KARMEL - Hora Matky Boží

Předmluva

Jhs

1. Ponechám-li stranou, co jsem porůznu četla, i ze zkušenosti samotné jsem poznala, jak velké je dobro, když se duše neodchyluje od poslušnosti. V tom, jak tomu rozumím, spočívá pokrok ve ctnosti a zejména nabývání ctnosti pokory; v tom spočívá rovněž jistota před obavou, kterou je dobré, abychom my, smrtelníci, měli, pokud žijeme v tomto životě, totiž že zbloudíme z cesty k Nebi. Zde se také nachází pokoj, který je tak ceněný dušemi, jež touží uspokojovat Boha.¹ Pokud se totiž opravdu odevzdali do této svaté poslušnosti a podrobili jí svůj rozum, a nechtějí mít jiný názor než ten, jaký má jejich zpovědník (a jde-li o řeholníky, i názor jejich představeného), Démon na ně přestává útočit svým neustálým znepokojováním, poněvadž už zjistil, že tím spíše ztrácí, než získává. A také naše bouřlivá hnutí – která tak ráda konají jeho² vůli, a dokonce mu i ochotně podřizují úsudek ve věcech našeho uspokojení – tehdy ustávají, jakmile se rozpomenou na to, že svou vůli už rozhodným způsobem vložili do Vůle Boží, a jako prostředek k tomu³ přijali, že se podřídí tomu, koho mají na Jeho místě.⁴ Jelikož mi Jeho Majestát pro Svou Dobrotu udělil světlo, abych poznala onen velký poklad, který se skrývá v této vzácné ctnosti, snažila jsem se – i když chabě a nedokonale – o to, abych ji měla. I když mnohdy má nedostatečná ctnost, jak ji u sebe vnímám, klade odpor, protože poznávám, že k některým věcem, jež se mi přikazují, není s to dospět.⁵ Kéž se Božský Majestát postará o to, co mi pro toto nynější dílo chybí.

2. Když jsem pobývala u svatého Josefa v Ávile, roku tisíc pět set šedesát dva – což bylo v témže roce, kdy byl tento klášter založen – přikázal mi⁶ otec fra García de Toledo, dominikán, který byl tehdy mým zpovědníkem, abych sepsala založení onoho kláštera spolu s mnoha dalšími věcmi, které si přečte⁷ ten, kdo by se k tomu dostal, pokud to bude zveřejněno.⁸ Nyní, kdy přebývám v Salamance, roku tisíc pět set sedmdesát tři, což je o jedenáct let později, a zpovídám se u otce rektora Společnosti,⁹ který se jmenuje mistr Ripalda,¹⁰ jelikož ten viděl tuto knihu o prvním založení¹¹ a zdálo se mu, že by se posloužilo našemu Pánu, kdybych popsala založení ostatních sedmi klášterů, které se od té doby, pro dobrotu našeho Pána, založily,¹² spolu s počátkem klášterů bosých otců tohoto prvotního Řádu,¹³ a tak mi to přikázal.¹⁴ Poněvadž se mi to zdálo nemožné (s ohledem na mnoho záležitostí, jak co do dopisů, tak i jiných nevyhnutných zaneprázdnění, jelikož se jednalo o věci, které mi byly přikázány představenými), odporoučela jsem se Bohu, a takto poněkud stísněné – jelikož jsem viděla, že se nehodím k ničemu¹⁵ a že mám tak chatrné zdraví, takže už i bez toho se mi mnohdy zdálo, že s ohledem na svou slabou přirozenost¹⁶ nemohu snést tolik námahy – mi řekl Pán: „Dcero, poslušnost dodává sil.“

3. Kéž se zalíbí Jeho Majestátu, aby tomu tak skutečně bylo a kéž mi dá Milost, abych dokázala k Jeho Slávě vypovědět Milosti, které při těchto zakládáních udělil tomuto Řádu.¹⁷ Může se považovat za jisté, že se zde vypovědí se veškerou pravdivostí a bez jakéhokoli přehánění – alespoň podle toho, jak je vnímám – leč ve shodě s tím, co se skutečně událo. Neboť i v pramálo důležité věci bych si nedovolila použít lži, a to za nic na světě, v této záležitosti – kdy se píše proto, aby byl náš Pán chválen – bych z toho měla velké výčitky svědomí;¹⁸ považovala bych to nejen za ztrátu času, nýbrž za klamání ve Věcech Boha, a Ten, namísto toho, aby byl chválen, by byl ve skutečnosti urážen, což by byla velká zrada. Kéž se zalíbí Jeho Majestátu, aby mě neopouštěl,¹⁹ a já to mohla udělat. Bude popsáno každé založení a vynasnažím se to udělat krátce, nakolik budu umět; protože můj styl je natolik těžkopádný, že i tak se obávám, že budu unavovat druhé i sebe.²⁰ Ovšem díky lásce, kterou ke mně mé dcery chovají, jelikož jim má toto dílo zůstat po skončení mých dnů,²¹ to bude snesitelné.

4. Kéž se zalíbí našemu Pánu, aby ten, kdo to bude číst – jelikož v ničem neusiluji o svůj prospěch (ani nemám proč), leč o Jeho Chválu a Slávu (a zde bude možné vidět mnoho věcí, pro které je namístě Mu Je vzdávat) – byl velmi dalek toho, aby jakoukoli chválu a slávu připisoval mně, vždyť by to bylo proti pravdě,²² leč ať mi u Jeho Majestátu vyprošují,²³ aby mi odpustil, jak málo jsem si prospěla všemi těmito Milostmi.²⁴ Je mnohem víc toho, zač je třeba si kvůli tomu²⁵ na mne stěžovat, mé dcery, než zač mi děkovat kvůli tomu, co v tom bylo uděláno dobrého. Mé dcery, všechny vzdávejme díky Božské Dobrotě za tolik Milostí, které nám Pán prokázal. O jeden Zdrávas prosím, pro Jeho Lásku, toho, kdo to bude číst, aby mi napomohl vyjít z očistce²⁶ a dospět k nazírání Ježíše Krista, našeho Pána, který žije a kraluje s Otcem a Duchem Svatým navždy a navěky, amen.

5. Jelikož mám slabou paměť, domnívám se, že jistě opomenu říci mnoho důležitých věcí, a jiné, které by se mohly vynechat, řečeny budou: ostatně, jak to odpovídá mému chabému nadání a neohrabanému stylu a také nedostatku klidu, který na to je. Také mi přikazují, abych – naskytne-li se k tomu příležitost – pojednala o některých záležitostech vnitřní modlitby²⁷ a o klamu, který při ní může vyvstat, aby nepostoupily dál ty, které ji²⁸ mají.²⁹ Ve všem se podrobuji tomu, co zastává svatá matka Církev římská.³⁰ A rozhodnuta, aby dříve, než se tato kniha dostane do vašich rukou, mé sestry a dcery, ji prohlédli vzdělanci³¹ a duchovní osoby,³² začínám ve Jménu Páně a beru si na Pomoc Jeho Slavnou Matku, jejíž hábit nosím, ač jsem toho nehodna, a svého Slavného otce a pána, svatého Josefa, v jehož domě přebývám, neboť takový je patronát tohoto kláštera bosých mnišek,³³ a jehož přímluvy mi ustavičně pomáhaly.

6. Roku 1573, na den svatého Ludvíka, krále Francie, což je 25. dne měsíce srpna.³⁴ Bůh buď pochválen!