KARMEL - Hora Matky Boží

[31. kapitola]¹

V této kapitole se začíná pojednávat o založení Kláštera slavného svatého Josefa a svaté Anny v městě Burgosu. První Mše byla sloužena 19. dne měsíce dubna, ve velikonočním oktávu. Roku 1582.

1. Je to již víc než šest let, co mi některé velmi zbožné osoby ze Společnosti Ježíšovy, letité a vzdělané a duchovní,² říkaly, že by se velmi posloužilo našemu Pánu, kdyby se zřídil jeden dům tohoto posvátného Řádu³ i v Burgosu. Uváděly mi k tomu řadu důvodů, jež i mne ponoukaly k tomu, abych si to přála. Pro mnohá strádání Řádu a jiná zakládání jsem ovšem neměla příležitost,⁴ abych se o to postarala.

2. Roku 1580, když jsem pobývala ve Valladolidu, projížděl tamtudy arcibiskup z Burgosu,⁵ neboť právě tehdy mu tam byla svěřena biskupská služba, jelikož předtím ji vykonával na Kanárských ostrovech, a tak se tam ubíral.⁶ Požádala jsem tedy biskupa z Palencie, dona Alvara de Mendozu (o kterém jsem už řekla, že prokazuje velkou přízeň tomuto Řádu, protože byl první, který přijal Klášter svatého Josefa v Ávile, když tam byl biskupem, a i později nám vždy prokazoval mnohou přízeň, a bere záležitosti tohoto Řádu za své, zvláště ty, o které jej požádám), a ten mi odpověděl, že ho o ně⁷ velmi rád poprosí; jelikož se mu totiž zdá, že se v těchto domech slouží našemu Pánu, vždy se těší z toho, když se nějaký další založí.

3. Arcibiskup nechtěl přijet až do Valladolidu, nýbrž usadil se v Klášteře svatého Jeronýma, kde mu palentinský biskup⁸ vystrojil slavnostní přijetí a odebral se na hostinu s ním a aby mu předal nějaký pás⁹ nebo nevímjaký obřad to byl, co měl biskup vykonat. Tam jej rovněž poprosil o svolení, abych mohla v Burgosu založit klášter. On řekl, že je milerád dá, neboť dokonce i na Kanárských ostrovech chtěl a toužil se postarat o to, aby měl jeden z těchto klášterů, neboť věděl, jak se v nich slouží našemu Pánu. Pocházel totiž z místa, kde jeden takový byl, a velmi dobře mě znal. A tak mi biskup řekl, abych se o dovolení už dál nestarala, vždyť on¹⁰ se z toho tak velmi zaradoval. A poněvadž Koncil¹¹ nevyžaduje, aby se dalo písemně, nýbrž aby s tím ordinář jednoduše souhlasil, že je možné je brát jako již udělené.

4. U předchozího založení v Palencii jsem uvedla ono velké protivenství, které mi znemožnilo v té době zakládat: totiž, že jsem zprvu byla velmi nemocná, takže se už domnívali, že nepřežiji, a dosud jsem se nezotavila.¹² I když něco takového mi obvykle tolik nebrání, abych uskutečnila to, v čem vidím službu Bohu, a tak vlastně nechápu, co bylo příčinou takové nechuti, kterou jsem tehdy měla.¹³ Kdyby se totiž mělo jednat o malou možnost,¹⁴ u jiných založení jsem ji měla ještě menší. Mně se zdá, že šlo o Démona – mám-li soudit podle toho, co jsem pak viděla, že se stalo – a tak bývalo obvyklé, že pokaždé, když jsem měla při nějakém založení strádat (jelikož mě už náš Pán zná jako velmi ubohou), vždy mi pomáhá slovy i činy. Několikrát jsem přemýšlela i o tom, že když jsem při některých zakládáních žádná strádání neměla, Jeho Majestát mě na nic neupozorňuje. Tak tomu bylo i u tohoto: jelikož věděl, čím bude třeba projít, hned od počátku mi začal dodávat odvahy. Kéž je za všechno pochválen! Tak tomu bylo i zde – jak už jsem uvedla při založení v Palencii, neboť se o nich jednalo společně – kdy mi na způsob pokárání řekl, čeho že se to bojím a kdy že mi snad scházel: Jsem stále týž; neopomeň tato dvě založení uskutečnit.¹⁵ Jelikož v té předchozí kapitole již bylo řečeno, jakou odvahu ve mně tato slova zanechala,¹⁶ není důvod proč to znovu uvádět zde, neboť okamžitě mě opustila veškerá liknavost. Z toho je zřejmé, že příčinou nebyla ani nemoc ani stáří. Tak jsem začala vyjednávat jedno i druhé založení, jak bylo řečeno.

5. Zdálo se, že je lépe uskutečnit nejprve to v Palencii, jelikož to bylo blíže – a poněvadž počasí bylo tak drsné a Burgos tak studený – a také aby se tím potěšilo palentinského biskupa; a proto se to tak udělalo, jak již bylo řečeno. A jelikož se během pobytu tam naskytlo ono založení v Sorii, zdálo se – neboť tam už bylo vše připraveno – že je lépe cestovat nejprve tam a odtamtud teprve do Sorie.¹⁷ Palentinskému biskupu se zdálo vhodné – a já ho tedy o to požádala – že by bylo vhodné zpravit arcibiskupa o tom, co se děje. A tak odtamtud¹⁸ poslal, po mém odcestování do Sorie, jednoho kanovníka k arcibiskupovi ne za jiným, než tímto účelem, který se jmenuje Juan Alonso. A arcibiskup mi napsal, s jak velkou láskou touží po mém příjezdu a že věc už projednal s kanovníkem, ba napsal i jeho Blahorodí,¹⁹ že to nechává na něm, a že tak udělal proto, že zná Burgos a že je zapotřebí do něj vstoupit jen s jeho souhlasem.

6. Prostě, rozhodnutí, abych tam nejprve přicestovala a projednalo se to nejprve se zástupci města, ale i kdyby to snad svolení nedalo, že mu tím stejně nemohou svázat ruce, aby mi je on sám i tak dal. Že však právě navštívil první klášter v Ávile a rozpomenul se přitom na onen velký povyk a protivenství, které se rozpoutalo,²⁰ a že tak tomu zde chce předejít. Že není vhodné zřídit klášter, pokud by byl bez renty nebo souhlasu města, jinak že by to pro mne nebylo dobré, a že proto to říká.

