KARMEL - Hora Matky Boží

Sv. Terezie od Ježíše (1515 - 1582)
 

2. kapitola

Pojednává o některých způsobech, jakými náš Pán probouzí duši, takže se zdá, že se v nich není čeho obávat, i když se jedná o velmi vznešenou záležitost, a jde o velké Milosti.¹

1. Zdá se, že jsme opustili motýlka na příliš dlouho, ale není tomu tak. Jsou to totiž tato strádání, která jej dokonce nabádají, aby létal ještě výše. Nuže, začněme nyní pojednávat o způsobu, jakým se k němu² chová Snoubenec, a jak dříve, než jím On bude zcela,³ působí, že po tom duše velmi touží. Činí tak velmi jemnými prostředky, takže ani sama duše je nevnímá, ani já osobně se nedomnívám, že bych to svedla vyjádřit tak, aby je pak vnímala, nejde-li o ty duše, které si tím prošly. Neboť jde o tak jemné a něžné podněty, které vycházejí z nejhlubšího nitra duše, že neumím předložit žádné přirovnání, které by tomu odpovídalo.

2. Je to velmi odlišné od všeho, co si zde⁴ můžeme obstarat, ba i od oněch okoušení, která byla probrána,⁵ takže často, když o to ona osoba nedbá, ba ani se zrovna nezabývá Bohem,⁶ Jeho Majestát ji probouzí na způsob komety, která rychle proletí, nebo jako hrom, i když není slyšet žádný hřmot.⁷ Duše však velmi zřetelně chápe, že byla zavolána Bohem, a to tak výrazně, že ji to někdy – zvláště v počátcích – vede až k chvění, ba dokonce i k nářku, aniž by tu bylo cokoli, co by ji bolelo. Cítí se být lahodně zraněna, není však s to postihnout, jak ani kdo ji zranil; jasně ale poznává, že se jedná o vzácnou záležitost a nejraději by z tohoto zranění nebyla nikdy uzdravena.⁸ Stěžuje si láskyplnými slovy, a to i vnějšími⁹ – aniž by mohla dělat něco jiného – svému Snoubenci, protože vnímá, že Ten je přítomen, jen se nechce projevit natolik, aby ji nechal se z toho těšit. A to je pořádná bolest, byť lahodná a příjemná; a i kdyby ji nechtěla mít, nemůže;¹⁰ to by ovšem nikdy nerada!¹¹ To ji totiž uspokojuje víc, než ono lahodné pohlcení – které bolest postrádá – modlitby klidu.

3. Mohu se rozčtvrtit, sestry, jen abych vám dala na srozuměnou toto Působení Lásky, a nevím, jak.¹² Zdá se totiž jako protimluv, když Milovaný dává jasně na srozuměnou, že je s duší, a zároveň to vypadá, jako by ji teprve volal, a to tak jistým pokynem, že o něm nelze pochybovat. A jde o tak pronikavé svištění, aby je duše zaznamenala, že je opravdu nelze neslyšet. Nepřipadá to totiž jinak, leč že Snoubenec, který přebývá v sedmém příbytku, promlouvá tímto způsobem – neboť nejde o formovanou řeč – a všichni lidé, kteří se nacházejí v ostatních,¹³ se neodvažují ani pohnout, totiž ani smysly ani obrazivost ani mohutnosti.

Ó, můj Mocný Bože, jak velká¹⁴ jsou vaše tajemství¹⁵ a jak odlišné jsou Záležitosti Ducha Svatého¹⁶ vůči tomu, co zde lze vidět nebo vnímat, neboť tato¹⁷ se nedá ničím objasnit, ač je tak malá vzhledem k těm velmi Velkým, které s dušemi konáte!

4. Jeho Působení v ní je tak velké, že se duše rozpadá touhou a přitom neví, oč prosit, neboť se jí jasně zdá, že její Bůh je s ní. Řeknete mi: Nuže, když vnímá toto, po čem to ještě touží nebo co jí působí bolest? Jaké větší dobro ještě chce? Nevím; vím jen, že jí připadá, jakoby ji ona bolest pronikala až do útrob, a že když z nich vytrhává šíp ten, kdo ji zraňuje, opravdu to vypadá, jako by je strhával s sebou, podle toho, jaký cit lásky zakouší.¹⁸

Právě jsem uvažovala nad tím, zda z tohoto ohně rozpáleného krbu, jímž je můj Bůh, nevylétala nějaká ta jiskra a nezasahovala duši, a tak jí nedávala zakusit onen rozpálený oheň. A poněvadž to nestačilo, aby ji to zcela spálilo, a On¹⁹ je tak Rozkošný, zůstává jí ona bolest, a při každém doteku to vyvolává ono působení. A připadá mi, že toto je nejlepší přirovnání, kterým jsem to dokázala vyjádřit.

Poněvadž tato lahodná bolest – a není to bolest²⁰ – není ustavičná.²¹ Občas sice trvá delší dobu, jindy ale pomíjí velmi rychle, podle toho, jak ji chce udělit Pán. Nejde totiž o věc, kterou by šlo obstarat jakoukoli lidskou cestou.²² Jakkoli totiž občas trvá nějakou tu dobu, i tehdy odchází a vrací se.²³ Nakonec, nikdy není tak úplně stálá, a proto také duši úplně nespálí, leč jen co se duše vznítí, jiskra zhasíná²⁴ a duši zůstává jen touha, aby znovu strádala onou láskyplnou bolestí, kterou jí jiskra působí.

