KARMEL - Hora Matky Boží

Sv. Terezie od Ježíše (1515 - 1582)

Dne 15. října 2014 začal vzpomínkový a jubilejní rok, který slaví celý karmelitánský Řád v Rakousku a na celém světě. Podnětem k tomu jsou narozeniny svaté Terezie od Ježíše, zakladatelky tereziánského Karmelu, která se narodila 28. března 1515, tedy před 500 lety v Avile, ve Španělsku. Kdo byla Teresa de Cepeda y Ahumada, jak zní její civilní jméno?
Terezie pocházela ze židovské rodiny, která konvertovala ke katolické víře. „Byly jsme tři sestry a devět bratrů,“ napsala. Náboženským ovzduším v její rodině, úvahami a duchovní četbou v ní pomalu dozrálo povolání k řádovému životu. Zatímco její bratři hledali uznání a bohatství v právě tenkrát objevené Americe, ona vstoupila ve 20 letech, v roce 1535, do kláštera Vtělení v Avile. Po dobu 27 let žila šťastně v tomto klášteře a přitahovala k sobě stále více pozornost sester a mnoha světských lidí.
Dělala velké pokroky v praxi ctností a dosáhla po letech intenzivního duchovního boje výjimečné lidské a duchovní zralosti. Když ve 47 letech zřetelně poznala povolání, které jí Pán dal, totiž sloužit Církvi modlitbou a odloučeností, založila roku 1562 klášter svatého Josefa v Avile. Poté byly založeny další, celkem 16 ženských a 2 mužské kláštery. Terezie nejezdila na tato místa autem po asfaltových silnicích, nýbrž na káře tažené oslem po tehdy kamenitých cestách Kastilie a Andalusie, v ledovém chladu a při žhnoucím slunečním žáru. Ve svých volných chvílích psala knihy a nesčetné dopisy.
Úplně vyčerpaná na těle, ale v duchu zcela ponořená v Bohu, zemřela 4. října 1582 v klášteře v Alba de Tormes. V jejím rodném městě Avile připomíná Terezii každý kámen. Nikdo nezanechal v tomto městě tak velkou vzpomínku jako „tato svatá“. Její život a její dílo jsou spojené s Avilou, a i když se narodila se jménem Teresa de Cepeda y Ahumada, nazývá ji dnes celý svět Terezií z Avily.
Dne 27. září 1970 jí papež Pavel VI. udělil titul Doctor Ecclesiae (učitelka Církve). Tak se musíme ptát, jaký má význam jako učitelka Církve pro celou Církev a pro každého z nás, kteří k této Církvi patříme? Je učitelkou proto, že svým životem ukazuje, co znamená modlitba a duchovní život. Protože Tereziin život je modlitba, její modlitba je její život – a tím také její učení.
Jak vypadá konkrétně nauka o modlitbě naší světice? Terezie nevyvinula žádnou modlitební techniku. Modlitba je pro ni záležitostí vztahu. Popisuje svůj způsob, jak se přiblížit k Pánu Ježíši Kristu: „Snažila jsem se, tak jak jsem jenom mohla, zpřítomnit si ve svém nitru Ježíše, naše Dobro a našeho Pána. To byl můj způsob modlitby… Dařilo se mi to lépe na těch místech, kde jsem Ho prožívala v největším osamění. Zdálo se mi, že mě, když byl Sám a Sklíčený, nechal přijít k Sobě jako někdo, kdo je v nesnázích.“ (Vida 9,4)
Terezie neviděla v Ježíši jenom morální Ideál. Milovala Ho spíše jako opravdového Člověka ve vlastním smyslu slova. Říká: „Vidíme Ho jako Člověka a zažíváme Ho ve Slabostech a Utrpení, poskytuje nám společnost.“ (Vida 22,10)
Modlitba není tedy pro ni žádný moralismus, ke kterému jsme povinni nebo že bychom díky němu mohli něčeho dosáhnout. Být křesťanem také není jednoduše nějaká etika, ale v první řadě vztah – život v živém vztahu s Bohem, který se stal Člověkem. Snažit se o tento druh modlitby, to jest o vnitřní modlitbu, to je přátelství s Bohem, jak je prožívala Terezie a pro který získávala lidi: „Podle mého názoru není vnitřní modlitba ničím jiným než přebýváním u přítele, se kterým pobýváme často o samotě, abychom byli jednoduše s ním, protože jistě víme, že nás má rád.