7. Biskup to již považoval za hotové – a právem – jelikož mi bylo řečeno, abych se tam odebrala, a tak mi vzkázal, abych jela. Mně ovšem přišlo, že u arcibiskupa vnímám poněkud nedostatek odvahy, a tak jsem mu napsala s poděkováním za milost, kterou mi prokazuje, že se mi ale zdá, že by bylo horší zakládat u vědomí, že to město nechce, než založit rovnou, aniž by se cokoli řeklo; s jeho Blahorodím by se tím totiž vstoupilo do horšího sporu. Zdá se, že jsem uhodla, jak málo bych se na něj mohla spolehnout, kdyby se naskytlo nějaké protivenství, a tak jsem mu napsala také, že se o to vynasnažím, ale že to považuji za nesnadné, poněvadž u podobných záležitostí bývají názory vždy protichůdné. Napsala jsem i palentinskému biskupovi a prosila jsem jej, aby se – vzhledem k tomu, že z léta už zbývalo tak málo a mých nemocí bylo příliš na to, abych se mohla zdržovat v tak chladném kraji – založení pro tentokrát nechalo být.²¹ Nevznesla jsem žádnou pochybnost ohledně arcibiskupa, protože byl již tak rozmrzelý, že pořád nacházím nějaké obtíže, když on projevil tolik dobré vůle, a rovněž abych mezi ně nevnesla nějakou neshodu, jelikož jsou přátelé; a tak jsem se ze Sorie vydala do Ávily bez větší starosti hned tak se tam odebrat, a mé putování do domu svatého Josefa v Ávile bylo kvůli jistým záležitostem hodně nezbytné.²²

8. V tomto městě Burgosu však bydlela jedna svatá vdova, jmenovala se Catalina de Tolosa, původem z Vizcaye,²³ jejíž ctnosti kdybych měla vylíčit, musela bych se pořádně rozepsat, jak co se týče kajícnosti, tak vnitřní modlitby, štědrých almužen a blíženské lásky, velmi zdravého úsudku a hodnoty. Dvě dcery nechala vstoupit do Kláštera Početí našeho Řádu, který je ve Valladolidu – myslím, že je to čtyři roky – a do Palencie další dvě, kde vyčkala na to, až se založí, a než jsem z onoho založení odcestovala, je přivedla.²⁴

9. Všechny čtyři, odkojené takovou matkou, se náramně vydařily, neboť nepůsobí jinak než jako andělé. Všem jim dala dobrá věna a vybavila je vším naprosto dokonale, jelikož ona sama je hodně taková; vše, co dělá, je velmi důkladné, a může si to dovolit, protože je bohatá. Když přijela do Palencie, byly jsme si tak jisty povolením arcibiskupa, že nás ani nenapadlo, že by se tomu mělo něco vzepřít. A tak jsem ji poprosila, aby mi našla dům do pronájmu, abychom mohly převzít vlastnictví, a zřídila v něm mříže a vindy, a nechala to napsat na můj účet, protože mi vůbec nepřišlo na mysl, že by měla něco zaplatit ona, leč aby ji jen půjčila. Ona po tom tak toužila,²⁵ že hodně nelibě nesla, že se to pro tentokrát nechalo být. A tak poté, co jsem já odcestovala do Ávily – jak už jsem uvedla²⁶ – bez jakékoli starosti, abych o tom vyjednávala nyní, ona to nenechala být a poněvadž se jí zdálo, že nejde o nic jiného, než mít povolení města, aniž by mi cokoli řekla, začala je obstarávat.

10. Měla dvě sousedky, významné osoby a velké Boží služebnice, které po tom rovněž velice toužily, matka a dcera. Matka se jmenovala doňa María Manrique. Měla syna, který byl městským radním a jmenoval se don Alonso de Santo Domingo Manrique; dcera se jmenovala doňa Catalina. Obě to s ním probraly, aby o to požádal na radnici. On promluvil s Catalinou de Tolosa, aby mu řekla, o jaký základ se opíráme,²⁷ protože by je²⁸ nemohli udělit, kdybychom neměly žádný. Ona prohlásila, že by se zavázala – a poté to tak opravdu udělala – dát nám dům, pokud by nám scházel, a co jíst. A s tím²⁹ vystavila písemnou žádost, podepsanou svým jménem. Don Alonso se o to tak obratně postaral, že dosáhl souhlasu všech radních i arcibiskupa, a doručil jí písemné svolení. Ona sama mi pak hned poté, co se to začalo jednat, napsala, že je právě obstarává. Já to považovala za žert, protože vím, jak neradi připouštějí obvykle městští radní chudé kláštery, a jelikož mi ani nepřišlo na mysl, že by se ona mohla zavázat k tomu, co udělala, připadalo mi, že bude zapotřebí mnohem víc.³⁰

11. Přesto, když jsem to jednoho dne v oktávu svatého Martina odporoučela našemu Pánu, přemýšlela jsem, co by se mohlo udělat, kdyby jí bylo³¹ přece jen dáno, neboť abych se vydala do Burgosu s tolika nemocemi, jelikož tam bývají zimy hodně zdraví škodlivé, vzhledem k tomu, jak chladné je to místo, to se mi zdálo, že nelze připustit. A že by byla troufalost podniknout tak dalekou cestu, když jsem sotva absolvovala jinou, tak drsnou – jak už jsem řekla – když jsem cestovala ze Sorie, a ani otec provinciál³² by mi to nedovolil. Přemýšlela jsem o tom, že by tam mohla jet palentinská převorka,³³ neboť kdyby bylo všechno připraveno, nemusela by už nic dalšího zařizovat. Když jsem o tom takto uvažovala a byla jsem velmi rozhodnutá nejet, tu mi Pán říká následující slova, z nichž jsem vyrozuměla, že povolení již bylo vydáno: Nevšímej si těch zim, neboť Já jsem skutečné horko. Démon se snaží všemi silami onomu založení zabránit. Ty vynalož ty své z Mé strany, aby se uskutečnilo, a neopomeň se tam odebrat osobně, neboť to přinese velký prospěch.

12. Díky tomu jsem změnila názor, i když přirozenost ve věci strádání někdy odpuzuje, ne však rozhodnutí trpět pro tohoto Velkého Boha. A tak Mu říkám, aby se na tyto pocity neohlížel, myslím tím pocity mé slabosti, když mi přikazuje, co Mu poslouží, že s Jeho Přízní to vše neopomenu udělat. Bylo tehdy hodně sněhu a zima. Co mě činí nejvíc zbabělou, je málo zdraví, neboť když je mám, u všeho mi připadá, že mě to nebude stát nic; během tohoto založení mě však právě toto³⁴ unavovalo velmi běžně. Zima byla tak mírná, alespoň, jak jsem ji pociťovala já, že jsem se cítila stejně, jak bych byla v Toledu. Pán přesně vyplnil Svá Slova, která o tom pronesl.

13. Jen pár dnů to trvalo, než mi doručili povolení s dopisy od Cataliny de Tolosa a její přítelkyně, doni Cataliny, které mě vybízely k velkému spěchu, neboť se obávaly,³⁵ aby nedošlo k nějaké nepřístojnosti; neboť tam v oné době přišel zakládat také Řád viktorinů,³⁶ a Řád obutých Karmelu se tam rovněž intenzivně pokoušel založit. Později dorazili ještě basiliáni, což působilo jako značná překážka a věc opravdu prazvláštní, že se nás sešlo najednou tolik, ale rovněž to bylo ke Chvále našeho Pána, že toto místo projevilo velkou blíženskou lásku, neboť město jim všem udělilo povolení velmi rádo, třebaže již nežilo v době někdejší prosperity. Já ostatně vždy slýchala, jak se chválí blíženská láska tohoto města, nemyslela jsem ovšem, že by šla až tak daleko. Jedni upřednostňovali jedny, druzí jiné. Arcibiskup si však hleděl všech nepatřičností, k nimž tak mohlo docházet, a bránil tomu, jelikož se mu zdálo, že je to břemeno pro chudé řády,³⁷ které se tak nemohly uživit. Možná to byly i ony samy³⁸ nebo to podněcoval Démon, aby odstranil ono velké dobro, které působí Bůh tam, kde je hodně klášterů, neboť Ten je dostatečně mocný na to, aby jich udržel mnoho stejně dobře, jako málo.

