Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sv. Terezie od Ježíše - Kniha o zakládání (6)

terezie_z_avily.jpg6. kapitola

 

Upozorňuje na škody, které může duchovním lidem způsobit neporozumění, kdy se má odporovat duchu. Pojednává o touhách přijímat Eucharistii, které má duše. Jaký v tom může být klam. Jde o důležité věci pro ty, kdo vedou1 tyto domy.

 

1. Pečlivě jsem se snažila pochopit, odkud pochází ono velké pohlcení, jež jsem viděla, že mají některé osoby, které Pán velmi obdarovává v modlitbě a z jejich strany nechybí nic k tomu, aby se disponovaly k přijímání Milostí. Nepojednávám nyní o tom, kdy je duše vypojena a vytržena Jeho Majestátem, neboť o tomto jsem na jiných místech napsala mnoho,2 a o takové věci není proč mluvit; protože my sami nezmůžeme nic – i kdybychom dělali sebevíc pro to, abychom kladli odpor – jde-li o opravdové uchvácení.3 Je třeba poznamenat, že v tom4 trvá moc, která nás nutí, abychom nebyli pány sebe samých, jen krátce. Ovšem, často dochází k tomu, že modlitba klidu začíná5 na způsob duchovního spánku, který pohlcuje duši tak, že pokud nevíme, jak se zde má postupovat, může se přijít o spoustu času a připravit se o sílu svou vinou a s malou zásluhou.

2. Byla bych ráda, kdybych se dokázala jasně vyjádřit, a přitom je to tak nesnadné, že nevím, nakolik se mi to podaří; vím však dobře, že pokud mi budou chtít uvěřit, duše, které procházely tímto klamem, tomu porozumějí. O některých z nich vím, že setrvávaly sedm nebo i osm hodin, a to duše velmi ctnostné,6 a celé to se jim jevilo jako uchvácení, a jakékoli ctnostné cvičení7 se jich natolik zmocňovalo, že se hned poddávaly sobě samým, jelikož se jim zdálo, že není dobré odporovat Pánu; a tak postupně mohou takové osoby i zemřít nebo se zbláznit, pokud neusilují o lék. Jak tomu rozumím v tomto případě, poněvadž Pán začíná hýčkat duši a naše duše má tak ráda rozkoš,8 natolik se zaměstnává tímto okoušením, že by se nejraději ani nehýbala a nerada by o ně kvůli čemukoli přišla. Protože je opravdu mnohem příjemnější než světské chuti, zvláště pokud narazí na slabou přirozenost9 nebo na důvtip stejného druhu10 – nebo, lépe řečeno, i na takovou obrazivost – jež jsou neohebné,11 takže když postřehne nějakou věc, zůstane u ní, aniž by se od ní už odvrátila, jako mnohé osoby, které začínají přemýšlet o jedné věci – a to i kdyby nešlo o Boží – jsou hned pohlcené nebo spíše hledí na nějakou věc, aniž by vnímaly to, nač hledí. Jako u lidí pomalého ražení12 se zdá, že z nedbalosti zapomínají i to, co se chystali říci, tak je tomu rovněž zde, kdy ve shodě s povahou nebo komplexem nebo slabostí nebo u těch, kdo mají melancholii, se jim jistě vnucuje tisíc příjemných tlachů.

3. O této povaze budu mluvit o něco dále;13 ale i kdyby tu nebyla ona, i tak dochází k tomu, co jsem zmínila a to rovněž u osob, které se vyčerpaly kajícností, neboť – jak jsem řekla – když láska začíná ve smyslu14 působit chuť, nechají se jí unést15 natolik, jak jsem řekla. A podle mého zdání by milovaly mnohem lépe, kdyby se nenechaly pobláznit, neboť v tomto období modlitby tomu mohou klást odpor velmi snadno; jako se totiž pociťují mdloby, které nedovolují ani mluvit ani se hýbat, když je tu tělesná slabost, tak je tomu i zde: pokud se neklade odpor, síla ducha – je-li přirozenost slabá – se jí zmocňuje a podřizuje si ji.

