KARMEL - Hora Matky Boží

Sv. Terezie od Ježíše (1515 - 1582)
 

5. kapitola

Pokračuje v tomtéž a předkládá způsob, jakým Bůh pozvedá duši při letu ducha, který je jiného druhu než to, co již bylo zmíněno. Zmiňuje, proč je zde zapotřebí odvahy. Objasňuje poněkud tuto Milost, kterou Pán působí, a to lahodným způsobem. Je hodně prospěšná.

1. Existuje ještě jiný druh uchvácení – nebo let ducha, jak jej osobně nazývám – neboť i když je to všechno v podstatě jedno a totéž, v nitru to člověk zakouší velmi odlišně.¹ Někdy totiž duše zakouší zcela náhle tak prudký pohyb, že se zdá, jako by duch byl vytržen s takovou rychlostí, že to až vyvolává pořádnou bázeň, zvláště v počátcích. Takže proto jsem vám řekla, že tomu, komu má Bůh prokázat tyto značné Milosti, je zapotřebí velké odvahy,² ba i víry a důvěry a velké odevzdanosti, aby si náš Pán s duší udělal, co chce.

Domníváte se snad, že je pro nějakou osobu, která se zřetelně vnímá, malým znepokojením, když vidí, jak je její duše vytržena (a dokonce jsme četly,³ že u některých spolu s ní i tělo), aniž by věděla, kam, nebo co či kdo ji unáší, nebo jak? Neboť zpočátku u tohoto náhlého pohybu není taková jistota, že pochází od Boha.⁴

2. Nuže, je snad nějaký prostředek na to, aby se tomu dalo vzdorovat? V žádném případě! Naopak, je to pak jen horší – neboť to vím od jedné osoby⁵ – takže se zdá, že Bůh chce dát duši na srozuměnou, že když už se tolikrát s tak velkou opravdovostí odevzdala do Jeho Rukou a s tak plnou rozhodností se Mu celá obětovala, aby tedy pochopila, že už nad sebou nemá žádnou vládu, a tak je zjevně, ještě prudším pohybem,⁶ vytržena. A již se rozhodla, že neudělá nic víc, než co dělá stéblo slámy, když je k sobě přitahuje jantar⁷ – pokud jste to někdy pozorovaly – a odevzdat se do Rukou Toho, kdo je tak Mocný. Vidí totiž, že nejvhodnější je zde udělat z nouze ctnost.⁸ A proto jsem také řekla „stéblo slámy“, neboť tak tomu zajisté je, že jako s velkou snadností může hromotluk uchvátit stéblo, tento náš Velký a Mocný Obr vytrhuje ducha.⁹

3. Nezdá se, leč že ona vodní nádrž, o které jsme mluvili – myslím, že to bylo ve čtvrtém příbytku, jelikož se už dobře nepamatuji¹⁰ – se naplnil s takovou¹¹ líbezností a mírností, míním tím, bez jakéhokoli hnutí. Zde Bůh, který obvykle spíše zadržuje zřídla vod a nedovoluje moři, aby překročilo své hranice, *Přís 8,29n; Job 38,8.10; Žl 104 (103),9* uvolnil prameny, odkud přitékala do této nádrže voda, a silným poryvem se pozvedá tak mocná vlna, že tato lodička naší duše stoupá do výšky. A tak jako nemůže nějaká loď, ani to není v moci kormidelníka ani všech ostatních, kdo ji řídí, aby ji vlny, pokud přicházejí se zběsilostí, ponechaly tam, kde to chtějí oni, ještě mnohem méně se může duše co do nitra zadržet tam, kde sama chce, ani způsobit, aby její smysly nebo mohutnosti dále konaly něco jiného, než co se jim přikazuje, vždyť vnějšku si v tomto případě nikdo nevšímá.

4. Je jisté, sestry, že už při samotném psaní tohoto se až lekám toho, jak se zde projevuje Velká Moc tohoto Krále a Císaře, což teprve udělá asi ten, kdo tím prochází? Osobně jsem přesvědčena, že kdyby se těm, kdo tímto světem kráčejí velmi zbloudile, odhalil Jeho Majestát tak, jak to činí těmto duším, i kdyby to nebylo z lásky, už jen ze strachu by se neodvážili Jej urazit. Nuže, jak teprve budou zavázány ty, které byly tak vznešenou cestou poučeny o tom, aby se ze všech svých sil snažily nerozmrzet tohoto Pána! S ohledem na Něj vás prosím, sestry, abyste vy, kterým snad Jeho Majestát prokázal tyto a podobné Milosti, nebyly nedbalé a nedělaly víc, než jen přijímaly. Hleďte, že ten, kdo mnoho dluží, musí mnoho zaplatit.¹² *Lk 12,48*

