KARMEL - Hora Matky Boží

Bl. Marie Candida od Eucharistie (1884 - 1949)

Narodila se 16. ledna 1884 v Catanzaro, kde její otec Pietro Barba pracoval jako první rada a předseda apelačního soudu. Po dvou letech se s otcem a matkou vrátili do velkého domu v Palermu na ulici Arco di Cantari. Zde navštěvovala základní školu v klášterní koleji Maria al Giusino. Marie byla živé, sympatické děvče s veselou povahou, s jasnou inteligencí a výborným školním prospěchem, který sliboval úspěch v životě. Hraje také úspěšně na klavír, ale z důvodu tehdejší mentality nenavštěvuje konzervatoř. Dostává se jí velmi dobré křesťanské výchovy se zdravými mravními zásadami. Účastní se s ostatní mládeží svého věku tanečních a společenských zábav. Nicméně převládá u ní chování s hlubokou usebraností, vyhledává příležitost k modlitbě. V rodině si to vysvětlují jako momentální exaltaci a snaží se tyto projevy u ní potlačovat. Marie reaguje s vnímavým duchem bratrské lásky, klidným a pokorným přijímáním těchto podnětů, ale přitom nikdy nepřestává poslouchat vnitřní Boží Volání, ve kterém slyší Boží Hlas, který jí označuje Eucharistii jako zvláštní charisma jejího duchovního života. Jako docela malé dítě čeká na prahu maminku, až se vrátí ze Mše Svaté a políbí ji na čelo se slovy: Teď právě je u mě Pán. Pak jde do otcovy pracovny, aby dala polibek Ježíši – Kříži, který stál na jeho psacím stole, a pak teprve se vrací ke svým hračkám. Ale největší stopy v ní zanechalo setkání s Ježíšem, ke kterému došlo v den prvního Svatého Přijímaní, když měla deset let. Bylo to znamení, které pak dozrálo ve zvláštní charisma: život z Eucharistie. Začíná tak mlčenlivé hledání Absolutna, které dozrává v její duši, ačkoliv mu rodiče kladou překážky a které tak nutně ústí v krizi a skrupule. To ji však nejen neodradí, ale naopak, podporuje její rozhodnutí: nezemřu, dokud se nestanu řeholnicí, a přiměje ji, aby anticipovala slib panenství a úplné a bezvýhradné sebeodevzdání Bohu. Její setkání s Terezičkou od Ježíška v jejích Dějinách duše je jako maják světla Milosti uprostřed noci. V této karmelitce, která byla právě prohlášena blahoslavenou, nachází svou duchovní sestru, která v dětském sebeodevzdání Božímu Milosrdenství a skrze očištění utrpením nalézá v Eucharistickém Ježíši Všechno svého života. Tyto dvě duše se tak stávají dvěma kapkami vody, které se navzájem odrážejí a do kterých Ježíš promítá celý Záměr Své Milosti. Podobně jako Terezička i Marie trpí, protože nemůže přijímat Eucharistii každý den, podněcována především skutečností, že Pius X. povolil každodenní Svaté Přijímání. Podobně jako šla Terezička ke Lvu XIII., Marie jde k Piu X., aby požehnal jejímu rozhodnutí stát se karmelitkou. Rodiče jí vytýkají, že je přepjatá, ale tak, jako magnet přitahuje jehlu, tak Marii nezadržitelně přitahuje Hostie. Hluboce tím vnitřně trpí, ale vnitřní hlas ji utěšuje: Dcero, Ježíš tě chce mít nejen mezi svatými, ale také mezi mučedníky. Nyní, kdy její smutky jsou stále častější, stále trpčí, ztratí nejprve otce a pak matku, pak mladšího bratra. Její přítomnost v rodině je stále nezbytnější a stále pro ni rodina hledá výhodnou partii. Ale Marie s krvácejícím srdcem po dvaceti letech odevzdanosti do Boží Vůle přijímá pozvání kardinála Alexandra Rualdiho a požádá o přijetí na Karmel v Raguse. Bratři se s ní odmítají rozloučit a ona je již nikdy neuvidí, protože když se později rozhodnou, že ji v klášteře navštíví, vzniknou vždy nečekané překážky: je to mučednictví srdce, očišťování duše, odpoutávání od stvoření. Je to odloučení, které nepotlačuje lidské city, ale transformuje je do onoho širokého, úplného citu v Božím Srdci. Konečně je tedy „bosou karmelitkou“! Jsem zde provždy, opakovala Terezie od Ježíška, všechny mé city patří jen Jemu. A tato slova zaznívají nyní v duši Marie, která je od 17. dubna 1921 konečně sestrou Marií Candidou od Eucharistie. Po třech letech skládá věčné sliby a půl roku nato je zvolena převorkou a bude jí takřka bez přestání až do své smrti, která ji překvapí uprostřed krutého utrpení vyvolaného rakovinou jater. Se slovy Maria, pomoz mi! umírá ve věku 65 let po životě prožitém v úžasu z Eucharistie. Matka Marie Candida od Eucharistie nám nezanechává nic