Bl. Marie od Ježíše
Bl. Marie od Ježíše (1560 - 1640)
Marie Candida se narodila 18. srpna 1560 v Tartanedu, na Karmel ji přijala svatá Terezie z Avily 1. srpna 1577. Zde složila slavné sliby a prožila zbytek života s výjimkou několika měsíců, kdy pracovala na založení nového kláštera v Cuervě. Terezie od Ježíše ji velmi milovala a nazývala ji „malý vědec (Letradillo)“. Vyznačovala se hlubokým rozjímáním o Kristových Tajemstvích a velmi pečovala o Liturgii. Marie žila 80 let v období po Tridentském koncilu. Toto pokoncilní období bylo dobou Reformy a upevnění tereziánského karmelského Řádu, zlatého období španělské literatury, umění a spirituality; 40 let vrcholného španělského panství a dalších 40 let úpadku politické a mezinárodní moci Španělska. Ze životopisných záznamů, které se zachovaly o Marii od Ježíše, a z údajů roztroušených v jejích spisech víme, že světice udržovala přátelství s vynikajícími osobnostmi tří oblastí: karmelské, církevní a civilní své doby, s mnoha kněžími a laiky všech sociálních vrstev, nemluvě o řeholních osobách Karmelu i jiných řádů. Svatá Terezie, která ji přijala do své Reformy, vedla její vnitřní život a dávala ji za vzor jako zázrak svatosti význačným osobnostem, uložila jí prověřit hlavní dílo své spirituality Hrad v nitru a předala ji dalším generacím s lichotivým titulem „můj doktůrek“. V procesu svatořečení Terezie z Avily se objevuje mnoho poznámek Marie od Ježíše, a když 1622 došlo k její kanonizaci, přijala to Marie s velkým nadšením a největší slavnostností. Svatého Jana od Kříže poznala poprvé v Toledu 17. srpna 1578, právě tehdy, kdy světec utekl z vězení obutých karmelitánů, uchýlil se ke karmelitkám a v úkrytu klauzury vyprávěl o příhodách svého věznění a o svém útěku a recitoval verše, které ve vězení složil. Marie byla tehdy novickou, patřila k jeho posluchačkám a později vzpomíná na tyto příhody v životopisných poznámkách o světcově věznění, které se zachovaly do dnešní doby. V dalších letech se s ním radila o duchovních záležitostech a doktor mystiky o ní potvrdil, že je Bohem vyvolená a privilegovaná. P. Jeroným Gracián od Matky Boží, první provinciál reformovaného Karmelu, byl v prvních letech jejího řeholního života jejím zpovědníkem a zanechal ve svých autobiografických Dialozích o smrti matky Terezie od Ježíše a Putování svatého Anastáze velmi lichotivé soudy o naší světici spolu s historickými poznámkami, podle kterých si osobně ověřil, že byla poznamenána stigmaty na rukou, na nohou a na boku.
ŽIVOTOPISNÝ PROFIL
Život blahoslavené Marie od Ježíše je možno rozdělit do několika etap: relativně krátké období 17 let před vstupem na Karmel (1560 – 1577); dlouhé období řeholního života bosé karmelitky (1577 – 1640), který prožila v Toledu s výjimkou července až prosince 1585, kdy zakládala nový klášter v Cuervě.
Předřeholní období
Narodila se 18. srpna 1560 v Tartanedu, diecéze Siguenza, rodičům Antonínu Lopez de Rivas a Elvíře Martinez Rubio. Byla pokřtěna následující týden. Již v první polovině roku 1564 zemřel její otec. Jako jediná dcera zdědila rodinný dům a velké množství movitého i nemovitého majetku, hodně dobytka, mnoho ovčínů. Její devatenáctiletá ovdovělá matka se znovu vdala a Maria přešla do péče prarodičů a strýců. Ve svých třinácti a čtrnácti letech procházela velkými vnitřními boji týkajícími se jejího řeholního povolání. Když si byla konečně jista Božím Povoláním, přerušila všechny pokrevní svazky, opustila příbuzné i všechen majetek a vydala se do vzdáleného Toleda, aby žádala o přijetí do kláštera, který založila sama svatá Terezie od Ježíše. Aniž by ji znala, doporučila ji Terezie klášterní komunitě: Posílám vám postulantku s věnem pěti tisíc dukátů; ale abych ji získala, dala bych ráda i padesát tisíc. Nepokládejte ji jen tak za leckoho, protože se stane zázrakem.
