvod k tomu, abychom my byly méně, nepocházíme přece z lidí, kteří by byli tak jemní a urození;⁶⁰ neboť i když na tom nezáleží, říkám to proto,⁶¹ že měla původně velmi pohodlný život, ve shodě s tím, kým byla, jelikož pocházela z rodu vévodů z Cardony, a proto se také jmenovala doňa Catalina de Cardona. V těch několika případech, co mi napsala, se podepsala pouze: „hříšnice“.

22. O jejím životě předtím, než jí Pán udělil tak Velké Milosti, vypovědí ti, kdo sepíší její život, a rovněž podrobněji to mnohé, co je třeba o ní říci. Avšak pro případ, že byste její životopis neměly možnost poznat, zde uvedu to, co mi vyprávěly některé osoby, které se s ní stýkaly a které jsou důvěryhodné.

23. I když se tato světice pohybovala vždy mezi velmi urozenými osobami a pány, vždy si velmi hleděla své duše a konala skutky kajícnosti. Její touha po ní a po tom, aby odešla tam, kde by se mohla těšit z Boha a zaměstnat se konáním skutků kajícnosti, aniž by jí v tom kdokoli překážel, rostla. A tak to probírala se svými zpovědníky, a ti jí to nedovolili; jelikož je totiž dnes na svět brán takový ohled⁶² a jsou takřka zapomenuty ty Velké Milosti, které Bůh udělil světcům a světicím, kteří Mu sloužili na poušti, nedivím se, že se jim to zdálo být bláznovstvím. Ovšem Jeho Majestát nepřestává prokazovat Přízeň opravdovým⁶³ touhám, aby mohly být nakonec uskutečněny, zařídil to tak, že se šla vyzpovídat k jednomu otci františkánovi, který se jmenuje fra Francisco de Torres – kterého znám osobně velmi dobře a považuji ho za světce – a ten žije s velkou horlivostí v kajícnosti a vnitřní modlitbě již po mnoho let, ale také uprostřed velkých pronásledování. Jelikož dobře zná Milost, kterou Bůh udílí těm, kdo se namáhají Je⁶⁴ přijmout, řekl jí, aby neotálela, nýbrž následovala toto povolání, které jí Jeho Majestát adresoval. Nejsem si jistá, že šlo přesně o tato slova, ale smysl je zřejmý z toho, že to hned vzápětí uskutečnila.

24. Svěřila se jednomu poustevníku, který pobýval v Alcalá,⁶⁵ a prosila ho, aby odešel s ní,⁶⁶ ale aby to rozhodně nikomu neřekl; a dorazili na místo, kde nyní stojí tento klášter, kde nalezla jeskyňku, do níž se sotva vešla. Tam ji onen poustevník zanechal. Ovšem, jakou musela mít lásku, když se nestarala ani o to, co by jedla, ani o nebezpečí, která jí mohla hrozit,⁶⁷ ani o špatnou pověst, kterou si mohla vysloužit svým zmizením! Jakou opojenost musela zakoušet tato svatá duše, uchvácená tím, aby ji nikdo nerušil v její radosti ze Snoubence, a jak musela být rozhodnutá již nemít ráda svět, vždyť takovým způsobem utekla před všemi jeho uspokojeními!

25. Dobře to rozvažme, sestry, a povšimněme si toho, jak najednou⁶⁸ přemohla vše; neboť i když to, co děláte vy, není nic menšího, když vstupujete do tohoto svatého Řádu a nabízíte Bohu svou vůli a slibujete tak ustavičnou uzavřenost,⁶⁹ nejsem si jistá, zda tyto naše prvotní horlivosti u některých z nás nepomíjejí a zda se nenecháváme znovu podrobit v některých záležitostech své sebelásce. Kéž se zalíbí Božskému Majestátu, aby tomu tak nebylo, leč když už napodobujeme tuto světici v touze utéct ze světa, abychom mu byly ve všem velmi vzdáleny i v tom, co je vnitřní.⁷⁰

