Maria Felicia od Svátostného Ježíše
28. dubna 1959 zemřela v karmelitánském klášteře v Asunciónu (Paraguay) ve věku 34 let sestra Maria Felicia od Svátostného Ježíše, známá v celé své vlasti a vůbec všude pod jménem „Chiquitunga“ (čti Čikitunga). Kontrast mezi jejím laickým apoštolským životem až do třiceti let a jejím kontemplativním řeholním životem v posledních čtyřech letech jejího života ukazuje plasticky základní poselství této mladé ženy, která darovala Bohu vše, naprosto vše: svou osobu, svou lidskou „seberealizaci“, když Mu předtím již darovala „lásku svého života“. Velkodušně tak šla za tím, co si jako sedmnáctiletá zvolila za své heslo: „Pane, obětuji Ti všechno!“ – podle slov sv. Pavla: Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou. To ať je vaše duchovní bohoslužba (Řím 12,1). A to všechno s úsměvem na rtech: Služte Pánu s radostí (Ž 99,2). Narodila se ve Villaricca (Guairá) jako první před sedmi bratry v rodině tradičně „liberální“ s antiklerikálními rysy, ve které se však ctily lidské hodnoty: čestnost, rodinná láska, pracovitost, ochrana svobody a spravedlnosti. Od pěti let byla vychovávána ve škole Panny Marie Pomocnice křesťanů, což pro ni představovalo semeno, které záhy rozkvetlo v radostnou lásku vůči potřebným, v teplé rodinné soužití a od prvního Svatého Přijímání v důvěrnou lásku ke Svátostnému Spasiteli, kterého navštěvovala den co den a přiváděla k němu také jiné děti.
Mladá apoštolka, zamilovaná do Ježíše
Pro její život v křesťanské svatosti bylo rozhodující znovuzaložení hnutí Katolické akce, právě když dosáhla šestnácti let věku. Nadšená svými apoštolskými úkoly začala současně „cestu dokonalosti“ tím, že praktikovala vroucí vnitřní modlitbu, každodenní Svaté Přijímání, velkodušnou a radostnou askezi a úplné sebeodevzdání bezpodmínečnému apoštolátu mezi dětmi, mládeží, nemocnými, starými a potřebnými. Byla to kontemplující apoštolka, a to všechno i přesto, že ve své rodině měla velmi silnou opozici. Vykonala „zasvěcení apoštolátu“, jak bylo v řadách Katolické akce obyčejem, a připojila k němu předsevzetí žít v panenství. Současně studovala učitelství a vyučovala ve škole i doma jako starší sestra své bratry. Všechno s podmanivou radostí, která získávala srdce.
Lidská láska buší na brány jejího srdce
V důsledku politické situace (začala diktatura generála Stroessnera) musela se rodina odstěhovat do Asunciónu, hlavního města republiky. Pro Chiquitungu, která se zapojila do farní KA a stala se členkou diecézního a pak i národního vedení a zintenzivnila rytmus svého křesťanského a apoštolského života, nastal neočekávaný fenomén. Již dříve odmítala četné nápadníky až do okamžiku, kdy zjistila, že je zamilovaná do Angela Sauá, mladého vedoucího KA, studenta medicíny, takřka již doktora. Jelikož měla hlubokou víru a současně byla zamilovaná, kladla si otázku, co tomu říká Bůh. Že by se u ní opakovalo to, co se to stalo rodičům Terezičky z Lisieux, kteří nejprve zvolili panenství, a Bůh je pak povolal k manželství? Zamilovanost se rozvinula v čase několika měsíců, během kterých chodívala s mládencem za apoštolátem do okrajových čtvrtí, kde to bylo pro samotnou dívku nebezpečné. Maria Felicia se ve své nejistotě nezasnoubila, ale očekávala s důvěrou znamení Boží Vůle. Odhalila je po roce, když jí mladý muž sdělil, že cítí povolání ke kněžství.
Naprostý Triumf Božské Lásky
„Jsem zamilovaná do Sauá, ale ještě více do Ježíše,“ vyznala dívka jednoho dne. A převážila láska k Ježíši. Maria Felicia, sotva se dověděla o jeho počínajícím kněžském povolání, obětovala se, že mu pomůže dosáhnout nejvyšší mety a obětovala své křesťanské manželské a mateřské aspirace, aniž by ho přestala milovat. Byla to však láska povznesená: „Chci, aby byl knězem, chci, aby byl svatým.“ Aby se vyhnuli opozici ze strany rodičů (otec Sauá byl muslim), využili plánu poslat Sauá do Madridu na psychiatrickou specializaci. Tam se rozhodl definitivně. Mladý doktor odjel do Španělska v dubnu 1952 a v listopadu vstoupil do semináře. Maria Felicia, šťastná pro toto jeho rozhodnutí, sama pocítila, že Bůh ji volá k řeholnímu životu. Během roku 1953 trpěla Maria Felicia strašnými úzkostmi kvůli opozici rodičů proti jejich povolání. Došlo až k osobní agresi. Chiquitunga s podporou víry a bezmezné důvěry k Pánu neustoupila od vrcholu svého úplného sebeodevzdání v modlitbě a ve svátostech, ve své apoštolské a organizační práci, v katechezi i v plnění povinností v rodině, aniž by ztrácela pokoj srdce a úsměv, který byl stále na jejích rtech. Tím více pak cítila, že ji Ježíš volá, aby se zřekla i svého apoštolátu a uzavřela se pro Něho a pro Církev do nejpokornějšího karmelitánského kláštera, který byl právě založen v Asunciónu. A bez ohledu na silný odpor otce, který nakonec byl ochoten smířit se i s její apoštolskou aktivitou, ale také bez ohledu na nesouhlas mnoha kněží, kteří v jejím povolání viděli ztrátu pro pastoraci KA, Maria Felicia v den Obětování Páně v Chrámu roku 1955 uprostřed slz svých drahých, s krvácejícím srdcem, ale stále s úsměvem překročila práh karmelitánského Řádu. Ta, která za více než dva roky napsala pro Sauá nejméně 48 dopisů, které se zachovaly, mnohé značně dlouhé, přestala psát, aby se zcela ponořila navždy do skrytého života s Kristem v Bohu. „Nashledanou na věčnosti,“ byla její poslední slova na rozloučenou.
