KARMEL - Hora Matky Boží

Sv. Terezie od Ježíše (1515 - 1582)
 

2. kapitola¹

Pokračuje v tomtéž; objasňuje modlitbu sjednocení jedním vybraným přirovnáním; uvádí účinky, jež duši zůstávají. Stojí za to jí věnovat velkou pozornost.

1. Bude vám nejspíš připadat, že už bylo řečeno všechno z toho, co je k vidění v tomto příbytku, a přitom chybí ještě mnoho, protože – jak jsem řekla² – je zde víc i méně.³ Když se však duše, které Bůh prokazuje tyto Milosti, řádně disponuje, je třeba mluvit o mnoha věcech, které v nich⁴ Pán koná. Některé proberu, a rovněž o uzpůsobení,⁵ které zanechávají. Abych to dala lépe na srozuměnou, ráda bych si vypomohla jedním přirovnáním, které⁶ se k tomuto účelu hodí. A také k tomu, abychom viděly, jak – i když u tohoto Díla, které koná Pán, nemůžeme udělat nic navíc, aby nám Jeho Majestát tuto Milost prokázal – můžeme přesto udělat mnoho tím, že se k tomu disponujeme.⁷

2. Určitě jste už slyšely o Jeho Divech ohledně toho, jak vzniká hedvábí, neboť jen On mohl vymyslet něco podobného, a jak z vajíčka, které je⁸ na způsob malých zrnek pepře⁹ (neboť já je nikdy neviděla, leč jen jsem o tom slyšela, a tak, pokud v tom líčení bude něco překrouceno, není to mou vinou), s horkem, když na moruši začínají rašit listy, ožívá i toto vajíčko. Neboť dokud se neobjeví tato potrava, kterou se sytí, je vajíčko jako mrtvé. A těmito listy moruše se následně živí vylíhnuté housenky, dokud je, jako už velké, neumístí na větévky, a tam svými hubičkami¹⁰ ze sebe spřádají hedvábí a tvoří si velmi těsné kukličky, do nichž se uzavírají; a takto končí tato housenka, která je velká a ošklivá, a z téže kukly pak vylétá velmi půvabný bílý motýlek.¹¹

Ovšem kdyby to člověk sám neviděl, leč jen by se o tom vyprávělo jako o událostech z jiných dob, kdo by tomu dokázal uvěřit? Nebo na základě jakých důvodů bychom mohli vyvodit, že něco tak nerozumného, jako je housenka nebo včela, jsou tak přičinlivé v práci v náš prospěch a to s takovou pílí, a že ubohá housenečka¹² přijde v zájmu věci o život? Vystačí to na slušnou dobu meditace, sestry, a to i kdybych vám neřekla víc, poněvadž u toho můžete rozvažovat o Divech a Moudrosti našeho Boha. Nuže, co teprve by se dělo, kdybychom znali vlastnosti všech věcí? Je nám k velkému užitku přemýšlet o těchto velikostech a těšit se z toho, že jsme snoubenkami tak Moudrého a Mocného Krále.

3. Vraťme se ale k tomu, o čem jsem mluvila. Tato housenka začíná žít tehdy, když s Teplem Ducha Svatého začíná využívat obecné pomoci,¹³ kterou nám všem udílí Bůh, a když začíná využívat léků, které nám zanechal ve Své Církvi (jako jsou jak pravidelné zpovědi,¹⁴ tak dobrá četba a promluva,¹⁵ jež jsou lékem, který může mít duše, jež je mrtvá ve své dosavadní nedbalosti a hříších a nacházející se v příležitostech ke hříchu); a tak tehdy začíná žít a živit se tímto¹⁶ a dobrými meditacemi, dokud nevyroste, což je to, co se mi hodí, neboť to ostatní je pramálo důležité.

4. Nuže, když tato housenka vyroste – což je právě to, co bylo vyjádřeno v počátcích toho, co jsem napsala¹⁷ – začíná spřádat hedvábí a budovat si dům, ve kterém má umřít. O tomto domě bych zde chtěla dát na srozuměnou, že jím je Kristus. Někde jsem, zdá se mi, četla nebo slyšela, že náš život je skryt v Kristu¹⁸ nebo v Bohu *Kol 3,3* – což je jedno a totéž – nebo že naším životem je Kristus.¹⁹ *Kol 3,4* Zda je to přesně tak nebo ne, na tom – s ohledem na můj záměr – málo záleží.²⁰