4. Můžete mi namítnout, jaký je rozdíl mezi tímto16 a uchvácením, vždyť je to totéž, alespoň zdánlivě. A nebude to tak docela bezdůvodné, ovšem ne co do bytí,17 protože v uchvácení nebo ve sjednocení všech mohutností – jak říkám – to trvá krátce a zanechává to velké účinky18 a vnitřní světlo v duši s ještě mnoha dalšími zisky, a rozum vůbec nic nekoná, leč je to Pán, kdo koná ve vůli. Zde je to velmi odlišné,19 neboť i když tělo je zajato, vůle ani paměť ani rozum nejsou, leč budou dál konat svou pomatenou činnost; a pokud se snad usadí v jediné věci, i zde budou dávat a brát.20

5. Já v této tělesné slabosti – neboť nejde o nic jiného – nenacházím žádný zisk, vyjma toho, že měla dobrý počátek; tento čas21 ovšem sloužit k lepšímu využití, než aby byly22 tak dlouho pohlcené, vždyť mnohem víc se může zasloužit23 jediným úkonem a mnohým probouzením24 vůle, aby milovala Boha, než tím, že se ji ponechá uvolněnou.25 A tak radím převorkám, aby vynaložily veškerou péči na to, aby odstranily tak dlouhá oblouzení;26 neboť nejde o nic jiného – jak se mi zdá – leč o to, že se popřává prostor, aby se mohutnosti a smysly ochromovaly a nekonaly pak to, co jim jejich duše přikazuje; a tak ji připravují o zisk, který obvykle nashromáždí, pokud postupují byť jen trochu pozorně. Pochopí-li převorka, že se jedná o tuto slabost, zrušit27 posty a bičování (myslím tím ty, které nejsou povinné, a načas se může stát, že se mohou zrušit s dobrým svědomím i všechny)28 a svěřit takovým úřady, aby se daná sestra rozptýlila.29

6. A i kdyby neměla tato potlačení,30 pokud je její obrazivost velmi zaměstnaná – i kdyby se jednalo o velmi vznešené záležitosti vnitřní modlitby – je toho zapotřebí; neboť někdy se stává, že dané sestry nejsou paními sebe samých; zvláště pokud obdržely od Pána nějakou mimořádnou31 Milost nebo měly32 nějaké vidění, duše zůstává v takovém stavu, že se jí bude stále zdát, že je33 má, a přitom tomu tak není, neboť se to nestalo víckrát než jen jednou. Je proto zapotřebí, aby ten, kdo u sebe vidí toto pohlcení po mnoho dní, aby se snažil34 změnit rozvažování, neboť – nakolik se jedná o Záležitosti Boží35 – není nevhodné, jsou-li víc u jedné než u druhé,36 jelikož se zaměstnávají Jeho Záležitostmi, a On se mnohdy těší z toho, že rozvažují o Jeho tvorech a Moci, kterou projevil Jejich stvořením, stejně tak, jako když přemýšlejí o Samotném Stvořiteli.

7. Ó, nešťastná lidská bído, která ses hříchem stala takovou, že dokonce i v dobrém máme zapotřebí dávku a míru, abychom nepřišli37 o svou Spásu natolik, že bychom se z Ní již nemohli těšit! A pro mnoho osob je to38 doopravdy vhodné – zvláště pro ty, co mají slabou hlavu nebo obrazivost – a více se tím slouží našemu Pánu, a je velmi nezbytné si v tom rozumět. A když nějaká mniška uvidí, že se jí do obrazivosti vtírá nějaké Tajemství Utrpení nebo Nebeské Slávy nebo cokoli podobného a že po mnoho dní, a to i když chce, nedokáže myslet na nic jiného ani se zbavit toho, že je do oné skutečnosti pohroužena, ať pochopí, že je pro ni vhodné, aby se rozptýlila, nakolik jen může; ne-li,39 pak časem odhalí škodu a že to pochází40 z toho, co jsem uvedla nebo z velké tělesné slabosti nebo z obrazivosti, což je mnohem horší. Protože podobně jako když se blázen na něco zaměří, není pánem sebe sama, ani se nemůže rozptýlit nebo myslet na něco jiného, ani nejsou dostatečné podněty,41 které by jej k tomu pohnuly, neboť není pánem rozumu, stejně tak by se mohlo přihodit zde, i když jde o lahodné bláznovství, nebo má-li navíc melancholický stav, může jí to přivodit velmi velkou škodu. Já osobně nenacházím, v čem by to mohlo být dobré,42 protože duše je schopná, aby se těšila ze Samotného Boha.43 Nuže, pokud by nešlo o některou záležitost z těch, jež jsem uvedla,44 vždyť Bůh45 je Nekonečný,46 proč má být duše zajatkyní jedné jediné z Jeho Velikostí nebo Tajemství, když je toho tolik, čím se můžeme zabývat? A čím víc je Jeho47 Věcí, o kterých chceme rozvažovat, tím víc se nám Jeho Velikosti odhalují.