26. Mnoho věcí jsem vyslechla o velké drsnosti jejího života⁷¹ – a nejspíš i tak vím jen nepatrnou část – neboť když přebývala po tolik let v oné samotě s tak velkými touhami ji uskutečňovat,⁷² a neměla přitom nikoho, kdo by jí byl k ruce,⁷³ musela nejspíš zacházet se svým tělem strašlivě. Řeknu jen to, co od ní samotné slyšely některé osoby a mnišky u svatého Josefa v Toledu, které jednou přišla navštívit, jelikož se sestrami rozmlouvala s prostou přímostí, a taktéž se chovala i k jiným osobám, protože její prostota byla velká, a stejně taková byla nejspíš i pokora. A jako ta, která správně pochopila, že nemá nic sama ze sebe, byla velmi vzdálená jakékoli ješitnosti a prostě se radovala, když mohla vyprávět Milosti, které jí Bůh udílel, aby bylo kvůli Nim chváleno a oslavováno Jeho Jméno. Věc nebezpečná pro ty,⁷⁴ kdo nedospěli do jejího stavu, kterým to přinejmenším připadá jako sebechvála; ji ovšem přímost a svatá prostota od tohoto musely nejspíš oprostit, poněvadž jsem nikdy neslyšela o tom, že by se jí přisuzoval tento nedostatek.

27. Řekla o sobě, že pobývala v oné jeskyni osm let a po mnoho dní se živila jen polními rostlinami a kořínky; neboť když jí došly tři chleby, které jí ponechal ten, kdo tam s ní přišel,⁷⁵ neměla jej, dokud tamtudy náhodou nešel jeden pastýřek.⁷⁶ Ten jí pak obstarával chléb a mouku, neboť to, co pak jedla, byly jakési placky, uvařené na ohni, a nic jiného; a toto pouze každý třetí den. A to je velmi jisté,⁷⁷ neboť i bratři, kteří tam bydlí, jsou toho svědky, a přitom to již bylo později,⁷⁸ kdy už byla velmi strávená.⁷⁹ A tak ji někdy přiměli sníst nějakou tu sardinku nebo podobné věci – to bylo v době, kdy ona usilovala o zřízení kláštera⁸⁰ – a spíše jí to bylo ke škodě než k prospěchu.⁸¹ Víno nepila nikdy, nakolik je mi známo; bičování konávala masivním řetězem a často trvala dvě hodiny nebo přinejmenším hodinu a půl; žínice nosívala velmi drsné, jak mi to řekla jedna osoba, žena, která tam dorazila při návratu z pouti a zůstala u ní na přespání jednu noc, a dělala, že spí, a tak ji viděla, jak odkládá žínice, celé zkrvavené, a jak je čistí. A ještě mnohem horší bylo to, čím si procházela – jak to ona sama řekla těm mniškám, které jsem zmínila⁸² – od Démonů, kteří se jí zjevovali v podobě velkých psů a vrhali se jí na záda, a jindy jako zmije; ona z nich ovšem neměla žádný strach.

28. I po založení kláštera⁸³ odcházívala – ba běžně přebývala a spávala – ve své jeskyni, a do kláštera nedocházela, leč na Božské Oficium.⁸⁴ A předtím, než byl klášter zřízen, chodívala na Mši do jednoho kláštera mercedářů,⁸⁵ který je odtamtud vzdálen čtvrt míle, a někdy se tam vydávala po kolenou. Její šat byl z burielu,⁸⁶ a zhotovený tak, že se lidé domnívali, že jde o muže.⁸⁷ Po oněch letech, které tu strávila v takové samotě, se Pánu zlíbilo, aby se to rozkřiklo, a lidé k ní začali mít takovou úctu, že se jich už nemohla zbavit. Se všemi rozmlouvala s velkou blíženskou láskou a náklonností.⁸⁸ Jak běžel čas, příliv lidí byl stále větší; a komu se poštěstilo s ní promluvit, si to velmi považoval; ona tím však byla tak unavena, že jim říkávala, že ji tím zabíjejí. Občas se stávalo, že celé pole bylo plné vozů; takřka hned poté, co se tam usídlili bratři, nenacházeli jiné řešení než ji zvednout do výšky, aby jim mohla požehnat, a jen tak se jich zbavovali. Po osmi letech, co pobývala v jeskyni – která již byla mezitím zvětšena, poněvadž ji rozšířili ti, kteří tam za ní chodili – postihla ji velmi závažná nemoc, takže se domnívala, že umírá, a přesto celou tu dobu strávila v oné jeskyni.