5. Nuže, zde vidíte, dcery, co můžeme s Boží Přízní dělat: že se Sám Jeho Majestát stane naším Příbytkem – jak je tomu v této modlitbě sjednocení – který jsme zhotovily my. Zdá se, že chci říci, že můžeme něco odebrat či přidat v Bohu,²¹ jelikož říkám, že On je Příbytkem a my Jej můžeme vybudovat, abychom se do Něj umístily. A jistěže můžeme! Ovšem ne tím, že Bohu něco odebereme nebo přidáme, leč tím, že odebereme anebo přidáme nám, jak to dělají tyto housenky. Ale nikdy bychom v této věci nedokázaly dokončit to, co můžeme, když tuto prácičku²² – která není ničím – Bůh spojí se Svou Velikostí, a dodá jí tím tak velkou hodnotu, že Pán Sám bude Odměnou za toto Dílo. A stejně tak, jako to byl On, koho to stálo nejvíc, chce rovněž spojit naše strádáníčka s těmi velkými, které vytrpěl Jeho Majestát, a aby se to všechno stalo jedním.

6. Nuže, do toho, mé dcery! Pospěšme si vykonat tuto práci a spříst tuto kukličku²³ tím, že opustíme svou sebelásku a svou vůli, nebudeme připoutáni k ničemu na zemi, budeme konat skutky pokání, vnitřní modlitbu, umrtvování, poslušnost, a všechno ostatní, co již samy dobře víte. Kéž bychom pracovaly tak, jak to víme²⁴ a jak jsme poučovány o tom, co máme dělat! Ať zemře, ať zemře tato housenka, jako to dělá v přírodě, když dokončí, pro co byla stvořena. A uvidíte, jak vidíme²⁵ Boha a sebe tak ponořené do Jeho Velikosti, jako je tato housenka v této kukle. Hleďte, že když mluvím o „vidění Boha“, myslím tím, co jsem již řekla,²⁶ že se dává pocítit na tento způsob sjednocení.

7. Nuže, podívejme se, co se děje s touto housenkou, kvůli čemuž bylo řečeno všechno ostatní,²⁷ neboť když se nachází v této modlitbě – již naprosto mrtvá pro tento svět²⁸ – vylétá bílý motýlek.²⁹ Ó, Velikosti Boží, a jaká odtud³⁰ teprve vylétá duše, která byla jen trošičku³¹ ponořena do Boží Velikosti a tak spojena s Ním, což podle mne nikdy netrvá ani půl hodiny! Ujišťuji vás podle pravdy, že ani samotná duše se nepoznává. Hleďte totiž, že jaký je rozdíl mezi ošklivou housenkou a bílým motýlkem, přesně takový je i zde. Nechápe, kde si mohla zasloužit tolikeré dobro (odkud jí mohlo vzejít, jsem chtěla říct, protože dobře ví, že si to nezasluhuje). Vidí se s takovou touhou chválit Pána, že by chtěla být uvedena vniveč, a zemřít pro Něj tisícerou smrtí. Hned jí začíná touha muset vytrpět velká strádání, aniž by mohla dělat cokoli jiného.³² Touhy po kajícnosti velikánské,³³ po samotě, aby všichni poznali Boha; a odtud jí vzchází velké utrpení, když vidí, jak je urážen. A třebaže se v příbytku, který následuje, pojedná o těchto věcech podrobněji,³⁴ jelikož navzdory tomu, že to, co je v tomto příbytku a v tom, který následuje poté, jde o jedno a totéž, přece jen je to velký rozdíl co do síly účinků.³⁵ Neboť – jak jsem řekla³⁶ – když poté, co Bůh přivede duši až sem, se ona namáhá kráčet kupředu, uvidí velké věci.

8. Ó, nuže, vidět neklid tohoto motýlka, který přesto za svého dosavadního života nikdy nebyl tak klidný a upokojený, je něco, co vede ke chválení Boha! A spočívá to v tom, že neví, kde by se usadil a zřídil své sídlo, neboť vzhledem k tomu, že už měl takové,³⁷ nic z toho, co vidí na této zemi, jej není s to uspokojit, zvláště když se stává často, že mu Bůh dává toto víno.³⁸ Takřka pokaždé to pro něj znamená nový zisk.³⁹ Nepovažuje již za nic díla, která konal, dokud byl housenkou, což spočívalo v postupném spřádání kukly. Narostla mu křídla, jak by se tedy měl uspokojit – když může létat – aby jen kráčel krok za krokem? Všechno mu přijde málo z toho, co může udělat pro Boha ve shodě se svými touhami. Nepovažuje za upřílišněné, čím si prošli světci, poněvadž již ze zkušenosti chápe, jak při tom pomáhá Pán a jak přetváří duši, takže už se zdá, že to není ona, ani tu není žádná podoba.⁴⁰ Neboť slabost, o které se jí dříve zdálo, že ji má, co se týče konání skutků kajícnosti, ji nyní již shledává silnou.⁴¹ Co do omezenosti⁴² příbuznými nebo přáteli nebo majetkem (vždyť jí dříve nestačily⁴³ skutky ani rozhodnutí ani touha se od nich odpoutat, ba zdálo se jí, že je s nimi jen o to víc spojená), již vidí, že je taková, že ji tíží, když je nucena k tomu – aby nešla proti Bohu – čeho je zapotřebí.⁴⁴ Všechno ji unavuje, protože si už ověřila, že opravdový odpočinek jí tvorové dát nemohou.