14. Nuže, kvůli této okolnosti mě tyto svaté ženy nabádaly natolik ke spěchu, že bych – kdyby to záleželo jen na mně – vyrazila hned, nebýt jiných záležitostí, jež bylo třeba zařídit. Byla jsem si totiž vědoma toho, že jsem mnohem víc povinována, aby se taková příležitost nezmařila kvůli mně, když jsem viděla, že ony na to vynakládají takovou píli. Ze slov, které jsem vyrozuměla,³⁹ bylo zřejmé, že dojde k velkému protivenství; já ovšem nemohla vědět, od koho a odkud. Catalina de Tolosa mi totiž napsala, že má již jistý i dům, ve kterém žije, aby bylo možné převzít vlastnictví; město v pořádku; arcibiskup rovněž tak. Nebyla jsem s to pochopit, kdo měl být tím protivenstvím, které nám měli nastražit Démoni. O tom, že ona slova, která jsem vyrozuměla, pocházejí od Boha, jsem totiž nepochybovala.

15. Nakonec dává Jeho Majestát víc světla představeným, neboť když jsem napsala otci provinciálovi,⁴⁰ zda mohu odcestovat s ohledem na to, co jsem vyrozuměla, on mi v tom nebránil,⁴¹ ovšem zeptal se mě, zda mám písemné svolení arcibiskupa. Já to tak napsala do Burgosu. Odpověděli mi, že s ním se to dojednalo, když se žádalo o povolení i město, a já to považovala za dostatečné.⁴² Toto, spolu se všemi slovy, jež jsem v této věci uvedla, působilo dojmem, že není proč pochybovat.⁴³

16. Otci provinciálovi se zlíbilo cestovat na toto založení s námi. Zčásti proto, že byl zrovna méně zaneprázdněný, jelikož adventní kázání již skončil⁴⁴ a potřeboval jet na vizitaci do Sorie – poněvadž poté, co byl tamější klášter založen, jej neviděl – a byla to jen malá zajížďka; zčásti však i proto, aby ohlídal mé zdraví na cestách, jelikož doba byla tak drsná a já tak stará a nemocná, a zdá se, že jim⁴⁵ poněkud záleží na tom, abych ještě žila. A to bylo jistě Božím Řízením, protože cesty byly takové, že toky byly rozvodněné, takže bylo skutečně zapotřebí, aby s námi cestoval on a jeho společníci, a ohlídali, kudy se cestuje, a pomohli tahat vozy z bahna. Zvláště z Palencie do Burgosu, neboť byla velká troufalost vyrazit odtamtud v době, kdy jsme vyrazili. Je pravda, že náš Pán mi řekl, že můžeme klidně jet, abych se nebála, že On bude s námi; to já ovšem otci provinciálovi tehdy neřekla. Těšilo mě to však během velkých strádání a nebezpečí, v nichž jsme se ocitli, zvláště v jednom úseku poblíž Burgosu, který nazývají Mosty,⁴⁶ kde tolik pršelo a po tak dlouhou dobu, že se vody přelévaly přes ony mosty, do té míry, že se nezdálo možné ani nebylo vidět, kudy je třeba jet, nýbrž jen samá voda, a z jedné i druhé strany bylo velmi hluboko. Prostě, je to velká opovážlivost tamtudy projet, zvláště s vozy, neboť stačilo jen trochu uhnout, a všechno je rázem ztraceno, a tak se také stalo s jedním z nich,⁴⁷ že se ocitl v tomto nebezpečí.

17. Najali jsme si sice vůdce v jednom hostinci, který se nachází před oním přejezdem, který on znal; jisté však je, že i tak je pořádně nebezpečný. Nuže, ubytování, vzhledem k tomu, že se nedaly urazit obvyklé denní etapy kvůli špatným cestám, jelikož bylo běžné, že vozy úplně zapadly do bahna, a tak se musela přepřáhnout zvířata od jednoho vozu k druhému, aby se postupně vytáhly. Otcové, kteří tam cestovali s námi, si přitom pořádně vystáli, poněvadž jsme zjistili, že jsme s sebou vzali příliš mladé a bezstarostné vozky. Že jsme cestovali s otcem provinciálem, s sebou neslo velkou úlevu, neboť ten se naopak staral o všechno, a má tak mírnou povahu, že to vypadá, jako by na něm žádné strádání neulpívalo.⁴⁸ A tak to, které bylo velké, usnadňoval natolik, že se zdálo malé, ne ovšem ty mosty, jelikož tam se nikdo nevyhnul pořádnému strachu. Dívat se totiž na to, jak se vrháte do záplavy vod⁴⁹ bez jediné stopy po nějaké cestě a bez plavidla, to – navzdory tomu, jak mě náš Pán povzbuzoval – vzbuzoval strach i ve mně. Co si teprve měly počít mé společnice? Putovalo nás osm: dvě, které se měly se mnou pak vrátit, a pět, které měly zůstat v Burgosu, čtyři chórové mnišky, a jedna laická sestra.⁵⁰ Myslím, že jsem dokonce neuvedla, jak se jmenuje otec provinciál. Je to fra Jeroným Gracián od Matky Boží, kterého jsem již zmínila vícekrát. Já cestovala s velmi úpornou bolestí v krku, která se mě zmocnila při příjezdu do Valladolidu, a aniž by mě přešla horečka; proto i jíst pro mne představovalo pořádnou bolest. To však působilo, že jsem se alespoň tolik netěšila⁵¹ z událostí našeho cestování. Tato bolest mi vydržela až doteď, kdy je konec června, a i když už není tak úporná, přece jen je pořádně krušná. Všechny sestry cestovaly spokojené, poněvadž když už se jednou překonalo nebezpečí, bylo o čem v rekreaci povídat. Je to velká věc: strádat pod poslušností, zvláště pro ty, které ji zachovávají tak obvykle jako tyto mnišky.

18. Po takto špatných cestách jsme dorazili do Burgosu, a bylo třeba přes rozvodněnou řeku před vjezdem do něj. Náš otec však nejprve chtěl, abychom si prohlédli Svatého Ukřižovaného,⁵² abychom Mu onu záležitost svěřili a abychom nejprve přenocovali, poněvadž jsme dorazily brzy, neboť byl pátek, den po Obrácení svatého Pavla, 26. dne měsíce ledna. Rozhodlo se, že se hned po příjezdu přistoupí k založení, a já s sebou přivezla spoustu dopisů od kanovníka Salinase (o kterém byla řeč už při založení v Palencii⁵³ a toto zdejší jej nestojí méně) a od dalších význačných osob, aby byli jeho příbuzní nakloněni této záležitosti, a také pro další přátele, velmi úpěnlivě napsané.