29. Začala toužit, aby tam byl klášter bratří, a takto strávila nějakou dobu,⁸⁹ neboť nevěděla, pro jaký Řád by jej zřídila; a když se jednoho dne modlila před Křížem, který stále nosila u sebe, ukázal jí náš Pán bílý plášť, a ona pochopila, že patřil bosým karmelitánům, ačkoli se předtím nikdy nedoslechla, že by někdo takový na světě byl. V té době byly zřízeny pouze dva kláštery: ten v Manceře a v Pastraně.⁹⁰ Musela se pak na to nejspíš doptat; a když se dozvěděla, že takový klášter je v Pastraně – a ji pojilo velké přátelství s kněžnou z Eboli⁹¹ z dřívějších dob – manželkou Ruye Gómeze, jemuž Pastrana patří, vydala se tam, aby zjistila, jak by se dal zřídit tento klášter, po kterém tolik toužila.

30. Tam, v klášteře v Pastraně, v Kostele svatého Petra – neboť tak se jmenuje⁹² – přijala hábit naší Paní,⁹³ i když ne s úmyslem stát se mniškou ani složit sliby, neboť ji to nikdy netáhlo k tomu, aby se stala mniškou; poněvadž ji Pán vedl jinou cestou, zdálo se jí, že poslušností by jí byly odebrány její úmysly žít v přísnostech a samotě. V přítomnosti všech bratří tak přijala hábit naší Paní Karmelské.

31. Byl tam právě také otec Mariano⁹⁴ – o kterém už jsem se při příležitosti popisu těchto založení zmínila⁹⁵ – který mně samotné pak řekl, že se ho přitom zmocnilo takové vypojení mohutností a uchvácení, že bylo zcela mimo smyslové vnímání;⁹⁶ a že v tomto stavu spatřil mnoho zemřelých bratří a mnišek: jedny sťaté, jiné s uťatýma nohama a rukama, jako by byli umučeni, neboť tak to alespoň vyplývalo z onoho vidění. A to není člověk, který by tvrdil něco jiného, než co sám opravdu viděl, ba ani jeho duch není příliš navyklý na takováto vypojení, neboť Bůh ho běžně nevede touto cestou. Proste Boha, sestry, aby to byla pravda a abychom si i v našich časech zasloužili vidět tak velké dobro a abychom k nim samy patřily.⁹⁷

32. Odtud, z Pastrany, začala svatá Cardona usilovat o to, aby zřídila svůj klášter, a dokonce se kvůli tomu vrátila načas i ke Dvoru, odkud s takovou chutí předtím odešla – což pro ni nebylo zrovna malé trápení⁹⁸ – a tam se jí nevyhnula značná reptání a strádání; neboť jakmile vyšla z domu, nemohla se zbavit lidí. A to všude, kde se ocitla. Jedni si odstřihávali z jejího hábitu, jiní z pláště. Bylo to tehdy, co přišla do Toleda, kde pobyla u našich mnišek. Všechny mi pak potvrdily, že vůně po relikviích,⁹⁹ kterou mívala, byla tak velká, že dokonce i její hábit a opasek – rovněž poté, co je odložila, protože jí daly jiné a tyto jí odebraly – byly tak proniknuté touto vůní, že to bylo až ke Chvále¹⁰⁰ našeho Pána. A čím víc se k ní blížily, tím byla vůně výraznější, byť byl její oděv takového druhu¹⁰¹ – při všem tom horku, které bylo opravdu veliké – takže by spíše měl zapáchat. A to vím, že neřeknou¹⁰² nikdy nic jiného, leč plnou pravdu; a tak tím byly, pochopitelně, povzbuzeny k velké zbožnosti.