mimořádného, nic zvláštního mimo svou velkou lásku k Církvi, k Marii a k Eucharistii. Lásku, která všechno toto spojuje, tak jak to prorocky vyjadřuje její jméno přijaté s vnitřní radostí jako program jejího života: Matka: milovala velice svou matku, která jí stále vštěpovala živé city víry a kterou vždy poslouchala a respektovala, i když nesdílela její názory na své povolání, které byly ovlivněny dobovou atmosférou a sociálním postavením rodiny. Byla také matkou pro své spolusestry, které po počátečním nepochopení její přísnosti ji nakonec nazývaly živou řeholí, když pochopily, že je to pouze horlivost pro dokonalost, a ocenily její charakter jakožto duchovní matky, bezpečné vůdkyně, která je plná lásky a pochopení. Z jejího úsilí o dokonalost žil také její život modlitby a kontemplace ve snaze, aby byla jako Terezie z Avily a Terezie z Lisieux „dcerou a srdcem Církve“. Marie: Když umírala, vzývala Její Jméno, milovala Ji ve svém životě s vroucností dítěte. Způsob, jak Marii oslovovala, byl snad ještě intenzivnější, něžnější a výstižnější než ten, s jakým oslovovala Ježíše v Hostii: Eucharistii mi dává Maria. Je snad možno najít Ježíše bez Marie? … Zdrávas Maria, Jitřenko Eucharistie! Vy Sladké Lásky, Vy tvoříte v mém srdci Jedno. Pro Tebe chci hořet, Svatá Lásko… Neposkvrněná, Hostie našich Oltářů, to je Nejjasnější a nejvíce Oslňující Záře, která mě uchvacuje a kterou bych stále chtěla kontemplovat a tolik napodobovat… Maria…, chtěla bych Ji vidět, chtěla bych Ji mít… Nemohu naslouchat zpěvu o Marii, nemohu o Ní číst, aniž bych plakala, aniž bych se stravovala, Maria mě přivádí k tak velkému vzlykání, že se musím bránit a buď se modlit, nebo na Ni nemyslet… Nechtěla bych Ji milovat méně, než Ji miluje Ježíš. A Ježíši říkám: „Miluji Tě Srdcem Mariiným. Obětuji Ti všechnu Její Lásku ke mně v každém okamžiku mého života.“ Candida – čistá jako Mariino Srdce, jako Hostie na Oltáři. Kněží, prosím vás, zacházejte dobře s mým Ježíšem. Hostie je tak Křehká, toto Nejdůstojnější Tělo, toto Neposkvrněné Tělo, jak bych Je chtěla obklopit mateřskou něžností. Třesu se o Něho, jestli se Ho dotýkají jen svaté ruce, jestli Ho nepřijímají nečistá nitra, zda se s Ním nezachází bez té nejvyšší úcty… Když jsem byla pověřena, abych pečovala o Oltář, byla jsem šťastná, že mohu prát posvátné pleny se stejným postojem, jak to činila Maria pro Ježíška. Ó, Svatá Hostie, učiň, ať jsem jako Neposkvrněná! Čistá jako Neposkvrněná Hostie a Bílá Lilie, plná života, plná Ducha Svatého, plná Otcovy Lásky. Matka Marie Candida od Eucharistie je mysterium, Milost a život. „Pro mne žít je Kristus.“ To nebyla pouze fráze, nýbrž podstatná podmínka: buďto žiji s Kristem a v Kristu, nebo neexistuji. Terezie z Avily říkala: „Umírám, protože neumírám.“ Jan od Kříže: „Sám Bůh je můj a pro mne, protože Kristus je můj a pro mne.“ Terezie od Ježíška: „ÓM Pane, nejsi Všemohoucí? Zůstávej ve mně jako ve Svatostánku, nevzdaluj se nikdy od Své malé hostie.“ Matka Marie Candida volala: „Můj Ježíši, jak Tě miluji: je to láska nesmírná, která je pro Tebe uzavřena v mém srdci, Svátostná Lásko. Moje srdce se stravuje něžností k Tobě. Měř, jak chceš, tuto moji lásku, měř ji! Až se Ti bude zdát, že už jsi ji celou změřil, že už jsi skončil, musíš začít znovu. A to tolikrát a tolikrát, stále, protože Tě miluji láskou bez konce (odpusť mi), ó, Svatá Lásko.“ Je to Tajemství Lásky, ponořit se do Propasti Lásky a žít z Lásky! Je to jako otevřená rána, která se nikdy nezacelí, jako horoucí vřídlo, které pálí, ale uspokojuje, které působí utrpení, ale těší, které nutí k nářku, ale posiluje a zesiluje touhu po Milovaném, je to působení Ducha Svatého, je to vlastnění Boha, je to splynutí s celou Blaženou Trojicí. A je obdivuhodné vidět tuto řeholnici, která nemůže usnout z touhy po přijetí Eucharistie a pak, po tomto přijetí, nemůže spustit svůj pohled ze Svatostánku. Odchází a obrací se nazpět…, nemá dost síly, aby odtud odešla a nechala Ho Samotného, zdá se jí, že nemohou být jiná zaměstnání než dívat se na Něho, až nám to stráví naše zorničky, a to nejen zde v klášteře, ale ve všech Svatostáncích světa! A přece, kdyby mi poručila poslušnost, nezůstala bych před Svatostánkem ani okamžik déle!