9. Zdá se, že se zbytečně rozepisuji, a přesto bych mohla říci mnohem víc, a komu snad Bůh ráčí tuto Milost prokázat, zjistí, že jsem pořádně stručná. A tak se není co divit, že tento motýlek hledá znovu sídlo, jelikož se vůči pozemským věcem vnímá jako cizí.⁴⁵ Nuže, kam se vydá, ubožáček?⁴⁶ Vždyť vrátit se, odkud vylétl, nemůže,⁴⁷ poněvadž – jak bylo řečeno⁴⁸ – to nemáme v rukou,⁴⁹ byť bychom dělaly sebevíc, dokud se nezlíbí Bohu, aby nám znovu udělit tuto Milost.

Ó, Pane, a jaká nová strádání tím pro tuto duši začínají! Kdo by to byl řekl po tak Vznešené Milosti? Konec konců,⁵⁰ ať už tím nebo jiným způsobem, dokud žijeme, má mít duše kříž. A o tom, kdo by tvrdil, že poté, co dospěl až sem, už navždy zůstane v onom odpočívání a obdarovávání, bych řekla, že sem ve skutečnosti nikdy nedospěl, leč že šlo nejspíš jen o nějaké okoušení, pokud ovšem vůbec vstoupil do předchozího příbytku. A to s podporou své přirozené slabosti a možná dokonce i Démona, který mu dočasně udílí pokoj, aby proti němu pak vedl o to úpornější válku.

10. Nechci tím říci, že ti, kdo dospívají až sem, nemají pokoj, neboť jej jistěže mají, a velmi velký. Vždyť samotná strádání mají takovou hodnotu a tak dobrý původ,⁵¹ že navzdory skutečnosti, že jsou velmi velká, už jen z nich samotných prýští pokoj a uspokojení. I ze samotné nespokojenosti, kterou působí světské záležitosti, se rodí touha z něj odejít, a to tak bolestná, že nachází-li duše nějakou úlevu, pak je to v pomyšlení, že Bůh chce, aby žila v tomto vyhnanství. Ba ani to nestačí,⁵² vždyť dokonce i duše se všemi těmito zisky není tak dokonale podřízena Vůli Boží, jak se uvidí dále,⁵³ přestože se nepřestává spodobovat.⁵⁴ Je to ovšem s tak velkou lítostí (že už duše dál nemůže, protože jí nebylo dáno víc) a s mnohými slzami. Pokaždé když koná vnitřní modlitbu, je toto její bolestí. Do jisté míry to snad pochází z oné tak velké bolesti, kterou jí způsobuje vědomí, že je urážen Bůh a málo ctěn v tomto světě; a od mnoha duší, které jdou vstříc zatracení, jak heretiků, tak Maurů. Ovšem ty, kterých je jim nejvíc líto, jsou duše křesťanů, neboť i když vidí, že Milosrdenství Boží je veliké (takže byť by sebehůř žily, mohou se stále napravit a spasit), stejně se bojí, že se jich mnoho odsoudí.⁵⁵

11. Ó, Boží Velikosti! Před jako málo lety – ba možná i jen dny – na tom byla tato duše tak, že se nerozpomínala, leč na sebe.⁵⁶ Kdo ji to najednou uvedl do tak bolestných starostí? Vždyť i kdybychom tomu chtěli věnovat spoustu let meditace, stejně bychom to nedokázali pociťovat tak bolestně, jak to nyní cítí tato duše. Nuže, chraň Bůh! Když se já osobně snažím po mnoho dní a let cvičit v přemítání o tak velkém zlu, jakým je to, že Bůh bývá urážen,⁵⁷ a uvažovat o tom, že ti, kdo se odsuzují, jsou Jeho dětmi a mými bratry, a o nebezpečích, v jakých žijeme, a jak dobré je pro nás odejít z tohoto ubohého života, to všechno nebude stačit?⁵⁸ Ba ne, dcery! Bolest, která se tu zakouší,⁵⁹ není jako ty zdejší.⁶⁰ Vždyť tu bychom zde s Boží Přízní mohli poměrně snadno mít, kdybychom o ní velmi přemýšlely. Taková bolest ovšem nevstupuje až do hlubin nitra⁶¹ jako zde, kde se zdá, že to duši rozmělňuje a mele, aniž by se o to ona jakkoli snažila, ba onehdy i, aniž by to vůbec chtěla. Nuže, oč to tu jde, odkud to pochází? Já vám to hned řeknu.

