KARMEL - Hora Matky Boží

Sv. Terezie od Ježíše (1515 - 1582)

Pán dal svaté Terezii tak živou víru, že se vnitřně smála, když slyšela druhé, že by byli rádi, kdyby mohli žít za časů, kdy Ježíš Kristus, naše Nejvyšší Dobro, přebýval na zemi. Kladla si otázku, proč tak smýšlejí, když mají Ježíše stejně Přítomného v Nejsvětější svátosti, jako kdysi na zemi (Cesta 34,7). 

To, co se děje, je plná skutečnost 
Terezie si představovala Pána při Svatém Přijímání, jak vstupuje do jejího nitra. „Snažila se ze všech sil odpoutat se ode všech vnějších věcí, aby se s Ním uvnitř setkala. Přitom usilovala o takovou usebranost, aby všechny její smysly poznávaly tak veliké dobro. (…) I když nepociťovala právě žádnou zbožnost, její víra ji však ujišťovala, že je to plná skutečnost“ (srov. Cesta 34,8). To, co se nyní děje, je plná skutečnost. Nepotřebujeme hledat v dálce nic jiného (Cesta 34,9). Využít dobu setkání s Kristem Vycházela z modlitby Otče náš a sděluje nám, jak důležitý je okamžik Svatého Přijímání pro vnitřní setkání s Ježíšem. Tento okamžik prožívala často jako vnitřní sjednocení, ve kterém ji chtěl Ježíš osobně vyučovat. Protože tuto formu svátostného přijetí spolu se svatými pokládala za nejdrahocennější zážitek modlitby, chtěla, aby její sestry využily tento čas s Ježíšem. Vždyť v onom Chlebu máme k Němu přístup. Když právě přijmete Pána, máte Ho v sobě v Jeho vlastní Osobě, snažte se zavřít tělesné oči a otevřít zrak svého srdce! Když se to stane vaším obyčejem, uvidíte Ho mnoha způsoby a v míře, v jaké si to budete přát (Cesta 34,13). Setrvávejte s Ním rády, nepromarněte tuto tak dobrou příležitost, jako je hodina po Svatém Přijímání, abyste s Ním rozmlouvaly (Cesta 34,11). 

Skrytý, ale pro duši zjevný 
Terezie znala výzvu víry, co znamená Skrytá Přítomnost Krista zahalená ve Svátostných Způsobách Chleba a Vína, ale doufala, že Ježíš se zjevuje očím duše. Ale Terezie viděla zcela zřetelně, že toto zahalení je pro člověka jediná možnost, protože jinak by nemohl snést pohled na Lidství i Božství Krista, tak uchvacující je to pohled. Na základě naší slabé přirozenosti by to nikdo nesnesl (…), teprve při pohledu na Věčnou Pravdu pochopíme, že všechno, co se zde na zemi jeví jako žádoucí, je jen lež a podvod (Cesta 24,10). Když vidím tak Veliký Majestát Ukrytý v tak malé věci, jako je Hostie, pak je tomu tak, že obdivuji v tom Velkou Moudrost a nevím, jak mi mohl Pán dát odvahu a sílu, abych se k Němu přiblížila (Život 38,21). 

Křehkost a Vznešenost 
Terezie nám zde darovala dvě perly poznání. Předně nám Malá a Křehká Hostie připomíná Dítě v Jeslích, které chceme přijmout se vší něžností. Současně ale vidíme a zakoušíme Majestát a Vznešenost, který přesahuje všechno, co si ve své slabosti můžeme představit, neboť jde o velikost, která není z tohoto světa. Nyní chápeme její zvolání: Ó, můj Pane, kdybys nám nezahalil Svou Velikost, pak bychom často váhali, něco tak nečistého a ubohého spojovat s tak Velkým Majestátem (Život 38,19). Toto přímo drastické vyjadřování neznamená znehodnocení vlastní přirozenosti, nýbrž odpovídá hlubokému pochopení, jak zcela jiný je Bůh a Jeho Nezměřitelná Láska k Jeho tvorům. Terezii se spásné Působení Svátosti jevilo nejen vzhledem k duši, ale bylo je možno vnímat dokonce fyzicky: Nevěříte snad, že tento Svatý Pokrm je Potravou pro tělo a Významným Lékem i pro tělesné potíže? Jsem si jista, že tomu tak je (Život 34,7). Ve svátostném setkání s Kristem prožívala Terezie někdy tělesné uzdravení a v tomto okamžiku přijímala Velké Milosti a Zjevení (Život 39,22n). 

Setrvat v Kristově Lásce 
Někdy – skoro vždy, alespoň po většinu času – jsem dospěla po Svatém Přijímání do klidu. Někdy, když jsem se sytila jen touto Svátostí, cítila jsem se duševně i tělesně tak dobře, že jsem se tomu divila (Život 30,14). Terezie žila v Síle této Svátosti a usilovala setrvat v milované Ježíšově Přítomnosti. Toto setrvání v Ježíšově Přítomnosti chápala světice jako vděčnou a plodnou vzpomínku na Kristovu Lásku, která měla naplnit a formovat všední den: Vždy, když myslíme na Krista, musíme pamatovat na Lásku, s jakou nám prokazuje tolik Milostí, a jak Velkou Lásku nám Bůh ukázal, když nám dal tak Velký Důkaz Lásky, kterou má k nám, neboť Láska přináší lásku (Život 22,14). 

Nejvyšší forma modlitby 
Pro Terezii bylo Svaté Přijímání nejintenzivnějším způsobem setkání Boha a člověka a také nejvyšší formou modlitby, protože přijímajícímu se dostává zcela zvláštním způsobem Kristovy Lásky. Zde se opět skrývá jedna z perel velké světice, protože modlitba není jen jednání, ale také Milost, Dar Boží Lásky v nás a nám. Ježíš znal naši slabou přirozenost a naši závislost na méněcenných věcech, náš nedostatek lásky a naši malou odvahu. Proto věděl, že naše láska musí být probuzena pohledem na Jeho Lásku, a to nejen jednou, ale denně. I z toho důvodu se rozhodl zůstat u nás (Cesta 33,2). 

Eucharistická adorace a duchovní Svaté Přijímání 
Když se účastníte Mše Svaté, dcery, a nepřistupujete k Svatému Přijímání, můžete přijímat duchovně. To přináší veliký užitek. I tehdy se duchovně soustřeďte! Tím způsobem se do našeho nitra hluboce vtiskne láska k Pánu. Protože když se připravujeme na Jeho Přijetí, nepřestává nikdy udělovat nám nejrůznějším způsobem Své Dary, aniž chápeme, jak (Cesta 35,1). 

Pánova Touha 
Eucharistie byla pro Terezii středem Tajemství Církve, její Přijetí nejvhodnějším okamžikem setkat se in persona s Ježíšem Kristem, rozmlouvat s Ním, naslouchat Mu. Trvalá Pánova Eucharistická Přítomnost je výrazem Jeho Touhy prokazovat lidem Vykupující Lásku: Neboť On všechno snáší a všechno chce snést, jen aby našel duši, která Ho s láskou přijímá a v sobě chová, tak je vaše duše Jeho (Cesta 35,2).