8. Neříkám, aby během jedné hodiny ani během jednoho48 dne mnišky přemýšlely o mnoha věcech – vždyť to by nejspíš způsobovalo, že by se pořádně netěšily ze žádné – vždyť nakolik jde o věci tak jemné, nerada bych, aby se domnívaly, že chci říct něco, co mi ani nepřijde na mysl, ani aby to pochopily jinak.49 Jistě, tuto kapitolu je velmi důležité pochopit správně, neboť, i kdyby bylo těžké ji napsat, netíží mě to50 ani bych nerada, aby toho, kdo to nepochopí hned napoprvé, tížilo přečíst si to mnohokrát, zvláště převorky a novicmistrové, které mají vést sestry v modlitbě. Neboť zjistí, že pokud nebudou hned zpočátku postupovat starostlivě, později bude zapotřebí mnoho času, aby se podobné slabosti napravily.

9. Kdybych měla popsat závažnost této škody, jak mi to bylo dáno poznat, viděly byste, že na to právem kladu takový důraz. Chci vypovědět pouze jednu ze škod, a z ní si odvodíte ostatní. V jednom z těchto klášterů51 jsou jedna mniška a jedna sestra laička,52 jedna i druhá ženy velikánské modlitby, která je doprovázená umrtvováním a pokorou a ctnostmi, velmi obdarovávané Pánem jako ty, jimž sděluje poznání Své Velikosti; zvláště však velmi odpoutané a zaměstnané láskou k Němu, že se nezdá – a to i kdybychom jim chtěly být kdovíjak hodně nablízku – že by kdy neodpověděly, byť ve shodě s naší nízkostí,53 na Milosti, které jim náš Pán udílí. Jejich ctnost jsem tolik zdůraznila proto, aby se tím víc obávaly ty, které ji nemají. Začaly u nich jakési velké poryvy touhy po Pánu, takže si s tím až nevěděly rady; zdálo se jim, že ty se poněkud zmírňovaly, když přijímaly Eucharistii, a tak se snažily u zpovědníků dosáhnout toho, aby to bylo často, a to do takové míry, že jim toto jejich trápení začalo tak narůstat, že pokud nepřijímaly každý den, zdálo se jim, že umírají. Zpovědníkům, jelikož viděli, že se jedná o takové duše a s tak velkými touhami, a to přestože jeden z nich byl hodně duchovní, se tedy zdálo, že je to na jejich trápení54 vhodný lék.

10. Neskončilo jen u toho, nýbrž jedna z nich měla tak velkou dychtivost,55 že bylo zapotřebí přijímat hned ráno, aby bylo, dle jejího názoru, vůbec možné žít,56 a to nešlo o duše, které by cokoli předstíraly, ani by se za nic na světě neuchýlily ke lži. Já tam tehdy nebyla; a převorka57 mi napsala, co se děje a že si s nimi neví rady, a že tak význačné osoby58 říkají, že když nemohou jinak, má se jim pomoci takto. Já hned celou záležitost pochopila, neboť tak se to Pánu zalíbilo; přesto jsem mlčela, dokud jsem nebyla přítomna, neboť jsem se obávala, abych se sama neklamala; a tomu, kdo to schvaloval,59 nebyl důvod protiřečit, dokud bych mu neuvedla svá zdůvodnění.

11. Ten byl natolik pokorný, že mi hned, když jsem tam přijela a promluvila s ním, uvěřil. Ten druhý nebyl tak duchovní, ba ve srovnání s tím prvním takřka vůbec; a tak se nenašel způsob, jak bych jej mohla přesvědčit; ovšem z toho jsem si dělala pramálo, jelikož jsem mu nebyla tolik zavázána. Začala jsem s těmi sestrami rozmlouvat a uvádět jim mnoho důvodů, dle mého názoru dostatečných, aby pochopily, že šlo o pouhou obrazivost, když si myslely, že by bez tohoto Léku zemřely. Měly ji v tom ovšem tak utkvělou, že tyto důvody nestačily, aby se z toho vymanily, ba ani by nestačily žádné další. Viděla jsem, že je to už vyloučeno,60 a tak jsem jim řekla, že já sama jsem také měla ony touhy a přestala jsem přijímat,61 aby uvěřily i ony, že to nemají dělat,62 leč jen spolu se všemi ostatními, a když tak, že umřeme všechny tři, protože to já považuji za lepší, než aby se podobný zvyk zaváděl v těchto domech,63 kde jsou přece i další sestry, které milují Boha stejně jako ony, a tak by mohly chtít totéž.

12. Škoda se rozmohla do tak krajní míry, že se z ní už stal zvyk – a musel se do toho jistě připlést i sám Démon – takže když zrovna nepřijaly Eucharistii, doopravdy se zdálo, že umírají. Já jsem vůči nim projevila velkou přísnost, neboť čím víc jsem viděla, že se nepodrobují poslušnosti – jelikož dle jejich názoru už toho dál nebyly schopny – tím zřejmější mi bylo, že jde o pokušení. V onen den si prošly značným utrpením; dalšího dne už ovšem trochu menším, a to se postupně umenšovalo do té míry, že i když já pak přijímala – protože mi to zpovědníci přikázali (přičemž já sama bych to raději nedělala, jelikož jsem viděla, že jsou tak slabé) – zvládaly64 to velmi dobře.