19. A tak to také udělali, neboť hned následujícího dne mě všichni přišli navštívit, i zástupci města s tím, že nelitují toho, co přislíbili, nýbrž že se naopak těší z mého příjezdu, a abych sama zvážila, v čem by mi mohli prokázat přízeň.⁵⁴ Vzhledem k tomu, že pokud jsme přijeli s trochou strachu, pak s ohledem na město, měli jsme za to, že nyní už bude vše jednoduché. Dokonce jsme původně zamýšleli – nebýt toho, že jsme dorazili do domu dobré Cataliny de Tolosa s onou velikánskou vodou – že to dáme vědět biskupovi, abychom hned odsloužili první Mši, jak to dělám takřka všude; ovšem kvůli tomuto⁵⁵ se od toho upustilo.⁵⁶

20. Oné noci jsme si s velkým pohodlím, které nám připravila tato svatá žena, odpočinuli, i když mě to stálo strádání; rozdělala totiž velký oheň, aby se vysušila voda,⁵⁷ a i když to bylo v krbu, mně to udělalo tak zle, že jsem dalšího dne nedokázala zvednout hlavu a musela jsem s příchozími rozmlouvat vleže přes okénko s mříží, přes které jsme daly závoj. A poněvadž to byl den, kdy jsem nutně musela vyjednávat, bylo to pro mne velmi trapné.⁵⁸

21. Hned zrána se otec provinciál odebral k jeho Milosti⁵⁹ pro požehnání, neboť jsme si mysleli, že nic dalšího nebude zapotřebí. Zastihl jej ovšem tak změněného a rozhněvaného, že jsem přijela bez jeho povolení – jako kdyby mi to nepřikázal on sám a nic se z celé záležitosti neprobralo – a tak mluvil s otcem provinciálem rozhněvaně na mne. I když pak uznal, že mi přikázal, abych přijela, řekl, že jsem měla být sama, aby se to projednalo. Ovšem abych přijela s tolika mniškami, Bůh nás chraň před nevolí, kterou jsem tím u něj vyvolala! Vysvětlovat mu, že s městem je už vše dojednáno, jak mě o to žádal, že tedy není o čem dále vyjednávat, nýbrž jednoduše založit, a že palentinský biskup⁶⁰ – kterého jsem se já sama dotázala, zda je dobré, abych přijela⁶¹ – mě ujistil, že není proč, že on⁶² už přece řekl, že si to přeje, nevedlo k ničemu. Prostě se to tak stalo, a Bůh musel chtít, aby se dům založil, jak on sám⁶³ později přiznal. Neboť kdyby se mu to dalo vědět přímo, řekl by, ať nepřijíždíme. Propustil otce provinciála s tím, že dokud nebude renta a vlastní dům, že v žádném případě své dovolení nedá a že se můžeme klidně vrátit. Jenže, jak nádherné⁶⁴ byly tou dobou cesty a jaké bylo počasí!

22. Ó, můj Pane, je jisté, že jen co Vám někdo prokáže nějakou službu, hned mu ji odplatíte velkým strádáním! A jak vzácná je to Odměna pro ty, kdo Vás doopravdy milují, jen kdyby nám hned bylo dáno pochopit jeho hodnotu! V tu chvíli bychom se ovšem raději zřekli tohoto zisku, protože se nám zdálo, že to znemožňuje všechno;⁶⁵ neboť ještě navíc prohlásil, že to, co mělo sloužit jako renta a na koupi domu, nemělo pocházet z toho, co s sebou přinesou mnišky.⁶⁶ Jelikož to v nynějších dobách naprosto nepřichází do úvahy, bylo z toho zřejmé, že na situaci není léku. I když ne pro mne, neboť jsem si byla pořád jistá tím, že vše slouží jen k lepšímu, a že jde jen o pletichy, které spřádá Démon, aby se klášter nezřídil, a že Bůh Své Dílo nakonec stejně prosadí. Otec provinciál se s tímto⁶⁷ vrátil velmi veselý, neboť se v tu chvíli nedal vyvést z míry. Zařídil to tak Bůh, aby se nerozhněval na mne, že jsem neměla písemné svolení, jak to prve žádal.⁶⁸

23. Byli tam za mnou přátelé, kterým napsal kanovník Salinas – jak jsem již uvedla⁶⁹ – a někteří z nich a jeho příbuzní přišli hned vzápětí. Napadlo je, že by se mělo arcibiskupa i tak požádat o povolení, abychom mohly mít Mši v domě a nemuselo se vycházet na ulici. Všude bylo spousty bláta, a zdálo se nevhodné chodit ven bosé, a v domě se nacházela jedna důstojná místnost – která dříve sloužila jako kostel Společnosti Ježíšovy, když přišli jezuité do Burgosu, a používali ji víc než deset let⁷⁰ – a tak se nám zdálo, že by nebylo nevhodné převzít vlastnictví tam, dokud nebudeme mít vlastní dům. Pořád se ovšem nedařilo jej přimět k tomu, aby nás v něm nechal mít Mši,⁷¹ i když jej o to byli snažně žádat dva kanovníci. Jediné, co se s ním dohodlo, bylo, že bude-li renta, je možné založit klášter provizorně tam, dokud se nekoupí vlastní dům, a abychom v této věci, tj. zakoupení domu, představili ručitele,⁷² a pak teprve abychom odtamtud odešly. Ty⁷³ jsme našly hned, neboť se k tomu nabídli přátelé kanovníka Salinase, a Catalina de Tolosa nabídla rentu, aby se klášter mohl založit.

24. Než se určilo, kolik a jak a kde,⁷⁴ musely uplynout nejméně tři týdny, a my neměly možnost být na Mši, leč jen o svátcích časně zrána, a já s horečkou a pořádným neduhem.⁷⁵ Catalina de Tolosa to všechno ovšem zařídila tak dobře a byla tak milá a s takovou oddaností⁷⁶ nás všechny živila po celý měsíc, jako kdyby byla matkou každé z nás, v jedné části domu, kde jsme byly v ústraní. Otec provinciál a jeho společníci nocovali v domě jednoho přítele, s kterým byli spolužáci; jmenuje se doktor Manso,⁷⁷ je kanovníkem učitelem⁷⁸ při katedrále, a třebaže jej hodně vyčerpávalo, když viděl, jak se pobyt protahuje, nedokázal nás nechat na holičkách.

25. Nuže, když byli dohodnuti ručitelé, arcibiskup instruoval svého vikáře, aby se záležitost hned vyřídila. Démon ovšem na něj musel nejspíš působit dál, protože i poté, co se vše velmi pečlivě prohlédlo, a zdálo se, že již není u čeho se pozastavovat, uběhl ještě takřka další měsíc, než se přimělo arcibiskupa k tomu, aby se spokojil s tím, co se udělalo… A tu mi vikář posílá upozornění, ve kterém uvádí, že povolení nebude vydáno, dokud nebudeme mít vlastní dům, neboť arcibiskup již nechce, abychom založili klášter v tom, kde jsme dosud bydlely, protože je vlhký a v oné ulici⁷⁹ je příliš hluku, a kvůli jistotě majetku, nevímjaké ještě kličky a jiné záležitosti – jako kdyby se s celou záležitostí začínalo teprve teď – a že o tom není co dál diskutovat a že dům prostě musí být k arcibiskupově spokojenosti.

26. Pobouření otce provinciála, když to viděl, bylo pořádné, a všech mnišek taktéž. Neboť k tomu, aby se zakoupilo vhodné sídlo pro klášter, je jasné, že je zapotřebí jistého času, a on už tak byl zdrcen tím, že nás vidí pravidelně vycházet na Mši. Neboť i když kostel nebyl daleko, a my se Jí účastnily v jedné kapli, kde nás nikdo neviděl, pro jeho ctihodnost, ale i pro nás, byl dosavadní stav velikánským trápením. V tu chvíli už byl, myslím, přesvědčen, abychom se vrátili. Já to ale nemohla přijmout, jelikož jsem si připomínala, co mi řekl Pán, abych se o to ze své strany vynasnažila, a byla jsem natolik přesvědčena o tom, že se má klášter zřídit, že mi trápení nepůsobilo takřka nic. Bylo mi jen líto otce provinciála a hodně mě tížilo, že přijel s námi, jelikož jsem netušila, jak nám budou nakonec prospěšní jeho přátelé, jak uvedu později. A hle, v této sklíčenosti, do níž byly mé společnice pohrouženy opravdu hodně – ovšem z toho jsem si tolik nedělala, jako z trápení otce provinciála – aniž bych přitom byla právě na modlitbě, mi náš Pán říká tato Slova: Nyní se, Terezie, pořádně drž. Na základě toho jsem s větší odvahou naléhala na otce provinciála – a Jeho Majestát ho k tomu nejspíš musel pohnout – aby odcestoval, ale nás zde nechal. Byla už totiž blízko postní doba a on musel jet kázat.⁸⁰