33. U Dvora i na jiných místech jí darovali toho tolik, že měla z čeho zřídit klášter a poněvadž obdržela příslušné dovolení, byl nakonec založen. Vybudoval se kostel, na místě, kde byla její jeskyně, a jí vybudovali jinou trochu stranou, kde měla též připravený prostorný hrob, a tam se zdržovala po většinu času ve dne i v noci. Netrvalo to ovšem dlouho, neboť tam pak žila ještě kolem pěti a půl roku, poté co byl už klášter, a při tak drsném způsobu života, jaký vedla i to, že tam prožila celou tuto dobu, se jevilo jako nadpřirozené. K její smrti došlo roku 1577, jak se mi nyní zdá.¹⁰³ Prokázali jí poslední poctu s velikánskou slavnostností, neboť jeden rytíř, který se jmenuje fra¹⁰⁴ Juan de León, měl k ní velkou úctu, a tak na tom velmi trval. Nyní je dočasně pohřbena v jedné kapli naší Paní, k níž měla krajní úctu, dokud se nevybuduje větší kostel, ve kterém by uložili její požehnané tělo, jak si to zaslouží.

34. Zbožnost, kterou vyvolává,¹⁰⁵ je v tomto klášteře skutečně velká, a tak se zdá, jako by v něm a v celém okolí, zvláště kolem oné samoty a jeskyně, kde pobývala, než se rozhodla zřídit klášter, stále zůstávala. Bylo mi potvrzeno, že byla tak unavena a sklíčena při pohledu na davy lidí, které si ji přicházely prohlédnout, že chtěla odejít někam jinam, kde by o ní nikdo nevěděl; a tak poslala pro toho poustevníka,¹⁰⁶ který ji tam zavedl, aby ji odvedl jinam, ale ten byl už mrtev. A tak náš Pán, který rozhodl, aby se tam zřídil tento dům naší Paní,¹⁰⁷ jí nedopřál, aby odtamtud odešla; neboť – jak říkám – poznávám, že se Mu tam hodně slouží. Je výborně zařízen a na nich¹⁰⁸ je zřetelně vidět, že si tu odloučenost od lidí vychutnávají; zvláště převor, kterého Bůh rovněž vytrhl (aby mu daroval tento hábit), z velkého pohodlí, a tak mu dobře odplatil tím, že mu udělil duchovní Dary.

35. Projevil nám tam mnoho blíženské lásky. Dali nám pro budoucí kostel, kam jsme šli zakládat,¹⁰⁹ poněvadž – vzhledem k tomu, že tato světice byla oblíbena u mnoha významných osob – byla velmi dobře zásobena paramenty. Já byla velmi utěšena oním pobytem tam, i když to bylo zároveň se značným pocitem zahanbení, a ten přetrvává; neboť jsem viděla, že ta, která tam žila v tak drsné kajícnosti, byla jen obyčejná žena jako já, ba jemnější, vzhledem k tomu, kým byla,¹¹⁰ a přitom ne tak velká hříšnice jako jsem já – jelikož v tomto ohledu nelze ani připustit srovnávání mezi jednou a druhou¹¹¹ – a já obdržela od našeho Pána mnohem větší Milosti mnoha druhů,¹¹² a ta,¹¹³ že jsem přesto dosud nebyla v pekle, jak by to odpovídalo mým velkým hříchům, byla velikánská. Jen touha ji napodobit, nakolik mohu, mě poněkud utěšovala, ne však příliš; protože celý můj život byl provázen touhami, ale skutky¹¹⁴ nečiním. Chraň mě Milosrdenství Boha, ve které jsem vždy důvěřovala pro Jeho Nejsvětějšího Syna a Pannu, naší Paní, jejíž hábit z Dobroty Páně nosím.