13. Záhy i ony a všechny ostatní pochopily, že šlo o pokušení a jaké to bylo dobro, že se napravilo včas; protože nedlouho poté došlo v onom domě ke znepokojením ze strany představených,65 a to ne jejich vinou – snad o tom dále ještě něco řeknu – a ti by podobný zvyk nepřijali dobře, ba nesnesli by jej.

14. Ó, o kolika takových věcech bych mohla mluvit! Zmíním však jen jednu další: Nebylo to v klášteře našeho Řádu, nýbrž u sester svatého Bernarda.66 Byla tam jedna mniška, neméně67 ctnostná než ty výše zmíněné. Ta si mnoha bičováními a posty přivodila takovou slabost, že pokaždé, když přijímala nebo měla příležitost roznítit se ve zbožnosti, hned upadala na zem, a tak setrvávala i osm nebo devět hodin, a jí i všem ostatním se zdálo, že jde o uchvácení. Toto se jí stávalo tak často, že kdyby nedošlo k nápravě, domnívám se, že by to dopadlo velmi špatně. Po celém tom kraji se nesla pověst o těchto uchváceních: mě to tížilo poslouchat, neboť Pánu se zalíbilo, abych pochopila, oč se jedná, a obávala se toho, jak to nutně skončí. Ten, kdo ji zpovídal, mi byl velmi drahým otcem, a tak mi o tom vyprávěl. Já mu řekla, jak tomu rozumím, a že jde o68 ztrátu času a že je nemožné,69 aby šlo o uchvácení, nýbrž o slabost; aby jí odňal posty a bičování a nechal ji trochu rozptýlit. Ona byla naštěstí poslušná, a tak to tak udělala. Krátce nato opět nabyla síly a po uchvácení nebylo památky; zatímco kdyby se skutečně jednalo o ně, nenašel by se na ně žádný lék, dokud by nechtěl Bůh; protože moc ducha je tak velká, že naše síly nestačí na to, aby odporovaly a – jak jsem řekla – zanechává v duši velké účinky;70 zatímco to druhé71 ne větší, než jako by se ani neuskutečnilo, a zanechává jen únavu těla.

15. Nuže, odtud lze pochopit, že všechno, co by nás podrobilo takovým způsobem, že bychom vnímali, že rozum není i nadále svobodný, považujme za podezřelé a že tudy se nikdy nezíská svoboda ducha; neboť jednou z vlastností,72 které má,73 je nacházení Boha ve všech věcech a schopnost o nich přemýšlet. To ostatní je jen podrobení ducha, a i když ponecháme stranou škodu, jakou působí tělu, spoutává duši, aby dále nerostla; leč jako když se putuje cestou a vstoupí se do bažiny nebo močálu,74 takže tamtudy nelze projít, částečně totéž dělá duše, která, aby pokročila vpřed, má zapotřebí nejen kráčet, leč přímo letět; a právě toto se jim říká a jim samotným to tak připadá,75 když jsou pohrouženy do Božství a nevědí si se sebou rady – nakolik bývají vypojeny – že pro ně není ani žádný lék rozptýlení, a to se stává často.

16. Hleďte, že vám v takovém případě znovu radím, že když to trvá jeden den nebo čtyři nebo i celý týden,76 není proč se obávat, protože to není příliš, pokud je slabá přirozenost zaskočena po tyto dny.77 Překračuje-li to však tuto dobu, je zapotřebí léku. Jediné dobro, které v tom všem je, spočívá v tom, že zde není vina hříchu, ani že duše nepřestává získávat zásluhy; jsou tu však ony závady, které jsem zmínila, a hodně dalších.78 V tom, co se týká Přijímání, bude velmi velkou závadou, byť má daná duše sebevětší lásku, to, že není podrobena i v tomto zpovědníkovi a převorce; navzdory tomu, že pociťuje osamělost, její stavy nejsou tak krajní, aby se jim nemohla podřídit. Je v tom rovněž zapotřebí, jako i v jiných záležitostech, aby takové sestry byly umrtvovány a dávalo se jim na srozuměnou, že je vhodnější nekonat svou vlastní vůli, než vyhledávat svou vlastní útěchu.