27. On a jeho přátelé zařídili, aby nám přidělili několik místností ve Špitálu Početí, kde byla i Nejsvětější Svátost a Mše každý den. To jej trochu uspokojilo, ovšem vytrpěl si kvůli tomu, aby nám to zajistil, nemálo. Neboť ubytování, které bylo vhodné, si pronajala jedna zdejší vdova, a ona je nejenže nechtěla propůjčit – čímž by se zaopatřila nejmíň na půl roku – ale vadilo jí i to, že by nám měli dát místnosti o patro výš, v podkroví, poněvadž jedna z nich přiléhala k jejímu bytu. A nestačilo jí zamknout dveře zvenčí, nýbrž musely se zabednit i zevnitř. I bez toho se ještě bratrstvo domnívalo, že bychom rády získaly celý špitál, což bylo naprosto neopodstatněné,⁸¹ leč Bůh chtěl, abychom si nakonec zasloužily více. Nechali nás před jedním notářem, otce provinciála a mne, slíbit, že pokud nám řeknou, abychom se vystěhovaly, že to hned uděláme. To mi přišlo nejtěžší, protože jsem se obávala té vdovy, neboť byla bohatá a měla vlivné příbuzné, takže při prvním rozmaru by nás mohla donutit odejít. Ovšem otec provinciál – jako prozíravější – chtěl, aby se udělalo, co si přejí, abychom se tam mohly nastěhovat co nejdříve.

28. Nedali nám ale stejně víc, než jen dvě místnosti a jednu kuchyň. Špitál měl ovšem na starosti jeden velký Boží služebník, který se jmenuje Hernando de Matanza,⁸² který nám poskytl další dvě na hovornu,⁸³ a prokázal nám vůbec mnoho blíženské lásky, ale tu on má vůči všem, neboť dělá mnoho pro chudé. Prokazoval nám ji také Francisco de Cuevas,⁸⁴ který měl hodně co do činění s tímto špitálem, což je zdejší vrchní kurýr. Ten pro nás vždy udělal, cokoli se naskytlo.

29. Vyjmenovala jsem dobrodince z těchto počátků, aby na ně současné i budoucí mnišky právem pamatovaly ve svých modlitbách. Tím jsme povinny ještě víc vůči zakladatelům; a třebaže⁸⁵ prvním úmyslem nebylo za něj považovat Catalinu de Tolosa – to mi ani nepřišlo na mysl – nakonec si to u našeho Pána vysloužila svým dobrým životem, neboť On věci zařídil tak, aby se nemohlo popřít, že zakladatelkou skutečně je. Neboť – ponecháme-li stranou, že zaplatila dům, na což bychom se jinak nezmohly – nedá se vůbec vyjádřit, kolik ji stálo všechno to arcibiskupovo okolkování; neboť už jen pomyšlení, že by se klášter nakonec neměl zřídit, ji nesmírně skličovalo, a přitom se nikdy neunavila v tom, aby nám prokazovala dobro.

30. Tento špitál se nacházel velmi daleko od jejího domu. Takřka denně nás ale přicházela navštívit, a to velmi ochotně,⁸⁶ a posílala nám všechno, čeho jsme měly zapotřebí, a to navzdory řečem, které se o ní kvůli tomu nepřestávaly vést. Nebýt oné odvahy, kterou má, už to samo o sobě by stačilo na to, aby všeho nechala. Když jsem viděla, co si kvůli nám vytrpí, velmi mě to trápilo. Neboť i když se to většinou snažila skrýt, občas to zamaskovat nedokázala, zvláště když se dané řeči dotýkaly jejího svědomí, jelikož to má ona tak jemné,⁸⁷ že byť jí některé osoby svým jednáním uváděly do blízkých příležitostí ke hříchu,⁸⁸ nikdy jsem od ní neslyšela slůvko, které by bylo urážkou Boha. Říkalo se o ní dokonce, že přijde do pekla; jak prý totiž může dělat to, co dělá,⁸⁹ když má přitom děti.⁹⁰ Ona to všechno ale dělala podle mínění vzdělanců;⁹¹ i kdyby totiž ona sama chtěla udělat něco jiného, já bych za žádnou věc na světě nesouhlasila s tím, aby udělala něco, co nemá,⁹² i kdyby se kvůli tomu mělo upustit od zřízení tisíce klášterů, čím spíše jednoho jediného. Jelikož to ovšem s nimi probírala tajně, nedivím se, že si lidé mysleli až takové věci. Ona odpovídala s rozvahou, které má hodně, a snášela to, takže z toho bylo zřejmé, že ji Bůh učil, aby se snažila uspokojovat jedny a snášet druhé, a dodával jí odvahy, aby to všechno snášela. Jak mnohem víc ji mají Boží služebníci ve velkých věcech, než lidé urozeného původu, pokud jim toto chybí!⁹³ I když jí zrovna nechybí ani vznešenost v tom jejím,⁹⁴ poněvadž je potomkem významných osob.⁹⁵

31. Nuže, abych se vrátila k tomu, o čem jsem pojednávala, jelikož nás otec provinciál měl už na místě, kde jsme se mohly účastnit Mše a to při zachování klauzury,⁹⁶ odhodlal se⁹⁷ odcestovat do Valladolidu, kde měl kázat, byť se značnou bolestí nad tím, že u arcibiskupa nevidí náznak, který by mu dával naději, že nám vydá slíbené povolení. A třebaže já mu ji stále dodávala, on tomu nemohl uvěřit. A jistě k tomu měl nemalé důvody, aby se tak domníval, o kterých není proč se zde zmiňovat. A pokud on jí měl snad málo, pak jeho přátelé jí měli ještě méně a tak jen víc znepokojovali jeho srdce. Pro mě bylo naopak úlevou, když jsem viděla, že odjíždí, neboť – jak už jsem řekla⁹⁸ – nejvíc mě trápilo, že se trápí on. Opustil nás tedy s pokynem, aby se obstaral dům a my tak měly svůj vlastní, což ovšem bylo právě to, co bylo hodně nesnadné, protože až do té doby jsme nenašly žádný, který bychom mohly koupit. Přátelé tak byli námi obtíženi tím víc – zvláště oni dva od otce provinciála – a tak se mezi sebou dohodli, že na arcibiskupa už nepromluví ani slovo, dokud nebudeme mít dům, i když on pořád tvrdil, že po tomto založení touží víc než kdokoli jiný, a docela tomu i věřím, protože je to tak dobrý křesťan, že by jistě neřekl nic jiného než pravdu. Podle jednání to tak ale nevypadalo, poněvadž vyžadoval věci, které se zdály nemožné, abychom je my mohly dodržet. A to byl právě háček, který nastražil Démon, aby se klášter prostě nezřídil. Ovšem, ó, Pane, jak jasně je z toho vidět, že jste Mocný, neboť čím se on tomu snažil zabránit, z toho jste Vy získal, aby se založil lépe! Buďte navždy požehnán!

32. Od vigilie svatého Matěje – kdy jsme se ubytovaly ve špitále – až do vigilie svatého Josefa⁹⁹ jsme jednali o různých domech. Bylo s tím spojeno vždy tolik překážek, že z těch, které byly na prodej, se žádný nehodil ke koupi. Nakonec se nám zmínili o jednom domu jednoho rytíře; už to bylo delší dobu, co byl na prodej, a vzhledem k tomu, že tolik řádů hledalo dům, se tak muselo prostě zlíbit Bohu, že se nikomu nezdál dost dobrý, protože teď se všichni diví a některé řády se dokonce docela kají.¹⁰⁰ Mně se o něm zmínily dvě osoby; ale bylo tolik těch, kdo se o něm vyjadřovali zle, že už jsem o něj – jako o něco, co se nehodí – nedbala.

33. Když u nás byl jednoho dne licenciát Aguiar¹⁰¹ – který byl také přítelem našeho otce, o nichž jsem se zmínila, a který pro nás hledal dům s velkou pečlivostí – prohlásil, že si některé z nich prohlédl a že se na celém onom místě¹⁰² nenachází jediný vhodný, ba že to vypadá, jako by nebylo možné najít už žádný další, vzpomněla jsem si na to, co mi bylo řečeno o tomto, o němž jsem uvedla, že jsme jej nechaly být. A pomyslela jsem si: i kdyby byl tak špatný, jak se říká, dočasně si jím vypomůžeme v této nouzi, a pak by se mohl prodat. A tak jsem řekla licenciátu Aguiarovi, zda by mi prokázal tu milost a prohlédl si jej.

34. Jemu se to nezdálo jako špatný plán. Dům do té doby neviděl, a tak tam chtěl – i přestože byl zrovna hodně bouřlivý a nevlídný den – hned jít. Byl v něm jeden podnájemník, kterému nebylo příliš po chuti, aby se prodal, a tak mu jej nechtěl ukázat. Ovšem už jen místo a to, co mohl vidět zvenčí, jej velmi uspokojilo, a tak jsme se rozhodli, že budeme vyjednávat o jeho koupi. Rytíř, kterému patřil, tu zrovna nepobýval, předal však plnou moc k jeho prodeji jednomu klerikovi, Božímu služebníku, jemuž Jeho Majestát vnukl touhu nám jej prodat a jednat s námi s naprostou přímostí.¹⁰³

35. Dohodlo se tedy, že si jej půjdu prohlédnout já sama. Uspokojil mě tak velice, takže i kdyby po nás žádali dvojnásobek ceny, o které jsem zjistila, že by nám jej za ni dali, přišlo by mi, že je levný. A nebylo to přehnané, neboť o dva roky dříve nabízeli jeho majiteli tolik,¹⁰⁴ a on jej za tu cenu prodat nechtěl. Hned následujícího dne tam¹⁰⁵ dorazil klerik i licenciát, který – když viděl, s čím je ochoten se spokojit – chtěl, aby se záležitost uzavřela hned. Já však vyslechla jedny přátele a ti mi řekli, že pokud zaplatím tolik, přeplatím skutečnou hodnotu o pět set dukátů. Pověděla jsem mu to tedy, ale jemu se i tak zdálo, že je dům laciný, i kdyby se za něj dalo, co se žádá, a mně také, takže bych to sama o sobě nezdržovala, protože mi to přišlo zadarmo. Poněvadž však se jednalo o peníze Řádu, měla jsem kvůli tomu skrupule. Toto jednání se uskutečnilo o vigilii slavného otce svatého Josefa, přede Mší. Já jim proto řekla, že se po Mši znovu sejdeme a věc se rozhodne.

36. Licenciát je opravdu velmi rozumný, a tak mu bylo jasné, že pokud se to mezitím rozkřikne, že nás to bude stát mnohem víc, nebo dům vůbec nekoupíme. A tak se postaral o to, aby mu onen klerik dal své slovo, že se po Mši skutečně vrátí. My jsme to odešly odporoučet Bohu, který mi řekl: Otálíš kvůli penězům? Tím mi dal najevo, že tak je to pro nás dobré. Sestry velmi horlivě prosily svatého Josefa, aby v jeho den měly už dům, a třebaže nebylo pomyšlení na to, že by to mohlo být tak záhy, vyplnilo se to. Všichni na mne naléhali, abychom smlouvu uzavřeli. A tak se stalo, že licenciát zastihl jednoho notáře¹⁰⁶ přímo u dveří – což vypadalo vysloveně jako Řízením Páně – a tak přišel i s ním a řekl mi, že je vhodné, aby se to uzavřelo, a přivedl rovněž svědka. A za zavřenými dveřmi, aby se nic nevyneslo ven (neboť toho se obával) se uzavřel prodej se všemi náležitostmi¹⁰⁷ o vigilii, jak jsem uvedla, slavného svatého Josefa,¹⁰⁸ díky píli a rozumnosti tohoto dobrého přítele.

37. Nikdo by nepomyslel, že se prodá tak lacino,¹⁰⁹ a tak, když se to začalo šířit, hned se objevili kupci a tvrdili, že klerik, který prodej dohodl, ten dům promrhal, a aby se prý prodej zneplatnil, neboť jde o velký podvod. Dobrý klerik si kvůli tomu hodně vystál. Hned o tom zpravili vlastníky domu – kterými, jak jsem uvedla,¹¹⁰ byli jeden význačný rytíř a také jeho manželka¹¹¹ – ale ti se tak zaradovali, že se z jejich domu zřídí klášter, že už jen kvůli tomu mu to schválili, i když by už i tak nemohli udělat nic jiného. Hned následujícího dne se vše sepsalo a zaplatila se rovnou třetina ceny domu, všechno tak, jak žádal klerik, neboť v některých detailech nám dohodu ztížili, ale nad tím vším už jsme se nepozastavovali.

38. Může se zdát nevhodné, že se tolik zdržuji líčením koupě tohoto domu, ale těm, kdo hleděli na tu záležitost zblízka,¹¹² připadala přinejmenším jako zázrak, jak co se týče ceny, která byla za babku, tak co se týče zaslepenosti všech ostatních řeholních osob, které si jej byly prohlédnout, že jej nakonec nevzaly. A jako kdyby se nenacházel v Burgosu, ti, kdo jej pak viděli, se hrozně divili a dávali jim to za vinu a nazývali je hlupáky. A jeden klášter mnišek, který hledal dům, ba dva takové (jeden se tu nacházel odnedávna a ten druhý sem přišel odjinud poté, co mu shořel dům), a ještě jiná bohatá osoba, která se usiluje zřídit klášter a krátce předtím si jej byla prohlédnout, všechny tyto osoby se kvůli tomu hodně kají.

39. Z lomozu, který se městem rozšířil,¹¹³ jsme jasně pochopily, jak naprosto právem chtěl dobrý licenciát, aby vše proběhlo v tajnosti, a proč na to vynaložil takové úsilí. Neboť můžeme opravdu říci, že po Bohu to byl opravdu on, kdo nám ten dům daroval. Mít zdravý úsudek je velká věc pro každou příležitost; jelikož on jej má opravdu hodně zdravý, a Bůh mu k tomu dal rozhodnost,¹¹⁴ díky němu toto dílo zdárně dokončil. Víc než měsíc pak ještě pomáhal a obratně jednal, aby se dům upravil vhodně a s nízkými náklady. Zdálo se, jako by si jej náš Pán vyhlédl jen kvůli tomu, neboť to vypadalo, jako by všechno již bylo uděláno. Je pravda, že když jsem jej pak viděla – a to ve všem, jako by byl zřízen pro nás – až se mi zdálo, že sním, když jsem viděla, jak záhy to bylo dokončeno. Náš Pán nám bohatě odplatil, čím jsme si předtím prošly, tím, že nás přivedl do hotové rozkoše, jelikož jak zahrada, tak výhled a voda nepůsobí jiným dojmem. Kéž je vždy požehnán, amen.

