KARMEL - Hora Matky Boží

Sv. Terezie od Ježíše (1515 - 1582)
 

2. kapitola

Pokračuje v tomtéž a jedním příměrem objasňuje, čím je okoušení a jak je možné je¹ nabýt, aniž by se o ně usilovalo.

1. Chraň mě Bůh, do čeho jsem se to namočila! Už jsem docela zapomněla, o čem jsem pojednávala,² protože celá řada záležitostí a zdraví mě nutí, abych toho vždy zanechala v nejlepší dobu. A jelikož mám tak chabou paměť, je tu všechno neuspořádané, poněvadž se nemohu vracet k tomu, abych to po sobě znovu četla, ba možná je obecně všechno, co říkám, neuspořádané. Tak to přinejmenším vnímám.

Zdá se mi, že byly probrány duchovní útěchy.³ Poněvadž jsou někdy tak promíchány s našimi vášněmi, přinášejí s sebou i jisté vzlykání, a dokonce jsem od některých osob slyšela, že jim to svírá hruď, ba dokonce přicházejí i vnější hnutí, které nemají plně v rukou.⁴ A je to taková síla, že jim někdy až vystupuje krev do chřípí a dějí se jim i jiné takto bolestné věci. O tomto však nedokážu říci nic, protože jsem si tím neprošla, ale nejspíš po tom zůstává útěcha. Neboť – jak říkám⁵ – všechno ústí do touhy uspokojovat Boha a těšit se z Jeho Majestátu.

2. To, co však nazývám okoušeními Boha – což jsem jinde nazvala modlitbou klidu⁶ – je docela jiného druhu, jak to jistě pochopíte vy, které jste to z Milosrdenství Božího zakusily.

Předpokládejme – abychom to pochopily lépe – že vidíme dva prameny se dvěma nádržemi, které se plní vodou. Nenacházím totiž nic příhodnějšího, čím bych objasnila některé záležitosti ducha, než příměr k vodě. A vzhledem k tomu, že vím málo a vynalézavost nepomáhá a mám tak ráda tento živel, že jsem si jej všímala s větší pozorností než jiných věcí, neboť ve všech, které stvořit tak Velký a tak Moudrý Bůh, je jistě skryto hodně tajů, jimiž si můžeme prospět, a tak to dělají ti, kdo tomu rozumějí.⁷ I když osobně se domnívám, že v každé drobnosti,⁸ kterou Bůh stvořil, je mnohem víc, než čemu se z toho obvykle rozumí, i kdyby se jednalo o jediného mravenečka.

3. Tyto dvě nádrže se plní vodou odlišnými způsoby. U jednoho se voda přivádí z větší dálky pomocí mnoha akvaduktů a mechanismů.⁹ U druhého se tak děje v samotném zdroji vody z pramene, a tak se nádrž plní bez sebemenšího hluku. A je-li pramen bohatý, jako je tento, o kterém mluvíme,¹⁰ po naplnění této nádrže voda přetéká ven mohutným proudem. Není zapotřebí žádného mechanismu ani není potřeba dokončit stavbu akvaduktů, leč voda tam stále vyvěrá.

Rozdíl spočívá v tom, že voda, která přitéká akvadukty, jsou – podle mého názoru – ona uspokojení, o kterých jsem řekla,¹¹ že se získávají meditací, protože je přivádíme s pomocí myšlenek a vypomáháme si přitom tvory při meditaci a unavujeme rozum. A jelikož uspokojení nakonec přichází díky našim snahám, působí hluk, má-li jakkoli naplnit prospěchem, který působí v duši, jak bylo řečeno.¹²

4. U tohoto druhého pramene prýští voda do nádrže ze samotného Zdroje, kterým je Bůh. A tak, jelikož si to tak Jeho Majestát přeje – když ráčí udělit nějakou tu nadpřirozenou Milost – tato voda vyvěrá s velikánským pokojem a klidem a líbezností z nejhlubšího nitra¹³ nás samotných (osobně nevím, odkud přesně ani jak, ani se toto uspokojení¹⁴ a rozkoš nepociťují jako tamta¹⁵ v srdci, myslím tím zpočátku, protože později zaplaví všechno) a přelévá se všemi příbytky a mohutnostmi, takže dospívá až do těla. Proto jsem řekla,¹⁶ že okoušení začíná v Bohu a ústí do nás. Neboť, jak si jistě ověří ten, kdo to zakusil, celý vnější člověk se nakonec raduje z tohoto okoušení a líbeznosti.