36. Když jsem byla jednoho dne po Přijímání v onom svatém kostele, zmocnilo se mě velmi velké usebrání s vypojením smyslů, které mě vytrhlo.¹¹⁵ Zpřítomnila se mi během toho tato svatá žena v intelektuálním vidění jako oslavené tělo a s ní několik andělů; řekla mi, abych se tím netrápila,¹¹⁶ leč snažila se pokračovat v těchto zakládáních. Osobně to chápu tak – i když to výslovně neuvedla – že mi v tom pomáhá před Bohem. Rovněž mi řekla jinou věc, kterou není proč zde psát.¹¹⁷ Já tím byla velmi utěšena a naplněna touhou strádat;¹¹⁸ a důvěřuji dobrotě Pána, že s tak velkou pomocí, jako jsou tyto modlitby,¹¹⁹ Mu budu moci trochu posloužit. Z toho¹²⁰ vidíte, mé sestry, jak tato její strádání záhy pominula a Sláva, kterou má, bude bez konce. Namáhejme se tedy, pro lásku k našemu Pánu, následovat tuto naši sestru tím, že si budeme protivit¹²¹ sebe samy, jako si i ona protivila sebe samu, záhy dokončíme svůj den,¹²² poněvadž vše trvá tak krátce a brzy končí.

37. Do Villanuevy de la Jara jsme dorazily o první neděli postní, což byl toho roku předvečer slavnosti Stolce svatého Petra, den svaté Barbaciány, roku 1580.¹²³ Téhož dne byla uložena Nejsvětější Svátost v Kostele slavné svaté Anny, a to během hlavní Mše. Vyšla nás přijmout celá radnice a některé další osobnosti, včetně doktora Erviase, a pak jsme pokračovali společně a sestoupili jsme u městského kostela, který byl hodně daleko od kostela svaté Anny. Radost celého obyvatelstva byla tak velká, že mě naplnilo nemalou útěchou, když jsem viděla spokojenost, se kterou zde přijali Řád Nejsvětější Panny, naší Paní. Už zdálky jsme slyšely vyzvánění zvonů. Když jsme vstoupily do kostela, zahájili chvalozpěv Te Deum,¹²⁴ střídavě jeden verš figurálně chrámový sbor, druhý lid s varhanami. Když skončil, uložili Nejsvětější Svátost do jedněch nosítek a Sochu naší Paní do druhých, s Kříži a korouhvemi. Procesí se vydalo na cestu s velkou slavnostností.¹²⁵ My se svými bílými plášti a se závojem přes tvář¹²⁶ kráčely uprostřed, poblíž Nejsvětější Svátosti, a spolu s námi také naši bosí bratři – kterých bylo v tamním klášteře¹²⁷ značně – a františkáni – neboť v onom městě je jejich klášter svatého Františka – tam šli rovněž, a jeden bratr dominikán, který se tam zrovna nacházel, i když byl sám, potěšilo mě vidět tam onen hábit. Poněvadž to bylo daleko, cestou se nacházelo mnoho Oltářů. Několikrát se tedy všichni zastavili; zpívali přitom sloky o našem Řádu, což nás naplňovalo velkou zbožností, a také, když jsme viděli, že všichni chválí Velkého Boha, kterého jsme přinášeli s sebou,¹²⁸ a že kvůli Němu se dělalo tolik povyku kolem sedmi bosých chudinek, které jsme tam kráčely. O tomto všem jsem rozvažovala a naplňovalo mě to značným zahanbením, když jsem si uvědomovala, že kráčím mezi nimi, a že kdyby se mnou měli jednat podle toho, jak jsem si zasloužila, všichni by se museli obrátit proti mně.