17. Do této záležitosti se může vmísit také naše sebeláska. Mně samotné se přihodilo to, že se mi stalo několikrát, když jsem byla bezprostředně po Přijímání, kdy dokonce Eucharistická Způsoba ještě nemohla být rozložena,79 že pokud jsem viděla přijímat ostatní, byla bych radši, kdybych dosud Eucharistii nepřijala, abych se mohla vrátit a přijmout znovu. Jelikož se mi to stalo tolikrát, následně jsem si uvědomila – neboť tehdy se mi nezdálo, že by v tom bylo třeba něco napravovat – že zde šlo víc o mé choutky80 než o skutečnou lásku k Bohu; neboť většinou, když přistupujeme k Přijímání, zakouší se přitom něha a chuť, a já se tím nechávala unést; vždyť kdyby šlo jednoduše o to mít Boha ve své duši, to jsem přece již měla; kdyby se mělo jednat o splnění toho, že se nám přikazuje, abychom přistoupili ke Svatému Přijímání,81 to jsem přece již udělala; kdyby šlo o přijetí Milostí, které se nám dávají spolu s Nejsvětější Svátostí, ty jsem přece již přijala. Zkrátka, jasně jsem pochopila, že v tom nebylo nic víc než jen touha znovu mít ono smyslové okoušení.

18. Vzpomínám si, že na jednom místě, kde jsem pobývala a kde byl náš klášter, jsem poznala jednu ženu, velikánskou Boží služebnici, jak to o ní říkali všichni lidé, a nejspíš tomu tak i muselo být; přijímala každý den a neměla vlastního stálého zpovědníka,82 leč jednou šla přijímat do jednoho kostela, podruhé do jiného. Já jsem si toho všimla a raději bych ji viděla, jak poslouchá jednu osobu, než aby tak často přistupovala k přijímání. Bydlela sama v domě a – podle mého názoru – si dělala, co chtěla; jelikož však byla dobrá, všechno to bylo dobré.83 Já jsem jí to několikrát řekla;84 ona však na to nedbala, a právem, neboť byla mnohem lepší než já, ovšem v této záležitosti se mi nezdálo, že bych se mýlila. Přijel tam jednou svatý fra Petr z Alkantary. Postarala jsem se o to, aby s ní promluvil, ale nebyla jsem pak spokojena s tím, jak mu vše vylíčila; ale nejspíš to nemohla udělat líp, jelikož jsme tak ubozí, že nikdy nejsme spokojeni, leč jen u těch, kdo jdou naší vlastní cestou;85 protože já osobně se domnívám, že tato žena posloužila Pánu a vykonala více kajících skutků za jediný rok než já za mnoho let. Přišlo však na ni tehdy smrtelné onemocnění86 – a to je to, k čemu směřuji87 – a ona se vynasnažila, aby si zařídila, že se bude sloužit Mše Svatá v jejím domě každý den a že jí bude podávána Nejsvětější Svátost.

19. Jelikož se její nemoc protahovala, jednomu klerikovi, hodně velkému Božímu služebníkovi, který Ji pro ni sloužil mnohokrát, se zdálo, že není možné, aby denně přijímala ve svém domě. Muselo jít o pokušení Démona,88 neboť to byl on, kdo záhy nato zemřel. Jí se však, když viděla, že by u ní Mše měly přestat a ona by zůstala bez Pána, zmocnila tak velká rozmrzelost a měla tak velký vztek na onoho klerika, že on z toho za mnou přišel velmi pohoršen, aby mi to převyprávěl. Mně to způsobilo velké trápení, neboť ani nevím, zda se s ní usmířil, jelikož hned nato, se mi zdá, umřel.

20. Z toho jsem pochopila, jakou škodu působí, když konáme svou vlastní vůli v čemkoli a zvláště v tak velké záležitosti; vždyť přistupuje-li k Pánu někdo tak často, je správné, aby si byl velmi vědom své nehodnosti, a nedělo se tak tedy na základě vlastního názoru,89 leč aby to, čeho se nám nedostává, abychom mohli přistoupit k tak Velkému Pánu – a toho bude nutně mnoho – doplnila poslušnost, které nám to přikazuje. Této požehnané ženě se naskytla příležitost, aby se velmi pokořila, a tímto by si nejspíš zasloužila víc než Přijímáním, zvláště kdyby pochopila, že onen klerik v tom nemá vinu, leč že to byl Pán, který, když viděl její ubohost a jak je nehodná, to takto zařídil, aby nevstupoval do tak ubohého příbytku.90 Tak to dělala jistá osoba,91 když ji rozvážní zpovědníci často připravovali o Přijímání, jelikož bylo časté. Ta, ačkoli se jí to velmi niterně dotýkalo,92 na druhou stranu toužila víc po Cti Boží než po té své a tak nedělala nic jiného, než že Ho chválila, že vzbudil takového zpovědníka, aby si jí v tom hleděl a aby Jeho Majestát nevstupoval do tak ubohého příbytku.93 A na základě těchto úvah byla poslušná s velkým klidem ve své duši, i když i s jemnou a láskyplnou bolestí; avšak za celý svět pospolu by nešla proti tomu, co se jí přikazovalo.