12. Neslyšely jste – vždyť i zde jsem to už jednou uvedla,⁶² i když ne v této souvislosti – o snoubence, kterou Bůh uvedl do vinného sklípku a urovnal⁶³ v ní lásku? *Pís 2,4 (Vulg.)* Nuže, jedná se právě o toto, jelikož se totiž ona duše již plně odevzdává do Jeho Rukou a velká láska ji činí tak oddanou, že neví ani nechce, leč jen to, aby s ní Bůh učinil, co se Mu zlíbí. (A Bůh nikdy neudělí – jak se osobně domnívám – tuto Milost, leč duši, kterou už je zcela Jeho).⁶⁴ A On chce, aby odtamtud ona – aniž chápe, jak k tomu dochází – vyšla označena Jeho Pečetí. Neboť duše tam doopravdy nedělá nic jiného, než to, co vosk, když do ní někdo vtiskuje pečeť, vždyť to není vosk, který by si ji sám vtiskl. Je pouze disponovaný, myslím tím poddajný. A dokonce ani co se týče této disponovanosti, to není on, kdo se aktivně poddává, jen zůstává v klidu a dává k tomu své svolení. Ó, Boží Dobroto, všechno nakonec musí jít na Váš účet! Chcete pouze naši vůli,⁶⁵ a aby se ve vosku neobjevila žádná překážka.

13. Nuže, zde vidíte, sestry, co dělá náš Bůh pro to, aby již tato duše byla shledávána jako Jeho. Dává jí z toho, co má, což je to, co měl i Jeho Syn během tohoto pozemského Života; nemůže nám tedy prokázat větší Milost. Kdo víc než On mohl toužit po tom, aby tento život opustil? A tak to Jeho Majestát vyjádřil během Poslední Večeře: Toužebně jsem si přál… *Lk 22,15*

– Jakže, Pane? Copak jste neměl před Očima tu Namáhavou Smrt, kterou jste měl podstoupit a jež byla tak Bolestná a Děsivá?

– Ne, protože Velká Láska, kterou mám, a Touha, aby byly duše spaseny, nesrovnatelně předčí ony Bolesti,⁶⁶ a ty zdaleka největší, které jsem snesl a snáším od doby, co jsem na světě, jsou natolik dostatečné, abych ony ve srovnání s nimi nepovažoval za nic.

14. Je tomu tak, že jsem o tom často uvažovala a poněvadž jsem znala trýzeň, kterou si prochází a prošla jistá duše, již znám,⁶⁷ když viděla, jak je urážen náš Pán, a to tak nesnesitelná, že by člověk mnohem raději zemřel, než aby ji snášel, a když jsem uvažovala, že pokud duše s tak nepatrnou láskou ve srovnání s Láskou Kristovou – takže lze říci, že je v tomto srovnání takřka ničím – zakoušela tuto tak nesnesitelnou trýzeň, co asi zakoušel náš Pán Ježíš Kristus a jakým Životem si to musel procházet? Vždyť všechny ty věci měl před sebou a stále hleděl na velké urážky, kterých se dostávalo Jeho Otci!⁶⁸ Bezpochyby věřím, že tato Strádání byla mnohem Větší než při jeho Přesvatém Utrpení. Neboť tehdy již viděl konec těchto Strádání, a díky tomu a rovněž díky Uspokojení, které měl z toho, že ve Své Smrti viděl náš Lék a možnost prokázat Lásku, již choval vůči Svému Otci, když pro Něj toho tolik trpěl, byly Jeho Bolesti zmírněny. Jak se to děje i zde těm, kdo v síle lásky konají velké skutky kajícnosti, takže je takřka ani nepociťují, ba rádi by dělali víc a víc, a všechno jim připadá málo. Nuže, jak tomu asi muselo být u Jeho Majestátu, když viděl, jak velkou má příležitost ukázat Svému Otci, jak beze zbytku Jej ve všem poslechne,⁶⁹ a navíc i s Láskou k bližnímu? Ó, velká je rozkoš strádat při uskutečňování Vůle Boží! Ovšem hledět tak neustále na tolik urážek, jichž se dostává Jeho Majestátu, a kolik to duší se odebírá do pekla, to považuji za věc tak drsnou, že si myslím, že kdyby nebyl víc než jen obyčejným Člověkem, jediný den oné Bolesti by stačil na to, aby ukončil⁷⁰ mnoho životů, čím spíše jeden jediný.