38. Popsala jsem tuto poctu, které se dostalo hábitu Panny, tak zeširoka jen proto, abyste chválily našeho Pána a vyprošovaly u Něj, aby se Mu tímto založením¹²⁹ sloužilo; vnímám totiž vždycky víc uspokojení, když se tak děje¹³⁰ s velkým pronásledováním a strádáními a pak to také s větší chutí vyprávím. Je pravda, že tyto sestry, které zde byly,¹³¹ si jimi¹³² stejně prošly předtím po takřka šest let; přinejmenším pět a půl, než přišly do tohoto domu slavné svaté Anny, a to navíc, ponecháme-li stranou také velkou chudobu a strádání, které měly zpočátku s obstaráváním obživy, protože nikdy nechtěly prosit o almužnu. Důvodem bylo, že nechtěly, aby to vypadalo, že jsou tam proto, aby je místní obyvatelstvo živilo, a rovněž velká kajícnost, které se oddávaly, stejně tak jako častý půst a skromné jídlo, špatné postele a velmi maličký dům, jenž představoval – vzhledem k velké uzavřenosti,¹³³ kterou vždy zachovávaly – nemalé strádání.

39. Největší utrpení, které měly – jak mi bylo řečeno – byla ovšem velikánská touha vidět se v hábitu,¹³⁴ neboť toto je velikánsky mučilo ve dne v noci, poněvadž se jim zdálo, že se toho nikdy nedožijí; a tak veškerá jejich modlitba, velmi obvykle spojená se slzami, spočívala v tom, aby jim Bůh udělil tuto Milost, a když pak viděly, že se vyskytla nějaká další překážka, byly tím krajně sklíčené a jejich kajícnost rostla. Z toho, co vydělávaly, si odpíraly výdaje na jídlo, jen aby mohly zaplatit posly, kteří přijížděli ke mně, a aby projevily svou vděčnost, nakolik mohly při své chudobě, těm, kdo jim byli s to v tom trochu pomoci.¹³⁵ Osobně nyní jasně chápu – poté, co jsem s nimi byla ve styku a viděla jejich svatost – že to jejich modlitby a slzy zařídily, aby je Řád přijal; a tak jsem hned považoval za větší poklad, že jsou v něm¹³⁶ takové duše, než kdyby tamní mnišky měly bohatou rentu; a doufám, že dům bude dělat velké pokroky.

40. Nuže, když jsme vstoupily do domu, ony stály všechny u dveří uvnitř,¹³⁷ každá ve svém vlastním oděvu;¹³⁸ neboť jak vstoupily, tak byly oblečeny, jelikož nikdy nechtěly přijmout oděv beátek,¹³⁹ poněvadž doufaly v toto,¹⁴⁰ i když oděv, který měly, byl hodně počestný;¹⁴¹ takže bylo hned zjevné, jak malou starost přikládaly samy sobě, podle toho, že se nijak nezdobily,¹⁴² a takřka všechny tak křehké, že bylo hned vidět, jak velmi kající život vedly.

41. Přijaly nás se spoustou slz velké spokojenosti, a bylo zřejmé, že nejsou předstírané, a také jejich mnohé ctnosti z radosti, kterou nyní mají, a z pokory a poslušnosti převorce a z toho, jak všem těm, které přišly zakládat,¹⁴³ nevědí, jaké další potěšení by jim ještě prokázaly.¹⁴⁴ Žádná z nich neporoučela,¹⁴⁵ nýbrž ve velkém sesterství se každá z nich snažila, jak nejlépe mohla. Dvě z nich, které byly starší, zařizovaly, cokoli bylo potřeba; ostatní nikdy s nikým¹⁴⁶ nemluvily, ba ani nechtěly. Nikdy neměly ve dveřích klíč, leč jen závoru, ani se žádná z nich neodvažovala k nim přistupovat, nýbrž odpovídala pouze ta nejstarší. Spaly hodně málo, aby si vydělaly na jídlo a aby nepřicházely o vnitřní modlitbu, které věnovaly spoustu hodin; o svátcích celé dny.

