Objevme svůj rytmus!
Wilfrid Stinissen (1927 - 2013)
Rytmus je, jak praví definice, výměna mezi silnějšími a slabšími momenty tvořícími pravidelný vzorec. Všecko, co žije, má svůj rytmus. Každý má svůj rytmus. Rytmus jednoho může být rychlejší než rytmus druhého. Je jen málo věcí, jež by byly taky rozhodující a typické ve vztahu k člověku, jako právě rytmus. Jak málo je ale zároveň věcí, jimž by byla přisuzována tak nepatrná důležitost, jako právě rytmu!
Mnoho utrpení plyne ze skutečnosti, že nerespektujeme své tempo. Nelze být sám sebou, nutíme-li sami sebe anebo druhé k existenci rytmu, který je nám cizí. Jestliže neustále znásilňujeme přirozené tempo, uvádíme do svého nitra chaos. Nakonec zcela ztratíme cit prro vlastní rytmus, jakož i možnost posoudit, zda je koanná práce či způsob jejího provádění v souladu s našimi fyzickými a psychickými možnostmi. Nikdy nejsme "ve formě", tedy v patřičné formě.
"Všecko se odehřává ve vlastním vnitřním rytmu a je třeba učit lidi zaposlouchávat se do něj. To je to nejdůležitější, co se člověk v životě může naučit," napsala holandská židovka Etty Hillesum (1914 - 1943) před transportem do Osvětimi.
Stěží lze hovořit o živém kontaktu s Bohem, nerespektujeme-li svůj osobní rytmus. Ten je totiž konkrétním projevem Boží Vůle. Žijeme-li rychlejším anebo pomalejším tempem než tím, k němuž jsme byli stvořeni, nežijeme v souladu s Jeho Vůlí. Boží Vůle nás nikdy nevede k nervozitě nebo panice! Jsou to naše iluze, které nám dovolují věřit, že nutně musíme vykonat určité věci v určitou dobu. "Všechno má svou dobu" (Kaz 3,1). Co jsme to udělali s tou starou moudrostí? Cožpak už nedokážeme rozvíjet svou citlivost pro vlastní tempo, respektovat je a odvážně se postavit na odpor tomu, kdo by je chtěl narušit? Nejsme-li v souladu se svým rytmem, nejsme v harmonii s Bohem.
To znamená, že bychom se neměli zmítat napravo ani nalevo a ohlížet se na to, co dělají druzí, kolik vyrábějí a čeho dosahují. Normou pro nás nemá být rytmus druhých, nýbrž náš vlastní. Každý má právo být sám sebou a jít svým tempem. Kdo je rychlý, měl by se naučit čekat na toho, kdo je pomalejší, zatímco pomalý by měl přestat konkrurovat rychlému. Zůstane-li každý v souladu sám se sebou, začne se v celé skupině vytvářet harmonie.
Samozřejmě se může stát, že nám okolnosti vnutí tempo, které se nám v první chvíli bude zdát nepřiměřené. Náš osobní rytmus ale není stvořen jako něco statického; disponujeme možnostmi přizpůsobit se, o nichž nemáme ani zdání, jež nám umožní vykonat to, co by se zdálo nemožné. Potřebujeme velkou dávku zdravého rozumu, abychom dokázali správně posuzovat, kdy lez očekávat, že se okolí přizpůsobí našemu rytmu, a kdy to naopak musíme udělat sami.