21. Věřte mi, že láska Boží94 – neříkám, že jde o ni, leč jen na základě našeho zdání95 – která hýbe vášněmi natolik, že nás to vede k tomu, abychom Jej uráželi nebo abychom narušili pokoj zamilované duše do té míry, že pak nevnímá rozum,96 je jasné, že to jen vyhledáváme sebe a že přitom Démon nebude spát, jen aby nás uvedl do tísně, jakmile se bude domnívat, že nám tím způsobí více škody, jak to udělal této ženě, až mě to, zajisté, velmi polekalo, ačkoli ne tak, že bych uvěřila, že to může být na překážku její Spáse, neboť Boží Dobrota je Velká; šlo ovšem o pokušení v drsnou dobu.

22. Vypověděla jsem to zde, aby byly převorky pozorné a sestry aby se toho obávaly97 a rozvažovaly o tom a zkoumaly se co do způsobu, jakým přistupují k přijetí tak Velké Milosti.98 Je-li to kvůli tomu, aby uspokojily Boha, pak již vědí, že On je Spokojený spíše s poslušností než s obětí. *1Sam 15,22* Nuže, je-li tomu tak a zasluhuji-li si tím více, co mě znepokojuje? Neříkám, aby byly rovnou bez pokorného trápení,99 protože ne všechny dospěly k takové dokonalosti, že je nemají jen proto, že vědí, co se Bohu líbí víc; vždyť je jasné, že když je vůle velmi odpoutaná od veškeré své vlastní zištnosti, nebude cítit nic, naopak, bude se radovat, že se jí naskýtá příležitost uspokojovat Pána v tak namáhavé věci,100 a pokoří se a bude velmi spokojená i jen s duchovním Přijímáním.

23. Protože však zvláště v počátcích je to Milost, dává-li Pán duším tyto velké touhy k Němu přistoupit (ale to ostatně i nakonec, zde ovšem zdůrazňuji hlavně počátky, neboť tam je třeba si toho cenit víc) a ve zbytku dokonalosti,101 jak jsem řekla, nejsou ještě tak úplné, klidně se jim dovoluje, aby zakoušely něhu a trápení, když je jim to102 odňato, ovšem je třeba zachovat si pokoj duše a vyzískávat odtud úkony pokory. Pokud by to však bylo s nějakým neklidem nebo vášní a s nějakými pokušeními proti představené nebo zpovědníkovi, věřte, že jde o zjevné pokušení, nebo kdyby se snad někdo dokonce rozhodl přijímat – ačkoli mu zpovědník řekl, aby nepřijímal – já osobně bych tu zásluhu, které z toho plyne, nechtěla; protože v takových věcech nemáme být soudci sebe samých; má jím být ten, kdo má klíče, aby svazoval a rozvazoval. *Mt 16,19; 18,18* Kéž se zalíbí Pánu, aby nám dal světlo, a my si rozuměly ve věcech tak důležitých, a aby nám nechyběla jeho přízeň k tomu, abychom špatným užitím Milostí, které nám udílí, nevyvolaly spíše jen Jeho Nelibost.

1 O abc: gobiernan („vládnou“).

2 Srov. zejména Ž 20.

3 „Pohlcení“ (embebecimiento) odlišuje světice od autentických mystických jevů, jako jsou „uchvácení“ (arrobamiento) nebo „vytržení“ (arrebatamiento), neboť stává-li se na jednu stranu, že se jim fenomenicky může do značné míry podobat, na stranu druhou je třeba zdůraznit, že její původ není tak ryzí, a proto vybízí Terezie k radikálně odlišnému postoji vůči němu.

4 = v opravdovém uchvácení.

5 Pohlcení, o kterém světice pojednává v této kapitole, se nejčastěji vyskytuje v období přechodu od běžné, nemystické modlitby k prvním formám vlité, mystické modlitby.

6 O = de gran virtud („velké ctnosti“).

7 = jakýkoli úkon zbožnosti.

8 O = es tan amigo de deleite („je takovým přítelem rozkoše“).

9 = na osobu, snadno podléhající přirozeným příjemnostem.

10 = podobně slabé rozumové nadání.

11 = strnulé, zásadně nepřizpůsobivé.

12 O = gente de condición pausada.

13 Srov. násl. kapitola.

14 G: en el sentido ~ sensible en el sentido; někdo třetí tuto korekturu přeškrtal.

15 S tím velmi dobře koresponduje to, o čem hovoří – v kontextu pojednání o nedokonalostech začátečníků v duchovním životě – svatý Jan od Kříže, když označuje skutky pokání, konané na základě smyslového zalíbení, jako „kajícnosti zvířat“ (penitencias de bestias), srov. 1N 6,2.