5. Není zde proč uvažovat o tom, zda náhodou nejde o záležitost, vyvolanou samotnou přirozeností nebo zapříčiněnou melancholií, ba ani klamem Démona, ani zda se nejedná o iluzi. Jde totiž o záležitost, u níž lze naprosto zřejmě chápat, že toto hnutí vychází odtamtud, kde se nachází Pán, který je Neproměnný. A samotná působení nejsou jako u jiných prožitků zbožnosti, neboť přílišné pohlcení choutek²⁵ nás může právem vést k pochybování. Zde jsou ovšem všechny smysly a mohutnosti bez jakéhokoli pohlcení, a jen hledí, co jen to může být, aniž by jakkoli rušily nebo byly s to naopak zvětšit onu rozkošnou bolest, nebo ji odstranit, jak se mi zdá.

Komu by náš Pán tuto Milost prokázal – a ten, komu Ji opravdu prokázal, to při čtení tohoto popisu pochopí – ať Mu vzdává mnohé díky, neboť se nemá proč bát, zda nejde o klam. Ať se spíš bojí, aby nebyl nevděčný vůči tak velké Milosti a ať se Mu snažně usiluje sloužit a ve všem polepšit svůj život. A uvidí, k čemu to povede a že dostává víc a víc. I když jedna osoba, která toto měla, a strávila v tom několik let,²⁶ byla s onou Milostí tak velmi uspokojena, že i kdyby měla sloužit Pánu po mnoho let velkými strádáními, byla by Jí²⁷ i tak velmi dobře odměněna.²⁸ Buď požehnán navěky a navždy, amen.

6. Možná se pozastavíte nad tím, proč je v tomto stavu více jistoty než v ostatních záležitostech. Podle mého názoru je tomu tak z těchto důvodů:

Za prvé proto, že Démon nejspíš nikdy není s to způsobit tak lahodnou ránu; možná je ještě tak s to udělit chuť a rozkoš, jež vypadají jako duchovní, ale spojit bolest, a to tolikerou, s klidem a okoušením duše, není v jeho schopnosti. Veškerá jeho moc²⁹ totiž působí zvenčí a jeho bolesti, pokud je působí on, nejsou – dle mého názoru – nikdy příjemné ani provázené pokojem, leč neklidné a plné boje.

Za druhé proto, že tato lahodná bouře pochází z jiné oblasti, než které může ovládat on.³⁰

Za třetí, s ohledem na velké pokroky, které to v duši zanechává, jakými jsou nejběžněji rozhodnost trpět pro Boha a toužit mít mnoho strádání a setrvávat v mnohem větší rozhodnosti vzdálit se od všech pozemských uspokojení a rozhovorů a jiných podobných záležitostí.

7. Že se nejedná o rozmar,³¹ je rovněž velmi jasné. Neboť i kdyby o to duše jindy usilovala, nemůže to nijak napodobit. A jde o tak evidentní³² záležitost, že ji nelze ani žádným způsobem imitovat (myslím tím působit zdání, že je to ono, aniž by tomu tak bylo), ani o tom pochybovat, pokud se o to skutečně jedná. A pokud by měla nějaká pochybnost zůstat, pak vězte, že tyto poryvy nejsou opravdové (myslím tím, pokud by měla duše pochybovat o tom, zda je měla nebo ne), neboť ty³³ se dávají pocítit tak výrazně jako silný hlas ve sluchu.

Nuže, aby to snad byla melancholie, to nikam nevede.³⁴ Melancholie totiž nepůsobí a nevytváří své rozmary, leč jen v obrazivosti. Toto jiné však vychází z nitra duše.³⁵

Mohu se jistě klamat, dokud však neuslyším jiné argumenty toho, kdo tomu rozumí, budu vždy zastávat tento názor. A takto³⁶ vím o jedné osobě, hodně vyplněné bázní z podobných oklamání,³⁷ která ji přitom u této modlitby nikdy nedokázala mít.³⁸

8. Náš Pán mívá ve zvyku probouzet duši rovněž jinými způsoby, neboť znenadání, během ústní modlitby a nepozornosti vůči vnitřním záležitostem, se zdá, že přichází rozkošné zanícení, jako kdyby se náhle rozlila tak velká vůně, že se duši udílí všemi smysly – netvrdím, že se jedná o vůni, leč jen užívám tohoto přirovnání – nebo něco na ten způsob, jenom aby dal duši pocítit, že Snoubenec je tam. Vyvolává u duše lahodnou touhu se z Něj těšit, a díky tomu je ona ochotna vzdávat velká díkučinění a Chvály našemu Pánu.

Ke zrodu této Milosti³⁹ dochází tamtéž jako u toho, co bylo uvedeno předtím,⁴⁰ ale zde není nic, co by působilo bolest, ani samotné touhy těšit se z Boha nejsou bolestné; takto to alespoň duše pociťuje nejběžněji.

Rovněž zde se mi zdá, že se není čeho bát – a to na základě některých z již uvedených důvodů⁴¹ – leč usilovat o přijetí této Milosti s díkůvzdáním.