Kontemplativní apoštolát
Po měsíci nevýslovného štěstí ze skrytého života s Milovaným přepadla ji v posledních pěti měsících jako postulantku a zvláště pak při exerciciích před obláčkou ta nejtemnější noc. Je nemožné vyjádřit několika slovy strašná muka „očistné noci“, která osvěcuje a dokonale sjednocuje. Všechno překonala pod vedením sv. Jana od Kříže ve víře, v naději a v lásce… s úsměvem na rtech. Rok nato (15. srpna 1956) složila časné sliby a téměř tři roky v horlivosti v sesterském společenství se vyznačovala láskou, obětí a radostí. Ta, která rok před vstupem do kláštera napsala: „Být v klidu mě zabíjí!“, obětovala svou horečnou aktivitu. Jednoho dne – byla právě nemocná – uplatnila před družkami z noviciátu na sebe slova sv. Jana do Kříže: „Nehlídám stádo ani nemám jiné zaměstnání – zabývám se pouze láskou.“ Právě proto vstoupila na Karmel: „Žádám jen lásku, abych milovala, tak mi nebude nic scházet, nic mě nepředběhne.“ Tak žila, obětována Lásce, za Církev a vlast, zvláštním způsobem pak za kněze. Již od raného mládí byla nadšena kněžskou službou a tato úcta se stala klíčem jejího života. Toho, který se měl stát „láskou jejího života“, darovala Ježíši, aby se stal knězem. Když se připravovala na své definitivní zasnoubení s Božím Slovem slavnými sliby, Pán ji povolal k věčnému sňatku a ona řekla jako vždy: „Pane, obětuji Ti všechno!“ Ježíš od ní žádal od jejího mládí její čas a její mladickou energii pro apoštolát, a ona Mu je dala; žádal od ní „lásku jejího života“, a ona Mu ji dala; žádal od ní také její apoštolát, aby vstoupila na Karmel, a ona mu ho dala, nyní žádal oběť jejího mladého života v nevyléčitelné nemoci, a ona Mu ho obětovala. Skutečně, uvedla do praxe návrh sv. apoštola Pavla (Řím 12,1): „Všechno Ti obětuji, Pane.“ 12. dubna 1959 ve 4.10 ráno Chiquitunga stále s úsměvem a jako by si hrála s Ježíšem, pronesla poslední slova: „Ježíši, miluji Tě! Jak sladké setkání! Panno Maria!“ Naplnila se poslední aspirace zamilované duše: „Strhni závoj tohoto sladkého setkání“ (Sv. Jan od Kříže). A „závoj“ se protrhl! Pohřeb byl triumfem Božího lidu. Všichni byli přesvědčeni, a také to vyslovovali: „Zemřela světice.“
Bůh miluje radostného dárce (2 Kor 9,7)
Maria Felicia tak darovala všechno: s radostí, s věčným úsměvem na svých rtech, nakažlivým, pokorným, který si nás nadále podmaňuje. Je to její nejvyšší lekce. V předvečer jejího vstupu do kláštera pořídili její fotografii: s vlasy staženými, jak bylo ve zvyku, a s obdivuhodným úsměvem, „transcendentním“, na který vzpomíná mnoho svědků: „Chci připomenout Nebeský účinek, jaký měl její pohled, který neulpíval na předmětech, ale zdálo se, jako by pronikal hmotu a promítal se do dimenze za hranice hmotného světa.“ „Její pohled byl nedefinovatelný, jako by její tělesné oči překračovaly a šly za hranice, to byl její neodmyslitelný úsměv, útěcha a pomoc všem slabým, kteří prošli kolem ní.“ Snad nikdo to neřekl tak krásně, výrazně a stručně jako doktor Enrique Ibarra, její přítel a společník v KA: „Její oči, dávaly průchod nevýslovné lásce, jako by to byla neustávající sluneční mikroexploze.“ Chiquitunga se usmívala, i když plakala. Mohli bychom říct, že Bůh chtěl skrze ni ukázat světu to nejčistší křesťanství: Dar lásky, svatost je radost (Jan 15,11) a je možno a nutno žít v radosti. Radujte se v Pánu, opět pravím, radujte se! (Fil 4,4).