5. K tomu je ovšem také zapotřebí velké odvahy, neboť jde o něco, co do značné míry leká, a kdyby jí ji náš Pán neudělil, kráčela by pořád ve velké sklíčenosti. Když totiž hledí na to, co s ní koná Jeho Majestát, a pak se zase pohledem vrací k tomu, jak málo Mu slouží ona s ohledem na to, jak je povinna. A ono malinko, které koná, je navíc plné nedostatků a trhlin a slabosti, takže aby se nerozpomínala, jak nedokonale uskutečňuje nějaké dílo – pokud už je koná – považuje za lepší snažit se, aby na to zapomněla a má neustále před sebou své hříchy a odevzdává se do Božího Milosrdenství. Jelikož totiž nemá čím zaplatit, aby to nahradila Jeho Slitovnost a Milosrdenství, které Bůh vůči hříšníkům vždy měl.

6. Možná jí odpoví to, co řekl jisté osobě,¹³ která prodlévala v této věci¹⁴ velmi sklíčená před Ukřižovaným a rozvažovala o tom, že nikdy neměla, co by darovala Bohu, ani co by pro Něj opustila. Odpověděl jí Ukřižovaný Sám Útěšnými Slovy, že je to On, kdo jí daruje všechny Bolesti a Strádání, kterými prošel během Pašijí, aby Je tedy považovala za své, aby Je mohla nabídnout Jeho Otci. Ona duše tím byla tak utěšena a obohacena – jak jsem se to od ní dozvěděla – že na to nemůže zapomenout, naopak, pokaždé když se vidí tak bídná, připomene si to a hned je povzbuzena a utěšena. Mohla bych zde uvést vícero takovýchto věcí; nakolik jsem se totiž stýkala s tolika svatými osobami a lidmi vnitřní modlitby, vím o mnohých. Abyste si však nemyslely, že jsem to já sama, raději toho nechám. Tato¹⁵ se mi ovšem zdá velmi ku prospěchu, abyste pochopily, nakolik se náš Pán spokojuje s tím, když se doopravdy poznáváme a snažíme se stále hledět a znovu nahlížet¹⁶ svou chudobu a bídu, a že nemáme nic, co bychom neobdrželi. *1Kor 4,7* Takže, mé sestry, když se kvůli tomuto a jiným mnoha věcem duši zdá, že ji Pán přivedl až do tohoto bodu,¹⁷ je zapotřebí odvahy a – jak se mi zdá – k tomuto poslednímu¹⁸ víc než k čemukoli jinému, je-li tu pokora. Tu ať nám daruje Pán s ohledem na to, kým On je.¹⁹

7. Nuže, abych se vrátila k tomuto překotnému vytrhávání ducha,²⁰ to je takového druhu, že se doopravdy zdá, že opouští tělo, a na druhou stranu je zřejmé, že tato osoba není mrtvá. Přinejmenším ona není s to říci, zda se nachází v těle nebo ne, alespoň chvílemi. Zdá se jí, že celá dohromady se ocitla v jiném, velmi odlišném kraji, než v tom, ve kterém žijeme, kde se jí ukazuje jiné světlo, tak odlišné od toho zdejšího, že i kdyby si je chtěla – spolu s dalšími věcmi – vytvořit,²¹ bylo by nemožné toho dosáhnout.²² A stává se, že v jediném okamžiku je poučena o tolika věcech zároveň, že i kdyby se po mnoho let namáhala, aby je uspořádala svou představivostí a myslí, nedokázala by to ani z jediné tisíciny. Zde se nejedná o intelektuální, nýbrž představivé vidění, které člověk nahlíží očima duše mnohem výrazněji, než zde vidíme očima těla. A beze slov je jí dáno pochopit vícero věcí; myslím tím třeba, když vidí světce, zná je, jako by se s nimi již dříve velmi stýkala.