42. Řídily se knihami fra Ludvíka z Granady a fra Petra z Alkantary. Většinu času recitovaly Božské Oficium¹⁴⁷ na základě té trochy schopnosti číst, kterou měly – neboť pouze jedna z nich čte dobře – a z odlišných breviářů. Jedny breviáře totiž měly podle dávného římského ritu od nějakých kleriků – poněvadž ti už je nepoužívali – jiné získaly, jak mohly;¹⁴⁸ a poněvadž neuměly dobře číst, trávily tím mnoho hodin.¹⁴⁹ Nerecitovaly to však tam, kde by mohly být slyšet zvenčí. Bůh přijal jejich dobrý úmysl,¹⁵⁰ neboť málokdy se je modlily správně.¹⁵¹ Když se s nimi začal stýkat otec fra Antonín od Ježíše, rozhodl, aby se nemodlily, leč jen Oficium naší Paní.¹⁵² Měly svou pec, ve které pekly chléb; a to vše s velkou spořádaností, jako kdyby nad sebou měly někoho, kdo jim přikazuje.

43. Mě to vedlo ke chválení našeho Pána, a čím déle jsem s nimi rozmlouvala, tím víc rostla má spokojenost s tím, že jsem tu přijela. Zdá se mi, že kvůli mnohým strádáním, kterými si musely projít, Pán nechtěl upřít útěchu těmto duším. A ty z mých společnic, které tam setrvávají,¹⁵³ mi pak říkaly, že během prvních dnů s nimi sice měly nějaký ten rozpor; ale čím více prý pak poznávaly a objevovaly jejich ctnost, byly stále šťastnější, že mohou být s nimi, a měly je velmi rády. Velké věci¹⁵⁴ zmůže svatost a ctnost! Je sice pravda, že tyto mnišky byly takové, že i kdyby narazily na spoustu obtíží a strádání, snášely by je s Pánovou Přízní dobře, protože touží trpět v jeho službě; a sestra, která by v sobě nepociťovala tuto touhu, ať se nepovažuje za opravdovou bosou karmelitku, vždyť našimi touhami nemá být odpočívání,¹⁵⁵ nýbrž strádání,¹⁵⁶ abychom alespoň v něčem napodobovaly svého skutečného Snoubence.¹⁵⁷ Kéž se zalíbí Jeho Majestátu, aby nám k tomu udělil Svou Milost, amen.

44. Tato poustevna svaté Anny vznikla následujícím způsobem: v onom uvedeném městečku Villanueva de la Jara žil jeden klerik,¹⁵⁸ pocházející ze Zamory, který byl dříve bratrem naší Paní Karmelské.¹⁵⁹ Měl velkou úctu ke slavné svaté Anně. Jmenoval se Diego de Guadalajara, a tak vedle svého domku dal zbudovat tuto poustevnu a měl se tak kde účastnit Mše Svaté. A kvůli oné velké Úctě, kterou měl, se vydal do Říma a přinesl s sebou zpět bulu s mnoha odpustky pro tento kostelík a poustevnu. Byl to ctnostný a usebraný muž. Než zemřel, ve své závěti ustanovil, aby tento dům a všechno, co měl, připadl nějakému klášteru mnišek naší Paní Karmelské; a pokud by se toto neuskutečnilo, aby měl dům kaplana, který by tam odsloužil několik Mší v týdnu, zatímco v případě, že by se zřídil klášter, ona povinnost sloužit Mše by zanikla.

45. S kaplanem to tak bylo po víc než dvacet let, takže majetek se mezitím pořádně ztenčil, neboť když do domu přišly tyto mladé ženy, už měly jen jej. Kaplan bydlel ve vedlejším domu, který ke kaplanskému místu příslušel také; ten teď připadne klášteru se vším ostatním, což je i tak hodně málo; ovšem Boží Milosrdenství je tak Veliké, že Pán jistě nepřestane prokazovat Přízeň tomuto domu Své slavné babičky. Kéž se zalíbí Jeho Majestátu, aby se Mu v něm vždy sloužilo a aby Jej všichni tvorové chválili navěky a navždy, amen.