16 = oním velkým pohlcením, o kterém je řeč od začátku kapitoly.

17 O = no al ser; = co do vlastní podstaty jevu.

18 = kvalitativní skok na úrovni konkrétního ctnostného jednání.

19 = v onom velkém pohlcení (oproti autentickému uchvácení nebo sjednocení všech mohutností).

20 = dál konat.

21 = doba, která je věnována zmíněnému pohlcení.

22 = dané osoby.

23 V tomto místě otec Gracián přeškrtal dva řádky a připojil poznámku na okraj; třetí osoba oba zásahy odmítla.

24 O = con despertar muchas veces; = mnoha podněty, které stimulují vůli k lásce.

25 = bez jakékoli činnosti, otupělou.

26 O = pasmos (tedy i „projevy obdivu, údivu“); = evidentně falešný úžas.

27 = je třeba u takové osoby; světice dává konkrétní pokyn, proto používá jen infinitivu v rozkazovacím významu.

28 = i ty povinné; z uvedených slov je zřejmé, nakolik byla světice svobodná vůči kající praxi a vnímala její smysluplnost na základě užitku, jaký přinášela pro rozvoj vnitřní modlitby a růst v ctnostech.

29 = nikoli ve smyslu úplné ztráty ducha usebrání, nýbrž za účelem odstranění zmíněného „pohlcení“.

30 O = amortecimientos (tedy i „umrtvení“); z kontextu je však zřejmé, že nejde o umrtvení v asketickém smyslu.

31 O = transordinaria; = milost přesahující běžný, řádný rámec života vnitřní modlitby.

32 O = visto („viděly“).

33 = toto vidění.

34 Na okraji znovu přeškrtnutá poznámka otce Graciána.

35 Opět totéž.

36 = není na závadu, když duše přemítá jednou o tom, podruhé o onom; podstatné je, aby šlo o skutečnosti, které mají co do činění s Bohem.

37 O = para no dar en el suelo (dosl. „abychom nesrazili k zemi“).

38 = ona opatření, která světice radí v předchozím čísle, a umírněnost, k níž vybízí.

39 = neudělá-li to nebo nebude-li se o to alespoň snažit.

40 O = nace („se to rodí“).

41 O = razones.

42 Na okraji znovu přeškrtnutá poznámka otce Graciána.

43 = nevím, v čem by mohl být prospěch takového pohlcení (při kterém člověk nevnímá Boha samotného!), když je k tak velké skutečnosti uschopněn a vybaven.

44 = mystické vytržení nebo uchvácení, které zmínila v č. 1 této kapitoly.

45 Na tomto místě je jeden řádek textu původně škrtnut (Graciánem) a následně je tato cenzura odmítnutá další osobou. I ve zbytku textu tohoto čísla následují třetí osobou odmítnuté Graciánovy škrty.

46 = Bůh má mnoho cest, kterými vede člověka duchovním životem, a to se projevuje celou řadou jiných jevů i ve vnitřní modlitbě.

47 = Božích.

48 Svatá Terezie dala do vínku svým mniškám dvě hodiny vnitřní modlitby: jednu ráno, druhou večer. Zdá se tedy, že to, co zde uvádí, se tedy přednostně vztahuje na tato dvě denní rozjímání, aniž by tím vylučovala možnost dalšího připomínání si daného tajemství i v jiných dobách dne.

49 = než jako to bylo myšleno; světice nechce radit mniškám, aby v průběhu hodiny vnitřní modlitby přemítaly o mnoha věcech (ať už zároveň nebo postupně!), nýbrž aby se nenechaly pohltit po celou řadu hodin nebo dnů onou zvláštní otupělostí ducha, ve které se člověk ani nemodlí ani jiným způsobem neslouží Bohu a bližním.

50 = i kdyby to pro mne bylo spojeno s námahou, ráda to napíšu, neboť jde o důležité téma.

51 = z klášterů bosých karmelitek, založených svatou Terezií.

52 Jedná se o bosé karmelitky z Mediny del Campo, mnišku Albertu Baptistu a laickou sestru Alžbětu od Početí (srov. Francisco de Santa María, Reforma de los descalzos, 2. svazek, 6,20,9).

53 = úměrně naší lidské omezenosti.

54 O = mal („zlo“).

55 O (pl.) = ansias.

56 Tereziina formulace vykazuje známku jemné ironie.

57 = Anežka od Ježíše (Tapia).

58 = zpovědníci.

59 = s ohledem na to, co následuje (srov. č. 11), se jedná o onoho „hodně duchovního“ zpovědníka, kterého světice zmínila výše (č. 9).

60 = aby se nechaly přesvědčit rozumovými argumenty.