40. Arcibiskup se o tom hned dozvěděl a velmi jej potěšilo, že to tak dobře dopadlo, až mu připadalo, že to vlastně způsobila jeho umíněnost, a v tom měl tedy pravdu.¹¹⁵ Já mu napsala, že mám radost z toho, že je spokojen, a že si pospíším upravit dům, aby mi mohl úplně projevit svou milost. Jakmile jsem mu toto napsala, pospíšila jsem si, abychom se tam přestěhovaly, poněvadž jsem byla upozorněna na to, že nás tam¹¹⁶ chtěli držet, dokud se nevyřídí nevímjaké ještě formality.¹¹⁷ A tak, i když se podnájemník odtamtud dosud nevystěhoval – neboť s tím, abychom jej odtamtud dostaly pryč, jsme si také ještě vystály své – uchýlili jsme se do jedné jeho části. Pak mi bylo řečeno, že byl kvůli tomu¹¹⁸ hodně rozhněvaný. Uklidňovala jsem jej, jak jen jsem mohla, neboť je přece jen dobrý, a tak i když se rozhněvá, brzy jej to zase přejde. Také jej rozhněvalo, když se dozvěděl, že už máme mříže a vindu, neboť mu kvůli tomu připadalo, že chce zřídit klášter za každou cenu.¹¹⁹ Já mu napsala, že to jsem nechtěla, ale že v domě usebraných osob to tak má být,¹²⁰ že jinak jsem se dosud neodvážila ani umístit jediný Kříž, aby to nebylo zjevné,¹²¹ a to byla skutečně pravda. Navzdory veškeré dobré vůli, kterou prokazoval,¹²² nebylo prostředku, aby nám to dovolení ráčil konečně dát.

41. Přišel si prohlédnout dům a ten ho velmi uspokojil, a projevil nám přitom mnohou přízeň,¹²³ ovšem ne natolik, aby nám dal povolení, i když nám alespoň dal více naděje. Bylo potřeba ještě podepsat nevímjaké formality s Catalinou de Tolosa. Panoval velký strach z toho, že je nakonec stejně nedá; ovšem doktor Manso – který je tím dalším přítelem otce provinciála, jehož už jsem zmínila¹²⁴ – mu byl velmi blízký, si ohlídal vhodné okamžiky na to, aby mu to připomínal a naléhal na něj, neboť jej velmi trápilo, když viděl, jak na tom pořád jsme, neboť ani v tomto domě, i když měl svou kapli, se dosud nesloužila Mše Svatá, leč jen předtím pro její bývalé vlastníky. Arcibiskup totiž pořád nechtěl, aby byla sloužena v domě, nýbrž abychom se jí ve sváteční dny a o nedělích vycházely zúčastnit do jednoho kostela poblíž.¹²⁵ Bylo velmi dobré, že jej máme tak blízko, i když od chvíle, kdy jsme se do domu přestěhovaly, až do dne, než se klášter skutečně založil, uplynul zhruba měsíc. Všichni vzdělanci nám říkali, že je to dostatečný důvod.¹²⁶ I arcibiskup je hodně velký vzdělanec, takže to věděl také; proto to vypadá prostě tak, že důvodem¹²⁷ bylo jednoduše to, že náš Pán chtěl, abychom si to protrpěly. I když já to snášela líp; to jen jedna mniška, když viděla, že musí na ulici, se až třásla, jak ji to trápilo.

42. Než se sepsaly smlouvy, také se vytrpělo nemálo, neboť tu nebyla spokojenost s ručiteli, tu zas chtěli další peníze, a ještě jindy mnoho dalších nepřístojností. Na tom ovšem arcibiskup vinu nenesl, nýbrž to byl jeden vikář,¹²⁸ který nám vyhlásil válku, takže kdyby jej Bůh včas neodstranil z cesty, neboť se jím stal jiný člověk, zdá se, že by to nikdy neskončilo. Ó, co si přitom vytrpěla Catalina de Tolosa! To se nedá vyjádřit! Všechno to ale snášela s takovou trpělivostí, až mě to děsilo, a byla neúnavná v tom, jak nás zásobila. Darovala nám veškeré vybavení, které jsme měli zapotřebí, abychom zaopatřily dům, jak co do postelí a mnoha jiných věcí – neboť ona jimi měla svůj dům dobře vybaven – a vůbec všechno ostatní, čeho jsme měli zapotřebí. Vypadalo to, že i kdyby jí samotné mělo něco chybět, nám nesmělo chybět nic. Jiné osoby, které založily naše kláštery, darovaly třeba i mnohem větší majetek; ovšem ve srovnání s tím, kolik ji to stálo strádání, žádná z nich nevytrpěla ani desetinu. A kdyby neměla děti, klidně by nám darovala všechno, co může. A tak toužila, aby viděla dokončení založení, že jí všechno, co dělala, připadalo málo, jen aby dosáhla tohoto cíle.

43. Já, když jsem viděla takové otálení, napsala jsem palentinskému biskupu¹²⁹ s prosbou, aby znovu napsal arcibiskupovi, který byl vůči němu naprosto znechucen.¹³⁰ Neboť všechny kroky, které vůči nám podnikal, považoval za správné. A co nás vysloveně udivovalo, arcibiskupu nikdy nepřišlo, že by se tím na nás dopouštěl jakéhokoli příkoří. Já jej¹³¹ tedy požádala, aby mu znovu napsal s tím, že vzhledem k tomu, že už máme dům a udělalo se všechno, co chtěl, aby záležitost dokončil.¹³² Poslal mi jeden nezapečetěný dopis pro něj, a to takového druhu, že kdyby se mu skutečně předal, riskovaly bychom, že přijdeme o všechno. A tak doktor Manso – u kterého jsem se zpovídala a se kterým jsem se o všem radila¹³³ – nechtěl, aby se mu předal. I když byl totiž velmi zdvořilý, vyjadřoval některé skutečnosti, které by samy o sobě stačily, aby se jimi arcibiskup při své povaze hned znechutil. Už tak kvůli některým věcem, které jsem mu vzkázala, byl,¹³⁴ a to byli velcí přátelé.¹³⁵ A vyčetl mi, že pokud se při Smrti našeho Pána stali přáteli ti, kdo jimi dosud nebyli, *Lk 23,12* že kvůli mně se oni dva spíše znepřátelili. Já mu na to odvětila, že z toho alespoň vidí, co jsem zač. A to jsem postupovala se zvláštní péčí – jak si mi přinejmenším zdálo – aby se vzájemně neodcizili.

44. Znovu jsem proto snažně žádala biskupa, s uvedením těch nejpádnějších důvodů, které jsem mohla vyjmenovat, aby mu napsal jiný dopis, ve velmi přátelském tónu, a aby mu v něm představil, jakou službou je založení Bohu. On udělal, oč jsem ho prosila, což jistě není málo. Jelikož totiž sám viděl, že je to ke službě Boží a že mi tím prokazuje milost – což mi prokazoval vždycky, v jednom kuse¹³⁶ – nakonec se přemohl a napsal mi, že všechno, co až dosud pro náš Řád vykonal, není nic ve srovnání s tímto dopisem. Ten byl nakonec takového druhu, že spolu s pílí doktora Mansa způsobil, že nám to kýžené povolení udělil.¹³⁷ A poslal s ním dobrého Hernanda de Matanza, který se dostavil nemálo rozradostněn. Toho dne byly sestry unaveny víc než kdykoli předtím, a rovněž Catalina de Tolosa natolik, že jsem ji nemohla utěšit, takže to až vypadá, že Pán dopustil – v okamžiku, kdy nám měl dopřát toto uspokojení – abychom byly o to víc sklíčeny. Dokonce i já, která jsem nikdy neztratila důvěru, jsem byla předchozí noci sklíčena také. Buď nakonec požehnáno Jeho Jméno a pochváleno navěky a navždy, amen.