5. Hleděla jsem si teď, zatímco to píšu, že v onom verši, který jsem zmínila: Dilataste cor meun,¹⁷ *Žl 119 (118),32* se praví, že se roztáhlo srdce. A nezdá se mi, že by se přitom jednalo o něco – jak říkám – co by mělo svůj zrod v srdci, nýbrž v jiné, ještě niternější části, jako v něčem hodně hlubokém. Myslím, že se jedná o střed duše, jak jsem později pochopila a jak to uvedu dále.¹⁸ Neboť ujišťuji, že v nás samotných nacházím skryté taje, které mě často přivádějí k údivu. A jak mnohem víc jich musí ve skutečnosti být!

Ó, můj Pane a můj Bože, jak Vznešené jsou Vaše Vznešenosti!¹⁹ A my se tu potulujeme jako hloupoučcí pastýřci,²⁰ neboť se nám zdá, že o Vás přece jen něco poznáváme, a nejspíš jde o tolik, jako by se jednalo o pořádnou nicotnost. Vždyť už jen v nás samotných jsou velká, skrytá tajemství, o kterých ani nevíme. Říkám „jako by se jednalo o pořádnou nicotnost“ ve srovnání s tím, jak velmi, velmi mnoho je ve Vás; ne proto, že by nebyly Vznešené ony Vznešenosti, které vnímáme, byť jde třeba jen o to, čeho se můžeme dobrat z vašich děl.

6. Když se vrátím k tomu verši ve smyslu, který mi může prospět – jak se domnívám – pro toto pojednání, užitečnost spočívá v onom rozšíření. Neboť tak to skutečně působí: jelikož začíná z tohoto pramene, který – jak říkám – je hluboko v nás, vyvěrat ona Nebeská Voda, zdá se, že se roztahuje a rozšiřuje celé naše nitro. A vzcházejí odtud jistá dobra, která nelze vyjádřit, ba duše ani nedokáže pochopit, oč jde, co se jí tam udílí. Vnímá jistou vůni – řekněme to tak nyní²¹ – jakoby v oné vnitřní hloubce byla výheň, na kterou se házejí vonné směsi. Světlo ohně však není vidět, ani, kde se nachází, ovšem horko a vonný dým proniká celou duší, ba hodně často – jak jsem řekla²² – má na tom podíl rovněž tělo.

Hleďte mě pochopit, že se zde ani nepociťuje horko ani necítí vůně, vždyť jde o mnohem jemnější záležitost, než jsou tyto věci,²³ leč mluvím o nich jen proto, abych vám to dala na srozuměnou. A osoby, které si tím neprošly, ať pochopí, že se to opravdu děje takto a že se to takto rovněž vnímá a že to duše přitom vnímá mnohem jasněji, než jak to nyní já vyjadřuji. Vždyť se zde nejedná o věc, kterou by bylo možné si zamanout, byť bychom totiž vynaložily jakékoli snahy, nemůžeme ji získat. A již z tohoto samotného je zřejmé, že se nejedná o náš neušlechtilý kov, leč o ono Nejryzejší Zlato Božské Moudrosti. Zde nejsou mohutnosti – dle mého názoru – dosud sjednoceny s Bohem, nýbrž jen pohlceny²⁴ a hledí jako vyděšené, co to jen je.

7. Je možné, že co do těchto vnitřních věcí si poněkud protiřečím vzhledem k tomu, co jsem řekla jinde.²⁵ Není divu, neboť během těch skoro patnácti let, před nimiž jsem to napsala,²⁶ mi Pán udělil větší jasnost ohledně těchto věcí, než jak jsem je chápala tehdy.²⁷ A pokud se nyní, tak jako i tehdy, mohu ve všem mýlit, pak jistě ne vědomě lhát. Vždyť z Jeho Milosrdenství bych spíše podstoupila tisíc smrtí; říkám tedy jen to, co chápu.