61 = netrvala jsem na tak častém přijímání Eucharistie.

62 = přijímat Eucharistii.

63 = v klášterech bosých karmelitek.

64 O (sg.) = pasaba; kontext ovšem vyžaduje plurál pasaban.

65 Světice má na mysli těžkosti, k nimž došlo v roce 1571, kdy měl provinciál Angel de Salazar v úmyslu použít majetku sestry Alžběty od Andělů jiným způsobem, než k jakému byl novickou původně darován, zejména však, kdy chtěl tento představený komunitě vnutit za převorku doňu Teresu de Quesada, profesku z Kláštera Vtělení v Ávile.

66 O = de Bernardas; = cisterciaček. Je pravděpodobné, že se jednalo o Klášter Svatého Ducha v Olmedu (u Valladolidu).

67 O = no / nos; ~ no menos.

68 G + flaqueza y („slabost a“); abc.

69 G abc + poznámka; třetí osoba oba zásahy odmítla.

70 Viz výše č. 4 (+ pozn. 18).

71 = ono „velké pohlcení“, o kterém je řeč od začátku této kapitoly.

72 O = cosas („věcí“).

73 = tato svoboda ducha.

74 O = en un trampal u atolladero; oba výrazy mohou znamenat v přeneseném slova smyslu rovněž „slepou uličku“, „dostat se do úzkých“, apod.

75 = že nekráčejí, nýbrž přímo letí.

76 O = ni ocho („nebo osm dní“).

77 O (na okraji) + „Rozuměj: občas“.

78 O = y harto más („a mnohem víc“).

79 O = no podía dejar de estar entera („nemohla dosud nebýt celá“); = dosud nepominula reálná Kristova Přítomnost ve Svátosti Eucharistie.

80 O (sg.) = mi gusto („mou chuť, mé okoušení“).

81 Církevní přikázání přijmout alespoň jednou ročně Eucharistii bylo (s ohledem na jednostrannou vnější úctu, spojenou s přehnanými obavami přijímat Tělo, případně Krev Páně) stanoveno Čtvrtým lateránským koncilem roku 1215 (srov. DzH 812).

82 O = confesor particular; = zpovědník, který by ji zároveň vedl jako duchovní vůdce.

83 = všechno, co dělala jen na základě vlastní úvahy a ne s rozlišující pomocí jiné osoby.

84 = že není vhodné rozhodovat o vlastním duchovním životě bez přispění jiných. Jde opět o jedno z míst, které svědčí o Tereziině přímosti a upřímnosti vůči bližním, jakož i o její ryzí touze po duchovním pokroku ostatních.

85 Na jedné straně má světice potřebu upozornit na to, že se jí nezdál rozhovor dané zbožné laičky se sv. Petrem z Alkantary jako dostatečně hluboký a pravdivý, na druhou stranu zdůrazňuje, že její vlastní nespokojenost nejspíš vyrůstala z jiného přístupu k duchovnímu životu. Jde o nemálo působivý doklad Tereziina pozitivního uvažování ve prospěch druhé osoby.

86 O = mal de la muerte.

87 = to je důvod, proč to vše vyprávím.

88 = jeho pochybnost o tom, zda je vhodné takto postupovat.

89 Důvodem k poslušnosti v otázce přijímání svátostí je pro Terezii tedy nejen samotné dobro této ctnosti (nebo přesněji ona odevzdanost, která bývá jejím plodem), nýbrž i nedostatek pokory, který se většinou za svévolným rozhodnutím v této věci skrývá.

Znovu je ovšem třeba připomenout, že světice vychází z docela jiné Eucharistické praxe, než je ta naše dnešní, a proto spíše než v duchu mechanické aplikace je třeba číst tyto pasáže se schopností převádět je do naší situace pružně a tvořivě.

90 O = posada (tedy i „hostinec, nocleh, pohostinství“).

91 = světice mluví o sobě samé; srov. k tomu Ž 25,14.

92 O = lo sentía muy tiernamente.

93 Srov. pozn. 90.

94 = láska k Bohu.

95 = zdánlivá láska k Bohu, nikoli skutečná.

96 = není s to rozumové úvahy.

97 = (případně) „aby se bály Boha“; = aby si přehnaně nedůvěřovaly.

98 = aby zkoumaly, v jakém stavu přijímají Eucharistii.

99 = úplně bez toho, že by je trápilo, že nemohou Eucharistii přijmout, ovšem umírněně, bez naléhání na ty, kdo jim mohou dát svolení k Přijímání.

100 O = en cosa tan costosa („ve věci, která je tolik stojí“).

101 = v ostatních záležitostech, po jiných stránkách nejsou tak dokonalé.

102 = přijetí Eucharistie.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář