KARMEL - Hora Matky Boží

Sv. Terezie od Ježíše (1515 - 1582)
 

4. kapitola

Pojednává o tom, když Bůh vypojí duši při modlitbě uchvácením nebo extází nebo unesením, což je podle mého názoru jedno a totéž,¹ a jak je zapotřebí velké odvahy, aby člověk od Jeho Majestátu přijal Velké Milosti

1. Uprostřed tolika zmíněných záležitostí strádání a všeho ostatního, jakýpak klid může asi tak nalézt ubohý motýlek? Všechno to slouží jen k tomu, že víc touží radovat se ze Snoubence. A Jeho Majestát, jako ten, kdo zná naši slabost, jej těmito a mnoha jinými věcmi postupně uschopňuje, aby měl odvahu² spojit se s tak Velkým Pánem a vybrat si Jej za Snoubence.

2. Jistě se smějete tomu, co to tu říkám, a musí vám to připadat jako nesmysl. Neboť každé z vás se bude zdát, že to³ není potřeba a že se nenajde žádná žena, která by byla tak podlá,⁴ že by nestála o zasnoubení s Králem. Totéž si myslím i já ohledně pozemského řádu;⁵ ovšem co do Nebeského vás ujišťuji, že je to potřeba víc, než si myslíte.⁶ Neboť naše přirozenost je velmi bázlivá a nízká pro tak Velkou Záležitost, a tak považuji za jisté, že kdyby jí to nedal Bůh,⁷ navzdory tomu, jak hodně zjišťujete, že je to pro nás dobré, by to bylo nemožné.

A tak uvidíte, co všechno dělá Jeho Majestát pro to, aby uzavřel tyto Zásnuby, k čemuž – jak se domnívám – dochází tehdy, když jí uděluje uchvácení, poněvadž ji tím vytrhává ze smyslů. Kdyby totiž byla i nadále při nich a viděla se tak blízko tohoto tak Velkého Majestátu, nebylo by – nejspíš – možné, aby zůstala při životě.⁸

Myslí se tím skutečná uchvácení a ne slabosti žen, jaké zde na zemi míváme,⁹ takže se nám všechno hned jeví jako uchvácení a extáze. A poněvadž – jak jsem už, myslím, uvedla¹⁰ – některé tělesné konstituce jsou tak slabé, že už i během modlitby klidu umírají, ráda bych zde uvedla některé druhy, jež jsem poznala – jelikož jsem to probrala s tolika duchovními osobami – totiž uchvácení, jaká existují. Nejsem si ovšem jistá, zda se mi to podaří tak, jak jsem to popsala jinde,¹¹ jakož i další věci, které s tím souvisejí. Z jistých důvodů mi totiž připadlo, že nebude od věci to zde znovu uvést, třeba jen proto, aby se zde představily tyto příbytky vcelku.

3. K prvnímu druhu uchvácení dochází, když je duše – dokonce i mimo vnitřní modlitbu – zasažena nějakým Slovem Božím, které si připomene nebo zaslechne, takže se zdá, jako by Jeho Majestát zevnitř duše rozdmýchal¹² jiskru, o které jsme již mluvili,¹³ pohnut Soucitem při pohledu na to, po jak dlouhou dobu trpěla svou touhou.¹⁴ Takže ona, celá rozpálená,¹⁵ jako bájný pták Fénix¹⁶ je obnovena a – zbožně tomu lze věřit – jsou jí odpuštěny její viny,¹⁷ a takto čistou ji spojuje se Sebou, aniž by to zde dokonce někdo zaznamenal, vyjma jich dvou. Ba, dokonce ani samotná duše nechápe způsob, jak by to později dokázala vyjádřit, byť se jí tak neděje bez vnitřního zakoušení.¹⁸ Není tomu totiž jako v případě, kdy někdo upadne do mdlob nebo záchvatu, kdy se nevnímá nic vnitřního ani vnějšího.

4. V tomto případě to osobně vnímám tak, že duše nikdy nebyla tak probuzená vůči Božím Věcem ani s tak velkým světlem a poznáním, darovaným od Boha. To se nejspíš bude zdát nemožné, vždyť jsou-li mohutnosti tak pohrouženy – že můžeme říci, že jsou jako mrtvé, a smysly taktéž – jak se má rozumět tomu, že duše chápe toto Tajemství? To nevím – a možná to neví žádný tvor, leč pouze Sám Stvořitel – a mnoho jiných věcí, k nimž dochází v tomto stavu, myslím tím, v těchto dvou posledních příbytcích. Neboť tento a poslední se mohou docela dobře spojit, neboť mezi jedním a druhým již nejsou zavřené dveře. Poněvadž ale se v tom posledním nacházejí věci, které se neprojevily těm, kdo sem dosud nedospěli, zdálo se mi vhodné je rozdělit.

5. Když se duše nachází v tomto vypojení,¹⁹ a Pán uváží za dobré ji odhalit jistá Tajemství, jako například Nebeské Záležitosti a dává jí proto představivá vidění,²⁰ to je pak schopna vyjádřit. A zůstává to natolik vtisknuto do paměti, že na to nikdy nezapomene. Když se ale jedná o intelektuální vidění, to pak stejně tak²¹ není schopna vyjádřit. Některá z nich bývají totiž v tomto období²² tak vznešená, že není vhodné, aby je natolik pochopili ti, kdo žijí na zemi, aby je pak dokázali vyjádřit. Ačkoli, jakmile je znovu při smyslech, lze i zde²³ z těchto intelektuálních vidění vyjádřit mnohá.

Je možné, že některé z vás nechápou, v čem spočívá vidění, zvláště intelektuální. Ve svůj čas vám to povím,²⁴ poněvadž mi to přikázal ten, kdo může;²⁵ a i když vám se to bude zdát nevhodné, některým duším to možná bude k užitku.

6. Nuže, řeknete mi: jestliže později nemá zůstat ani vzpomínka na ony tak Vznešené Milosti, které zde Pán prokazuje duši, jaký prospěch jí přinesou? Ó, dcery, ten je tak velký, že to nelze dostatečně zdůraznit. I když je totiž nedokáží vyjádřit, v nejhlubším nitru duše zůstávají zřetelně zapsány a nikdy na ně nelze zapomenout.

Nuže, neutvářejí-li žádný obraz a mohutnosti je nemohou vnímat, jak je možné si je pamatovat? Ani toto nechápu. Vím ale, že jisté pravdy o Boží Velikosti zůstávají v této duši tak ukotvené, že kdyby snad neměla víru, která jí říká, kým je a že je povinna v Něj věřit jako v Boha, klaněla by se Mu od oné chvíle²⁶ jako takovému, jak to učinil Jákob, když viděl žebřík, *Gn 28,12* neboť díky němu nejspíš pochopil i další Tajemství, která nedokázal vyjádřit. Jen na základě vidění žebříku, po kterém sestupují a vystupují andělé, pokud by u toho neměl zároveň vnitřní světlo, by jistě nepochopil tak Velká Tajemství.

7. Nevím, zda jsem výstižná v tom, co říkám, neboť i když jsem to slyšela, nevím, zda si to pamatuji dobře.²⁷ Ani Mojžíš nedokázal vyjádřit všechno, co viděl v keři, leč jen, co Bůh chtěl, aby uvedl. *Ex 3,2* Kdyby ovšem Bůh jeho duši neukázal Svá Tajemství, aby s jistotou viděl a uvěřil, že se jedná o Boha, nepustil by se do tolika a tak velkých strádání. Nejspíš ale tak velké věci vyrozuměl mezi trny onoho keře, které mu dodaly odvahy, aby pro Izraelský lid udělal to, co udělal. Takže, sestry, ohledně skrytých Božích Věcí nemáme hledat motivy k jejich pochopení, jelikož však věříme, že je mocný, je jasné, že máme rovněž uvěřit, že červ s tak omezenou mocí – jako my – nepochopí Jeho Velikost.²⁸ Velmi Jej chvalme, neboť i tak se Mu zlíbilo, abychom některé přece jen pochopily.

8. Toužím to teď vystihnout nějakým přirovnáním, abych vám dala na srozuměnou něco z toho, o čem mluvím, ale myslím si, že žádné takové, které by bylo výstižné, není. Použijme však toto: Vstoupíte do obydlí nějakého krále nebo velkého pána – nebo myslím, že jej nazývají budoár²⁹ – kde mají bezpočet druhů nádob ze skla a keramiky a mnoho jiných věcí, sestavených takovým způsobem, že je takřka všechny vidět hned při vstupu. Jednou mě do místnosti tohoto druhu zavedli v domě vévodkyně z Alby – kde mi přikázala pobýt řeholní poslušnost,³⁰ jelikož jsem byla na cestách a tato paní na ně³¹ naléhala³² – takže jsem při vstupu zůstala v úžasu a marně jsem rozvažovala, k čemu by jen mohla sloužit ta hromada věcí, a napadlo mě, že by se mohlo chválit Pána při pohledu na tolik odlišných věcí. A nyní mě potěšilo, jak mi to nakonec přece jen prospělo zde.³³ A i když jsem tam zůstala nějakou dobu,³⁴ bylo tam toho k vidění tolik, že jsem vzápětí nato úplně všechno zapomněla, takže mi v paměti nezůstal jediný z oněch předmětů, jako kdybych je nikdy neviděla ani neuměla popsat, do jakých podob byly vyhotoveny.³⁵ Tak je tomu i zde: duše je natolik učiněna Jedno s Bohem, když je uvedena do tohoto obydlí Rajského Nebe,³⁶ jež jistě máme uvnitř svých duší (vždyť je jasné, že vzhledem k tomu, že je v nich Bůh, má³⁷ i některý z těchto příbytků), a jakkoli v době, kdy je duše takto v extázi, ne vždy Pán nutně chce, aby viděla tato Tajemství, protože je tak pohroužena do radosti z Něj, že jí stačí toto tak Velké Dobro, přesto se Mu někdy zlíbí, aby se jakoby vynořila a krátce zahlédla, co se nachází v tomto obydlí. A takto v ní pak zůstává, když se vrátí k vědomí, ono zpřítomnění Božích Velikostí, jež zahlédla. Žádnou z nich však nedokáže vyjádřit, ani její přirozenost není s to dospět k tomu, co chtěl³⁸ Bůh, aby spatřila.

9. Když přiznávám, že duše něco viděla, jedná se tedy o představivé vidění? Nic takového říct nechci, neboť nepojednávám o tomto, nýbrž o intelektuálním vidění. Poněvadž jsem ale nevzdělaná, má natvrdlost nedokáže nic vyjádřit. Neboť z toho, co jsem o této modlitbě ať dosud vyjádřila, jasně vidím, že pokud je to dobré, nejsem to já, kdo to vyjádřil.

Osobně se domnívám, že pokud někdy při těchto uchváceních duše ten, komu je dal Bůh, nevnímá z těchto Tajemství nic, pak se ve skutečnosti nejedná o uchvácení, nýbrž o nějakou přirozenou slabost, která se může vyskytnout u osob se slabou konstitucí – jak je tomu například u nás žen – kdy určitá síla ducha přemáhá přirozenost, a ony jsou tak pohlceny, jak jsem, tuším, zmínila při modlitbě klidu.³⁹ Tato pohlcení nemají s uchváceními co dělat; vždyť v případě, že se jedná o ně, věřte, že Bůh si tehdy loupí celou duši jen pro Sebe a jako něčemu Svému, ba jako Své snoubence jí ukazuje částečku Království, které získala tím, že jí je.⁴⁰ Neboť i kdyby se jednalo o sebemenší záležitost, je vždy mnoho to, co je v tomto Velkém Bohu. A On Sám nechce, aby je kdokoli rušil, ani ze strany mohutností a smyslů, takže hned přikazuje, aby se zavřely dveře všech těchto příbytků, a zůstávají otevřeny jen dveře od toho, ve kterém přebývá On, abychom do něj vstoupili.⁴¹ Požehnáno buď tolikeré Milosrdenství! A právem běda těm, kdo by Jej nechtěli využít k svému prospěchu a přišli o tohoto Pána.