8. Připadá mi jako zřejmé, že vůle musí být nejspíš jistým způsobem sjednocena s Bohem; ovšem jen z pozdějších účinků a skutků se lépe poznávají tyto pravdy o vnitřní modlitbě, neboť není lepšího tavícího kelímku, aby se ověřily.²⁸ Je to hodně Velká Milost od našeho Pána, pokud ji zároveň poznává ten, kdo ji přijímá, a velmi velkou, když se pak už nevrací nazpět.

Hned byste se nejspíš chtěly, mé dcery, vynasnažit, abyste tuto modlitbu měly, a máte pravdu, protože – jak jsem řekla²⁹ – duše dosud nedokáže dospět k pochopení oněch Milostí, které jí udílí Pán, a toho, s jakou Láskou ji k Sobě víc přibližuje. Jistě ale touží zjistit, jak této Milosti dosáhneme. Řeknu, co jsem v této záležitosti pochopila já.

9. Ponechme stranou případ, kdy se Pánu zlíbí je udělit jen proto, že to Jeho Majestát chce, a ne kvůli něčemu dalšímu.³⁰ Tehdy ví jen On Sám, proč; do toho se nemáme co plést. Poté, co se udělá to, co se týká těch z minulých příbytků, je zapotřebí pokora, pokora! Jí se dá přimět Pán k tomu, co od Něj chceme.³¹ A to první, z čeho poznáte, zda ji máte, je, že si nebudete myslet, že si snad tyto Milosti a okoušení Páně zasluhujete, ani že byste Je snad někdy za svého života měly mít.

Namítnete mi ovšem, že jak byste jich tedy tímto způsobem mohly dosáhnout, když o ně nemáte usilovat. Na toto odpovídám, že není jiný, lepší způsob, než ten, který jsem vám právě uvedla, a že o ně nemáme usilovat z těchto důvodů: Za prvé, protože to první, co je k tomu zapotřebí, je milovat Boha nezištně. Za druhé, poněvadž je poněkud nedostatkem pokory, když se domníváme, že bychom snad pro své ubohé služby měly dosáhnout tak velké věci. Za třetí, protože pravým disponováním se k tomu je touha trpět a následovat tak Pána, a ne mít okoušení my, kdo jsme jej, ostatně, urazily. Za čtvrté, protože Jeho Majestát není povinen nám Je dát, jako nám naopak zaručuje věčnou Slávu, pokud zachováváme Jeho Příkazy (vždyť i bez toho³² můžeme být spaseni, a On lépe ví, než my, co je pro nás vhodné a kdo Jej opravdově miluje). A tak je to jistá věc – já to vím – a znám osoby,³³ které kráčejí cestou lásky tak, jak mají kráčet – jen aby sloužily svému Ukřižovanému Kristu – že nejen nežádají o okoušení ani po nich netouží, nýbrž naopak, snažně Jej prosí, aby jim Je během tohoto pozemského života neudílel; toto je pravda.³⁴ Za páté, protože bychom se stejně namáhaly nadarmo. Jelikož se totiž tato voda nemá přivádět pomocí akvaduktů jako ta předchozí, nechce-li ji poskytnout Pramen Sám, je pramálo k užitku, abychom se unavovaly. Chci tím říct, že i kdybychom měly sebevíc meditace a sebevíc se ždímaly a prolévaly slzy, tudy tato voda nepřichází. Udílí se pouze tomu, komu ji chce darovat Bůh, a často v situaci, kdy je o to duše nedbalá.³⁵

10. Jsme Jeho, sestry, a tak ať si s námi dělá, co chce! Jděme cestou, která se zlíbí Jemu. Navíc jsem přesvědčena, že tomu, kdo se doopravdy pokoří a odpoutá (říkám doopravdy, neboť tomu tak nemá být jen na základě našich myšlenek,³⁶ které nás často klamou,³⁷ leč, abychom byly odpoutané docela), Pán jistě tuto Milost – jakož i mnoho jiných, po kterých ani neumíme zatoužit – prokáže. Kéž je navždy pochválen a požehnán, amen!