45. Dal¹³⁸ povolení doktoru Mansovi, aby následujícího dne odsloužil Mši a uložil Nejsvětější Svátost. Odsloužil tedy tu první, zatímco otec převor od svatého Pavla (což je představený dominikánů,¹³⁹ kterému tento Řád vždy za mnoho vděčil, a otcům ze Společnosti také), odsloužil slavnostní Mši¹⁴⁰ – tento otec převor – s velkou slávou a za účasti minstrelů,¹⁴¹ kteří přišli, aniž by je on svolal. Všichni přátelé byli spokojeni, a takřka celé město spolu s nimi, neboť jim bylo velmi líto, jak jsme na tom dosud byly. A připadalo jim tak špatné to, co dělal arcibiskup, že jsem kolikrát prožívala bolestněji to, co jsem o něm slýchala, než to, co se skutečně dělo. Radost dobré Cataliny de Tolosa a sester byla tak velká, až mě to povzbuzovalo ke zbožnosti, a říkala jsem Bohu: „Oč jiného usilují tyto Vaše služebnice, než aby Vám mohly sloužit a vidět, že jsou již pro Vás uzavřeny tam, odkud nemají nikdy vycházet?“¹⁴²

46. Pokud si tím někdo přímo neprojde, není k uvěření, jaká spokojenost se zakouší při těchto zakládáních, když už se konečně vidíme v klauzuře, kam nemůže vstoupit žádná světská osoba. Jakkoli velmi je totiž máme rády, přesto ne natolik, abychom se kvůli tomu zřekly této velké útěchy vidět, že jsme konečně o samotě. Zdá se mi, že je tomu jako když se do jediné sítě zahrne spousta říčních ryb, které nemohou přežít, pokud je nevrátí zpět do vody. Tak je tomu s dušemi, navyklými zdržovat se v proudech vod svého Snoubence; když jsou odtamtud vytaženy, aby hleděly do sítí záležitostí tohoto světa, tak doopravdy člověk nežije, dokud se nevrátí zpět. Toto pozoruji vždy u všech těchto sester, takto to poznávám na vlastní zkušenost. Mnišky, které by u sebe zpozorovaly touhy vycházet ven mezi světské osoby nebo se s nimi příliš stýkat, ať se obávají, že dosud nenarazily na onu živou vodu, o které mluvil Pán se Samaritánkou, *Jan 4,7–15* a že se jim Snoubenec skryl – a to právem – neboť je dostatečně neuspokojuje, že mohou přebývat s Ním. Mám strach, že se to rodí ze dvou věcí: buďto že si ony nezvolily tento stav jen kvůli Němu, nebo že poté, co si jej zvolily, nepoznávají dostatečně, jak Velkou Milost jim Bůh prokázal, když si je vybral pro Sebe a vysvobodil je z područí muže,¹⁴³ neboť tak mnohdy promrhají celý svůj život, a kéž by se zalíbilo Bohu, aby tím nepřišly i o duši.

47. Ó, Pravý Člověče i Bože, můj Snoubenče! Jak musí být tato Milost nedoceňována! Chvalme jej, mé sestry, neboť nám Ji udělil, a neunavme se ve chválení tak Velkého Krále a Pána, který má pro nás připraveno Království, které je bez konce, a to jen za pár strádáníček,¹⁴⁴ zabalených do tisíce uspokojení, které navíc zítra pominou. Kéž je navždy požehnán, amen, amen.

48. Několik dní nato, co byl dům založen, připadlo otci provinciálovi¹⁴⁵ i mně, že u renty, kterou poskytla Catalina de Tolosa tomuto domu, se nacházely jisté závady, které by mohly zavdat příčinu k nějakému tomu soudnímu sporu a jí by z toho mohlo vzejít jisté znepokojení. A tak jsme se chtěli spolehnout víc na Boha, než abychom zavdaly příležitost k tomu, aby se někdo něčím trápil. A proto, ale i z jiných důvodů, jsme se před notářem vzdaly – ve všem s povolením otce provinciála – majetku, který nám byl dán, a vrátily jsme jí všechny úmluvy. To se vykonalo v co největší tajnosti, aby se o tom nedozvěděl arcibiskup, poněvadž by to považoval za újmu, i když jde o újmu pro tento dům.¹⁴⁶ Když se totiž ví, že jde o klášter chudoby,¹⁴⁷ není se čeho bát, protože všichni hned pomáhají. Zatímco když je jen považován za dům, který má rentu, zdálo se nám, že v tom jisté nebezpečí je, a že by v první chvíli nemuselo ani být co jíst; neboť pro pozdější dobu již Catalina de Tolosa zjednala nápravu. Dvě její dcery totiž měly onoho roku složit sliby v našem klášteře v Palencii,¹⁴⁸ a ty se v něm tedy zřekly svého majetku v její prospěch, když sliby složily, a ona se jej zase zřekla ve prospěch tohoto domu. A další dceři, která chtěla přijmout hábit zde,¹⁴⁹ přenechá legitimní dědictví po otci a po sobě, což je tolik, kolik nabízela v oné rentě, jen s tou překážkou, že z něj zatím sestry nic nemají.

49. Já však byla vždy přesvědčena, že jim nebude nic chybět, protože Pán, který to působí i u jiných klášterů, jež jsou závislé na almužně, aby jim byla darována, povzbudí i lidi zde, aby dělali totéž, nebo poskytne jiné prostředky, aby se uživily. Poněvadž se však žádný klášter nezaložil takovým způsobem,¹⁵⁰ někdy jsem Jej prosívala, že když chtěl, aby se dům založil, aby také zařídil, aby se ta věc vyřešila a mnišky měly vše potřebné, a nechtělo se mi odtud odjet, dokud neuvidím, že vstoupila nějaká mniška.¹⁵¹

50. A když jsem na to jednou myslela po Přijímání, Pán mi řekl: Proč pochybuješ? Už je to dokončeno; můžeš v klidu odjet. Dal mi tím najevo, že jim nebude chybět nezbytné. A bylo to takové, jako kdybych je zanechala s velmi dobrou rentou, takže jsem si pak už nedělala starosti.¹⁵² A hned jsem zařídila svůj odjezd, neboť mi připadalo, že už tu nedělám nic jiného, než jen se těším v tomto domě, který velmi odpovídá mému vkusu, a že jinde, i když s větší námahou, mohu být prospěšnější.

Arcibiskup a palentinský biskup zůstali i nadále velkými přáteli; arcibiskup nám totiž hned začal prokazovat mnohou přízeň¹⁵³ a předal hábit dceři Cataliny de Tolosa a jiné mnišce, která zde vzápětí vstoupila,¹⁵⁴ a až dosud nás nepřestávají hýčkat některé zdejší osoby, a ani Pán jistě nenechá trpět Své snoubenky, pokud Mu ony slouží tak, jak jsou povinny. K tomu ať jim Jeho Majestát udělí Milost pro Své Milosrdenství a pro Svou Dobrotu.