10. Ó, mé sestry, není nic to, co opouštíme, ani není nic to, co děláme nebo bychom byli s to udělat pro Boha, který se takto chce sdílet červu. A pokud opravdu máme naději na to, že se již v tomto životě budeme těšit z tohoto dobra, co to děláme? Čím se to zdržujeme? Co je tak důležité, abychom byť jen na chvíli přestaly hledat tohoto Pána, jak to dělala snoubenka na ulicích a náměstích?⁴² *Pís 3,2* Ó, vždyť vše, co náleží k tomuto světu, je jen výsměch, nevede-li nás to k tomu a nepomáhá nám v tom,⁴³ byť by jeho rozkoše a bohatství a radosti, jaké si jen dokážeme představit, trvaly navždy. Vždyť to všechno je jen hnus a hnůj ve srovnání s těmito Poklady,⁴⁴ z nichž se má člověk těšit bez konce. Ba ani tyto nejsou nic ve srovnání s tím, že nám patří Pán všech Pokladů, jak Nebeských, tak pozemských.

11. Ó, lidská slepoto! Kdy už, kdy bude odstraněna hlína⁴⁵ z našich očí? Vždyť i když mezi námi se nezdá, že by jí bylo tolik, aby nás zcela zaslepovala, i tak vidím skvrnky, zrnka, které – pokud je necháme růst – vystačí na to, aby nám způsobily velkou škodu. Naopak, pro Lásku Boží, sestry, prospějme si těmito nedostatky, abychom poznaly svou bídu, protože pak nám spíše zajistí lepší zrak, jak jej přivodilo bláto onomu slepému, kterého uzdravil náš Snoubenec.⁴⁶ *Jn 9,6n* A tak, čím víc uvidíme, jak jsme nedokonalé, ať roste naše úpěnlivá prosba, aby nás vytrhl z našich běd, a my tak mohly ve všem uspokojit Jeho Majestát.

12. Hodně jsem se vzdálila od tématu, aniž jsem si toho všimla. Odpusťte mi to, sestry, ale věřte, že když jsem dospěla k těmto Božím Velikostem – myslím tím, k mluvení o Nich – nemohu se zbavit velkého soucitu, když vidím, co ztrácíme svou vinou. I když je totiž pravda, že jde o záležitosti, které Pán dává, komu chce, kdybychom měly rády Jeho Majestát tak jako On má rád nás, dal by je všem. Netouží totiž po ničem jiném, než aby to měl komu dát, vždyť tím se Jeho Bohatství nezmenší.

13. Nuže, abych se vrátila k tomu, o čem jsem mluvila: Snoubenec přikazuje, aby se uzavřely dveře příbytků, ba i hradu jako takového a kolem,⁴⁷ takže když chce vytrhnout tuto duši,⁴⁸ je jí odňat dech, takže i kdyby někdy ostatní smysly trvaly o malinko déle,⁴⁹ v žádném případě nemůže duše mluvit. Jindy však je jí odňato všechno hned, a ruce se stávají ledovými, ba i tělo natolik, že vypadá, jako by nemělo duši,⁵⁰ ba někdy se nedá ani zjistit, zda dýchá. To trvá jen po krátkou dobu – myslím tím, má-li jít o jeden, nepřetržitý jev⁵¹ – když totiž trochu pomine ono velké vypojení, zdá se, že se tělo vrací k sobě a znovu dýchá, aby opět umíralo a poskytovalo duši víc života.⁵² Ale i tak, tato velká extáze netrvá nikdy dlouho.