Život na Karmelu až do její smrti (1577 – 1640)
Protože nemáme nějaké body, podle kterých by bylo možno rozdělit toto dlouhé období, zaměříme pozornost spíše na některé faktory: osobní příhody, různé úřady, které jí byly svěřeny, a konečně rozhodující charakteristiky jejího života mnišského a duchovního. Protože nemůžeme zabíhat do podrobností, zastavíme se alespoň u toho nejvýznamnějšího z jejího karmelského života. Řeholní šat oblékla 12. srpna 1577 a přijala jméno Marie od Ježíše. Na počátku noviciátu prožila velké vzrušení, když jí sestry ostříhaly její nádherné vlasy. Zakusila však také starostlivost, jakou o ni měla svatá Terezie, která jí byla nablízku, když se zasadila o to, aby byla připuštěna k řeholním slibům. Komunita ji totiž nechtěla přijmout, protože měla chatrné zdraví. Odpověď světice z Avily byla lakonická a přísná: „Přijmeme její sliby, i kdyby měla celý zbytek života strávit na lůžku. Je to Boží Vůle. Šťastný klášter, který má Marii od Ježíše!“ Sliby složila 8. září 1578. Zastávala pak funkci sakristiánky a ošetřovatelky. V období 1582 – 1591 je pro Marii od Ježíše především obdobím kontemplativního života. Byla uvolněna od povinností vnější aktivity, kterými chtěly představené přibrzdit její vnitřní život a její počáteční horlivost, takže se mohla věnovat cvičením intenzivní modlitby ve vynikající atmosféře pro rozvoj horoucí touhy trpět spolu s Kristem, která ji od té doby stravovala. Jako Odpověď na tuto její touhu obdařil ji Pán jedinečnou Milostí stigmatizace na rukou, na nohou a v boku a dával jí zakusit i Bolesti Trnové Koruny. Ve svých 24 letech byla jmenována novicmistryní, a toto jmenování se opakovalo v jejím životě osmkrát. Účastňuje se zakládání kláštera v Cuervě v roce 1585. Jako zástupkyně převorky vedla s velkou dochvilností, přesností a horlivostí všechna zaměstnání komunity, zvláště modlitbu hodin a obřady při liturgických slavnostech. Následovalo období převážně aktivní (1591 – 1600). Je nejdříve jako jednatřicetiletá převorkou, pak opět novicmistryní, poté se na období dvou let opět ujala funkce převorky. Následující dvacetileté období bylo dobou, kdy prožívala velká pokoření. V červenci 1600, když scházel ještě rok do kadence jejího priorátu, delegát provinciála P. Alonso od Ježíše a Marie konal v klášteře kanonickou vizitaci. Neprozřetelně popřál sluchu jedné z mnišek jménem Kateřina od Nanebevstoupení, která k svaté Marii od Ježíše chovala velkou závist a antipatii a těžce obvinila a pomluvila svou převorku. Vizitátor, aniž by si opatřil názor většiny, která stála plně za svou převorkou, neváhal zbavit ji funkce a hanobit ji před klášterní kapitulou. Na její místo povolal matku Annu od Andělů z kláštera v Cuervě. Světice přijala toto pokoření bez sebemenší nevole, a dokonce s radostí předala své nástupkyni klíče 25. července 1600. Toto pokoření trvalo dvacet let, kdy představení nedovolili její opětnou volbu, přičemž perzekuce závistivou sestrou Kateřinou bez ustání pokračovala. K těmto vnějším zkouškám přistoupila dlouhá období vnitřního utrpení a těžkých nemocí a to vše ji ponořilo do prodloužené vnitřní noci víry. Pán si ji tak připravoval na přetvářející jednotu vnitřního zasnoubení.
Opět na svícnu
Velká zkouška trvala až do roku 1620, tedy ještě rok po smrti sestry, která ji očerňovala a která na přímluvu své oběti obdržela Milost pokojné smrti a osvobození od očistcových muk. Po duchovních temnotách a úzkostech následovaly Velké Milosti a bohaté zážitky pokoje (1620 – 1624). Toto období ukončil tentýž představený, který je zahájil, a nyní ji veřejně před celou komunitou rehabilitoval a prosil za odpuštění svého nerozumného počínání. 25. června 1624 ji komunita mohla opět zvolit představenou. Po třech letech ji vzhledem k věku a zdravotnímu stavu osvobodila od odpovědnosti za komunitu, ale žádala ji, aby zůstala rádkyní a novicmistryní. Vykonávala tuto funkci až do své smrti.
Ukřižovaná s Kristem
Poslední desetiletí jejího života (1629 – 1640) bylo obdobím ustavičných bolestí a nemocí a bylo tak hluboce poznamenáno slovy, která jí Pán řekl o svátku Zjevení Páně 1629: „Marie, žádáš mě, abych tě vysvobodil z vězení těla; věz, že ještě nenadešel čas, protože jestliže jsi dosud žila pro sebe, nyní máš žít pro druhé; tvůj odpočinek tě čeká na věčnosti.“ Světice v tomto období opravdu nežila pro sebe, ale jedině pro dobro komunity, pro Boží Slávu a obrácení hříšníků. Když byla počtvrté zvolena rádkyní komunity a podle svých sil a možností zastávala úřad novicmistryně, byla pro své spolusestry vzorem vytrvalosti a horlivosti v mnišském životě. Až do okamžiku smrti sledovala s nejvyšším zájmem stavbu nového konventního chrámu a úzkostlivě se starala, aby byl Bohu postaven Chrám důstojný a náležitě ozdobený, a přes obtíže věku ustavičně usilovala, aby od svých četných přátel vyprosila almužny a materiální pomoc. Za obrácení hříšníků, zvláště těch největších, kteří se nacházeli ve svrchovaném nebezpečí věčné záhuby, obětovala Pánu svou duši i své tělo jako oběť a následovala tak Krista. A protože v následování Krista chtěla také zemřít jen z poslušnosti, řekla převorce na lůžku své agonie: „Matko, chcete mi dát povolení, abych zemřela?“ Když přijala s největší zbožností viatikum a pomazání nemocných, tato panna nejmoudřejší odevzdala svou duši Bohu v 10 hodin dopoledne 13. září 1640 ve věku osmdesáti let po šedesáti třech letech řeholního života.