8. Jindy se jí spolu s věcmi, které vidí očima duše v intelektuálním vidění, zpřítomňují jiné, zvláště množství andělů s jejich Pánem. A aniž by viděla cokoli očima těla nebo duše²³ – totiž prostřednictvím obdivuhodného poznání, které nedokáži vyjádřit – se jí zpřítomňuje to, co říkám, a ještě mnoho jiných věcí, které nejsou určeny k vyjádření.²⁴

Kdo jimi projde a bude k tomu mít více schopnosti než já, je snad bude s to dát na srozuměnou, i když mně to přijde hodně nesnadné. Zda se toto všechno děje, kdy se duše nachází v těle nebo ne, osobně nedokážu říct. Přinejmenším bych nepřísahala, že se nachází v těle, ale ani že je tělo v onu chvíli bez duše.²⁵

9. Mnohokrát jsem přemýšlela, zda podobně jako u slunce, které si setrvává na nebi, jeho paprsky mají přesto takovou sílu, že aniž by se ono odtamtud hnulo, ony přesto hbitě dospějí až sem, tomu rovněž není u duše a ducha,²⁶ které jsou jedním a tímtéž, jako je slunce a jeho paprsky, takže je možné, aby ona²⁷ zůstala na svém místě, a silou žáru, jehož se jí dostává od skutečného Slunce spravedlnosti,²⁸ *Mal 3,20 (4,2)* a nějaká ta její vyšší část²⁹ vystoupila nad sebe samu. Ostatně, sama nevím, co říkám; pravda je jen to,³⁰ že s takovou hbitostí jako je koule vystřelená z hákovnice,³¹ když ji odpálí, dochází v nitru duše k letu – jelikož osobně nevím, jaké jiné označení tomu dát – který jakkoli nepůsobí hluk, přece působí tak zřetelný pohyb, že se nemůže jednat v žádném případě o rozmar.³² A hodně mimo ni samotnou – podle všeho, co tu lze pochopit – jsou jí ukázány velké věci. A když se navrací k zakoušení sebe samé, je to s tak velkými zisky a tak málo si považuje pozemských záležitostí ve srovnání s tím, co spatřila, že jí připadají jako hnůj. A od této chvíle žije v sobě nadále se značným trápením, a nevidí již nic z těch věcí, které jí dříve připadaly jako dobré, takže o ně nijak nedbá. Zdá se, že jí Pán chtěl ukázat něco málo ze země, kam se má odebrat, jako přinesli plody ti, které poslali do zaslíbené země z izraelského lidu, *Nm 13,18–24* aby snesla strádání této tak namáhavé cesty, když bude vědět, kam se má odebrat k odpočinku.

10. I když se vám záležitost, která tak rychle pomíjí, nebude zdát příliš prospěšná, účinky, které zanechává v duši, jsou tak velké, že pokud se nejedná zrovna o toho, komu se to děje, člověk nebude umět docenit jejich hodnotu. Z toho je dobře vidět, že se nejedná o záležitost Démona. Neboť jako je to nemožné pro vlastní představivost, ani Démon nedokáže zpřítomnit věci, které zanechávají v duši tak velké působení a pokoj a klid a pokrok, zvláště pak tři skutečnosti ve velmi vznešeném stupni: poznání Boží Velikosti, neboť čím víc záležitostí z ní spatříme, tím lépe se nám dává na srozuměnou.³³ Sebepoznání a pokora, takže když duše vidí, jak se něco tak nízkého ve srovnání³⁴ se Stvořitelem tolika velikostí odvážilo Jej urazit, ani se neodvažuje na Něj pohlédnout. Třetí: považování všech pozemských záležitostí za velmi málo, vyjma těch, kterých lze použít ke službě tak Velkému Bohu.

11. Toto jsou Šperky, které začíná dávat Snoubenec Své snoubence, a ty jsou takové hodnoty, že si Je ona jistě nezabezpečí špatně. Jsou totiž tak vryty do paměti tyto Návštěvy,³⁵ že se domnívám, že je nemožné na Ně zapomenout, dokud je duše nebude zakoušet navždy, ledaže by se tak stalo k jejímu velikánskému neštěstí. Ovšem Snoubenec, který jí Je dává, je dostatečně Mocný, aby jí udělil Milost, že o Ně nepřijde.

12. Nuže, abych se vrátila k odvaze, které je zapotřebí:³⁶ Zdá se vám snad, že se jedná o něco bezvýznamného?³⁷ Vždyť se duši doopravdy zdá, že se odděluje od těla, jelikož vidí, jak ztrácí smysly, a nechápe proč. Je zapotřebí, aby jí onu odvahu udělil Ten, který dává i všechno ostatní. Řeknete mi, že tato bázeň je velmi dobře zaplacena; já tvrdím totéž. Kéž je navždy pochválen Ten, který může tolik darovat. Kéž se zalíbí Jeho Majestátu, aby nám daroval, že si zasloužíme Mu sloužit, amen.³⁸