“ (Vida 8,5) Není pro nás modlitba, i když je to osobní modlitba, často jenom „jednosměrnou ulicí“, v níž jsme těmi jednajícími my a zaměřujeme svůj pohled na svá slova k Bohu?Bůh je přitom jenom pasivní přihlížející, který modlitbu přijímá, poslouchá a možná plní naše prosby. Terezie odporuje této představě tím, že nám modlitbu ukazuje jako přebývání s přítelem. V tom spočívá dynamika vztahu, v němž jsou oba, jak Bůh, tak také člověk stejně aktivními partnery. Pro učitelku Církve Terezii platí také ve vztahu k Bohu zákony přátelství. O každé přátelství se musí pečovat a musí se hájit. Potřebuje prostor k setkávání, kontinuitu a nakonec stále hlubší poznávání toho druhého a sebe sama. Co je tedy v přátelství důležité? Moci spolu trávit čas, mít společné zájmy a plány, radosti a naděje, ale také obtíže a obavy. Je potřeba vědět, že přítel je pozorný a jednoduše že je tady… Právě to jsou zkušenosti, které má Terezie s Bohem. V denním jednání s Ním v Něm objevuje Opravdového Přítele, který je vždy na její straně. Tyto zkušenosti mohla získat, protože se pustila do přátelství s Bohem, věnovala Mu čas a prostor ve svém životě. K tomu vždy Terezie vyhledávala samotu. Ta je místem setkávání, intimity a sdílených tajemství. Tady může být člověk sám tváří v Tvář svému Milovanému. Samota, o které mluví Terezie a která byla vyhledávána mystiky všech časů, je ten vnitřní postoj, který umožňuje prožívat vztah lásky. Srdce, které miluje, je takové, které se chce osvobodit ode všeho, co brání odevzdanosti.
Cesta modlitby je opravdovou cestou osvobození. Na prvním místě se musí modlící se člověk osvobodit ode všeho, co mu brání, aby si našel čas a prostor, stáhnout se do ústraní v tichu u Boha. Na druhém místě začíná Bůh člověka v modlitbě osvobozovat ode všeho, co mu brání, aby žil v opravdové svobodě a odevzdanosti.
Často si myslíme, že musíme pro Boha něco vykonat, něco pro Něho dělat svojí vlastní silou a svými schopnostmi… Po mnohaletém boji hledala Terezie radikálně Ježíše a vrhla se Mu k Nohám. V její zkušenosti hluboké samoty a chudoby, ve které skládala důvěru už jenom na Boha, přišel Ježíš do její blízkosti a daroval jí počátek nového života s Ním. (Vida 9)
Teprve v tom momentu, kdy člověk začíná chápat svoji vlastní pravdu a Pravdu Boží (hřích člověka – Milosrdenství Boží), je připraven na to, přijmout Lásku Boží. „Dotčeni a dojati Boží Láskou“ můžeme také my jít cestou modlitby, cestou přátelství, která může stále růst a vyzrávat.
Terezie nám klade na srdce, abychom se pustili do budování tohoto přátelství, a to cestou vnitřní modlitby. Ta má být dveřmi, jak se domnívá, které nám umožní otevřít se Bohu. Když jsou tyto dveře zavřeny, nemůžeme zakoušet mnohotvárnou zkušenost Boží Přítomnosti.
Terezie nás vyzývá, abychom se pustili právě do tohoto láskyplného vztahu s Bohem, když říká: „Z toho, co vím ze zkušenosti, mohu říci, že někdo, kdo začal s vnitřní modlitbou, ten ji už nikdy neopustí, i kdyby dělal mnoho špatného, protože toto je lék, jímž se můžeme znovu polepšit, zatímco bez toho by bylo všechno mnohem obtížnější. (…) Tady se nedá nic ztratit, jenom získat (…) a když člověk vydrží, pak doufá v Milosrdenství Boží, neboť si Ho ještě nikdo nikdy nezvolil za Přítele, komu by to On neoplatil. Nerozumím tomu, můj Stvořiteli, proč se celý svět nesnaží, aby vstoupil tímto přátelstvím do Tvojí Blízkosti.“ (Vida 8,5.6)
Terezie už za svého života získala mnoho lidí pro tuto cestu vnitřní modlitby. Její charisma žije ale dále v klášterech, které sama založila nebo které byly založeny po její smrti.