14. Stává se ovšem, že i když už pomine, vůle je i nadále velmi pohroužena a rozum velmi odcizen,⁵³ a že to tak trvá i celý den, ba i vícero dní, takže se zdá, jako by nebyl schopen pochopit nic, co by nesloužilo bezprostředně k tomu, aby byla vůle probuzena k milování. A ta je vůči této věci probuzená hodně, zatímco je ospalá vůči tomu, aby se nechala připoutat ke kterémukoli tvoru.

15. Ó, když se pak duše úplně vrací k sobě, jaký zmatek to v ní zůstává a kolik tak velikánských tužeb vydat se Bohu všemožnými způsoby, jakými by chtěl, aby Mu posloužila! A pokud předchozí modlitby⁵⁴ zanechávají takové účinky, jak byly uvedeny, co teprve vyvolá tak Velká Milost jako je tato? Duše by ráda žila tisíc životů, aby je všechny vynaložila pro Boha a aby všechny záležitosti, které jsou na zemi, byly jazyky, jejichž prostřednictvím by Jej ona mohla chválit. Touhy konat kajícnosti jsou velikánské;⁵⁵ a nenamáhá se přitom příliš tím, když je koná, protože pro sílu lásky pociťuje jen málo námahy v tom, co dělá, a zřetelně vidí, že ani mučedníci v trýzních, které podstoupili, nedělali mnoho – neboť s touto Pomocí ze strany našeho Pána je i toto snadné⁵⁶ – a tak si tyto duše stěžují Jeho Majestátu, když se jim nenaskýtá příležitost, kde by mohly trpět.

16. Když jim tedy tuto Milost působí ve skrytosti, považují Ji za velmi Velkou. Když se tak ale děje v přítomnosti ostatních osob, stud a příkoří, které to u nich vyvolává, jsou tak velké, že to duši do jisté míry až vytrhává z toho, čím se těšila, a působí jí bolest a starost pomyšlení, co si asi pomyslí ti, kdo to viděli.⁵⁷ Již totiž znají zlobu světa a chápou, že to nejspíš nebude považováno za to, oč se doopravdy jedná, leč místo toho, aby je to vedlo ke chválení Pána, jim to třeba bude jen příležitosti k tomu, aby vynášeli soudy.

Přesto mi do jisté míry tato obava a stud připadají jako nedostatek pokory. Nemá to ovšem ve svých rukou. Touží-li totiž tato osoba vidět, jak je hanobena,⁵⁸ proč se tím trápí? Tak jedna osoba, která se nacházela v této sklíčenosti, vyrozuměla⁵⁹ od našeho Pána: Netrap se, poněvadž oni buďto budou chválit Mne nebo reptat na tebe; a ty v jednom i druhém případě na tom jen získáš.⁶⁰ Dozvěděla jsem se pak, že si těmito slovy ona osoba velmi dodala odvahy a byla jimi utěšena. A tak je uvádím i zde pro vás, pokud by se snad některá z vás ocitla v této sklíčenosti. Zdá se, že náš Pán chce,⁶¹ aby všichni pochopili, že tato duše je už Jeho a nikdo se jí nemá co dotýkat. Co se týče jejího těla, cti, majetku, budiž,⁶² vždyť z toho všeho se jen vyzíská Čest pro Jeho Majestát; ale co se týče duše, to ne! Pokud se ona pro svou velmi trestuhodnou opovážlivost svému Snoubenci nevzdálí, On ji uchrání před veškerým světem, ba i před samotným peklem.⁶³

17. Nevím, zda se dalo trochu na srozuměnou, co je uchvácení, protože úplně je to nemožné, jak už jsem řekla.⁶⁴ Alespoň věřím, že se tím povídáním nepřišlo o nic z možnosti pochopit, oč jde;⁶⁵ Neboť u předstíraných uchvácení jsou účinky velmi odlišné. Neříkám „předstíraných“ proto, že by snad ten, kdo je má, chtěl někoho klamat, leč proto, že ona duše je oklamána. A poněvadž známky a účinky neodpovídají tak Velké Milosti, je tato duše natolik potupena, že se pak takřka právem nevěří ani tomu, komu danou Milost Pán opravdu působí. Ten ať je vždy požehnán a pochválen, amen, amen.